HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Království stranou světa (2004)  

Království stranou světa (2004)  

Bhútán je malé království ležící uprostřed Himalájí, které až donedávna zůstávalo zcela uzavřeno okolnímu světu. Teprve před pár lety se Bhútán otevřel i pro turisty. Ani dnes sice ještě nejsou povoleny individuální cesty, za skupinu se však naštěstí považují již dva cestující.

Stranou světa

Svou „nezávislost“ a „kontrolu“ v oboru turistiky se ovšem snaží Bhútán udržet ze všech sil i nadále. Veškeré formality je nutno zařizovat přes bhútánské cestovní kanceláře a největší překážkou pro samostatné cestovatele asi ještě dlouhou dobu zůstane to, že kromě vstupního víza musí za každý den pobytu v zemi zaplatit 200 USD. V této částce je sice automaticky zahrnuto ubytování, doprava, průvodce a plná penze, ne každý si to ale může dovolit, takže výsledkem je zatím to, že ročně navštíví tuto zemi necelých 6000 turistů.

Také doprava do Bhútánu není jednoduchá. Královská letecká společnost Druk Air vlastní pouze dvě letadla typu „British Aerospace 146″, která létají dvakrát týdně do Dillí přes Kathmandu a do Bangkoku přes Rangún nebo Kalkatu. Jiné společnosti nemají na jediné letiště v zemi přístup.

Jelikož do Kathmandu se lítá pouze v pondělí a ve čtvrtek, museli jsme zde tedy do tohoto dne čekat. Vízum se sice uděluje až po příletu na letišti v Paro, nedostanete je ovšem bez předchozího příslibu (visa permitting). Ten nám doručil do hotelu zástupce nepálské cestovky teprve večer před odletem, takže jsme až do poslední chvíle trnuli, zda do Bhútánu vůbec pojedeme.

První šok nastává okamžitě po příletu. Veškeré stavby v Bhútánu jsou totiž postaveny v jednotném tradičním stylu, nesmí mít víc jak pět pater a jsou ručně pomalovány pestrými vzory a obrázky. Týká se to také letištních budov v Paro, což jej činí zřejmě nejhezčím letištěm na světě.

Samotní Bhútánci nazývají svou zemi Druk Yul, což znamená „země hřmícího draka“. Jazyk, kterým se zde mluví, se jmenuje dzongkha, tedy v překladu „řeč pevností“, a je příbuzný tibetštině. Dzongy jsou pevnosti a ještě o nich bude řeč, protože kromě nádherné a nedotčené přírody je to náš hlavní důvod návštěvy Bhútánu.

Rovněž místní buddhismus je podobný tibetskému a v obou zemích uznávají prakticky stejné světce. Všichni Bhútánci chodí v národním kroji. Ženský oděv se nazývá kira, mužský je gho. Ženské kroje jsou docela šik, ty mužské by se však daly nejlépe přirovnat k přepásanému županu.

Prvními obyvateli Bhútánu byli přibližně 2000-1500 let př. n. l. nomádi. Buddhismus se sem dostává ve 2. století, první chrámy však vznikají až v 7. století. Jejich výstavba je spojena se jménem tibetského krále Songtsena Gampa, který dal postavit celkem 108 chrámů v himalájských oblastech. V Bhútánu se to týkalo dvou chrámů, Kyichu Lhakhang v Paru a Jambey Lhakhang v Bumthangu, které existují dodnes.

V roce 746 přichází do Bhútánu poprvé velký mistr a učitel Guru Rimpoche, zvaný Padmasambhava, který zde má největší zásluhu na rozšíření buddhismu. Místa, kde meditoval, patří dnes k nejnavštěvovanějším (např. klášter Taktsang).

Ve středověku hledalo mnoho uprchlíků z Tibetu útočiště právě v Bhútánu. Od 11. a 12. století to byli zejména zástupci různých buddhistických škol, které tam byly potlačovány na úkor vládnoucí sekty gelugpa.

Významný zlom nastává po roce 1616, kdy přichází z Ralungu mnich Shabdrung Ngawang Namgyal, který během rozšiřování učení sekty Drukpa Kagyu získává také politickou moc a v roce 1629 zakládá první dzong, opevněný klášter. Simtokha Dzong se pak stává příkladem pro vybudování celého řetězce takovýchto staveb.

V průběhu vlády Shabdrunga Ngawanga Namgyala dochází rovněž k odražení vpádu tibetských a mongolských vojsk do země (1644 a 1647), na čemž mají zásluhu zejména obránci nově vybudované pevnosti Drukgyel Dzong.

Shabdrung provedl rovněž oddělení náboženské a světské moci a zavedl systém administrativních vládců země, zvaných desi, kteří jsou voleni radou guvernérů, a duchovních vůdců, zvaných Je Khenpo.

Propad do chaosu

Po jeho smrti v roce 1651 se však již nenašla žádná tak silná osobnost, která by zemi sjednotila, a správcové jednotlivých oblastí mezi sebou soupeřili, což ve spojení s neustálými tibetskými útoky vedlo prakticky k nepřetržité občanské válce. Žádný z desi nevládl déle než 20 let a více jak 20 jich bylo popraveno svými rivaly.

Tato situace trvala prakticky až do počátku 20. století, kdy Britové, kteří měli rozhodující vliv v oblasti, prohlásili, že neuznají nezávislost Bhútánu, pokud nebude země sjednocena. V roce 1907 je v pevnosti Punakha korunován první král Bhútánu a od té doby vládne zemi dynastie Wangchuck. Plné nezávislosti však dosahuje Bhútán teprve v roce 1947, kdy je vyhlášena Indická republika a Britové definitivně opouštějí celý poloostrov.

Paro

Paro leží v nadmořské výšce 2250 metrů a má asi 25 tisíc obyvatel. Město se ale táhne podél celého údolí, dlouhého 30 kilometrů, jímž protéká řeka Paro Chhu, takže nám připomíná spíše vesnici někde u nás na vysočině.

Jelikož začalo pršet, rozhodli jsme se s naším průvodcem trochu přeorganizovat program a začít Národním muzeem. Doufejme, že jsme s sebou nepřivezli monzuny z Kathmandu a původně plánované výlety k okolním klášterům bude možno podniknout v dalších dnech.

Hned za mostem přes řeku Paro Chhu se nachází Dungtse Lhakhang. Tento chrám z první poloviny 15. století ve tvaru stúpy je však turistům nepřístupný.

Národní muzeum je umístěno v pevnosti Ta Dzong. Tato kruhová stavba byla postavena v roce 1656 a sloužila původně jako strážní věž pevnosti Paro. Muzeum zabírá všech šest jejích pater a je zde od roku 1968. Jeho sbírky obsahují vzácné thangky (srolovatelné náboženské obrazy), bronzové sošky a také nádherné bhútánské známky. Bhútán je svými známkami proslulý a člověk se nestačí divit, co všechno se na nich může objevit: trojrozměrné masky, bhútánské dzongy, postavičky Walta Disneyeho, mincové známky, gramofonové desky, holografická kolekce k výročí přistání na Měsíci.

Na konci horní galerie se nachází Chrám Stromu moudrosti (Tshogshing Lhakhang) s kresbami znázorňujícími historii Bhútánu.

Paro Dzong

Kousek pod Národním muzeem stojí Paro Dzong, zvaný též Rinpung Dzong, což by se dalo přeložit jako „pevnost na hoře šperků„. Není to ale přesné – každý dzong v sobě totiž spojuje pevnost s klášterem, jeho součástí je tedy vždy nejen chrám a škola, ale také ubytovny pro mnichy, shromažďovací místnost, nechybí ani administrativní a správní budovy, v době ohrožení se sem navíc uchylují vesničané z okolí. Zkráceně budeme tedy říkat, že dzong je „opevněný klášter“.

Paro Dzong postavil v roce 1645 Shabdrung Ngawang Namgyal na místě malého kláštera z 15. století, založeného Guru Rimpochem. Klášter se skládá ze dvou částí, rozkládajících se kolem dvou dvorů, a dnes zde žije asi 200 mnichů. Jedna část je proto rezidenční, druhá administrativní.

Ve shromažďovací místnosti, nacházející se na druhém nádvoří, jsou rozvěšeny thangky, které jsou však momentálně zakryté a odkrývají se jen při meditacích. Z oken pevnosti se naskýtá pohled na královský palác (Ugyen Pelri Palace), který slouží jako výletní penzión královské rodině a jejím hostům. Jedná se o původní guvernérův palác, postavený počátkem 20. století na místě nebeského paláce Guru Rimpocheho.

Scházíme dolů k řece. Zastřešený most se dvěma strážními domky na obou stranách je dokonalou ukázkou bhútánské architektury. Opodál stojící chrám Druk Choeding pochází z první poloviny 16. století a využívá se jako městská svatyně.

Ubytováni jsme v hotelu Tiger’s Nest Resort, který leží 9 kilometrů severně od centra města. Jsme zde jedinými hosty – vzhledem k nedostatku cizích turistů bývají zdejší ubytovny zaplněny pouze v případě, že se konají nějaké náboženské poutě. Přímo z oken pokoje máme výhled na nejznámější památku Bhútánu – klášter Taktsang, zavěšený vysoko na skále nad údolím Paro. Právě tento záběr „tygřího hnízda“ nesmí chybět v žádné publikaci nebo článku o této zemi.

Na samém konci údolí Paro, přibližně 15 kilometrů severně od centra města, stojí pevnost Drukgyel Dzong. Její poloha na začátku průsmyku Tremo La, vedoucího do Tibetu, nebyla vybrána náhodou.

Pevnost byla postavena přesně na místě, kde Bhútánci v roce 1644 porazili Tibeťany (slovo „druk“ znamená Bhútán a „gyel“ je vítězství). Už v roce 1648 prokázala svou opodstatněnost a odrazila druhý útok Tibeťanů. V roce 1951 však pevnost vyhořela a od té doby chátrá. Přestože již dnes neprší, mraky nám stále nedovolují spatřit posvátnou horu Jomolhari (7314 m), která jinak bývá ze zdejších hradeb běžně vidět.

Nejstarším klášterem v celém Bhútánu je Kyichu Lhakhang. V polovině 7. století dal tibetský král Songtsen Gampo postavit v Bhútánu dva kláštery – Jambey Lhakhang v Bumthangu a právě Kyichu Lhakhang. Novější část k němu přistavěla královna-matka teprve v roce 1969.

Jelikož je dnes v Bhútánu svátek, míří do všech klášterů spousta poutníků. Shabdrung Kuchoe se slaví každý rok koncem dubna jako výročí úmrtí Shabdrunga Ngawanga Namgyala, který se v 17. století nejvíc zasloužil o sjednocení země. Uvnitř chrámu stojí velká socha Guru Rimpocheho, před níž mniši předčítají texty a memorují.

Na políčcích dnes moc lidí nenajdeme. Jinak se zde pěstují především brambory a pšenice a kupodivu se tady daří také rýži. Národním stromem je cypřiš.

Klášter Dzongdrakha leží jižně od Para poblíž cesty do Thimpu. Jeho návštěva si však vyžádá více času, protože se jedná o komplex domů a chrámů, přilepený nahoře ke skalnímu masivu, na který je nutno vyšplhat pěšky pár kilometrů. Protože klášter leží mimo turistické trasy, je nutné mít s sebou průvodce, který najde cestu lesem a přes zahrádky.

Nejposvátnější chrám se nachází v jeskyni, kde meditoval Guru Rimpoche neboli Padmasambhava. Ten přišel do Bhútánu v roce 746 a měl největší zásluhu na rozšíření buddhismu v zemi. Často je zde uznáván víc než samotný Buddha. Chrám byl postaven ve 14. století.

Vzhledem k tomu, že je dnes svátek, konají se v klášteře slavnosti, na které přichází místní věřící. Musíme obdivovat poutníky, kteří před sebou tlačí do kopce malé děti a ty ještě menší nesou v šátku na zádech. Mniši bubnují a troubí na dlouhé trubky, věřící se modlí a předávají obětiny.

Přítomnost dvou „bledých tváří“ nikomu nevadí. Právě naopak – náš „pobožný“ průvodce Khet Nath vymete každou kapličku po kolenou. Jelikož nás nebaví se pořád zouvat a znovu šněrovat boty, do některých již jen zvenku nahlížíme. Domácí nás však nabádají, abychom šli dovnitř a zúčastnili se jejich slavností. Pouze filmování není dovoleno. Zabíjíme tím vlastně dvě mouchy jednou ranou – náš průvodce si splní svou náboženskou povinnost a my se podíváme do míst, kam vkročí málokterý turista.

Z kláštera pak pokračujeme již přímo v cestě do Thimpu, hlavního města Bhútánu. Vzdálenost mezi Paro a Thimpu je 55 kilometrů a silnice není nejhorší. Nejvyšší povolená rychlost v Bhútánu je ovšem 40 km/hod, do toho kontrola při přejezdu z jednoho údolí do druhého, dohromady to znamená asi dvě hodiny cesty. Kdo by ale v takové hezké zemi spěchal?

Chrám Tachogang, tyčící se nad řekou Paro Chhu, pochází z roku 1420 a v současné době je v soukromých rukou. K soutoku řek Paro a Thimpu dochází u města Chhuzom. Od tohoto místa se již společná řeka jmenuje Wang Chhu. V místě soutoku stojí tři symbolické stúpy – tibetská, nepálská a bhútánská.

V Thimpu jsme ubytováni v hotelu Wangchuck, který stojí přímo u hlavního stadiónu Changlimithang. Právě se zde hraje fotbal, nejpopulárnějším sportem v Bhútánu však je lukostřelba.

Ani nadšené výkřiky a hudba ovšem nesouvisí s fotbalem – to jsou zvuky z vedle stojícího městského chrámu Zangto Pelri Lhakhang. Ten byl postaven teprve v 90. letech a byl vybaven zřejmě dokonalou aparaturou, protože modlitby z jeho ampliónů nás budou provázet od této chvíle prakticky všude. Když navečer reproduktory městského chrámu utichnou, začne „psí koncert“. Údolí Thimpu je totiž plné psů. Ti jsou většinou velice klidní a přes den spí. V noci si to však svým štěkotem bohatě vynahrazují…

Thimpu leží ve výšce 2350 metrů n. m., není však ani zdaleka tak malebné jako Paro. Ulice města jsou široké a lemované stromy, ani tady neuvidíme vysoké domy. Nemají však už takový „lidový“ charakter, jsou více nahuštěné a občas je kazí reklamní tabule. I přes veškerou snahu je prostě poznat, že Thimpu je hlavním městem. Na druhé straně – je to jediné hlavní město na světě, které nemá světelnou signalizaci. Ta by údajně jeho vzhled kazila.

Thimpu má necelých 55 000 obyvatel, tento počet se však vždy zvýší o víkendu, kdy se zde koná víkendový trh. Ten trvá od pátečního odpoledne do neděle a trhovci, kteří sem přicházejí se svými výrobky a výpěstky, přímo na tržnici také přespávají.

Lukostřelci trénují na „lukostřeleckém poli“, které se nachází hned vedle stadiónu Changlimithang. Terče mají umístěny ve vzdálenosti 150 metrů, přičemž olympijský standard je 50 metrů. Když si za některého stoupnete, nechápete, jak na terče vůbec můžou dohlédnout. Jedna skupina lukostřelců na hřišti má moderní luky, se kterými evidentně střílí lépe. Na náš dotaz nám odpověděli, že ani tyto luky nejsou vybaveny žádnou optikou, ale mají lepší mechanismus k vystřelení šípu, díky čemuž nedojde k trhnutí, a tím pádem k vychýlení z namířeného směru a zásahy jsou přesnější.

Lukostřelba je v Bhútánu velice oblíbená, pořádají se turnaje za bohaté účasti fanoušků a dokonce v zemi existuje „lukostřelecká liga“, založená na podobných principech jako je naše liga fotbalová. Olympijských her se Bhútán účastní rovněž pouze ve dvou sportech – v lukostřelbě a taekwondu.

Memorial Chorten dala postavit královna-matka Ashi Sangay Choden Wangchuck v roce 1974 na památku svého syna, krále Jigme Dorje Wangchucka, který zemřel dva roky předtím. Přestože zde není umístěn jeho popel ani nic z jeho ostatků, lidé sem stále chodí, obcházejí stúpu a vzdávají mu hold stejně jako Buddhovi. Stúpa je tříposchoďová a uvnitř se nachází sochy a obrazy Buddhů a bodhísatvů. Zajímavé jsou například dortíky, které věřící pečou pro své svaté a zdobí je marcipánem.

Dnešní král Jigme Singye Wangchuck je synem Jigme Dorje Wangchucka a je čtvrtým z dynastie Wangchucků. Bývá nazýván „světlo kybernetického věku“, protože v roce 1998 povolit první rozhlasovou stanici v zemi a vydávání dodnes jediných novin Kuensel.

Národní institut tradiční medicíny Kawang Jangsa není pouze „mrtvým“ výzkumným ústavem, ale kloubí se zde hned několik funkcí – kromě muzea a knihovny je tady také lékárna, kde si nemocný může vyzvednout svůj recept hned poté, co se nechá prohlédnout lékařem.

Národní knihovna má čtyři patra a obsahuje spisy všech buddhistických sekt (gelugpa, sakya, kagyud, nyingma), a to jak původní texty, tak komentáře (kagyur, tengyur). Spisy jsou na volných listech, zabalených v textiliích v barvách modlitebních praporků.

Podobný přístup k osvětě mají také ostatní instituce. V Thimpu se nalézá spousta muzeí, řada z nich ovšem vznikla jako „přidružená výroba“ různých škol, obchodů nebo manufaktur, takže na jejich prohlídku potřebujete většinou sotva pár minut – škola tradičního umění (Zoring Chusom), lidové muzeum (Folk Heritage Muzeum), rukodělné impérium (Handicrafts Emporium), poštovní muzeum (General Post Office), kovotepci, výroba ručního papíru, malování thangk, atd. atd.

Textilní muzeum bylo založeno v roce 1977. Dnes čítá jeho kolekce asi 100 textilií včetně královských úborů.

Changangha Lhakhang, tyčící se na kopci nad městem, je jedním z nejstarších chrámů v Thimpu. Postaven byl v 15. století bhútánským lámou školy Drukpa Kagyudpa.

Pokračujeme-li dále ven z hlavního města, dostaneme se do mini-rezervace, v níž žije tzv. zlatý takin. S tímto zvířetem se nikde jinde na světě nemůžete setkat, protože se vyskytuje pouze v Himalájích ve výškách kolem 4000 metrů.

Nejvyšší místo, z něhož lze pořídit záběry Thimpu, se nachází pod televizní věží, která je důkazem toho, jak se začíná Bhútán otevírat světu. Poté, co bylo v roce 1998 povoleno rozhlasové vysílání, začala v loňském roce vysílat také bhútánská televize.

Ženský klášter (Drubthob nunnery) ve čtvrti Zilukha před třemi měsíci vyhořel. Chrám se naštěstí zachoval, rezidenční část se však nyní staví celá znovu. 25 až 30 mníšek, které zde bydlely, žije teď v chatrčích na kopci nad klášterem.

Thimpu se stalo hlavním městem teprve v roce 1955, předtím jím byla Punakha. Státní kanceláře a ministerstva se sem přestěhovala počátkem 60. let. Teprve v tu dobu se v Bhútánu také začaly budovat silnice.

Tashichho Dzong je jedním ze dvou největších klášterů v Bhútánu. První pevnost na tomto místě stála již počátkem 13. století, do dnešní podoby byl však klášter rozšířen až v šedesátých letech 20. století za krále Jigme Dorje Wangchucka. V parku naproti Tashichho Dzongu stojí také Národní shromažďovací hala.

V samotné pevnosti jsou umístěny kanceláře krále a některých ministerstev. Protože však již dnes pro všechny potřeby státu nestačí, řada „budov“ ministerstev a nejvyšší soud se nachází venku v přilehlých „okálech“.

Rezidence současného krále rovněž není v Tashichho Dzongu, ale nachází se severně od něj a z hlavní cesty ji není vidět.

Ještě severněji pak leží vesnice Dechenchoeling, v níž stojí Palác druhého krále, v němž žila až do své nedávné smrti královna-matka. Poblíž je rovněž sídlo královské osobní stráže (Royal Bodyguard).

Přesouváme se z Thimpu do Punakhy, což je 77 kilometrů a znamená to 3 hodiny cesty – silnice je klikatá a musíme absolvovat několik kontrol. Vízum do Bhútánu stačí totiž pouze na údolí Paro a Thimpu. Pro cestu dál na východ je potřeba další povolení.

Překonáváme taky nejvyšší bod naší bhútánské cesty – sedlo Dochu La leží ve výšce 3115 metrů n. m. a naskýtá se odsud nádherný pohled na východní část Himalájí. Počasí nám dnes přeje, takže vidíme všechny důležité vrcholy, od „stolové hory“ Zongaphugang (7060 m) až po Gangkhar Puensum (7539 m n.m.), nejvyšší horu Bhútánu.

V sedle Dochu La stála zatím jenom jedna stúpa, teď, jak vidíme, se tady staví celý chrám. Nádherné panoráma dotváří pohled na kopce pokryté borovicemi, cypřiši a rozkvetlými rododendrony.

Počasí v údolí Punakha, rozkládajícím se ve výšce kolem 1350 metrů, je zcela jiné. Po překročení horského masivu, který je odděluje od západní části Bhútánu, se ocitáme najednou jakoby v jiném klimatickém pásmu – v horké takřka tropické oblasti. Teď už chápeme, proč se sem na zimu stěhují mnichové z Thimpu.

Ve vesnici Metshina odbočuje na sever cesta do Punakhy. Nad vesnicí na kopci stojí chrám Chimi Lhakhang, který zabírá výsadní pozici v centru údolí. K chrámu nevede žádná cesta, lze se tam však dostat asi dvacetiminutovou procházkou po chodníčcích mezi rýžovými poli a opunciemi.

Chimi Lhakhang má speciální význam díky svému zakladateli. Lama Drukpa Kunley, který žil počátkem 16. století, bývá nazýván „mnichem božského bláznovství“ a patří k nejpopulárnějším bhútánským svatým. Zlé démony vyháněl pomocí svého penisu a na řadě domů proto najdeme namalováno jeho „ochranné znamení“.

Bezdětné ženy a muži si chodí právě do chrámu Chimi Lhakhang pro požehnání lámovým dřevěným údem a lukem. Naopak se nedoporučuje vstup těhotným ženám nebo těm, co již mají hodně dětí.

Punakha Dzong má nejhezčí polohu ze všech bhútánských pevností. Leží na soutoku dvou symbolických řek – řeky ženské a řeky mužské. Tmavá je Mo Chhu (Řeka Matka), světlá je Pho Chhu (Řeka Otec). Od soutoku se řeka již jmenuje Punak Chhu.

Punakha byla hlavním městem do roku 1955, dnes je zimním sídlem nejvyššího bhútánského duchovního Je Khenpa. Král se sem na rozdíl od náboženských vůdců prý nestěhuje, protože na to nemá peníze.

V roce 1907 byl v pevnosti korunován první bhútánský král Ugyen Wangchuck. Předtím byla země rozdělena na tři království a teprve na nátlak Angličanů došlo k jejich sjednocení.

Punakha Dzong postavil v roce 1637 Shabdrung Ngawang Namgyal, některé jeho části jsou ale starší. Stavbu údajně předpověděl ve svých vizích už Guru Rimpoche. Chorten na prvním nádvoří stojí od roku 1981.

V průběhu 17. století byl klášter dvakrát restaurován – jednou po požáru a jednou po povodních. Poslední veliké povodně sem přišly v roce 1994. Dzong má 21 chrámů, nejdůležitější z nich je Machan Lhakhang, v němž je uloženo tělo Shabdrunga Ngawanga Namgyala, který zde v roce 1651 zemřel.

Shromažďovací hala se nachází na posledním nádvoří. V klášteře dnes žije asi 300 mnichů a přes zimu dvojnásobek, což je způsobeno tím, že se sem stěhují z Thimpu. Naproti hlavní pevnosti stojí tzv. Malý dzong (Dzongchung), který je zřejmě o něco starší. Pochází pravděpodobně ze 14. století.

Město Wangdue Phodrang leží 21 kilometrů jižně od Punakhy a místní ho familiárně nazývají Wangdi. Přijíždíme sem po novém mostě, u něhož musíme opět ukazovat naše povolení ke vstupu. Původní most z roku 1685 vydržel až do roku 1968, kdy jej odnesla voda.

Wangdue Phodrang Dzong postavil v roce 1638 rovněž Shabdrung Ngawang Namgyal a město sloužilo jako druhé, resp. třetí hlavní město království.

Dnes je zde už jen málo mnichů. Každý dzong však musí mít minimálně mnichy, kteří se starají o jeho správu a administrativu.

Na zpáteční cestě z Punakhy do Para se zastavujeme v Thimpu na oběd a dále nám schází prohlídka pevnosti Simtokha Dzong, kterou jsme již několikrát při své cestě míjeli.

Zaskočili jsme také na poštovní úřad v Thimpu, kde je možno koupit za nominální hodnotu bhútánské známky. Jedná se tak o nejlevnější a nejlehčí suvenýry, jaké můžete kdekoliv pořídit.

Pevnost Simtokha Dzong leží přibližně 5 kilometrů jižně od Thimpu. Jedná se o první dzong, který postavil v roce 1629 Shabdrung Ngawang Namgyal po svém příchodu do Bhútánu. Kláštery i pevnosti existovaly už dřív, tento je však první, který v sobě spojil oficiálně funkci náboženskou, vojenskou a administrativní a stal se vzorem pro všechny další dzongy. Byl postaven ve výhodné strategické pozici v místě, kde odbočuje z hlavního údolí severně cesta do Thimpu a zároveň střeží cestu do Punakhy, Trongsy a dál na východ.

Naše návštěva byla však dnes spíše symbolická. Pevnost se momentálně celá opravuje, žije zde pouze 107 mnichů, schází dokonce i modlitební mlýnky a nemůžeme samozřejmě vstoupit ani do hlavního chrámu. Alespoň se nám tentokrát odkryly malby, které zůstávají jindy skryty za mlýnky. Nejvýznamnější z nich je Zangto Pelri, představující ráj Guru Rimpocheho.

Vyvrcholením každého putování po Bhútánu bývá cesta ke klášteru Taktsang, tyčícímu se na 800 metrů vysokém skalním útesu nad údolím Paro.

Klášter byl postaven na místě, kam podle legendy přiletěl v 8. století na zádech tygra Guru Rimpoche (Padmasambhava) z Tibetu, aby zahnal démony, kteří bránili šíření buddhismu v Bhútánu. Proto se mu také říká Tygří hnízdo. Na tomto posvátném místě se modlili Milarepa i Shabdrung Ngawang Namgyal. Klášter dal postavit čtvrtý desi neboli světský vládce Bhútánu Tenzin Rabgye v roce 1692.

V dubnu 1998 byl však klášter zcela zničen při požáru, jehož příčiny nejsou dosud vyjasněny, a obnova trvá dodnes. Kameny jsou vytaženy lanovkou na nejbližší vrchol, odtud je však musí dělníci odnosit na zádech. Rekonstrukci financuje bhútánská vláda za přispění řady tuzemských i zahraničních organizací. Mnichů dnes žije v klášteře málo a dolů se dostanou tak maximálně jedenkrát za měsíc.

Cesta nahoru je dlouhá a místy velice strmá. Asi po hodině se dostáváme ke kavárně, nacházející se 500 metrů nad údolím. Výhled na klášter je odsud výborný a řada slabších povah zde také výstup končí.

To ale není náš případ. Po další hodině výšlapu se dostáváme na tu nejhezčí vyhlídku. Klášter odsud máme jako na dlani. Stojíme totiž na protější skále a o něco výš, takže shlížíme dolů na jeho střechy.

Poblíž se nachází rovněž jeskyně, v níž se narodil v roce 1926 poslední Je Khenpo, nejvyšší láma Bhútánu, Geshey Guenden Rinchen (podle slov našeho průvodce zemřel před dvěma roky).

Pohled na klášter z této vyhlídky by nám měl stačit. Je to totiž poslední místo, kam až může cizinec bez speciálního povolení vstoupit. My se díky našemu průvodci dostáváme ještě aspoň o pár set metrů dál.

Cesta, kterou chodí už jen mniši a dělníci s kameny, vede dolů k můstku, který překlenuje šedesátimetrovou kaskádu vodopádů, oddělující obě skály. Odtud pak stoupá opět prudce nahoru až k bráně kláštera. Tady se už ale musíme opravdu definitivně otočit a jít zpátky.

První část kláštera, Chrám Phorbu, byla postavena kolem jeskyně, v níž meditoval Guru Rimpoche, a nachází se nejníž. Nad hlavní budovou stojí Ugyen Tshemo Lhakhang a nad ním další chrám, pojmenovaný Zangto Pelri podle nebeského ráje Guru Rimpocheho.

Na zpáteční cestě se zastavujeme opět v kavárně, kde jsme si předtím objednali oběd. Bhútánská strava sama o sobě není moc pestrá a v této restauraci se jim navíc opravdu nepovedla. Vysokohorskou přirážku za nápoje by člověk rovněž pochopil. Přestože zde však měli nejdražší kolu z celého Bhútánu, poprvé za celou cestu jsme se setkali s tím, že nás chtěl někdo ošidit. Když jsem při placení 320 ngultrunů nechápavě hleděl na to, že mi hospodský z pětistovky vrací pouze 80, tak se mi snažil vysvětlit, že 30 je do 400 a dalších 50 do 500. Stalo se nám to v Bhútánu naštěstí pouze jednou, všude jinde jsme se setkávali pouze s poctivými a zdvořilými lidmi – škoda ale takové tečky na závěr.

Převzato z www.kasp.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí