HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Střecha světa (2002)

Střecha světa (2002)

Hranice z Indie do Nepálu překračujeme v městečku Belahiya. Veškeré autobusové linky zde končí, dál jet nemohou, takže musíme přejít pěšky nebo na rikše a na nepálské straně nastoupit do jiného autobusu.

Nepálské vízum se kupuje za 30 USD přímo na celnici. Prakticky by bylo možné tady překročit hranici bez něj, jelikož závora je neustále otevřená a trhovci i náklaďáky migrují bez ustání z jedné strany na druhou. Pro nás ale samozřejmě nemá cenu nic riskovat, protože by pak určitě nastaly problémy při odletu na letišti.

Náklaďáky jsou pestře vyzdobené a na čelní masce občas doplněné obrázkem Buddhy, což je neklamné znamení toho, že se dostáváme do země s trochu odlišnou strukturou náboženství. Udává se, že v Nepálu žije 70 % hinduistů a 25 % buddhistů, praxe je ale taková, že je to tady hodně pomíchané. Hinduisté a buddhisté dokonce častokrát využívají ke svým obřadům stejné chrámy. Buddhismus se začal značně rozšiřovat zejména v 50. letech po příchodu Tibeťanů, kteří do Nepálu prchali z Číny.

Z nížin k vrškům Himalájí

Nepál tvoří tři oblasti – nejníže jsou teraje dosahující nadmořské výšky přibližně do 900 metrů n .m., které přimykají k indické hranici. Následuje vrchovina, položená o něco výš – sem patří také Kathmandské údolí s výškou kolem 1300 metrů n. m. Nejvyšší jsou pak samozřejmě Himaláje.

Nyní se tedy nacházíme v nížinách, zvaných teraje, a sledujeme zemědělce na polích, jak staví panáky z rýžových klasů. Teraje bývaly původně mokřinovité malarické oblasti a nepálští králové je v tomto stavu schválně nechávali, protože tvořily přirozenou obrannou hranici. Osidlovat se začaly vlastně až v 50. letech po objevení DDT.

Nepál býval dlouhou dobu rozdroben na spoustu malých království. Sjednotit se jej podařilo teprve před 200 lety králi Prithwimu, zakladateli dynastie Shaha. Ta zde vládla neomezeně až do roku 1847, kdy se pomocí intrik a vražd pokusili dostat k moci členové rodu Rana. Od té doby funguje v Nepálu jakýsi „toleranční patent“ – král je formálně z rodu Shaha, ale faktickou moc má ministerský předseda, který je vždy z rodu Rana. Tento svazek bývá zpečetěn také svatbou.

Začátkem června loňského roku ale došlo v nepálské královské rodině k tragédii. Korunní princ Dipendra, který hojně holdoval alkoholu, si odmítl vzít nevěstu z rodu Rana a na rodinné oslavě postřílel celou rodinu včetně svého otce krále Birendry a pak sám spáchal sebevraždu. Jednalo se celkem o 12 lidí.

Na trůn pak usedl jeho strýc, králův bratr Gyanendra, který jediný se oslavy nezúčastnil. Paradoxem je, že tento muž byl již jednou králem, a to na tři měsíce v roce 1951, když ho jako čtyřletého na trůn dosadila za dodnes ne zcela vyjasněných okolností právě rodina Rana. Jak zjišťujeme, Nepálci sami v tom nemají jasno, protože informace z královského paláce prosakují jen velice těžko ven.

Lumbini

Lumbini leží pouhých 25 kilometrů od indických hranic a je označováno jako místo Buddhova narození. Buddha, tehdy ještě princ Gautama Siddharta, byl synem krále Suddhódany z království Kapilavastu. Jeho matka Mája ho porodila na cestě do královského paláce poté, co měla sen, v němž byla oplodněna bílým slonem. Dítě jí údajně vyskočilo z pravého boku.

Buddhistické texty udávají rok Buddhova narození 623 př. n. l., nejnovější archeologické nálezy a vědecké poznatky jej však určily přesně na rok 563 př. n. l. Zbytky královského paláce Kapilavastu byly nalezeny teprve nedávno poblíž vesnice Tilaurakot. Na místě Buddhova narození dal císař Ashoka při své návštěvě opět postavit sloup s buddhistickými texty. To bylo kolem roku 250 př. n. l.

V dnešním lumbinském areálu najdeme kromě Ashokova pilíře posvátnou nádrž, rozestavěný chrám Maya Devi a základy dvou buddhistických klášterů. Existují plány na vybudování stupy a rozšíření parku, podobně jako je tomu v Sarnáthu, ale nejsou na to peníze. Že by to byl ten pravý důvod, proč po nás chtějí místní úředníci za použití videokamery nehorázných 10 USD?

Posvátný strom bo, klenoucí se nad bazénkem, je ověšen barevnými modlitebními praporky. V lázni se údajně Buddhova matka očistila před porodem. Chrám Maya Devi je zasvěcen Bohyni Matce.

Na blízkých pozemcích staví další nové chrámy a kláštery státy, kde se rozšířil buddhismus, a snaží se zde vytvořit jakési centrum buddhistického učení. Nejhezčími chrámy jsou zatím čínský, barmský a tibetský. Další, jako např. vietnamský nebo korejský, se teprve staví.

Celkově je však v Lumbini dosud mrtvo. Prohlídku, na kterou jsme si původně rezervovali celý den, jsme stihli během 20 minut a protože se nenabízí ani žádná další možnost nějakého zajímavého výletu do okolí, snažíme se zajistit změnu hotelu a co nejdříve pokračovat dál v cestě do Pokhary.

Jezero Phewa

Jelikož přímá cesta do Pokhary je neprůjezdná, musíme volit objížďku průsmykem kolem řeky Naraya. Tento průsmyk spojuje jihonepálské teraje s Královskou dálnicí vedoucí vrchovinou z Kathmandu do Pokhary. Královská dálnice byla pojmenována po prvním Shahovi Prithvim, dálnici však ani v nejmenším nepřipomíná.

Na území Nepálu leží 8 ze 14 osmitisícovek. Jednak je to skupina kolem Mt. Everestu na nepálsko-čínské hranici (Mt. Everest, Lhotse, Makalu, Cho Oju), dále řetězec Annapuren v nepálském vnitrozemí (Annapurna I., Dhaulagiri, Manaslu) a na východě na hranicích Nepálu s indickým Sikkimem pak stojí osamělá Kanchengzanga. Řetěz Annapuren se tyčí právě nad Pokharou a nejhezčí pohled na něj se naskýtá od jezera Phewa, největšího jezera v Nepálu.

Nejvyšší v této oblasti je Dhaulagiri (8167 m), sedmá nejvyšší hora světa. Z pěti Annapuren dosahuje největší výšky Annapurna I. (8091 m). Nejblíže Pokhaře se však nachází posvátná hora Machhapuchare, což v překladu znamená „rybí ocas“. Ta je vysoká 6997 metrů a dosud nebyla nikdy dobyta.

Nám se dnes večer, poté co jsme k jezeru Phewa dorazili, nabízí pohled na následující himalajské vrcholy: Machhapuchare, Annapurna III. – Annapurna IV., Annapurna II. – Lamjung Himal. Hory západně od „rybího ocasu“ bohužel vidět není.

I když to není přesně ten „ideální“ obrázek, jaký nám zde nabízejí na pohlednicích a plakátech, jsme z něho nadšeni. Zvlášť, když předpokládáme, že je to teprve začátek…

Sarangkot

Brzy ráno, vlastně ještě za tmy, jsme podnikli malý výstup. Abychom si cestu alespoň trochu zkrátili, vyjeli jsme džípy asi do výšky 1400 metrů n. m. a odtud jsme vystoupali na vrchol Sarangkot, kde jsme čekali na východ slunce.

Sarangkot leží 1592 metrů n. m. a dorazili jsme sem právě včas. Slunce zrovna vylézá a postupně obarvuje jednotlivé himalájské vrcholy, které se nám nyní ukazují na téměř čisté obloze v plném lesku.

Zcela vlevo je vidět Dhaulagiri (8167 m). Následuje Annapurna Jih (7219 m), v sedle za ní vykukuje špička Annapurny I. (8091m). Dále jsou to nám již známé Machhapuchare (6997 m) čili „rybí ocas“ a Annapurna III. (7555 m). Po nich pak Annapurna IV. (7525 m) a Annapurna II. (7939 m) – ta je bez sněhu, a osamělý Lamjung Himal (6905 m).

Nejvíc na východě se tyčí další osmitisícovka – Manaslu (8163 m). Jeho špičku obarví slunce nejdřív do červena, bohužel jej také nejdřív zakryjí mraky…

Pod mraky se začíná také postupně ztrácet jezero Phewa. Na druhé straně vidíme v údolí pod námi vesnici tibetských uprchlíků.

Jakmile se zbarví do červena poslední z vrcholů – Dhaulagiri, vydáváme se na cestu dolů.

Pokhara

Pokhara leží v nadmořské výšce 890 metrů n. m. a je výchozím bodem pro všechny horolezce chystající se k výstupům na Annapurny.

V roce 1951 po „mírovém“ zabrání Tibetu Čínou sem začali proudit tibetští uprchlíci a zakládat tibetské vesnice. Jejich zásluhou došlo v tomto kraji také k rozvoji řemesel.

Koncem 60. a začátkem 70. let se navíc Pokhara stala oblíbeným centrem hippies.

Devin vodopád se nachází jižně od Pokhary a vytéká z jezera Phewa. Jeho místní název je Patale Chango, což znamená „podzemní vodopád“. V roce 1961 se zde údajně koupal švýcarský pár, který byl stržen náhlým přívalem vody, v němž manželka utonula. Podle ní byl pak tento 100 metrů vysoký vodopád přejmenován na Devin. Jinde bývá ale zase uváděn název Davidův vodopád – tak si vyberte.

Vysoko nad jezerem Phewa se tyčí bílá stupa Vishwa Shanti Gompa se zlatou špičkou. Byla postavena teprve před dvěma lety a její výstavbu financovali Japonci. Někdy bývá nazývána též Stupa míru.

Od stupy sestupujeme dolů k jezeru, které přeplouváme zpátky na loďkách. Na ostrůvku v jižním cípu jezera Phewa stojí chrám Tal Barahi Mandir, zasvěcený bohyni Kálí.

Svátek „devali“

Hned po ránu nás překvapily krávy v ulicích. To by sice tady nebylo nic divného, tyhle byly ale pomalované a měly věnce kolem krku. V hinduistickém světě se totiž právě slaví jeden z nejvýznamnějších svátků – devali, tedy „svátek světel“. Tento svátek se koná vždy na konci monzunového období, jedná se vlastně o oslavu sklizně a úrody a slaví se celý týden.

První den je „dnem havrana“ a lidé dávají před dveře na misku zrní. Druhý den se jmenuje „den psa„, lidé obětují žrádlo psům. Třetí den, což je právě dnes, nastává „den krávy“ a je to jeden z vrcholů devali. Tento den je určen obětem bohyni Lakšmí.

Čtvrtý den je „dnem býka“ a pátý „dnem bratrů„. Bratři jsou oslavováni svými sestrami, obecně se jedná o oslavu mužů jako plodivé síly. Muži navštěvují své sestry, od nichž dostávají dobré jídlo a na oplátku jim dávají sárí nebo jiné dárky.

Celý týden je volno, lidé hrají na ulicích karty nebo kulečník. Chlapci a děvčata obcházejí domy, hrají a zpívají, čímž si vykoledují nějaké bonbóny a peníze. Tato jejich „koleda“ se nazývá bailo.

Také nám silnici několikrát přehradily skupiny dětí s transparenty a dožadovaly se odměny. Tím se nám 200 kilometrů dlouhá cesta z Pokhary do Kathmandu ještě více protáhla a průměrná rychlost klesla pod obvyklých 30 km/hod.

Domy v Kathmandu jsou svátečně nazdobené, lidé kupují oranžové věnce a večer jsou ulice skutečně plné světel. Před domovními vchody vznikly z rýže a květin barevné obrazce a schody lemují stovky svíček. Nejinak je tomu také na pagodách na Palácovém náměstí…

Swayambhunath

Kathmandské údolí bylo poprvé osídleno v 6. století př. n. l. tibetskými mnichy, kteří odvodnili místní jezero a bažiny. Ti zde také před 2500 lety postavili první buddhistickou stupu.

Stupa Swayambhunath se tyčí na 70 metrů vysokém kopci nad městem. Její původní podoba představovala oheň nad lotosovým květem, jednotliví králové ji však v následujících staletích několikrát přestavovali. Přesto se jedná o nejstarší stupu na území Nepálu.

Swayambhunath doslova znamená „Bůh, který se zrodil sám od sebe„. Stupa je jedním z nejdůležitějších poutních míst v Nepálu, věřící ji obcházejí ve směru hodinových ručiček a roztáčejí 108 modlicích mlýnků, které ji obklopují.

Opice lozí po svatyňkách a kradou z nich obětiny, které sem lidé přinášejí. Díky jejich přítomnosti si toto místo vysloužilo také svůj druhý název – „opičí chrám“.

V Indii kolem 12. století buddhismus zanikl, v Nepálu tomu tak nebylo, ale promísil se s dalšími náboženstvími. V sousedství buddhistického kláštera tady proto najdeme hned dva hinduistické chrámy. Toto spojení vyjadřuje, že v zemi nikdy nedošlo k náboženským bojům.

Buddhovy oči, otočené do všech čtyř světových stran, symbolizují, že Buddha provází člověka všude. Proto se nazývají též „oči spravedlnosti„. Zlatý puntík mezi nimi značí třetí oko, tzv. „oko moudrosti„. Nos ve tvaru otazníku znamená, že moudrost a vědomosti jsou nekonečné. Kola představují stupně do nirvány. Vlající barevné praporky jsou popsány mantrami – buddhistickými modlitbami.

Kathmandu

Centrem Nepálu je Kathmandské údolí, v němž se také nachází tři bývalá královská města – Kathmandu, Patan a Bhaktapur. Všechna tři postupně navštívíme. Samotné Kathmandu leží ve výšce 1350 metrů n. m.

Od 12. století vládla v Kathmandském údolí dynastie Malla a to až do roku 1768, kdy král Prithvi Naraya sestoupil ze své pevnosti v Gorkhce, porazil rod Malla a založil dnešní královskou dynastii Shaha. V současné době žije v Kathmandském údolí 1,7 miliónů obyvatel, z toho necelého půl miliónu připadá na samotné Kathmandu.

Kathmandu dostalo své pojmenování podle zdejšího nejstaršího chrámu – Kasthamandap, což doslova znamená „chrám ze dřeva“. Tato třípatrová budova byla údajně postavena ve 12. století z jednoho kmene stromu.

Středem města je náměstí Durbar, což lze přeložit jako Palácové náměstí. Většina zdejších chrámů je dřevěných a pochází ze 17. století. Přímo na náměstí je to konkrétně Višnův chrám (Narayan Mandir), Šivův chrám – ten je největší, a Chrám Šiva Parvati, zasvěcený Šivovi a jeho ženě Parvati.

Zvláštní postavení v hinduistickém pantheonu má „živoucí bohyně“ Kumari Devi, nazývaná též „panenská bohyně“. Živoucí bohyní se stává nevarské děvčátko ve věku šesti let, které na sobě má 32 charakteristických tělesných znaků. Vybírá ji sbor kněží a součástí závěrečné zkoušky je také hrůzostrašný tanec krvavých masek, při němž se nesmí rozbrečet.

Živoucí bohyně pak žije v paláci Kumari Bahal a nesmí se nohou dotknout země, všude ji proto nosí. Její božství končí s první menstruací. I když je potom zahrnuta bohatstvím, nikdo si ji většinou nechce vzít, protože to prý přináší smůlu. Tradice Kumari Devi se v Nepálu zachovává již od 18. století. I nám se holčička ukázala v okně svého paláce, její opatrovníci ale měli co dělat, aby ji přinutili, aby se nešťárala prstem v nose…

Kolem velkého zvonu pocházejícího z 18. století přicházíme do další části Palácového náměstí. Několik kozlíků a mraky holubů dotvářejí exteriér Krišnova a dalšího z Šivových chrámů. Uprostřed stojí sloup, na němž je umístěna socha prvního krále dynastie Malla.

Druhá část náměstí Durbar se jmenuje Hanuman Dhoka podle brány, střežené sochou opičího boha Hanumana, která tvoří vchod do Královského paláce. Hodný voják nás pustil alespoň nakouknout na palácové nádvoří a sochu Narsingha, představující jednu z inkarnací Višnua – napůl lva a napůl člověka.

Chrám Jagannath je zdoben erotickými řezbami. Oproti Khajurahu je to ale slabý odvar.

Kala Bhairava představuje zpodobnění Šivy-ničitele, proto se mu taky říká „Černý“ Bhairava. Je vysoký 5 metrů, v rukou drží lidské lebky a přijímá zvířecí oběti.

Na podhledech chrámu Mahendreswor jsou umístěna zrcadla. Lidé jej dodnes navštěvují a obětiny nosí také k malým svatyňkám Ganéši a Kálí.

Za nejstrašnější chrám v Kathmandu je považován Taleju Mandir, zasvěcený zlé bohyni Kálí. Postaven byl v 15. století jako soukromý chrám rodu Malla a otevírá se pouze jedenkrát ročně pro příslušníky královské rodiny.

Náměstí Basantapur vévodí devítipatrová věž se čtyřmi střechami, která nese stejné jméno. Z něj vychází také ulice Freak Street, která bývala kdysi střediskem hippies. Dnes jsou sem soustředěny především internetové kavárny. Jelikož hodina internetování tady stojí 20 rupií, což dělá v přepočtu necelých 8 korun, byli bychom hloupí, kdybychom neposlali domů pár mejlů…

Dnešní král bydlí v novém Královském paláci, který leží uprostřed Nového města. Cesta k němu vede kolem Královnina jezírka (Rani Pokhri), které bylo založeno v 15. století a bylo naplněno vodou z 51 pramenů. Malý Šivův chrám na ostrůvku uprostřed pochází z roku 1670.

Před Parlamentem stojí socha Prithvivo, prvního krále dynastie Shaha. To už jsme ale na silnici vedoucí do druhého královského města – Patanu, ležícího prakticky hned za řekou Bagmati.

Patan

Nejstarším chrámem v Patanu je Hiranya Varna Mahavihar, známý spíše jako Zlatý chrám (Kva Bahal). Založen byl v 11. století jako buddhistický klášter, obsahuje ale také hinduistické prvky.

Čistě hinduistický je Šivův chrám, postavený v roce 1380. Jeho přesný název je Kumbheshvara Mandir, což znamená „pagoda s pěti patry“ – pojmenování jednoduché, ale výstižné. Vnitřní svatyně Bagalamuchi je zasvěcena Bohyni Matce.

V ulicích Patanu narážíme na spoustu menších i větších chrámů prakticky na každém kroku. Zajímavý je třeba ten, který je zasvěcen Višnuovi a jsou na něm vyobrazeny jeho inkarnace – samotný Višnu, opičí král, prase, kůň, …

Centrem města je opět náměstí Durbar. Ze zdejšího Královského paláce vládla dynastie Malla od 12. století. Dnešní podoba paláce a většiny pagod pochází ze 16. a 17. století.

Hlavní brána Královského paláce je zdobena hinduistickými motivy. Uprostřed hlavního nádvoří stojí svatyně, kam přicházel každé ráno král obětovat zvířata. Dvě sochy bohyň představují posvátné řeky Yamunu a Gangu. Po zemětřesení v roce 1934 byl celý palác rekonstruován z původních částí.

Na protilehlé straně náměstí vidíme chrám Bhimsen, což je pagoda se třemi střechami zasvěcená Bohovi obchodníků. Vishvanath má střechy dvě a jedná se o repliku chrámu z Pashupatinath.

Jediným kamenných chrámem je Krišnův chrám (Krishna Mandir). Před ním stojí sloup s Krišnovým dopravcem – Garudou. Chrám Narayan je zasvěcen Višnuovi a sochy se lví hlavou představují jeho inkarnaci Narasinghu. Sloup je zakončen sochou Yoghanarendry, nejpopulárnějšího krále dynastie Malla.

Prohlídku Patanu končíme v buddhistickém klášteře Ratnakar Mahabihar, ve kterém je nyní vystavována obří mandala – posvátný geometrický obrazec, symbolizující vesmír.

Let kolem Himalájí

Pro člověka, který není horolezcem, se nabízí jediná možnost, jak spatřit nejvyšší hory světa – let malým letadlem. Let trvá asi 50 minut a stojí 100 USD. Letí se brzy ráno, než spadnou mraky.

Počasí nám dnes přeje, obloha je čistá, takže ani dlouho nečekáme a už stoupáme vzhůru z Kathmandského údolí. Letadlo je určeno pro 16 lidí a každý má v té dlouhé úzké trubce místo u okýnka. Polovina uvidí himalajské velikány při cestě tam, druhá při cestě zpátky.

Aby se pravé řady zatím nenudily, můžou se po dvojicích „doplazit“ podívat do pilotní kabiny. Měl jsem to štěstí, že jsem tam byl právě ve chvíli, kdy jsme přilétali k Mt. Everestu.

Přímo před námi se tyčí dvě osmitisícovky – Mt. Everest (8848 m) a Lhotse (8501 m). Vrchol Lhotse je dvojitý, ten pravý se jmenuje Lhotse Shar. Ještě více vpravo lze pak spatřit Chamlang (7319 m) a Makalu (8475 m). Dole pod Mt. Everestem je posvátná hora Ama-Dablam (6863 m).

Otáčíme a vracíme se zpátky. Míjíme Mt. Everest a po pravé ruce vidíme Nuptse (7906 m), charakteristickou pyramidu Pumori (7145 m) a za Gyuachungkangem (7922 m) se vynořuje další osmitisícovka – Cho Oju (8153 m). Pod námi se v tu chvíli rozkládá sněžné jezero.

V záplavě dalších vrcholů člověk zaznamenává již pouze ty, které mají nějaký zvláštní tvar – stolovou horu Melungtse (7181 m), rozštěpený vrchol Gauri-Shankar (7145 m).

Za posvátnou horou Gauri-Shankar následují už vrcholy, dosahující výšky pod 7000 metrů. Poslední skupinou, kterou vidíme, je trojice Langtang Lirung (7246 m), Dorje-Lakpa (6975 m) a Phurbi-Gyachu (6660 m).

Klesáme zpátky do zeleného údolí. To, jak rychle se nám zasněžené vrcholky Himalájí schovávají, svědčí o tom, jak blízko samotného Kathmandu se nachází…

Nagarkot

Nagarkot je známý vyhlídkový bod, ležící 15 kilometrů severně od Bhaktapuru. Nachází se ve výšce 2200 metrů n. m. a za ideálního počasí lze odsud přehlédnout celé panoráma této části Himalájí – od Manaslu až po Mt. Everest.

Bylo by lepší, kdybychom zde byli dřív – to jsme se ovšem nacházeli v letadle tam někde nahoře. Pohled je ale nádherný i teď, přestože nám značnou část hor zakrývají mraky.

Přímo před sebou vidíme Sri Chinmoy, tedy tzv. „horu míru“, nejjasnější je Langtang Lirung a hned vedlejší dvojice Dorje-Lakpa a Phurbi-Gyachu. Směrem na východ lze pak mezi mraky rozeznat osmitisícovou Cho Oju.

Dolů se vracíme pěšky skrze malebné nepálské vesnice. Před dřevěnými chatrčemi se suší kukuřičné klasy sestavené do vysokých „holubníků“, na loukách se pasou kozy a krávy se zasněženými vrcholy v pozadí, ženy s koši a dětmi na zádech putují od vesnice k vesnici, stařeny oddělují zrno od plev proséváním ve větru…

Bhaktapur

Bhaktapur neboli Bhadgaon je třetím královským městem v údolí Kathmandu. Založil jej král jménem Anand Dev Malla ve 12. století. Jeho nejvýznamnějším obdobím pak bylo 14. až 18. století, kdy ve všech třech královstvích vládli králové dynastie Malla – těmi prvními byli tři bratři, mezi něž jejich otec Yaksha Malla rozdělil svou říši. Jejich vzájemný konkurenční boj pak vedl ke vzniku dodnes obdivovaných památek.

Do města vstupujeme Východní branou. Procházíme kolem několika nádrží pro rituální očistu, v nichž se lidé umývají nebo perou prádlo. Uvnitř každé takové nádrže najdeme Šivův symbol plodnosti – lingam, zasazený do jóní, představující ženské lůno.

Bhaktapur je také vyhlášeným městem uměleckých řemesel. Proslavení jsou zejména místní řezbáři, kteří jsou potomky původních obyvatel Nevarů a provozují tuto tradici již od 12. století. Kublajchán, když v roce 1260 stavěl ve Lhase Zlatou stúpu, nechal si od nepálského krále poslat 80 Nevarů.

Vrchol dřevořezby nastal v 16. a 17. století, z té doby pochází také známé Paví okno (Mayur Jhyal). Na náměstí Dattatraya se nachází Muzeum dřevořezby. Většina jeho exponátů je ze 17. století.

Náměstí Dattatraya leží ve východní části města a dominuje mu chrám stejného jména, který byl zasvěcen všem třem nejvýznamnějším hinduistickým Bohům – Brahmovi, Višnuovi a Šivovi. Dattatraya znamená totiž „svatá trojice“. Chrám stráží dvojice zápasníků – bodyguardů králů dynastie Malla.

Oslavy svátku devali dnes vrcholí. Lidé buďto jen tak sedí a povídají si nebo hrají karty či kostky. Nebo si celá ulice hraje na slepou bábu…

Na náměstí Taumadhi stojí dva významné chrámy, které dal na přelomu 17. a 18. století postavit král Bhupatindra Malla. Chrám Bhairava je zasvěcen Šivovi, jeho střechu podpírají sochy Bhairavy – Šivova zlého převtělení. Chrám Nyatapola je zasvěcen bohyni Lakšmí. Tato pětistupňová pagoda je vysoká 30 metrů a je nejvyšší v Nepálu. Tady je na střešních podpěrách znázorněno celkem 108 avatar – převtělení tantrické bohyně Lakšmí.

Náměstí Durbar neleží v Bhaktapuru kupodivu uprostřed města, ale na jeho severním okraji. Jedná se však o nejzachovalejší palácové náměstí ze všech tří nepálských královských měst a byly zde natáčeny scény Bertolucciho filmu Malý Buddha.

Chrám Yakshesvara byl postaven v 15. století a byl pojmenován po svém zakladateli, jedná se o repliku chrámu v Pashupatinath.

Jediným kamenným chrámem je Vatsala Devi, zasvěcený Matce Bohyni. Sloup vedle něj nese sochu nejmocnějšího krále dynastie Malla Bhupatindry.

Královský palác v Bhaktapuru bývá nazýván také Palác 55 oken. Hlavní vchod tvoří proslavená Zlatá brána (Sundhoka). Uvnitř se nachází hinduistický chrám Taleju. Policisté nás odsud ale rychle vyhnali, protože nehinduistům a příslušníkům nižších kast je vstup přísně zakázán.

Po stranách vchodu do Národní galerie lze spatřit znázornění Bhairavy a Durgy, strašlivých podob Šivy a Parvati. Reliéf ničitele Bhairavy je celý zkrvavený, jelikož sem lidé často chodí provádět zvířecí oběti nebo jej alespoň polévají červenou barvou.

Pěkné dřevořezby najdeme na Krišnově chrámu (Narayan Mandir), zejména na podpěrách jeho dvou střech. Před ním stojí malý Šivův chrám.

Při procházce ulicemi Bhaktapuru jsme se i zde setkali s pro nás „podivným“ projevem místního náboženství, když jedna rodina přímo před branou královského paláce obětovala kozlíka. Místní policisté zbytky zvířete i kaluž krve rychle uklidili. Při výletu do Dakshin Kali už nám podobné rituály nebudou připadat tak šokující.

Bhaktapur opouštíme bílou Severní branou. Za hradbami začíná dnešní město. Hned na jeho okraji najdeme třeba taky další malý Krišnův chrámeček, zdobený erotickými motivy, zaměřenými tentokrát na zvířecí páry – sloni v misionářské pozici, želvičky, motýlci to dělají taky tak…

Pashupatinath

Pashupatinath, rozkládající se kolem posvátné řeky Bagmati, je nejvýznamnějším poutním místem pro všechny hinduisty v celém Nepálu. První chrám zde byl postaven již před 2000 lety, jeho současná podoba pochází z 5. století. Chrám je zasvěcen Pánovi zvířat, což je jedno ze jmen Boha Šivy.

S jeho vznikem je samozřejmě spojena také legenda. Jednomu místnímu pasáčkovi nedávala kráva mléko. Podařilo se mu zjistit, že mléko jí odebírá kámen, na němž lehává. Když se ho však pokoušel rozbít, vytryskla z něj krev. Místní král se o tom dozvěděl, považoval to za znamení a rozhodl se proto na tomto místě vystavět chrám.

Pashupatinath bývá někdy nazýván „malým Váránasí“. Na ghátech u řeky Bagmati se totiž také konají kremace. Na nábřeží stojí několik hořících hranic. Nebožtíka nejprve umyjí, zabalí do žluté plachty a pak položí na hranici. Nejstarší syn hranici zapaluje. Mužští členové rodiny jsou shromážděni za ní a vzpomínají na zemřelého. Poté, co hranice dohoří, jsou zbytky shrabány do řeky, v níž se normálně koupou děti. Tento „nehygienický“ rituál má svůj symbolický význam – díky vodě s popelem mrtvých přechází jejich síla a duše do dalších generací.

Každý svátek nebo volný den míří do pashupatinatského chrámu spousty věřících. Přestože jsou součástí zdejší „pouti“ také pohřební obřady, nepůsobí ovšem poutníci nijak smutným dojmem. Lze při nich dokonce spatřit tancovat svaté muže. Jako cizinci jsme museli zůstat na druhé straně řeky. I zde jsme ale potkali několik svatých mužů, kteří se rozhodli pro asketický způsob života – z nitra svatyněk na nás hledí „zfetované“ oči, jiný svatý muž, celý potřený černou hlinkou, si hraje se svými několikametrovými vlasy…

Bodnath

Tibetská stupa Bodnath (Bouddanath) se nachází na okraji Kathmandu. Postavena byla před 1500 lety na obchodní trase z Tibetu do Indie a zejména po obsazení Tibetu Čínou se stala významným poutním místem tibetských buddhistů.

V přilehlém klášteře má své sídlo ciniláma – po dalajlámovi a panchenlámovi třetí nejvyšší tibetský hodnostář. Ve zdejším chrámu se také nachází údajně největší modlitební mlýnek na světě.

Modlicí mlýnky jsou válcovitá zařízení, která věřící roztočí a za jejich cinkání se modlí. Zjednodušují si tím vlastně svou činnost, protože předpokládají, že s každým otočením se modlitby napsané na mlýnku dostanou do nebe a nemusí je tudíž tolikrát odříkat. Mlýnky jsou napevno umístěné v chrámech nebo na ulicích, jsou i mlýnky do ruky. Tenhle byl vysoký dobrých pět metrů.

Svým tvarem připomíná Bodnath obří mandalu a jedná se o nejvyšší stupu v Nepálu – je vysoká 40 metrů. Můžeme dokonce vystoupit na cylindr do „prvního patra“ a stupu obejít kolem všudypřítomných Buddhových očí…

Dakshin Kali

Před námi je poslední výlet. Dakshin Kali je poutní místo, kde se každé úterý provádí oběti krvavé bohyni Kálí. Nejedná se již samozřejmě o lidské oběti, jak tomu bývalo v minulosti, i když poslední dítě tady bylo údajně obětováno ještě začátkem devadesátých let v době katastrofálního sucha. Dnes obětují lidé nejčastěji kohouty, zámožnější pak kozlíky. Důvodem pro provádění obětí bývají většinou obavy z neúrody, u manželů pak touha po dítěti.

Cesta do hor sice nebyla dlouhá, asi 25 kilometrů, ale vzhledem ke značnému převýšení trvala dlouho. Nehledě na to, že jsme se neustále museli vyhýbat náklaďákům a autobusům, obsypaným poutníky. Kromě toho jsme občas zastavovali kvůli nádhernému panoramatickému pohledu na údolí, uprostřed něhož se klikatí řeka Bagmati a v nižších polohách u svahů s rýžovými políčky.

Poslední stovky metrů k obětnímu místu pak procházíme pěšky alejí, kde mají věřící možnost si ještě dokoupit posvátné předměty, obrázky nebo dokonce již vzpomínané kohouty. Kozlíka, pokud jsme viděli, si každý dovezl sám. Shodou okolností jsme mohli sledovat cestu jednoho takového manželského páru s kozlíkem od začátku aleje až po jeho obětování. Vlastní zabití zvířete pak provádí speciálně školení mniši, kteří dokáží jediným rychlým říznutím obětního nože a správným pohybem oddělit hlavu zvířete od těla, což zvláště u kozlíků je obdivuhodný výkon. Krví zvířete potom postříkají některou z malých svatyněk na obětišti.

Cesta zvířete tím ale nekončí. Jeho „majitelé“ odnášejí hlavu i tělo ke speciální přípravně, kde další skupinka kohouty oškube, kozlíkům seškrabe kůži a zvíře nakonec uvaří. Celé místo je prosáklé pachem čerstvé krve, kouřem a zápachem zbytků obětovaných zvířat a vonných tyčinek. Máte možnost si zde koupit také obětní mačety – buďto skutečné, které jsou většinou velmi jednoduché nebo nádherně tepané, které slouží pouze jako suvenýr.

Hlavní dojem, který jsme i na tomto místě získali, je to, že i přes pro nás kolikrát neobvyklé a drastické metody zdejších náboženských rituálů a chudobu místních lidí, vypadají jejich obličeje šťastnější než ty vystresované a podrážděné, na které jsme zvyklí z našich končin, do nichž se zítra vracíme…

Převzato z www.kasp.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí