Cestopisy a reportáže

Po několikaměsíčním pobytu v indonéské Jogyakartě jsem došla k překvapujícímu objevu, totiž k tomu, že jedním z nejlínějších národů jsou Indonésané. O Indonésanech lze totiž bez nadsázky tvrdit, že pěšky neudělají ani krok.

Togianské ostrovy nejsou na mapě od Bunakenu daleko. Leží v zálivu, kolem něhož pak zleva nahoru vybíhá severní část ostrova Sulawesi. Holandská dvojice potápěčů nám je doporučila s tím, že se tam dostaneme za 30 hodin. Nám to ale trvalo pět dní.

Navzdory technologickému pokroku, víra v nadpřirozené síly v Indonésii stále přetrvává. Je to příběh o dukunech, kteří praktikují černou magii.

Po mnoha výletech do Egypta pořádaných cestovní kanceláří jsem se jednou rozhodla, že nebude na škodu věci zkusit to na vlastní pěst. Nějaké zkušenosti se sólo cestováním jsem už měla, několik dobrých známých v Egyptě také, takže zbývalo jen sehnat partu lidiček, kteří se nebojí trochy dobrodružství…

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.

Už jsme si ani nemusely natahovat budíka, auta z ulice byla stoprocentní. Jen Bola s Andrzejem opět v pokoji do dvora vesele vyspávali a spali by možná až do večera, kdybychom je po hodině čekání nešly krutě vzbudit. Při cestě na Tahrir jsme přemýšleli, jak pojedeme do Gízy, jestli metrem a pak taxi, nebo busem, nakonec zvítězil busík.

Za svítání nás ve vlaku na cestě do Asuánu probudila obsluha, která přinesla snídani. No to se moc nepředali, ale kafe docela bodlo. Vlak pomalu projížděl nám neznámou krajinou, musím se přiznat, že pocity z bídy místních obyvatel mě trochu uváděly do rozpaků.

Přestože nás čekaly další kouzelné památky, moc se nám z Asuánu nechtělo. Být tady moře, tak už nikam jinam nejezdím, ale možná s mořem a přímořským letoviskem by toto město ztratilo své kouzlo.

Nedorozumění, které nastalo s mejma cestovníma pasama v policejní chýši ve vesničce Marraganti, nebylo vlastně prvním v Panamě.

Měl jsem na sobě rozervaný tričko a trenky, u kterejch mně upadl celej zadek, ze kterýho mně ostal jenom ten šev vprostřed. Chtěl jsem se převléci do něčeho kulturnějšího, protože jsem musel projít několika úřady v Puerto Obaldía. Sotva jsem se vlekl bahnitou stezkou, naštěstí jsem šel stále z kopce.

… aneb snaha o rozšíření husitství až k vlnám Filipínského moře.  

Laponskem je obecně nazýván kraj, který je obýván Sámy, Laponci. Tak zní neoficiální definice. V dnešní době jsou sámským etnikem obydleny jen nejsevernější končiny Evropy – Norska, Švédska, Finska a Ruska.

Když se u nás někdo zeptá “Jak se máš” zvyklí jsme si odpovídat “Nic moc,” “Ujde to,” “Stojí to za…” atd. Španělština, alespoň ta bolívijská, ovšem takovou odpověď nezná. Nevím, jestli místním chybí upřímnost nebo jsou stále tak veselí a pozitivní, ale spíš to druhé. Není to odpověď tak umělá, jak se dá vycítit u Američanů. Spíš je to národní povaha. Vřelá a otevřená.

Je jasné ráno a kontúra Parinacoty je čistá, zasnežená sopka nad jazerom Chungara je neskutočná, podobne ako Sajama o kúsok nižšie.