HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Sakkara

Sakkara

Myslely jsme, že ráno bude problém se vzbudit, ale auta na ulici byla lepší jak budík. Bola s Andrzejem ale měli pokoj do dvora, tak se jim pěkně spalo.. Musely jsme jít zaklepat na dveře. Omluvou bylo, že šli spát o hodně později než my.

Řidič taxi si nás přišel vyzvednout na recepci a dole stálo překvapení – malý žigulík pro 5 osob, ale i s řidičem. Chvilku jsme rozpačitě stáli a přemýšleli, komu máme vynadat, řidič se pořád snažil tvrdit, že je to vše v pořádku, že jeho auto je skutečně pro 5 osob. Nakonec jsme nasedli, já jako nejmenší na kolena, a vyrazili směr Sakkara.

My s Kiki už to znaly, ti ostatní nevycházeli z údivu. Přenesli jsme se na egyptský venkov, sláma, oslíci, políčka, děti hrající si v prachu. Asi po hodině jízdy, kdy si mě holky přesouvaly z kolen na kolena, jsme dorazili do Sakkary. Tady jsme se rozdělili, tři šli na prohlídku Džoserovya Tetiho pyramidy, nás dvě s Kiki řidič odvezl na další parkoviště na severozápad od Džoserovy pyramidy a mávl rukou do pouště, prý „no ticket“.

Tak jsme šly po vyšlapané cestě a objevily Ptahhotepovu mastavbu z 5. dynastie a také Mastabu hodnostáře Ti, také z 5. dynastie, kde jsounejkrásnějších díla staroegyptského umění, stěny kultovní komory ukazují úplný cyklus prací zemědělců, obrazy s prací řemeslníků a sochu hodnostáře přes průhledy ve stěně. Cestou k Tiově mastavbě jsme prošly kolem betonového půlkruhu, který chrání sochy řeckých básníků a filosofů před pouštním pískem. Zde kdysi končila alej sfing, dlouhá několik kilometrů.

Při čekání na taxík jsme byly svědkem zvířecího dobrodružství, kdy celkem pokojně přežvykujícího oslíka přepadla touha a vzal to s hýkáním úprkem přes poušť k první samici, která se v okolí vyskytovala, řekla bych asi tak 1,5 km daleko. To se ale nelíbilo jeho majiteli, osel měl být připraven pro foto turistů, tak poslal pomocníka s holí osla chytit. Jenže touha byla silná, tak se nakonec vydal za oslem i majitel. Ale osel věděl, že musí být rychlý, vyskočil na samici a ulevil své touze dřív, než majitel doběhl. Byl za to potrestán holí a po tak namáhavém výkonu ještě musel na svých zádech odnést oba muže zpátky. Těžký život má osel v Egyptě.

Vyčerpávající výstup do pyramid

Pak už se přiřítil náš malý žigulík, naložil nás zase všechny a vyrazili jsme kolem Abú Síru, který je ale zavřený, do Dahshúru. Zastavili jsme před nádhernou červenou pyramidou, která je otevřená a má volný vstup. Jen to chce mít dobrou fyzičku. Nahoru ke vstupu do pyramidy to šlo, před stupem byla kamenná lavička, kde seděly nějaké ženy, myslela jsem, že se kochají pohledem z pyramidy, bylo to celkem vysoko. Brzy jsem tam skončila také – ne pro kochání se.

Chodba dovnitř byla asi jen 1 metr vysoká, sestupovalo se hodně příkře při skromném osvětlení, které ale úplně dole chybělo. Najednou byla naprostá tma. Přede mnou se rozsvítila baterka německých turistů, tak jsem toho využila a podél stěny se sunula dopředu a hlásila těm vzadu, co je může čekat. Za pár metrů jsem se mohla narovnat, byla jsem ve vysoké stupňovité galerii. Po dřevěných schodech jsme vystoupili nahoru, galerie tu byly dvě, oddělené od sebe zdí. Tam se ale nedalo vydržet, pronikavý zápach čpavku nás vyhnal zpět do úzké šachty nahoru na čerstvý vzduch.

A tam jsem zcela mokrá (a nejen já) skončila na kamenné lavičce, ne abych se kochala pohledem, ale abych popadla dech. Po kamenných schodech už jsme všichni sestupovali pomalu a každou chvíli odpočívali a bylo nám jasné, že druhý den budeme mít s chůzí po schodech velké problémy.

Náš řidič mezitím někde našel kousek červeného hadru, který si hodil na hlavu se slovy: „Je strašné horko“, a zřejmě přemýšlel, jak nám říct, že pro dnešek by to stačilo. Jenže my chtěli ještě vidět i lomenou pyramidu, tak pokračoval v cestě i s hadrem na hlavě. K výstupu na lomenou pyramidu jsme se už neodhodlali, tak jsme ji jen vyfotili a že se vrátíme zpátky do Káhiry.

Škola tkaní koberců

Po cestě řidič jen tak zběžně nadhodil otázku, jestli bychom nechtěli do školy na výrobu koberců. A protože tam bylo WC, tak polovina osazenstva chtěla. My s Kiki jsme to už znaly, ale přesto se člověk nestačí divit hbitým prstíkům docela malých dětí – slovům učitele, kolik za práci dostávají zaplaceno, jsme moc nevěřili.

Konečná scéna nastala, když pan učitel zjistil, že se mi líbí takový malý kobereček. Já jsem nebyla rozhodnutá koupit ho, ale oni vycítí, že se něco líbí, tak slevují a slevují a pak si člověk řekne, že se něco z toho dostane i těm dětem, tak jsme si nakonec plácli, mlel sice něco o mých krásných očích a nakonec se chtěl i přátelskou pusu, ale tak to už by chtěl moc.

Káhirské mešity

Blížila se 4. hodina odpoledne, co kdybychom zkusili ještě citadelu? Řidiči to bylo jedno, hlavně, že bude zpátky ve městě, tak nás vysadil pod citadelou a byl rád, že na nás nemusel čekat, protože jsem se rozhodli ještě navštívit i Hassanovu mešitu a mešitu Rifa´i. Ten den byl ale v Egyptě svátek, slavily se narozeniny Proroka, tak nahoře u mešity Muhamada Aliho bylo plno místních, kteří si na trávě před citadelou i uvnitř před mešitou dělali malý piknik, k tomu se přidalo několik českých výprav, takže jsem se cítila skoro jako doma. Ani český turista zřejmě nepochopí, že zábrany nebo provazy tam jsou pro nějaký důvod, většinou ne proto, aby to zkusil přelézt… a že jich nebylo málo.

Mešitu Muhamada Alího nechal postavit tento sultán v roce 1830 v tureckém stylu, říká se jí také alabastrová mešita podle alabastrových obkladů a stala symbolem Káhiry. Kuriozitou je také věž s hodinami na západní stěně dvora, dar francouzského krále Ludvíka Filipa za egyptský obelisk na pařížském náměstí Place de la Concorde. Zajímavá je i bájná Josefova studna, 90 m hluboká, která zásobovala celou citadelu vodou.

Vynechali jsme tentokrát vojenské i policejní muzeum a vydali se dolů s přáním vidět ještě další dvě mešity Hassanovu a Rifa´i. Bola s Andrzejem to vzdali, že nás počkají v parku. Tady nás ale doběhl čas a muslimský svátek, obě mešity byly už pro turisty uzavřené. Před mešitami si nás všiml nějaký místní a nabídl nám, že nás zavede do jiné mešity, prý nejstarší v islámské Káhiře, že je to jen asi 5 min. Tak jsme souhlasily. Procházely jsme úzkými uličkami, onen muž (už jsem zapomněla jeho jméno, ale tvrdil o sobě, že je učitel) nás upozorňoval na okna, za nimiž jsme mohly vidět hrobky nějakých místních svatých, vysvětloval, k čemu slouží hliněné džbány na domech. Musí být pořád plné vody a jsou pro lidi, kteří jsou okolo a mají žízeň, aby se mohli napít. My jsme to raděj nezkoušely, určitě v nich nebyla minerálka.

V mešitě nás přivítal její správce, náš průvodce si nás posadil na zem, ale hodně mě rozesmálo, jak panu učiteli lezly z ponožek všechny prsty. Raděj místo meditace jsme vylezly na minaret, abychom se pokochaly zase trochu jiným pohledem na Káhiru. Po návratu před Hassanovu mešitu jsme hledaly Bolu s Andrzejem, marně. Asi po půlhodině čekání nás „pan učitel“ posadil na autobus na Tahrir, koupily jsme si lístky a zase čelily zvědavým pohledům, dokonce i nějakým, asi hloupým, řečem od místních výrostků. Muselo to být něco, protože na ně nakonec přiběhl i průvodčí a chtěl je z autobusu vyhodit.

Vystupování bylo zajímavé – uprostřed osmiproudovky na Tahriru autobus zpomalil a my vystupovaly… za jízdy asi ve třetím pruhu. Kupodivu jsme to přežily. Ti dva dorazili na hotel asi za dvě minuty po nás, že se nemohli dočkat, tak si vzali taxi.

Hledání restaurace

A protože jsme od rána nic nejedly a blížila se osmá hodina večer, tatranky byly docela málo, žaludek žádal víc, ocitly jsme se znovu na Talaat Harb a hledaly něco k jídlu. Bola s Andrzejem to zvládli při čekání na nás, tak zase jen tři ženské…ne že by byl problém najít nějakou restauraci, ale přece jen, chtěly jsme přežít aspoň do Asuánu, tak jsme se usadily asi až ve třetí. Jenže než jsme si objednaly, přišel se na nás podívat malý šváb… číšník ho sice ihned „uklidil“, ale nedůvěra v obsah našeho jídla byla značná, tak jsme se zvedly a pokračovaly dál.

Na další ulici jsme objevily restauraci v patře. Opět jsme se ocitly v arabském prostředí, už jsme se snažily nevnímat, že se všechny hlavy otočily směrem k nám, vypadalo obsazeno, ale číšník nás nechtěl ztratit, tak se hned začal kolem nás točit a organizovat a za 3 minuty jsme seděly u stolu. A čekaly. Přišel se zeptat, co k pití, ale žádný jídelní lístek.

Až po žádosti o menu nám sdělil, že je jen jedno jídlo- košary, ale můžeme si vybrat malou, střední nebo velkou porci. Protože jsme netušily, co to bude, objednaly si malou. A i ta byla na nás dost velká. Byly to těstoviny, cizrna, rýže a ještě něco v tom, fakt docela dobré a jen za 3 libry. A už bylo opravdu na čase jít na kutě, nohy začínaly odmítat poslušnost. V hotelu nás mezitím přestěhovali do jiných pokojů, což způsobilo naše jednodenní zpoždění, ale i tak jsme měli štěstí, že jsme nemuseli hledat jiný hotel na poslední noc.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí