Cestopisy a reportáže

Rostlina nebo spíše keř qát neodmyslitelně patří ke každodennímu životu Jemenu. Málokde se ale dočtete, jak qát správně žvýkat, jaká úskalí při tom můžete čekat a jaké má účinky. O tom všem se dočtete v našem „průvodci žvýkáním qátu“.

Yogyakarta a její okolí je vyhledávanou zastávkou cestovatelů. Při nedávném zemětřesení mnoho památek utrpělo velké škody. Podíváme se, v jakém stavu se nyní nacházejí.

Bájný Ararat se tyčí na pomezí Turecka, Arménie a Íránu, kde určitě musel být vynikající „turistickou značkou“ pro dávné poutníky po Hedvábné stezce. Podle Iegendy na jeho svazích přistála Archa Noemova. I když se občas někdo pokusí o hledání jejích zbytků, na životě pod Araratem to nic nemění.

Náš spolupracovník Petr Muller žijící v Singapuru informuje o přicházejícím „Měsíci duchů“, který oslavují hlavně lidé čínské národnosti.

Po pravé straně se z mlžného oparu pomalu vynořuje Huronské jezero, jedno ze známých „Velkých jezer“ ležících na pomezí Kanady a USA. Přestože poblíž státní hranice leží pruh území s největší hustotou osídlení v Kanadě, na evropské poměry je to i tak oblast málo zalidněná, a tudíž s čistou a krásnou přírodou.

Do Guatemaly letíme přes Frankfurt a Mexico City. Letadlo však již z Prahy vylétá s dvouhodinovým zpožděním. Nejdříve na někoho čekáme, ten stejně nepřichází, pak nemáme již volnou dráhu, protože svůj termín jsme prošvihli, pak musíme znovu tankovat, protože během stání na letištní ploše vyčerpal pilot pohonné hmoty.

Quirigua je mayské město ze samého počátku klasického období. Sestává z ceremoniálního náměstí pro míčové hry (Juego de Pelota), které je obklopeno schodišti ze 3 stran, a akropole, lemované rezidencemi vládnoucí třídy

Ráno nás přivítalo silným tropickým lijákem, což nás před výletem do Belize příliš nepotěšilo. Počasí se naštěstí během dne uklidnilo, asi hodinová cesta lodí z Livingstonu do Punta Gordy byla však ještě dost rozhoupaná.

Sedím v plastové židli na balkóně svého hotelového pokoje, usrkávám z plechovky poslední české pivo a vychutnávám noční atmosféru indického velkoměsta. Do osmého patra doléhá ruch několikamilionového Bangalore poněkud tlumeně a slévá se v kakofonii zvuků, tvořenou nezbytným troubením vozidel všech druhů, hlukem motorů, hlasy lidí a mnoha dalšími projevy gigantického mraveniště. Nad tím vším se vznáší zvláštní směsice pachů a vůní a člověk cítí, jak ulice vydechují do vlahého nočního vzduchu teplo uplynulého dne.

Země Aztéků, Toltéků, Olméků, Mayů a jejich pyramid, říše opeřeného hada Quetzalcoatla, posvátného Jaguára, vysněný ráj vyvrhelů, torilly, barvy, sombrero grande, tequila, kaktusy a kukuřice, srdce v obětní misce, zapatisté. Popopo…pocatépetl, Citlaltépetl, červené trojúhelníčky v atlase světa. Mexiko!

„Zítra,“ mávne rukou Mexičan, vyvstane-li nějaká povinnost či problém. Co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří. Nespěchej. „V klidu se najezte,“ říká hostitel Ricardo čtvrt hodiny před odjezdem autobusu. „Stejně jezdí vždycky pozdě.“

Vchod do vestibulu lemovaly stánky s pečivem, sladkými houskami, protože nic slaného v Mexiku snad neexistuje. Koupili jsme si každý po čtyřech houskách a rozbili ležení na podlaze vestibulu.

Teď naše podrážky spočívají na půdě amerického Egypta, v Zemi věčného jara, na půdě mnohojmenné Guatemaly, státu už stoprocentně středoamerického.

Míříme přes Guatemalu k hranicím s Mexikem. Jedeme kamenitou silnicí. Před každou terénní vlnou přidá řidič chutě plyn a projíždí jí v největší rychlosti, jaké je jeho stařičký autobus v tomto terénu schopen. Po každém větším povyskočení bujného dopravního prostředku zamrkají ve zpětném zrcátku škodolibé pobavené řidičovy oči, kochajíce se grimasami vylekaných pasažérů.