HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Zpět v Guatemale 

Zpět v Guatemale 

Quirigua je mayské město ze samého počátku klasického období. Sestává z ceremoniálního náměstí pro míčové hry (Juego de Pelota), které je obklopeno schodišti ze 3 stran, a akropole, lemované rezidencemi vládnoucí třídy.

V Quirigua stojí největší mayské stély, jaké kdy byly vůbec nalezeny (stéla E je vysoká 11 metrů). Podobně jako byl vždy po 52 letech zničen předchozí chrám a na jeho místě postaven nový, stély se obnovovaly po 20 letech. Bylo-li středisko bohaté, mohly se stavět i častěji, např. v Quirigua to bylo po 5 letech. Město totiž bohatlo díky těžbě obsidiánu a jadeitu, který se nacházel v řece Motagua.

Dvacítka je pro Maye rovněž posvátné číslo (20 let se nazývá katún, 52 let je baktún). Nejvýznamnějším okamžikem v dějinách je pro Maye doba, kdy se střetne 20tiletý a 52tiletý cyklus. Datum 11. srpna 3114 př. n. l. je považováno za počátek světa čili začátek dlouhého věku. Erich von Däniken podle něj dokonce pojmenoval svou knihu „Den, kdy přišli Bohové“.

V Quirigua se nachází celkem 17 datovaných objektů. Kromě stél jsou to zejména tzv. zoomorfy, což jsou speciální oltáře, vzniklé kombinací se zvířaty. Nejčastěji mají tvar želvy, žáby, hada nebo jaguára. O jejich popsání se zasloužil Sylvan G. Marley, který objevil Quirigua pro Američany.

Quirigua je malé náboženské centrum, jehož počátky sahají až do preklasického období (250 př. n. l. – 250 n. l.). Prakticky po celou dobu existence však bylo střediskem Copánu. Všech 14 králů, kteří se zde vystřídali, bylo pod nadvládou copánských panovníků.

Jediným z místních králů, který se osamostatnil, byl Cauac Nebeský /:kauka:/, který vládl v letech 725 až 785, tedy téměř na konci klasického období. Jemu je připisováno rovněž 7 nejvýznamnějších zdejších stél (A,C,D,E,F,H,J). Minimálně dvě z nich přitom vypráví o jeho nejvýznamnějším činu – Cauac Nebeský držel rok v zajetí copánského krále 18 Králíka a pak ho vlastnoručně obětoval.

Na tvorbě stél měli značnou zásluhu učitelé z Copánu, kteří přišli do Quirigua, aby naučili místní řemeslníky tesat. Žáci však v mnohém předčili své učitele, takže zdejší stély jsou trochu jiné a většinou mají obrazy ze všech stran.

Stéla A pochází z roku 775. Postava na ní má vousy, což potvrzuje mongoloidní rysy. Prvním z oltářů, který spatříme, je zoomorf B z roku 780.

Z hlediska historických nápisů je za nejdůležitější považována stéla C, pocházející z roku 775. Stéla D vznikla v roce 766.

Stéla E je nejvyšší v celém mayském světě. Váží 60 tun a vztyčena byla v roce 771. Stéla E je vysoká 11 metrů, z toho 8 metrů se nachází nahoře a 3 metry jsou v zemi.

Když byly stély objeveny, většina jich nestála rovně, ale nakřivo. To dokumentují fotografie v návštěvnickém centru a také stéla F, která byla v původní poloze ponechána. Stéla F pochází z roku 761 a je vysoká 7 metrů.

Následuje zoomorf G (r.785), stéla H (r.751 ) a stéla I (r.800). Stéla J z roku 756 na sobě nese opět popis obětování copánského krále 18 Králíka.

Poslední je stéla K, nazývaná „stéla posledního krále“. Ta vznikla v roce 805 a je ze všech nejchudší.

U zadní stěny jedné z tribun hřiště na pelotu stojí oltář L (r.725) a oltář M (r.731). Mnohem zajímavější však jsou dva oltáře-zoomorfy, tyčící se u paty akropole. Oba lze díky dodnes zachovaným jemným strukturám považovat za vrcholná umělecká díla, s nimiž se můžeme v Quirigua setkat.

Oltář-zoomorfo O pochází z roku 790 a jsou na něm znázorněni tanečníci. Oltář-zoomorfo P z roku 795 zachycuje postavu, sedící v pozici Buddhy a propletenou bludištěm dalších detailů.

Největší část akropole zabírá Královský palác. Kromě něj se zde nachází ale také školy, dílničky a další rezidence. Střechy byly dřevěné, takže se nedochovaly.

Banánové plantáže

Quirigua leží uprostřed banánových plantáží a jelikož se nacházíme v oblasti „banánových republik“, byla by ostuda se alespoň na jednu farmu nepodívat.

Banán je sice původem z Asie, ale v těchto končinách se mu dobře daří. Na rozdíl od našich krajů tady znají navíc dvě skupiny – banán ovocný a zeleninový.

Ovocný banán je ten, co se vozí k nám. Sklízí se zelený a dozrává teprve na klimatizovaných lodích. Zeleninový banán zůstává tady a slouží ke spotřebě. Jí se syrový nebo pečený, zpracovává se na moučku, používá se prakticky jako náš brambor.

Banánů zde existuje na 100 druhů, mezi něž patří také například červený banán. I když rostlina dosahuje někdy výšky až 2 nebo 3 metry, je banán ve skutečnosti bylina. Trsy se před dozráním zabalují do igelitových pytlů, aby se vytvořilo mikroklima pro správné dozrávání.

Továrna „Del Monte“, kterou jsme navštívili, existuje od roku 1906. Předtím od počátku 18. století vlastnila zdejší plantáže společnost United Fruit Company, která také vybudovala první přístav na karibském pobřeží Puerto Barrios.

V továrně smíme fotit, ale nesmíme filmovat, protože mají špatné zkušenosti s evropskou komisí, která si zde v převlečení za německé turisty vše natočila a potom doma promítala dokument o tom, že místní pracovnice nemají rukavice a lidé tudíž nemají kupovat banány z Guatemaly, protože nesplňují evropské normy.

Puerto Barrios, kam vede naše další cesta, bývá nazýván „banánový přístav“. Jelikož je to ale jediný guatemalský přístav na atlantickém pobřeží, není to samozřejmě jediné zboží, které tudy proudí, a protože se jedná o zaprášené dopravní centrum, dlouho se zde nezdržujeme, a raději se přesouváme lodí do Livingstonu.

Livingston

Do Livingstonu se lze dostat jedině na loďkách, žádné silnice sem nevedou. Místní obyvatelé se nazývají garifové a jsou to indiáni smíšení s černochy, což v ulicích města díky hudbě a účesům okamžitě poznáte.

Garifové neboli černí Karibové, jak se jim taky někdy říká, jsou potomci Afričanů, kteří sem byli dovezeni jako otroci a jejich lodě ztroskotaly. Říká se o nich, že přes den rybaří a v noci tančí reggae.

Hotel Villa Caribe, v němž bydlíme, je nádherný, volný den u Karibského moře, inzerovaný v nabídkách cestovních kanceláří, je ovšem šidítkem na turisty. Džungle totiž sahá až k moři, které je tím pádem po celý rok znečištěné a s představou bílého písku a blankytné vody to nemá vůbec nic společného.

Naším cílem se proto při večerní procházce městem stal – imigrační úřad. Rozhodli jsme se, že se pokusíme volného času využít k návštěvě sousední Belize. Sehnat lodní taxi, které by nás odvezlo do přístavu Punta Gorda, by nebyl problém. Jelikož do této země ale potřebujeme víza, která jsme neměli, řekli jsme si, že se nejdříve pokusíme vyřešit situaci oficiálně.

Kancelář imigračního úřadu byla otevřená, klíč ve dveřích – a úředník nikde. Místní nám poradili, že si právě odskočil do blízké restaurace a že tam klidně máme zajít za ním. To nám nepřipadalo vhodné a jelikož jsme času měli dost, počkali jsme, až se úředník nasvačí.

Když se imigrační úředník dostavil, vůbec ho nezajímalo, odkud jsme, ale první dotaz mířil k tomu, jestli už máme zajištěnou bárku. Protože tuší kšeft, seznamuje nás hned se svým známým kapitánem a pak už jenom následuje vyjednání časového rozvrhu a ceny. Nakonec jsme se dohodli na 200 USD za 4 lidi, s tím, že nás kapitán „protáhne celnicí“ a nazpátek na nás bude před ní opět čekat.

Kapitán byl kulatý a sympatický a nám bylo vlastně celkem jedno, jestli pojedeme jeho loďkou nebo nějakou jinou. Navíc nám odpadl další problém – naše průvodkyně nás od cesty do Belize zrazovala zejména z toho důvodu, že bychom se nemuseli dostat do Guatemaly zpátky. Když se teď ale známe s imigračním úředníkem, což je v Latinské Americe ta nejvyšší šarže a jeho razítko nejpádnější argument, tak nemusíme mít strach – stačí za ním po návratu zase zajít…

Převzato z www.kasp.cz

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí