Úsměvy v zemi Rudých Khmérů (2000)

Dostat se do Kambodže není ani dnes zcela jednoduché. Turismus je v této zemi povolen od roku 1995. Pozemní cesty však prakticky neexistují, v pohraničních oblastech navíc dodnes opravdu ještě přežívají skupinky Rudých Khmerů. Zbývá tedy pouze cesta letadlem, přičemž letecké spojení funguje jen do Bangkoku a Ho Chi Minova města.

Přílet do Phnom Penhu

My jsme doletěli v pondělí 24. ledna 2000 do Bangkoku a další den ráno pokračovali v letu do Phnom Penhu. Při odletu z Bangkoku jsme sledovali, jak mezi přistávacími dráhami hrají nadšenci golf. Pak následoval přelet nad Siamským zálivem a posléze přistání v hlavním městě Kambodže.

Rozdíl mezi jedenáctimilionovým Bangkokem plným výškových budov a Phnom Penhem byl patrný již ze vzduchu. Phnom Penh se nachází na soutoku tří řek – Tonle Sap, Bassac a Mekongu, a připomíná spíše rozlehlou vesnici. I když má 800 000 obyvatel, nenajdeme zde prakticky žádné vysoké stavby, veškeré ulice jsou zato plné lidí dopravujících se na kolech nebo motocyklech. Město jsme zastihli právě v době polední pauzy, kdy většina z nich spěchá domů na oběd.

Vízum do Kambodže stojí 20 dolarů a uděluje se celkem bez problémů po příletu na letišti. Brzy také zjišťujeme, že situace ve městě stejně jako později v dalších turisticky zajímavých místech je stoprocentně bezpečná. Lidi jsou zde velice milí a usměvaví, i když zejména na těch starších je vidět, že se země ještě docela nevzpamatovala z hrůz minulých let.

Koncem šedesátých let byla Kambodža vtažena do vietnamské války. Po odchodu amerických vojsk v roce 1975 se vlády ujímají Rudí Khmerové pod vedením Pol-Pota a záštitou Komunistické strany. Pol-Pot nebyl ovšem hnán žádnými vyššími idejemi, jeho cílem bylo „pouze“ vyhnat lidi z měst do vesnic a vymítit veškeré podnikatele a inteligenci. V době jeho režimu zahynuly nebo byly zavražděny dva miliony lidí. Na jeho pádu v roce 1979 měli značnou zásluhu i vietnamští obchodníci, kteří v době jeho vlády přišli o své obchody.

Ceny jsou dnes pro nás v Kambodži neobyčejně přijatelné a navíc všude stejné. Místní měnu ani nemá cenu si měnit. Kompletní oběd stojí v hotelu či restauraci 4-5 dolarů, pivo dva a kola jeden. Když jsem si ovšem v pouličním obchodě kupoval tři piva a dva litry koly, připadalo mi trapné brát si od prodavače zpátky drobné z dvoudolarovky. Z hrsti místních bankovek jsem si proto vybral pouze od každého druhu jednu na památku.

Prohlídku Phnom Penhu zahajujeme poněkud neradostně – v Muzeu genocídy ve čtvrti Tuol Sleng. Toto muzeum bylo zřízeno v bývalé střední škole, proměněné za Pol-Potova režimu ve vězení, nazývané „S21“. Z dvaceti tisíc lidí, kteří zde byly vězněni, jich přežilo pouze devět.

V některých celách jsou ponechány postele a na nich předměty, kterými byli vězňové mučeni. Zrůdnost Pol-Potovců nespočívala totiž pouze v tom, že se snažili vymítit veškerou inteligenci národa, ale navíc vymýšleli pro každou z profesí speciální způsoby mučení (zubařům trhali zuby, instalatérům lili trychtýřem do hrdla vodu, na elektrikáře používali elektrický proud apod.).

Na všech stěnách visí fotografie obětí z dokonale vedeného archivu. O to podivnější se jeví skutečnost, že po pádu režimu Rudých Khmerů nebylo možno jeho prominenty potrestat, protože nebyli známí. Kambodžané navíc dodnes nevěří tomu, že je mrtev skutečný Pol-Pot.

V poslední místnosti vidíme na zdi mapu Kambodže, sestavenou z lebek a kostí umučených dětí. Pozůstatky tisíců dalších obětí jsou umístěny v mohyle poblíž Phnom Penhu na Vražedných polích (Killing Fields), což je také název filmu, který byl o této době natočen.

Následuje prohlídka Národního muzea, v němž se nachází památky jak z období před Angkorem, tak i po něm. Celá budova tohoto muzea je navíc postavena tak, aby připomínala symbol Kambodže, který se vyskytuje i na její státní vlajce – siluetu chrámu Angkor Wat s jeho pěti věžemi.

Největším magnetem v Phnom Penhu je královský palác, který byl postaven v roce 1813 a svou honosností, stavbou a krásou připomíná královský palác v Bangkoku. Z většiny věží na jeho zlatých střechách se dívá tvář Buddhy, směřující do všech čtyř světových stran. Také v Kambodži je podobně jako v Thajsku naprostá většina obyvatel buddhistického vyznání.

Královský palác v Phnom Penhu je rezidencí i současného krále Norodoma Sihanouka. Král dnes ovšem nemá v Kambodži prakticky žádnou pravomoc, protože vládne jeden, resp. dva premiéři.

Nejznámější budovou královského paláce je Stříbrná pagoda, která dostala své jméno podle stříbrné podlahy a nachází se v ní podobně jako v thajském královském paláci socha smaragdového Buddhy.

V podvečer se vydáváme naplavbu po řece Tonle Sap směrem k jejímu soutoku s řekami Bassac a Mekong, který se o pár set kilometrů dále vlévá ve Vietnamu do moře poblíž Ho Chi Minova města, dříve Saigonu. Podél břehů vidíme řady dřevěných domků, jejichž pilíře jsou zapuštěny do vody. Západ slunce nad těmito slumy v kontrastu s honosnou budovou královského paláce v pozadí vypadá opravdu zajímavě.

Plavba po Tonle Sap

Brzy ráno vyplouváme z Phnom Penhu směrem na sever po řece a posléze jezeře Tonle Sap. Celá plavba bude trvat necelých sedm hodin (místo původně plánovaných čtyř) a urazíme při ní asi 250 kilometrů. Dostat se do Siem Reapu na severu jezera Tonle Sap, které zabírá značnou část rozlohy Kambodže, je možno třemi způsoby: buďto letecky místními aerolinkami, nebo pozemní cestou, která z východu nebo ze západu jezero objíždí, což je při kvalitách místní dálnice, která hned za městem přechází v prašnou polňačku plnou výmolů, záležitost na tři dny, anebo právě „superrychlým“ člunem jako my.

Když jsme ovšem viděli, jak se na člun naloďuje dvojnásobný počet pasažérů, začali nás už před vyplutím přepadat uvnitř klaustrofobické pocity a raději jsme svá místa přenechali domorodcům a sami strávili celou plavbu vestoje na úzkém proužku u zábradlí na palubě. I tento způsob se nám sice vymstil a polská část naší výpravy nás v následujících dnech díky našim spáleným obličejům překřtila na „fajne gemby“. Přesto jsme nelitovali, protože se nám z paluby naskýtal nádherný pohled na krajinu v okolí řeky, která jakoby tvoří jedinou rozlehlou kambodžskou vesnici.

Poté, co zmizely slumy na okraji Phnom Penhu, se před námi rozevírá široká rozlehlá rovina, ojedinělý kopeček je naprostou výjimkou. Mezi hustými stromy lze spatřit na březích místní chaloupky na nožkách. Zvýšené přízemí má dvojí význam – prostor pod domem slouží jednak jako skladiště, jednak na noční „ustájení“ dobytku a pak samozřejmě jako ochrana před častými záplavami, kterými je tento kraj proslulý.

Po řece plují spousty loděk místních rybářů v tradičních slamácích, kteří rozhazují či sbírají své sítě a pohyb loďky zajišťují dlouhými bidly. Není nouze o to spatřit převoz, převážející přes řeku celé volské spřežení. Jediný most na celé cestě byl ten, od kterého jsme vyplouvali.

Asi po 40 kilometrech vidíme vlevo pár kopců s pagodami a chrámy. To je Udong, jenž byl dočasně sídlem hlavního města v poangkorském období.

Stoupající počet obytných hausbótů i televizních antén na nich signalizuje, že se blížíme k většímu městu. Kompong Chhnang je hlavním městem místní provincie. Pod tímto označením se skrývá ovšem zase jen nábřeží obklopené shlukem hausbótů, stánků a chatrčí na muřích nožkách, doplněné tentokrát panoramatickým pohledem právě na siluetu televizního vysílače na blízkém kopci.

Poté již připlouváme k místu, kde řeka Tonle Sap vytéká z jezera stejného jména. Jezero Tonle Sap je jednou z největších zásobáren ryb na světě. Rybám se zde dobře daří také díky pravidelným záplavám, při nichž se pod vodou ocitají spousty stromů a keřů v okolí. Do jejich větví pak ryby kladou své jikry.

Po překonání širých modrých plání jezera již vidíme na jeho severním břehu jediný kopec, připomínající svým tvarem zdálky náš Říp, a troubení lodi naznačuje, že se blížíme do přístavu. „Přístav“ je v tomto případě opět silné slovo, jedná se vlastně o vesnici z hausbótů, mezi nimiž kromě plovoucích zahrádek a drůbežích farmiček vidíme také hausbót-školu, hausbót-nemocnici a hausbót-místní pobočku demokratické strany. Nevidíme sice žádné molo, ale místo, kde budeme přistávat bezpečně poznáváme podle návalu několika desítek taxikářů s cedulemi, kteří s námi již „přes vodu“ smlouvají odvoz na svojí motorce do blízkého Siem Reapu.

Jsme tedy v Siem Reapu, nástupním místě k prohlídce Angkoru, kde strávíme následujících pět dní. Nyní tedy něco o samotném Angkoru.

Angkor byl hlavním městem Khmerské říše od 9. do 15. století. V dobách své největší slávy zabírala Khmerská říše území dnešní Kambodže, Thajska, Laosu, Vietnamu, Barmy a jižní Číny. Každý panovník si ovšem v oblasti Angkoru postavil své hlavní město a chrám, resp. soustavu chrámů. Přirozenou bezpečnost, díky níž zůstala říše dlouho nedobyta, jí zajišťovala z jedné strany nepřístupná džungle a z druhé právě jezero Tonle Sap.

Nejprve přijíždíme k Západnímu Baray, což je obrovská nádrž na vodu, vybudovaná v 11. století. Nejedná se o první umělé jezero v této oblasti, tím byl Východní Baray. Vzhledem k rostoucímu počtu obyvatel bylo ovšem nutno vybudovat na blízkém kopci, nacházejícím se západně od Angkoru, nový baray, z něhož se voda sváděla dolů do města. Na ostrově uprostřed Západního Baraye vidíme zdálky shluky kamenných bloků, což dříve býval Západní Mebon.

Poté již míříme přímo do vlastního Angkoru. Celý komplex Angkoru se rozkládá na ploše asi 400 kilometrů čtverečních a čítá více než 100 chrámů. Prvním z nich byl Phnom Bakheng, který dal v roce 889 vybudovat Yasovarman I.

Na vrchol chrámu Phnom Bakheng je možno dojet na slonech nebo se tam vyškrábat po svých. Volíme druhou variantu a odsud pak sledujeme západ slunce. Jelikož se jedná o nejvyšší kopec v okolí, je to zároveň jediné místo, odkud se naskýtá seshora pohled na nejznámější chrám Angkor Wat.

Angkor Thom

Dnes nás čekají nejznámější místa v Angkoru – dopoledne město Angkor Thom s chrámem Bayon, odpoledne Angkor Wat. Přijíždímě do komplexu Angkoru z jižní strany, objíždíme obrovský vodní příkop kolem Angkor Watu a dostáváme se na hlavní cestu. Po pravé ruce necháváme hlavní vstup do Angkor Watu, vlevo za chvíli vidíme Phnom Bakheng, na který jsme šplhali včera a těsně před Angkor Thomem se ještě zastavujeme u malého hinduistického chrámu Baksei Chamkrong. Ten byl postaven dvěma krály v 10. století a byl zasvěcen Višnovi. Od něj je již vidět jižní brána Angkor Thomu, na níž se tyčí typická Buddhova tvář, usmívající se do čtyř světových stran.

Angkor Thom je největší město na území Angkoru, rozkládá se na ploše devíti kilometrů čtverečních a žilo v něm a jeho okolí ve své době milión lidí. Dal jej vystavět Jayavarman VII. koncem 12. století.

Ve středu Angkor Thomu se nachází chrám Bayon. Naprostá většina chrámů v Angkoru je hinduistických. Teprve Jayavarman VII. ve 12. století přešel na mahajánský buddhismus a Bayon je prvním buddhistickým chrámem na tomto území.

Zdálky vypadá Bayon jako hrad z písku. Když však přijíždíme blíž, vidíme, že se jedná o spoustu „věží“, vytvarovaných do tváří, usmívajících se při pohledu ze všech čtyř stran. Jedná se o tvář Buddhy Lokesvary, která však pravděpodobně byla vymodelována podle samotného Jayavarmana VII.

S přechodem na buddhismus souvisí také to, že na stěnách Bayonu jsou kromě vyobrazení válečných úspěchů poprvé vyryty postavy prostých lidí. Do té doby se totiž zobrazovali pouze Bohové nebo náboženské mýty a příběhy. Nyní se můžeme tedy konečně něco dozvědět i o běžném životě tehdejších obyvatel včetně například postupu při vymáhání daní.

Bayon je zároveň vrcholem staveb Angkoru, které prováděli jednotliví panovníci po dobu čtyř staletí. Od 13. století se už další stavby nestaví a v 15. století bylo město zcela opuštěno a začalo zarůstat džunglí.

Od Bayonu se vydáváme k chrámu Bapuon, který je dnes v rekonstrukci. Vidíme, jak je celý chrám rozebrán na jednotlivé kameny, které jsou pečlivě očíslovány, rozloženy na louce před ním a znovu sestavovány.

Bapuon byl druhým hlavním městem po již zmíněném Phnom Bakhengu. Postavil ho v 10. století král Udayadityavarman a původně byl celý pokrytý zlatem. Tak jej aspoň popsal čínský vyslanec ve 13. století.

Dále přicházíme ke královskému paláci. Královský palác Phimeanakas byl postaven v 10. století, ale bydlel tady až Jayavarman VII. ve století dvanáctém. Jeho hosté mu přinášeli zlatý prášek a tady ho rozsévali. Součástí paláce byly i bazény, kam v dalších stoletích prý chodívali lidé rýžovat zlato.

Následují Terasy krále Lepry. Neví se přesně, který král byl malomocný, ale nejpravděpodobněji to bude Jayavarman V., který zemřel při stavbě chrámu Ta Keo na přelomu 10. a 11. století. Terasy krále Lepry se klikatí, protože symbolizují cestu do ráje, která taky není přímá, a jsou zdobeny „apsarami“, typickými tanečnicemi s odhalenými ňadry.

Na závěr nás čeká Sloní terasa, která je dlouhá 350 metrů. Je podpírána slony a zábradlí tvoří had Naga. Sloní terasa sloužila jako královská tribuna při vojenských přehlídkách. Vidíme z ní také východní vstup do Angkor Thomu. Ten má celkem pět vstupních bran – z každé světové strany jednu, pouze z východu byly dvě právě kvůli přehlídkám.

Angkor Wat

Odpoledne se vydáváme na prohlídku největší stavby na tomto území – chrámu Angkor Wat. Jedná se zároveň zřejmě o největší náboženskou stavbu na světě. Svou rozlohou je čtyřikrát větší než Vatikán.

Angkor Wat postavil Suryavarman II. počátkem 12. století. V roce 1840 jej náhodou objevil francouzský ornitolog Henri Mouhot, když v džungli lovil motýly. Tím došlo vlastně ke znovuobjevení ztraceného města Angkoru. Domorodci sice o jeho existenci věděli, ale teprve Mouhot a jeho následovníci, kteří na jeho popis potřebovali třicet svazků knih, jej odkryli celému světu.

Všechny chrámy v Angkoru se dívají na východ, kromě jediného. Tím je právě Angkor Wat, který ve 12. století otočil Suryavarman II. k západu, aby směřoval k hlavní cestě a aby využil řeky k obranným účelům. Proto je Angkor Wat obehnán širokým vodním příkopem.

Po překonání vodního příkopu projdeme úzkou vstupní branou, skrz niž již vidíme prostřední věž a poté se před námi rozevírá pohled na celý chrám, zobrazující stejně jako většina hinduistických staveb mýtickou horu Meru. V tuto chvíli vidíme tři věže Angkor Watu. Pohled na všech pět jeho věží se nám otevře poté, co přejdeme do levého rohu prostranství k malému jezírku, v jehož hladině se navíc celý chrám nádherně zrcadlí. To je právě ten nejčastěji uveřejňovaný záběr z Angkoru.

Přicházíme na první galerii Angkor Watu, po jejímž celém obvodu je zobrazena Ramayana, příběh prince Rámy a jeho manželky Sity. Tu v další části vystřídá příběh Mahábhárata.

Kvůli záběru zapadajícího slunce šplháme na hlavní věž Angkor Watu, která je vysoká 60 metrů. Schody na ni jsou příšerně strmé, protože chrám symbolizuje horu Meru, na níž sídlí Bůh a pro lidi musí být těžké se k němu dostat.

Večer nás čeká ještě představení khmerských tanců v místní restauraci. Mýtické tance v honosných kostýmech a nádherných maskách se střídají s tanci zobrazujícími běžný život vesničanů. Nečekané překvapení pro nás nastává ve chvíli, kdy číšníci postaví před pódium stůl, k němuž zasedne kambodžský ministr zemědělství, aby pod dohledem televizních kamer podepsal smlouvu na finanční podporu místního zemědělství se zástupcem organizace IFAD. Po ukončení a přípitku se stůl zase jednoduše odnese a tanečníci pokračují dál ve vystoupení.

Banteay Srei

Ráno si přivstáváme, abychom sledovali východ slunce nad Angkor Watem. Ještě za tmy vyrážíme a po včerejších zkušenostech zaujímáme výhodné místo na okraji jezírka v jeho severozápadní části. I když slunce zůstalo po celou dobu skryto v oparu, nepřipravilo nás to o nezapomenutelný zážitek. Celá obloha postupně měnila barvu od červené přes oranžovou a žlutou až po čistě modrou tak, že člověk stejně nevěděl, který z těch nádherně „kýčovitých“ záběrů si má vybrat.

Kromě nás sledovaly východ slunce ještě asi dvě výpravy „světélkujících“ japonských turistů. Byli to však prakticky jediní turisté, se kterými jsme se kromě jednoho českého studenta, dvojice „všudylezoucíchdozáběru“ Němců a jedné oslunečníkované zrzavé Ukrajinky za celou dobu našeho pobytu v Angkoru setkali. Což pro nás bylo velmi příjemné zjištění, protože jsme měli u jednotlivých památek dostatek volného místa a dále zejména proto, že místní lidé se k nám chovali velice přívětivě a bylo na nich vidět, že nejsou dosud zkaženi zmlsanými západními turisty a jejich penězi.

Samozřejmě, že jsme se i zde dostali po každé prohlídce do obložení invalidy, žebráky a prodavači nápojů a suvenýrů. Ty zde ovšem většinou prodávaly místní děti, které dopoledne chodí do školy a odpoledne prodávat suvenýry, nebo naopak, podle toho, jakou právě mají směnu. Většina těchto dětí byla navíc velice milá a zdaleka ne tak vlezlá jako v jiných částech „civilizovaného“ světa, která jsme jako turisté již navštívili. Nemluvě o cenách, které jsou zde obecně pro nás velice nízké. Ne, že bych například potřeboval čtyři píšťalky, ale s větší radostí jsem za ně dal dolar usměvavé dívence, než jinde jako vynucený bakšiš nosiči kufrů nebo spropitné taxikářovi.

Dalším překvapením pro nás bylo, že s naprostou většinou místních dětí jsme se bez problémů domluvili anglicky, přičemž se nejednalo vždy jen o počítání do deseti nebo klasické obchodní výrazy. Dospěli byli obecně zamlklejší a méně důvěřiví, zřejmě v důsledku překonaných strastí v minulých desetiletích.

Na život v kambodžské vesnici jsme se mohli podívat ještě tento den. Čekala nás totiž cesta do Banteay Srei, místa vzdáleného asi 35 kilometrů severovýchodně od Siem Reapu. Při ní jsme se zastavili v jedné vesnici, kde se většina obyvatel živí sběrem šťávy z palem, z níž potom vaří cukr.

V Banteay Srei se nachází Citadela žen, postavená ve druhé polovině 10. století z růžového pískovce. Je to poslední objevený chrám na tomto území, byl objeven teprve v roce 1914 a s jeho odkrýváním se začalo v roce 1924. I tady je vyobrazena Ramayana.

Asi v půli cesty mezi Angkorem a Banteay Srei nalezneme malý chrám Banteay Sumrei, který počátkem 12. století postavil také Suryavarman II. a vyzkoušel si zde některé postupy, které potom použil při stavbě svého vrcholného díla – Angkor Watu. Základní půdorys obou těchto staveb je již shodný.

Angkor – východní část

Východně od Angkor Thomu se nachází chrámy Thommanon a Chau Say. Říká se jim chrámy-dvojčata a oba pochází ze stejné doby jako Angkor Wat. Vystavěl je také Suryavarman II., Thommanon je zasvěcen Višnovi, Chau Say Šivovi. Chrám Chau Say byl ještě před pěti lety zarostlý a restaurovat se nezačal vlastně dodnes.

Viděli jsme zde také následek činnosti zlodějů. Památky z Angkoru patří totiž k těm nejžádanějším v soukromých sbírkách na celém světě a bohužel zároveň také v minulosti k těm nejsnáze dosažitelným, zejména relikvie z menších chrámů, které nejsou dosud zrestaurovány. Restaurační práce dnes probíhají pod dohledem UNESCO, které stanovilo, že jednotlivé stavební kameny se zrestaurují, ale místo chybějících se nebudou vyrábět kopie. V některých zdech například v chrámu Chau Say proto můžeme vidět holé cihly, kameny či betonové kvádry, které musely být použity místo těch chybějících původních.

Další chrám Ta Keo nebyl nikdy dokončen, protože Jayavarman V. zemřel během jeho stavby. Častokrát se totiž stávalo, že po nenadálé smrti jednoho panovníka ten následující převelel dělníky na novou stavbu, protože snahou každého vládce Angkoru bylo postavit v jeho objektu svůj vlastní chrám.

A dostáváme se ke skutečné „perle“ Angkoru – chrámu Ta Prohm. Je to buddhistický chrám, postavil jej Jayavarman VII. pro svou matku na přelomu 12. a 13. století. Chrám zabírá plochu 1000 x 700 metrů. Tento chrám byl pouze staticky zabezpečen, ale jinak byl schválně ponechán v původním stavu, tedy tak, jak byl objeven. Obrovské stromy a jejich kořeny, zarostlé do kamenných bloků a zprohýbané zdi, které jsou jimi dnes vlastně podpírány, zde vytváří skutečně nádherný koncert přírody. Některé části chrámu, jako například jeho severní brána, která bývá často zobrazována na reprodukcích, jsou dodnes prakticky tak zarostlé, že jsou normálně nepřístupné.

Banteay Kdei je další z chrámů, které dal postavit Jayavarman VII., tentokrát pro svého učitele, a posledním na našem dnešním okruhu je Prasat Kravan, který pochází z 10. století a jméno má podle květiny. Uvnitř jsou nádherná vyobrazení Brahmy, která jsme už však viděli pouze při svíčkách.

Angkor – severní chrámy a Východní Baray

Dnes nás čekají chrámy v severní části Angkoru. Jedná se většinou o stavby, které pocházejí z doby Jayavarmana VII., tedy z přelomu 12. a 13. století.

Nejdříve jsme projeli opět Angkor Thomem a z něj tentokrát ven severní branou, odkud jsme se dostali k chrámu Preah Khan. Tento chrám věnoval Jayavarman VII. svému otci a bývá nazýván Tajemný meč nebo První meč království, na počest porážky Champů. Uprostřed chrámu vidíme také lingu, což je kámen ve tvaru penisu, který se při slavnostních příležitostech zasouval do otvoru v oltáři a poléval se vodou. Tento akt byl symbolem plodnosti.

V Preah Khan je vidět spojení hinduismu a buddhismu. Nástupce Jayavarmana VII. Jayavarman VIII. ovšem sochy Buddhů ničil. Příkladem je sloupová řada na konci chrámu, kde v každém z výklenků byla socha Buddhy. Dnes z nich zůstala prakticky jediná.

Neak Pean byl původně uprostřed nádrže Baray Jayavartataka. Po jeho stranách se nachází svatyňky se sochami lva, buvola a hada, jimiž vytékala z jezera přepadem svatá voda.

Dalším z chrámů, kde je nádherně zarostlá brána se „čtyřksichtovým“ Buddhou je Ta Som. Zajímavým zážitkem tady pro mě byla situace, když mě zastavil místní policista a legitimoval se svým služebním odznakem. Po chvíli jsem pochopil, že se mu nejedná o mě, ale o to, aby mi ten odznak prodal.

Stejně jako na západě existuje Západní Baray, byl ve východní části Angkoru Východní Baray. Dnes je tato nádrž ovšem prázdná.

Východní Mebon byl postaven uprostřed Východního Baraye a připlouvalo se k němu na loďkách. Vybudoval jej Radyavarman II. v 10. století a zdobí jej v každém z rohů jednotlivých teras sochy slonů. V podobném stylu je stavěn i Pre Rup, ten ale nebyl dokončen.

Roluos

Nacházíme se v Roluos, asi 15 km jihovýchodně od Siem Reapu a časově v období před Angkorem. Město Roluos založil Jayavarman II., který v roce 802 sjednotil Khméry a vytvořil tak vlastně Khmerskou říši. Dnes jsou zde otevřeny tři chrámy.

Lolei postavil Yasovarman I. Tentýž, co potom vystavěl Phnom Bakheng v Angkoru.

Chrámy Preah Ko a Bakong budoval koncem 9. století Indravarman I., jehož syn Yasovarman I. přenesl po jeho smrti hlavní město více na sever do Angkoru.

Bakong znamená chrám-hora a jedná se o první kamennou stavbu v Kambodži. Všechny předcházející stavby byly dřevěné, protože lidé věřili, že pouze Bohové mohou sídlit v kamenných domech. Proto také neexistují žádné jiné památky ani doklady o běžném životě z tehdejší doby, protože dřevěné stavby se nemohly v prostředí džungle dochovat.

Siem Reap

Jelikož už jsme dostatečně „vychrámovaní“, vydáváme se poslední den našeho pobytu v Siem Reapu na prohlídku zdejší tržnice. Cestou potkáváme mnichy, kteří ráno chodí od domu k domu a dostávají jídlo, které potom odnesou do kláštera.

Siem Reap je centrem severní Kambodže, lidé se sem sjíždějí na místní tržnici, hlavní tah do Phnom Penhu je ovšem na úrovni široké polňačky sem tam poházené štěrkem a cestu je třeba rozplánovat asi na tři až čtyři dny.

Na tržnici najdeme veškeré druhy zboží běžné denní potřeby, kačeny a slepice se povalují kousek od zlatnického stánku. Ani s pohonnými hmotami do svých „pionýrů“ si zde hlavu nelámou. Neviděli jsme sice za celou dobu jedinou pumpu, ale dvoulitrovky od koly nebo lahve od whisky plné benzínu stojí připraveny u cesty.

V minulých dnech jsme narazili také na místní pohřeb. Mrtvého doprovází všechny věci, které měl rád za svého života. V pohřebním průvodu jsme viděli i prase na rožni.

Ještě nám zbývá prohlídka krokodýlí farmy, kde jsou krokodýli rozděleni podle svého věku a kde si můžete koupit vycpaného krokodýla nebo jeho zárodek a doma si ho vypěstovat, případně hned na místě ochutnat krokodýlí maso.

Pak už nás čeká cesta na letiště. To zde tvoří pouze jedna budova, kde každý musí absolvovat osobní prohlídku, protože žádné „pípáky“ tady nemají. Donedávna se ze Siem Reapu lítalo pouze do Phnom Penhu, nyní již i do Bangkoku, kam míříme také my.

Převzato z www.kasp.cz

Nejširší nabídku průvodců a map Kambodži (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz