HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Ráj zničený válkou (2002)

Ráj zničený válkou (2002)

V úterý odpoledne přilétáme z Bangkoku do Hanoje. Letiště se nachází asi 30 kilometrů od města. Do samotné Hanoje přijíždíme po mostě Chuong Duong, který se klene přes Červenou řeku (Song Hong) a je to nejdelší most ve Vietnamu.

Vietnam je již při prvním pohledu do mapy dlouhá „nudle“, přiražená k Jihočínskému moři. Na výšku měří téměř 1700 kilometrů, zatímco v nejužším místě dosahuje šířky sotva 50 kilometrů. Právě touto oblastí probíhala demarkační linie, která oddělovala „socialistický“ sever od „kapitalistické“ jižní republiky, což byl také důvod dvou indočínských válek, na které doplatili především nevinní obyvatelé této země.

Již krátce po ukončení vietnamské války prohlásili američtí politici, že to byla „špatná válka na špatném místě a ve špatnou dobu“. Špatnou dobou se rozumí to, že se odehrávala v době studené války, špatným místem to, že ve Vietnamu nebylo co získat, čímž se odkryla její pouhopouhá politická podstata a špatná válka znamená, že Američani nebyli absolutně připraveni na odpor a místní terén. Vojáci vlastně dlouhou dobu ani nevěděli, proti komu bojují a pozdě uznali, že Vietkong je armáda. Do té doby si mysleli, že se jedná o nějaké „strašidlo“, které se najednou vynoří z buše a pár jich postřílí… a právě tato neschopnost čelit skutečnému nepříteli způsobila to, že se zaměřili na obyvatele jednotlivých vesnic a že v této válce zahynulo více civilistů než v předchozích válkách dohromady.

Hanoj

Hanoj je hlavním městem Vietnamu, není však největším. Dnes má asi 3 milióny obyvatel a skládá se z pěti městských částí.

V bývalé francouzské rezidenční čtvrti Quan Ba Dinh leží Západní jezero (Ho Tay), největší jezero v Hanoji. V přilehlých parcích se o víkendech a svátcích schází tisíce místních obyvatel. Rybáři na jezeře dodnes používají tradiční způsob lovu a ovládání loděk.

Na poloostrově, vbíhajícím do jezera, stojí pagoda Tran Quoc (Chua Tran Quoc). Jedná se o nejstarší pagodu v Hanoji. Byla postavena v 6. století za vlády krále Ly Nam De a její jméno znamená „objevení země“.

Buddhismus vyznává ve Vietnamu asi 82 % obyvatel. Nepodařilo se jej vymítit ani komunistům, ani za koloniální nadvlády. Náboženství je však navenek mnohem méně viditelné než v sousedních zemích a také jeho forma je odlišná.

Zdejší buddhisté jsou pohřbíváni nadvakrát. Nejdříve jsou uloženi do země a teprve po třech letech se koná oficiální pohřeb, při němž jsou spáleni. To je také případ mnicha, umístěného zatím v hrobce na nádvoří pagody.

Obětiny, které lidé přinášejí, jsou každé ráno spalovány. Nachází se mezi nimi často i peníze. Aby se nepálily peníze skutečné, lze si koupit jejich kopie.

Hanojské ulice

Staré město je zaplněno stánky obchodníků. Každému odvětví je vyhrazena jedna ulice, dokonce jsou podle nich pojmenovány: Květinová, Papírová, Zeleninová, Drůbeží… I kamenné krámy jsou do ulice zcela otevřené.

Přejít z jedná strany cesty na druhou vyžaduje značnou dávku odvahy díky stovkám skútrů, mopedů, bicyklistů a motocyklistů, kteří se naprosto nekontrolovatelně řítí ze všech stran. Důležité je, když už se rozhodnete do tohoto proudu vstoupit, prostě se nezastavovat. Nikdo totiž nepočítá s tím, že se budete otáčet nebo vracet a podle toho taky řídí svůj stroj.

Večer nás čeká návštěva Divadla vodních loutek, což je světový unikát, který je možno spatřit pouze v Hanoji. Loutky jsou vedeny herci, kteří stojí po pás ve vodě a ovládají je díky složitému systému táhel a provázků, které nejsou díky špinavé vodě vůbec vidět. Tento způsob zábavy vymysleli prý původně dělníci na rýžových polích. Už v 11. století se však stalo vodní loutkové divadlo populární i na císařském dvoře a hrávalo se zejména při slavnostních příležitostech. Některé loutky dosahují výšky až 70 centimetrů a vodí se buďto jednotlivě nebo se zařazují do skupin. Součástí představení je také ztvárnění legendy o navrácení meče, která je spojena s jezerem Ho Hoan Kiem (Jezero meče), u něhož dnes divadlo stojí.

Počátkem 15. století velký dobyvatel a pozdější král Le Loi bojoval marně proti Číňanům. Tehdy se mu podařilo vylovit z jezera zlatou želvu a získat od ní meč, který ho učinil nepřemožitelným. Při vítězné přehlídce se však želva znovu objevila a požadovala meč zpátky. Než se překvapený král stačil rozhodnout, vypadl mu z pochvy a zmizel i s želvou v jezeře.

S touto legendou je spojen ale ještě jeden příběh. V roce 1969 krátce po smrti Ho Chi Minha byla v jezeře nalezena 400 let stará želva, která měřila přes 2 metry a vážila 250 kilogramů. Ta je dnes uložena vypreparovaná v chrámu na ostrově uprostřed jezera.

Vůdce Ho Chi Minh

Další ráno začínáme návštěvou Ho Chi Minhova mauzolea. Ho Chi Minh (1890-1969), Vietnamci nazývaný „strýček Ho“ byl zakladatelem Vietnamské demokratické republiky a prvním vůdcem Komunistické strany Vietnamu. Jeho mauzoleum bylo otevřeno v roce 1977 a na jeho stavbě se podíleli sovětští inženýři. Od té doby jej navštívilo 80 miliónů Vietnamců a přes 40 miliónů cizinců.

Mauzoleum je přístupné pětkrát týdně dopoledne. Návštěvníci jsou přiváděni po skupinách a před vstupem jsou jim odebrány tašky a fotoaparáty. V zástupu pak prochází kolem Ho Chi Minhova těla a nesmí se zastavit. Vojáci hlídají, zda se při tom nebaví nebo nemají ruce v kapsách. I když tudy prochází denně stovky lidí, utíká fronta celkem rychle a za chvíli jsme venku.

Na prostranství před mauzoleem se konají vždy 2. září přehlídky k oslavě vyhlášení republiky, které provolal Ho Chi Minh v roce 1945. Na jeho druhé straně pak stojí budova Vietnamského parlamentu.

Pokračujeme dále do Ho Chi Minhova areálu. Z Prezidentského paláce prezident Ho Chi Minh vládl a hosty zde přijímal od prosince 1954 až do své smrti v září 1969. Budova byla postavena ve francouzském stylu v roce 1906 a předtím soužila jako Palác generálního guvernéra Indočíny.

V domě, kde Ho Chi Minh žil a pracoval v letech 1954 až 1958 lze v garáži spatřit také jeho dva automobily – Peugeota a Moskviče.

V květnu 1958 se však přestěhoval do mnohem skromnějšího „domu na kůlech“ na druhé straně jezírka. Tento připomíná spíše zahradní domek a strýčkovi Ho zde stačily k životu dvě prosté místnosti (pracovna a ložnice) a malá terasa, na níž sedával a kouřil. Ve volných chvílích lovil ryby nebo se procházel v zahradě mezi grapefruitovníky. V 60. letech byl poblíž tohoto domku vybudován kryt a menší pracovna s postelí ve stylu zahradního altánku s přímým vstupem do krytu.

V kontrastu s jeho životem a posmrtným přáním bylo v roce 1990 zřízeno monstrózní Ho Chi Minhovo muzeum, obsahující dokumenty a relikvie spojené se vznikem a historií Vietnamské demokratické republiky.

Poblíž muzea stojí Pagoda na jednom pilíři (Chua Mot Cot). Původně byla postavena na tomto místě v roce 1049 z kmene baobabu, dnešní pagoda pochází z roku 1955. Stavba vypadá jako květ lotosu a uvnitř je umístěn ženský Buddha připomínající legendu o Bohyni milosrdenství Quan Am, která se zjevila mladému císaři, sedíc na lotosovém květu.

Chrám literatury (Van Mieu) byl postaven v roce 1070 a je věnován Konfuciovi. Stavba byla vytvořena podle chrámu v Qufu v Číně, kde se Konfucius narodil. Opatrovníkem chrámu se stal Chu Van An, největší vietnamský učitel, za jehož ředitelování byla také přistavěna akademie a vzdělávací centrum Quoc Tu Giam.

Na třetím nádvoří stojí po obou stranách jezírka Stély doktorů. Těchto 82 stél nesou na svých krunýřích želvy a jsou zde sepsány tehdejší vědomosti jednotlivých oborů.

Na posledním čtvrtém nádvoří se pak nachází konfuciánský klášter, před nímž se také konávají zdejší náboženské slavnosti.

Hai Phong

Hai Phong leží v deltě Červené řeky. Lidé zde žili již dlouho, ale významným se toto místo stalo po roce 1858, kdy pronikli do Vietnamu Francouzi a založili zde přístav. Řada staveb proto nese znaky francouzské architektury, jako například budova Opery, postavená v roce 1936. Dnes se zde hraje ale pouze dvakrát ročně při slavnostních příležitostech.

Během vietnamské války bylo město Američany zničeno, protože Číňané sem dopravovali zbraně a podporovali vzbouřence. Po válce bylo nově vystavěno a samotní Vietnamci jej proto dnes pokládají za krásnější než Hanoj.

Pagoda Phuc Lam byla postavena v 8. století a rozšířena v 10. století v době vlády dynastie Ly. Jedná se o jednu z největších pagod ve Vietnamu.

Chrám Hang Kenh byl založen v 6. století, jeho dnešní podoba pochází z 9. století. Dřevěná výzdoba je původní. Socha na oltáři je zde na počest krále Mong Vena, který porazil Číňany díky léčce, při níž vlákal jejich lodě do mělkého koryta řeky.

Květinový trh v centru města patří k největším ve Vietnamu. Polovina je věnována „kytkám k svátku“ a polovina pohřebním věncům.

Ha Long

Názvem Ha Long neboli Dračí zátoka je označováno území ležící při ústí Červené řeky. Z vody tady vystupuje kolem 3000 malých ostrůvků a skalisek vytvářejících nezapomenutelnou scenérii.

Toto místo má ale díky své poloze také strategický význam, o němž věděli nejen Francouzi, kteří jej používali od 2. poloviny 19. století, ale již staří Číňané, kteří Vietnam ovládali od 3.do 10. století. Tenkrát také vznikla legenda, díky níž přišel záliv ke svému jménu. Podle ní poslali Číňané draka, který se právě zde snesl na zem, a vzniklé díry se zaplnily vodou. Ha Long tudíž v překladu znamená „místo, kde drak klesl do moře“.

Záliv o velikosti 1400 km čtverečných se dostal v roce 1994 na seznam přírodního bohatství UNESCO a od té doby je zdrojem příjmů v této oblasti především turistika. O tom svědčí například počet lodí v přístavu v Halong City, které dnes už čítá téměř 500 000 obyvatel.

Některé z ostrůvků a skalisek mají svá pojmenování, většina jich je však bezejmenných. V zálivu kromě toho leží asi stovka jeskyní. Pouze dvě z nich jsou ale otevřené.

Nebeská jeskyně (Dong Thien Cung) má plochu 2000 m čtverečných a je přístupná pro veřejnost od roku 1997. Dva roky předtím provozoval individuální výlety do jeskyně jeden z místních farmářů.

Uprostřed zátoky lze spatřit domečky na kůlech, od kterých každé ráno vyplouvají rybáři. Asi sedmdesát rodin dostalo povolení si zde vybudovat svá „obydlí“.

Po dopolední projížďce po Dračí zátoce a po obědě na lodi sestaveném z darů moře (tygří krevety, smažené chobotničky, pečená ryba) se vracíme na letiště do Hanoje. Prakticky po celou cestu sledujeme čilý ruch na rýžových polích, která se táhnou po obou stranách silnice. Jedna vesnice navazuje bezprostředně na druhou, takže pole nikdy nekončí.

Půdu si zde farmáři pronajímají na 25 let a přibližně 1/3 úrody musí za to odevzdávat státu. Způsob hospodaření je velmi primitivní, ale v případě rýže není zřejmě ani žádná velká mechanizace možná a vzhledem ke značnému počtu mladých pracovních sil také navíc zbytečná. Jako pole se využívají i části říčních koryt, která bývají v létě pod vodou. Další „zajímavostí“ je to, že přímo v polích se nachází malé hřbitovy, přesněji řečeno skupinky hrobů, jejichž náhrobky působí v krajině velice malebně.

Hoi An

Večer jsme přiletěli do Danangu, centra středního Vietnamu, a odtud jsme se hned přesunuli do nedalekého města Hoi An.

Hoi An byl znám už před dvěma tisíci lety a patřil k důležitým střediskům Champů. Jeho význam začíná vzrůstat však zejména ve 14. století díky zdejšímu přístavu. V 16. století je už Faifo, jak se tenkrát město jmenovalo, jedním z nejdůležitějších center obchodu Číňanů a Japonců. Japonští obchodníci měli v 17. století zakázáno s Faifem spolupracovat, jsou však brzy vystřídáni Portugalci a Holanďany. Ti se sem často vraceli a začali zde proto stavět své domy a obchodní zastoupení. Díky své architektuře a tomu, že se mu válka vyhnula, patří dnes Hoi An k nejhezčím vietnamským městům.

Krytý Japonský most (Chua Cau) byl postaven v 16. století a jedná se o první propojení čínské a japonské komunity. Čínskou stranu mostu hlídají sochy psů, zatímco japonskou opice.

Ve starém městě lze nahlédnout do několika soukromých domů obchodníků. Dům Phung Hunga je starý 200 let a vystřídalo se v něm již osm generací.

Shromažďovací haly byly určeny k setkávání příslušníků místních komunit a jejich součástí byly také chrámy. Kantonská hala byla postavena v roce 1786 a sloužila místním přistěhovalcům, pocházejícím z čínského Kantonu. Chrám je konfuciánský, jelikož Číňané brzy přešli na tuto formu náboženství, protože Konfuciův výklad povinností věřících byl mnohem mírnější, než tomu je v tradičním buddhismu.

Nejstarší shromažďovací halou je Phuoc Kien, pocházející z roku 1757.

Uličky Hoi An působí trochu jako skanzen, v němž se můžeme seznámit s tradičními postupy různých řemeslníků – výrobou čínských lampiónů, procesem výroby a zpracování hedvábí, opracováním dřeváků a nábytku … nesmí chybět samozřejmě ani dřevění Buddhové.

Cesta z Hoi An do Danangu je dlouhá 30 kilometrů a vede pod Mramorovými horami, v nichž se nachází několik buddhistických poutních míst. Kámen z těchto hor zpracovávají v místních dílnách a manufakturách.

Danang

Danang je významným přístavem a třetím největším městem Vietnamu. V novodobých dějinách je znám díky tomu, že se zde 8. března 1965 poprvé vylodili američtí vojáci. Už ve 2. století byla však tato část země centrem Říše Champů.

Champové měli dvě sídelní města – Simhapura byla politickým centrem, zatímco My Son intelektuálním. Jejich stavby byly ovlivněny hinduismem, v pozdním období pak buddhismem. Naprostá většina památek však byla během války zničena, protože okolí Danangu se stalo díky své strategické poloze na rozhraní severního a jižního Vietnamu častým cílem amerického bombardování. To, co se zachovalo, je shromážděno v Muzeu Champů založeném v roce 1915. Muzeum se skládá z deseti otevřených místností a v každé z nich se lze seznámit s památkami z určitého místa. V první z nich to jsou nálezy z My Son.

My Son leží 60 kilometrů západně od Danangu. Stávalo zde 71 monumentů různých stylů, pocházejících z období 4. až 12. století. Za nejvýznamnější je považována 24 metrů vysoká věž A1. Dodnes se zde zachovalo 15 staveb ze 7. až 12. století.

Tra Kien neboli Simhapura (Lví citadela) byla nejstarším hlavním městem Champů. Dnes se nachází asi 50 kilometrů jižně od Danangu a zdejší pevnost, pocházející ze 4. století, byla považována za jeden z nejdokonalejších architektonických monumentů své doby. Ani ta však nepřežila zkoušku času. Oltář s tančícími upsarami, umístěný v danangském muzeu, patří k vrcholným kouskům plastického umění.

Dong Duong, nacházející se 70 kilometrů jižně od Danangu, se stal buddhistickým hlavním městem říše. Byl postaven v 9. století a jednalo se o významný architektonický komplex, sestávající ze spousty památek. Nejvýznamnější z nich se zachovaly opět jen díky tomu, že byly převezeny do muzea – bronzový pomník Buddhy Bodhisattvy Tary a velký oltář zobrazující život krále Sakyamuniho.

Thap Mam náleželo ke skupině věžových opevnění Vijaya, která vznikla v 11. století po pádu Champské říše poblíž Do Ban. Tyto věže, zdobené skulpturami draků, byly postaveny v novém stylu, později nazývaném právě Thap Mam.

Demilitarizovaná zóna

Přibližně 100 kilometrů severně od Hue probíhala demarkační čára, která oddělovala severní a jižní Vietnam. Protože prvořadým úkolem jihovietnamské a americké armády bylo zabránit pronikání povstalců a vojáků ze socialistického severního Vietnamu, doplatila tato část země a její obyvatelé na vietnamskou válku snad nejvíc.

Dálnice č.1, vedoucí z Hanoje do Ho Chi Minhova města, tady dostala název „Cesta hrůzy„. Není tomu tak vzhledem k její kvalitě, ale kvůli stovkám hrobů, které leží po obou stranách. Jedná se především o oběti amerického bombardování v roce 1972. Všechny vesnice byly po roce 1975 sice postaveny znovu, depresivně působí ale již místní lesy – mladé stromky svědčí o tom, že země byla tenkrát zcela spálená.

Zničený francouzský katolický kostel a místní škola v Quang Tri jsou následky bojů v roce 1972. Ve třídách lze dosud rozeznat zdi, na nichž bývaly připevněny tabule. Quang Tri bylo původně hlavním městem stejnojmenné provincie. Po ukončení války v roce 1975 bylo hlavní město přesunuto o něco severněji do Dong Ha. Na tamní tržnici se zastavujeme koupit něco na piknik, protože v demilitarizované zóně, kde se dnes budeme celý den pohybovat, žádné další možnosti občerstvení nejsou.

Poté, co Francouzi utrpěli definitivní porážku v Dien Bien Phu v květnu 1954, byla na základě výsledků Ženevské konference o Indočíně stanovena hranice, rozdělující Vietnam na úrovni 17. rovnoběžky. Ta vstoupila v platnost 31. července 1954 a i když se s tím původně nepočítalo, stala se brzy hranicí mezi dvěma nezávislými státy. Ke znovusjednocení země došlo až 30. dubna 1975. Prakticky jediný přechod ze severního Vietnamu do jižního představoval starý most přes řeku Ben Hai.

Podzemní vesnice Vinh Moc

Sedm kilometrů severně od demarkační čáry leží vesnice Vinh Moc. Poté, co byla 2. dubna 1965 zcela zničena a vypálena napalmem, vytvořili její obyvatelé tunely, které představují vlastně miniaturní podzemní vesnici. Celý systém je dlouhý 1701 metrů a má 13 vchodů, z toho 7 k moři a 6 do hory, a je rozdělen do 3 pater (v hloubce 10 metrů, 15 metrů a 23 metrů) spojených hlavním trakem, dlouhým 768 metrů. Tunely jsou vysoké 1,6 – 1,8 metrů a široké 0,9 – 1,2 metru.

Shromažďovací místnost má kapacitu 50 – 60 míst a dále zde najdeme kuchyně, toalety, studny, operační místnost a nemocnici, kde se narodilo 17 dětí. Rodinných pokojů je celkem 94 a mají velikost přibližně 3 x 2 metry.

V letech 1965 – 1972 byly tunely ve Vinh Moc místem k životu a úkrytem pro téměř 1000 vesničanů a vojáků. Byl to ale také zároveň strategický bod k zásobování ostrova Con Co a bojových polí na jihu.

Toto dílo bylo vytvořeno v průběhu let 1965-1967 za 600 dní těžké práce (18000 pracovních dní) pod deštěm bomb, přičemž bylo vykopáno více než 6000 m krychlových skály a zeminy.

My jsme vešli vchodem č. 3 a vyšli ven vchodem č. 10., přičemž jsme prošli přes 500 metrů z původních více než 2 kilometrů tunelů. Část vchodů a chodeb byla totiž zničena bombardováním. Každá z okolních vesnic prý měla alespoň jeden malý tunel a tyto byly spolu spojeny 141 spojovacími chodbami. Přestože Američané jejich existenci tušili, nikdy je neobjevili.

Hue

V Hue jsme ubytováni ve francouzském koloniálním hotelu Saigon Morin postaveném v roce 1901. Pokoj č. 207 slouží jako prezidentské apartmá.

Hue bývalo královským městem dynastie Nguyen od roku 1805 až do roku 1945, kdy byla vyhlášena republika. Přestože byli Vietnamci předtím po více jak tisíc let pod nadvládou Číňanů a dalo by se tudíž předpokládat, že se budou chtít od svých utlačovatelů a jejich kultury odvrátit, paláce samostatné vietnamské dynastie připomínají svým stylem a uspořádáním ze všeho nejvíc právě Zakázané město v Pekingu.

Citadela stojí na břehu Voňavé řeky (Song Huong) a již zdaleka je vidět její Vlajková věž. Jedná se o jednu z největších pevností na světě, strany jsou dlouhé 2,5 kilometru a zdi vysoké 6 metrů. Vstupuje se do ní 10 vchody. Hradby byly postaveny původně z hlíny, později byly nahrazeny cihlovými.

Uvnitř Citadely se nachází Císařské město. Jeho stavbu zahájil první císař dynastie Nguyen Gia Long v roce 1804 a dokončil ji Minh Mang v roce 1833. Císařské město bylo centrem vlády a dvorního života v letech 1802 až 1945. Za tuto dobu se zde vystřídalo 13 panovníků. Jedná se o komplex 150 budov, z nichž však byla většina zcela zničena během válek v letech 1947 a 1968. Do města vedou čtyři brány – my vstupujeme branou Polední (Ngo Mon).

Císařové žili za hradbami města rozmařilým životem. Jejich služebníci museli neustále chodit skloněni, aby se jim nemohli podívat do tváře. Císař Minh Mang měl jednu královnu, 600 konkubín a 142 dětí. Konkubínám sloužilo 50 000 eunuchů, ale za přístup ke králi musely platit.

Prvním palácem v Císařském městě je Palác nejvyšší harmonie (Thai Hoa), v němž se konávaly velké královské audience a kde stojí také dodnes původní královský trůn. Druhý palác je prakticky zcela srovnán se zemí, v jeho okolí zůstalo pouze několik domů mandarínů.

Císařská čítárna (Thai Binh) byla postavena císařem Thieu Tri (1841-1847) a poprvé zrestaurována v roce 1921 za Khai Dinha. Její střechu zdobí unikátní keramické mozaiky.

Pavilón Hien Lamp byl vybudován v letech 1821-1822 jako památník císařům a mandarínům za jejich věrnost dynastii. Devět dynastických uren, stojících před ním, bylo odlito z bronzu v letech 1835-1837. Motivy, které jsou na nich znázorněny, symbolizují jednotu země a stabilitu dynastie. V pavilónu, který sloužil až do roku 1975 jako královská kaple, jsou vystaveny urny s popelem císařů a jejich rodin. Dnes již sice patří státu, ale jedenkrát ročně je uzavřen a vyhrazen pouze pro královské příbuzné, kteří žijí po celém světě. Vzhledem k potenci jejich předků jsou jich údajně tisíce.

Citadela v Hue posloužila jako pevnost místním lidem také v průběhu vietnamské války. Zdejší most přes Voňavou řeku totiž představoval jedinou spojnici mezi severem a jihem země a tím pádem se stal důležitým strategickým bodem. Koncem ledna 1968 vypukla během novoročních svátků na spoustě míst Jižního Vietnamu ofenzíva Tet, při níž se vojáci Vietkongu zmocnili také části Hue. Komunistické polní soudy okamžitě odsoudily k smrti a zastřelily přes 3000 lidí, především z řad inteligence. Téměř 2/3 obyvatel města se ukrývaly po dobu 27 dní v Citadele. Zkázu pak dokončilo americké letectvo. Protože vojáci Jižního Vietnamu ani Američané nemohli Hue dobýt, zahájili bombardování, při němž byla většina Citadely zničena. Během bojů o Hue tak zahynulo více jak 10 000 lidí.

Pagoda Thien Mu, stojící rovněž u Voňavé řeky, pochází z roku 1601. Podobných pagod je v okolí kolem stovky, tato je ovšem nejstarší. V přilehlém klášteře žije 5 mnichů a 20 noviců, kteří se o ni starají. Ti byli až do roku 1945 podporováni dynastií Nguyen, které pagoda patřila, dnes žijí z darů a sami si pěstují rýži.

V klášteře kromě malého chrámu vidíme také knihovnu a jídelnu, v níž právě mniši obědvají. V garáži stojí auto, kterým odjel mnich Thieh Quang Duc do Saigonu, kde se 11. června 1963 upálil na protest proti režimu prezidenta Ngo Dinh Diema a diskriminaci buddhistů v zemi.

Královské hrobky v okolí Hue

Zastavujeme se ještě krátce na tržnici a pak už samotné Hue opouštíme. Cestou na letiště nás ale ještě čeká prohlídka jedné z královských hrobek.

V okolí Hue se totiž nachází několik monstrózních královských hrobek. Dodnes se jich dochovalo sedm, ne ve všech však jsou císařové pohřbeni. Popel některých z nich je totiž uložen v Královské kapli v Citadele, jak jsme viděli dopoledne, protože bylo nebezpečné pohřbívat je i se svými poklady na odlehlých místech.

Za nejkrásnější je považována hrobka císaře Khai Dinha, který vládl v letech 1916 – 1925. Hrobka leží 16 kilometrů jižně od Hue a jedná se vlastně o posledního zde pohřbeného císaře. Úplně poslední vietnamský císař totiž emigroval a je pohřben ve Francii.

Khai Dinh začal svou hrobku stavět v roce 1920 a dokončena byla v roce 1931. V její výzdobě se kloubí tradiční a moderní přístupy a orientální styly s evropskými. Samotná královská krypta a oltářní hala se nachází v třístupňovém paláci Thien Dinh na vrcholu kopce.

Saigon

Saigon se dnes oficiálně jmenuje Ho Chi Minhovo město a Saigon je pouze jedna z jeho nejstarších čtvrtí. Vietnamci zejména na jihu země mu však stále říkají stejně.

Saigon je největším městem v zemi, má asi 6 miliónů obyvatel a býval hlavním městem samostatného Jižního Vietnamu. Po sjednocení v roce 1975 se stala hlavním městem Vietnamu Hanoj. Zajímavostí je, že vedení Komunistické strany potom posílalo na jih nové komunisty ze severu, protože ti místní jim nepřipadali dostatečně prověření.

Saigon působí již na první pohled jinak než ostatní vietnamská města. Zatímco všude jinde převládá zemědělství, Saigon je městem obchodu. Architektura je převážně francouzská. Francouzi zde měli rozhodující vliv až do druhé poloviny 20. století, teprve později se objevují americké vlivy. Všechny nejvýznamnější budovy se vyskytují v centru města a lze je bez problémů obejít po svých.

Palác sjednocení stojí na místě, kde původně byla budova guvernéra Indočíny, postavená Francouzi. Ta byla po vybombardování rebelujícími důstojníky v roce 1962 stržena a na jejím místě dal prezident Diem vystavět nový Prezidentský palác. Jeho dokončení v roce 1966 se však již nedožil. V paláci potom do roku 1975 vládli čtyři prezidenti, přičemž ten poslední pouze 40 hodin. Po roce 1975 byl Prezidentský palác přejmenován na Palác sjednocení.

Ve dvou patrech si lze prohlédnout například Kabinet setkání, kde poslední jihovietnamský prezident očekával příchod vojsk severní Vietnamské demokratické republiky, konferenční sál, operační místnost, prezidentovu kancelář a přijímací sál, pokrytý 40 lakovanými deskami, které zobrazují historii země.

Zajímavější je však podzemí, v němž se prezident ukrýval v době vietnamské války a kde najdeme kromě jeho ložnice v případě náletu také operační štáb, komunikační centrálu a písárnu. Podzemní chodby údajně vedly až do blízkého paláce prvního krále Gia Longa, v němž je dnes umístěno Muzeum revoluce.

Tabule v operačním štábu udává počty vojáků, kteří byli přítomni na území Vietnamu dne 29. června 1968. Jednalo se o 540 000 Američanů a 60 000 příslušníků spojeneckých armád jako byli Australané, Korejci, Číňané a další. Celkem se ve válce vystřídalo přes 2 milióny amerických, 500 000 australských a 500 000 ostatních vojáků.

Další den po snídani se vydáváme na výlet do jiné zajímavé saigonské čtvrti. Zcela přesný počet obyvatel tohoto města není znám. Přestože existuje povinná registrace, je jich hodně nepřihlášených. Žije tady také spousta Číňanů, a to převážně v čínské čtvrti Cholon (Q5). Číňané se zde usadili už dávno, protože toto místo má výhodnou pozici u vstupu do Jihočínského moře. Přestože se nová vietnamská vláda snažila včlenit Číňany do vietnamské populace, nikdy se jí to docela nepodařilo. Uvádí se, že celkem je ve Vietnamu asi 1 milión Číňanů, z toho 80 000 jich bydlí právě ve čtvrti Cholon. Specifickou atmosféru má také zdejší největší tržnice Binh Tay.

Nejkrásnějším chrámem v Cholonu je Tue Thanh Hoi Quán (Chrám Paní nebes). Vonné tyčinky jsou zde spleteny do spirálovitého cylindru, který se po zapálení zavěšuje ke stropu. V chrámu se konají pravidelně oslavy a festivaly.

Procházka Saigonem

Z čínské čtvrti (Q5) se vracíme zpátky do centra Saigonu (Q1) a pokračujeme v pěší prohlídce. Katedrála, zasvěcená Panně Marii, byla postavena koncem 19. století. Ze stejného období pochází také Hlavní pošta.

Na hlavní třídě Doi Le Loi, která začíná u Městského divadla, procházíme kolem několika honosných hotelů – Rex, Continental, Caravella. Právě v hotelu Caravella byli ubytováni američtí váleční reportéři.

Radnice ve francouzském koloniálním stylu pochází z let 1901-1908 a dnes před ní stojí Ho Chi Minhova socha, u níž se každý večer schází místní mládež, podobně jako na náměstí před Ben Thanh Marketem, kde sledují reklamy na obří televizi.

Muzeum válečných zločinů se nachází poblíž Paláce sjednocení. Na nádvoří jsou vystavena letadla, děla, helikoptéry, tanky a bomby používané Američany ve vietnamské válce. Bizardně v této sbírce působí například plamenometný tank nebo speciálně upravený buldozer. V jednotlivých budovách si pak lze prohlédnout zbraně a fotografie dokumentující zvěrstva, jichž se vojáci dopouštěli na civilním obyvatelstvu. Samostatné sekce jsou vyhrazeny gilotině a tygřím klecím.

V objektu věznice Con Dao bylo umístěno 120 tygřích klecí, každá o rozměrech 2,7 x 1,5 x 3 metry. V horkých dnech se v nich tísnilo 5 až 14 vězňů. Seismická bomba, vážící 6,8 tun, vlastně simuluje zemětřesení. Zničí všechno na zemi do vzdálenosti 100 metrů a ničivě roztřese oblast o průměru 3,2 kilometru. CBU-55B je složitá bomba, vyrobená v USA. Když exploduje, zničí kyslík do 500 metrů. Byla použita v Xuan Loc v provincii Dong Nai dne 9. 4. 1975.

O hrůzách vietnamské války hovoří následující čísla, uvedená v brožuře „War Remnants In Vietnam“, jež je součástí vstupenky:

– Vláda USA zmobilizovala 6,5 miliónů mladých lidí, které cvičila k boji.

– 22 000 amerických závodů a továren zásobovalo válku svými produkty.

– Na Vietnam dopadlo 7 850 000 tun bomb všech druhů a 75 000 000 litry jedu (včetně dioxinu) byly postříkány farmy, pole, lesy a vesnice v jižní části země. Pro srovnání: v době 2. světové války svrhly Spojené státy americké „jen“ 2 057 244 tun bomb na všech válečných polích dohromady.

– V souladu s těmito čísly vydala americká vláda na vietnamskou válku 352 miliard dolarů.

– V severním Vietnamu bomby a kulky zničily nebo těžce poškodily 2923 škol (od základních až po vysoké), 1850 nemocnic a domovů, 484 kostelů a 465 chrámů a pagod.

– Téměř 3 milióny Vietnamců byly zabity a 4 milióny dalších zraněny (naprostá většina z toho byli civilisté).

– Ve válce zemřelo přes 58 000 Američanů.

Delta Mekongu

Mekong je jednou z největších asijských řek. Pramení v Tibetu a dále protéká Čínou, Barmou, Thajskem, Laosem, Kambodžou a Vietnamem. Celkem je dlouhý 4500 kilometrů a zvláštností je, že na něm dosud nebyla vybudována jediná přehrada. V deltě má Mekong devět ramen, kterými se vlévá do Jihočínského moře. Proto bývá také přirovnáván k drakovi.

Pro většinu návštěvníků delty Mekongu bývá výchozím bodem k jejímu prozkoumání My Tho. Zdejší klášter Vinh Trang byl založen v roce 1849 a je určen pro handicapované děti.

Poblíž My Tho nasedáme i my na loď. Moře je odsud vzdáleno asi 17 kilometrů. Ostrovy v deltě mají romantická jména: Ostrov jednorožce, Dračí ostrov, Ostrov fénixe.Zastavujeme na Ostrově jednorožce (Thoi Son).

Spousta živočichů a rostlin tady je endemických, tzn. že se vyskytují pouze na tomto místě a nikde jinde na světě. Příkladem je vodní kokos, který místní farmáři dokážou zpracovat beze zbytku. Viděli jsme dokonce domky a čajovnu, postavené celé z kokosového ořechu – stěny a stoly jsou ze dřeva vzniklého slisováním kokosových slupek, střechy z listí.

V Saigonu a jeho okolí se nachází tři chrámy sekty Cao Dai. Cao Dai znamená doslova „velký palác“ a jedná se o univerzální náboženství, které vzniklo ve Vietnamu počátkem 20. století a vstřebává do sebe prvky všech významných náboženství. Tvrdí, že pro všechna existuje společný Bůh, který je pouze jinak pojmenován. Tohoto Boha, přesněji řečeno „duši“ nebo „vědění“, symbolizuje otevřené oko.

Na chrámu Cao Dai v Tan An převažují křesťanské motivy, na chrámu v Ben Luc buddhistické. Oba však svým půdorysem a stavbou se dvěma čtvercovými věžemi vpředu připomínají katedrálu, v pestré výzdobě pak kromě symbolického oka najdeme především sochy Buddhy a Konfucia, doplněné hinduistickými svastikami.

Vietnamský Nový rok

Všechna města, kterými projíždíme, mají pro nás v tuto dobu nezvyklou vánoční výzdobu. Ve Vietnamu se totiž slaví čínský Nový rok a ten letos připadá na 12. února. Lidé vozí na kolech a skútrech speciálně sestřižené mandarinkovníky, které zde nahrazují vánoční stromky. Vypadají opravdu nádherně a nemusí se už ani zdobit.

Letos poprvé mají ve Vietnamu Vánoce celý týden, aby se mohli navštěvovat příbuzní z různých částí země. Doprava je zde totiž příšerná. Kdybychom těch 1200 kilometrů mezi Hanojí a Ho Chi Minhovým městem měli jet autobusem, byla by to cesta minimálně na 3 dny. Silnice jsou sice celkem v dobrém stavu, ale nebezpečí v podobě náhle se vynořivších cyklistů a bezmyšlenkovitě odbočujících skútrů číhá na každém kroku. Nejdisciplinovaněji se v tomto směru chovají volské potahy, o to hůř ovšem ti, co je předjíždějí. Místo brzd se zásadně používá klakson, dokonce máme dojem, že jej mají řidiči přímo namontován na pedále…

První den po Novém roce bývá k svátečnímu obědu pes. Jelikož jsme na tržnici pár stažených psů na hácích viděli, nemáme důvod tomu nevěřit. Místní průvodce nám říká, že psí maso dodává sílu do dalšího roku. Příliš často se tady však nejí, protože je velice hutné a syté.

Převzato z www.kasp.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí