HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Smrtelně raněné Togiany

Smrtelně raněné Togiany

Togianské ostrovy nejsou na mapě od Bunakenu daleko. Leží v zálivu, kolem něhož pak zleva nahoru vybíhá severní část ostrova Sulawesi. Holandská dvojice potápěčů nám je doporučila s tím, že se tam dostaneme za 30 hodin. Nám to ale trvalo pět dní.

Komplikovaný přesun na Togiany

Ranní loď bez jízdního řádu vyplula z Bunakenu jen pár minut po tom, co jsme se nalodili. Bylo nádherné ráno, hladina moře se blyštila, vyprovodil nás dokonce i pár delfínů parádními skoky podél lodi. V Manadu jsme vyrazili přímo na autobusový terminál Malalayang v naději, že pojede autobus do Gorontála. Jenže jediný bus odjíždí denně v 6:00 a pak už je šance jedině kijangem (osobní vůz džípovitého typu indonéské výroby). Ten je o 30.000 rupek dražší, ale bylo to lepší než do druhého dne trčet ve smradlavém městě.

A navíc kijang bude pohodlnější než autobus, řekli jsme si. Když jsme po třech hodinách čekání v horku konečně dostali povel k nástupu, zjistili jsme, že hamižný dopravce z nás chce vytřískat prachy i duši a že v osmimístném voze nás pojede jedenáct. O prostřední trojsedačku jsme se s Ondrou dělili ještě s dalšími dvěma lidmi. Vzadu taky seděli čtyři včetně paní, co celou cestu zvracela, až z toho ztratila hlas a začala podivně kníkat. Řidiči seděl na klíně osmiletý kluk.

Jízda, jak lze tušit, ubíhala pomalu. Transsulawesi highway (už známe ty jejich „highwaye“ ze Sumatry, ale tam to bylo ještě horší) se klikatí po pobřeží a nabízí nádherné výhledy na zalesněné ostrůvky. Když jsme se nevlnili po srázu nad mořem, svištěli jsme překvapivě úpravnými vesnicemi plnými květin a pobíhajících dětí. Obce byly jediným místem, kde silnice vedla rovně, tak to tam řidič mezi vším tím hemžením rozpálil na 120 a tragédii předcházel občasným troubením.

Po třech hodinách mi odumřela levá noha a doufali jsme v brzkou přestávku. Po dalších třech hodinách mi odumřelo úplně všechno a došlo nám, že ten šílenec za volantem nezastaví ani na záchod. Taky začalo být patrné, že v Gorontálu rozhodně nebudeme za slíbených šest hodin. Když už všechny kosti v našich tělech změnily místo a paní vzadu vyzvracela i svoji duši, dorazili jsme po devíti hodinách nonstop cesty do cíle.

Velký svátek Idul Fitri

Stejně jako vesnice po cestě bylo Gorontálo připraveno pro nedělní svátek Idul Fitri (konec půstu v rámci postního měsíce ramadán). Bohaté dekorace zdobící vchody domů jsou vyrobeny z bambusu a palmových větví. Zahrady lidé poseli milióny svítilniček a barevných papírových lampiónů. Svítilny tvoří knot ponořený do kokosového oleje v lahvičce od energy drinku. Podle množství použitých lampiček to vypadá, že uplynulý rok musela spídovat celá Indonésie. Při jízdě tmavou nocí nám tisíce plamínků ukazovaly cestu.

Muslimky vracející se z večerní modlitby se vynořovaly ze tmy ve svých bílých splývajících modlitebních závojích jak duchové. Idul Fitri je největším muslimským svátkem roku. Je to něco jako naše Vánoce – lidé před ním taky zběsile nakupují a v den svátku se hrozně cpou. Jen si nedávají dárky. Oslavy jsou omezeny na chození po návštěvách a na jídlo.

Na večer Idul Fitri jsme pak byli pozváni do významné místní rodiny v Ampaně a celou dobu se nedělo nic jiného, než že přicházeli a byli nám představováni vystrojení členové rozvětvené rodiny a osobnosti lokální komunity. Pán domácnosti se procházel domem oblečen do slavnostní batikované košile a muslimské čepičky a na starém gauči blahosklonně přijímal návštěvy a pokuřoval.

Dlouhé zdržení

Naši cestu na Togiany Idul Fitri osudně poznamenal; když jsme dojeli do přístavu v Ampaně, zjistili jsme, že kvůli svátku následující tři dny nejede na ostrovy žádná loď. Ani když jsme se zoufale snažili pronajmout si plavidlo, nikdo s námi nechtěl vyjet. „Zítra je svátek,“ odmítali místní muži, kteří jsou líní tak, že s nimi nehnul ani příslib tučného výdělku.

Takže jsme v Ampaně byli na cestě již třetí den a cíl naší cesty zůstával v nedohlednu. Po dni čekání se nám však z ospalého města podařilo vypadnout, protože se další den ráno nečekaně objevila loď směřující do Wakai, nejdůležitější osady Togianů. Vyrazili jsme společně s Australanem Kimem a Italkou Barbarou, kteří stejně jako my chtěli na ostrovech strávit nezapomenutelný týden.

Protože o Togianských ostrovech nikde neexistují ucelené informace, jako zřejmě všichni turisté i naše čtyřka nejprve vyrazila na nejznámější, údajně i nejkrásnější místo Togianů – ostrov Kadidiri. Plavba z Ampany byla dlouhá (přes 4 hodiny), ale krásná. Pluli jsme kolem atolů a azurových lagun, kolem ostrůvků s oslnivými plážemi, u nichž stály na vysokých kůlech chatrče lidí kmene Badžo, legendárních lovců perel a rybářů.

Togiany rybarna

Kadidiri Paradise – peklo, jemuž se vyhněte

Propluli jsme rájem, abychom se dostali do pekla zvaného Kadidiri Paradise. Ostrůvek Kadidiri je sám o sobě krásným tropickým místem, ale přítomnost podnikatelů v oblasti turismu jej zkazila. Paradise je něco jako tropický kempink s chatkami od těch nejprostších bez záchodu až po super de luxe s klimatizací a TV. Chápu, že lidé, kteří tráví celý rok v práci a pak vyjedou na 14denní dovolenou, mohou být nadšeni, že žijí skoro přímo v džungli, v chatce na muřích nožkách, s výhledem na sladce modré moře.

Nás ale 25 přítomných zazobaných západních turistů vylekalo, stejně jako předražená cena ubytování a miniaturní porce jídla. Pronajali jsme si nejlevnější chatku včetně jídla za 170.000 rupek/den a s hrůzou sledovali, jak personál prostírá dlouhý stůl, jeden talíř vedle druhého jako ve školní jídelně, a doufali, že k večeři bude ryba. Bylo vepřové!!

Spálené Togiany

Slibovanou krásnou pláž již téměř odneslo moře a z kdysi rozkošných korálů zbyla jen spálená torza, protože si tu ziskuchtiví rybáři v minulých letech chtěli ulehčit práci používáním výbušnin. O jejich devastujícím účinku jsme se přesvědčili při výletu k nedalekému neobydlenému ostrůvku Taipi, v jehož vodách jsme šnorchlovali.

Mohli jsme srovnávat s Bunakenem, proto pro nás Togiany byly skutečným zklamáním. Zatímco na Bunakenu musel člověk hledat místo, kde právě neplavala žádná ryba, tady se musíte rozhlížet, abyste ryby spatřili. Poprvé jsem tu viděla zblízka korály po výbuchu. Je to jako hřbitov. Dno je poseto šedobílými úlomky, které vypadají jak kosti. Nechápu, kde se v lidském mozku vyrostlém v tomto krásném přírodním prostředí může zrodit nápad vhodit do modrých vod granát. Kolik těch ryb takhle chytili? Stálo jim to za to? Naději však vracejí drobné výrůstky různě barevných korálů, jež pomalu raší ze spálených torz. Jak dlouho ale ještě bude trvat, než korálový útes zase rozkvete!

Když jsme se bavili s místními, všichni odpovědnost za zničené korálové útesy odmítali. Lidé z Togianských ostrovů tvrdí, že bomby používali cizí rybáři přicházející z Luwuku. V Ampaně vám řeknou, že si to tu zničili sami Togianští. A majitelé hotelů odmítají nějaké škody vůbec připustit. Dál jak kolovrátek melou, že úchvatné korály jsou chloubou Togian.

Zmatená americká majitelka drahého komplexu Island Retreat nám dokonce tvrdí, že jsou tu zachovalejší než na Bunakenu. Holt panenská příroda přivádí hosty, najednou si uvědomili. Nejdřív si tu moře vyplenili a nyní volají po zřízení přírodní rezervace. Ale na to už je přeci trochu pozdě.

Hledá se loď do Bomby

Davy vesničanů, které se odpoledne nahrnuly na Kadidiri a přímo mezi chatkami si udělaly piknik plný povyku a řevu kazeťáku, nás utvrdily v tom, že Paradise byla chyba. Využíváme informace, že další den ráno odjíždí z Wakai loď do Ampany a společně s Barbarou a Kimem velíme k ústupu.


Naším cílem by se měla stát vesnice Bomba a zapadlý guesthouse na nedalekém ostrůvku Poya Lisa, kam nás v Ampaně vehementně zvala rodina, u níž jsme byli na Idul Fitri. Poyu Lisu totiž provozuje jejich příbuzný. Má to být opravdu klidné místečko bez hostů a bez elektřiny, což je přesně to, co hledáme. Jenže lodě v Bombě běžně nezastavují, musíte poprosit kapitána, aby vás tam po cestě do Ampany vyhodil. A kapitán, na něhož jsme ve Wakai narazili my, to odmítl učinit. A nastává zase stejná situace: ztroskotali jsme někde, kde nechceme být, a nemůžeme se odtud hnout!

Když jsme však na verandě Rumah makan (restaurace) odpočívali po obědě, připlula k molu nečekaně loď. Zjistili jsme, že si ji pronajala skupina Indonésanů z Jakarty a že směřují na sever k ostrovu Malenge, kam jedou rybařit. Nicméně prý můžeme jet s nimi a po cestě zpátky do Ampany jsou ochotni zastavit nám v Bombě!

Vyhlídková plavba

Výletní plavba podél ostrovů a ostrůvků Togian byla nádherná. Tím lepší, že jeden týpek s sebou měl kvalitní dalekohled ruské armády. Moře bylo klidné, dalekohledem jsem sledovala pobřeží a rybářské chatrče a zdokonalovala se v indonéštině odmítáním nabídek k sňatku.

Minuli jsme Kadidiri (s úlevou) a později druhou větší rybářskou vesnici oblasti, Katupat. V Malenge se malí kluci a Kim s Barbarou dali na rybaření a my s Ondrou šli prozkoumat vesnici. Mají tam dokonce dva guesthousy, ale podle toho, jak na nás všichni koukali, tam už zřejmě dlouho turisty neviděli.

Při západu slunce jsme se z přístavu Malenge vydali na zpáteční cestu. Po chvíli se setmělo, na plavbu nám svítil spodní srpek měsíce (jsme na jižní polokouli). Kormidelník to vzal plnou parou, takže jsme brzy minuli Wakai a v sílící bríze cítili síru z nedaleké činné sopky na ostrově Una Una. Ve tmě se po deváté večer podařilo přistát přímo u mola ostrůvku Poya Lisa, na němž skupinka kluků rybařila. Docela je překvapilo, když se z noci mezi atoly vynořila velká loď a vyhodila na břeh čtyři bělochy.

Bungalovy

Klidné útočiště Poya Lisa

V Poya Lise jsme našli kýžený klid. Jeho majitel Ismail bydlí ve vesnici Bomba, na kterou z Poya Lisy dohlédnete. Stačí se na něj ve vsi zeptat, každý ho zná. Ismail je zdravotní bratr, ale ve skutečnosti vykonává veškeré lékařské služby pro celou oblast. Opravdový doktor je k sehnání až na pevnině. Dříve mívala Bomba rádiové spojení s okolním světem, dnes je přístroj porouchán a vesnice zůstala odříznuta (na celých Togianech není signál pro mobily).

Malý ostrůvek Poya Lisa nepoznal ani elektřinu. V šest, ještě před večeří, se každý den shromažďujeme v jídelně, kde u stropu visí plynová lampa, u jejíhož světla se dá i číst. V chatkách pak máme jen petrolejky. Ismail Poya Lisu provozuje od roku 1997, ale v letech totálního turistického útlumu byla zavřená. Chatky chátrají, půlka staveb je prožrána termity. V jídelně se dokonce při zavěšování lampy na trám jeden večer propadla židle s Ismailovou dcerou do shnilé podlahy. Plány na vzkříšení místa má Ismail veliké. Jeho dva zaměstnanci, kteří jsou samozřejmě členy rodiny, však celé dny jen polehávají, ačkoli je všude tolik práce.

Co zbylo po rybářských lodích

Šnorchlování je tu podobné jako na Kadidiri. Většina korálů vybombardovaná. U zadní pláže ostrůvku prý býval rybářský zpracovatelský závod, který plenil místní vody a mražené ryby dodával do Singapuru. Když Ismail Poyu Lisu koupil, využil svého společenského vlivu a nechal továrnu zavřít. Protože mu rušila hosty. Zůstalo tu po ní pár hnijících dřevěných pilířů a zdevastovaná příroda.

Při výletu na ostrov Taupan s vesnicí Badžo jsme s Ondrou na chvíli vyklouzli z loďky do moře v místech, kde pobřežní korálový útes klesal prudce dolů. Náš průvodce nám řekl, že tady jsou korály nepoškozené. Nebyla to úplně pravda, ale přeci jen v nás místo vyvolalo vzpomínky na Bunaken. Místní lidé už asi ani nevědí, jak vypadá opravdu zdravý korál.

Ve skrytu Poya Lisy jsme si užili tři dny šnorchlování, honění krabů po pláži a popíjení kávy doprovázeného úvahami o dalším osudu nešťastných Togian. Máme právo nutit místní lidi, aby žili ekologicky nenáročným životem, když sami jsme si ve svých zemích s rozvinutou civilizací všechnu panenskou přírodu dávno zničili? Měla by se zlepšit informovanost o turistických možnostech oblasti, aby lidé nesměřovali jen do spárů bezohledné ziskuchtivé majitelky Kadidiri, anebo je lepší Togiany před turisty uchránit? Ismail hovoří o tom, že by chtěl v Ampaně otevřít letiště. Byl by to konec Togian, anebo začátek jejich obrody? Někdy si přeju, abych si jednoduše zaplatila package tour a nepřemýšlela.

Zkušenosti čtenářů

jano d.

Zdravim..
Náhohou som narazil na tuto stranku a kedže som sa včera vrátil z indonezie neda mi sa neozvat.Prešli sme s partiou kamarátov prakticky cele Sulawesi a vrámci toho sme strávili asi 4 dni na Togianoch zhodou okolností na v Kadidiri Paradise a preto sa nemožem neozvať.Neviem aka ste boli partia,akým dojmom ste posobili,či nokoľko ste boli schopní zjednávať čo je v indonezii pri cestovaní ak len nie ste z inej kategorie cestovateľov to najdoležitejšie.Takže my sme mali 80.000 na osobu a na jedlo nemožem povedať nič len to že bolo fantastické a bol ho naozaj dostatok a to sme mali vo svojom kruhu riadnych papkáčov:)tiež si nespominam že by nam davali za celý čas nejake bravčové,vačšinou to boli ryby na veľa fajných sposobov.Potápali a šnorchlovali sme aj na Bunakene aj na Kadidiri takže možem porovnávať:Bunaken-za šnorchlovaním trebalo isť niekoľko sto metrov na úroven utesu,tam to už bolo dobre,ale len pozdlž utesu.Kadidiri-si mohol šnorchlovať niekoľko metrov od brehu aj s koralmi a rybkami a nemyslim že to bolo o niečo horšie ako na Taipei.A aj potápanie na Togianoch može byť z isteho pohľadu rozmanitejšie ako na Bunakene.Na bunakene je to prevažne len stena,kdežto na togianoch su aj steny a kanony,je tam vrak a je tam paradny vulkan Una-una ktorý stoji za tu dvojhodinovu cestu lodou.Počas nášho pobytu tam boli ešte dva páriky,jeden Belgický a jeden Nemecký,nevyzerali nijak snobsky,myslim že tam boli tiež kvoli kludu,troche romantiky a hlavne potápaniu.
Neviem čo mam vytýkať tej malej milej pláži,či dlžku alebo šírku..to necham na iných.Pre mna bola v pohode.Uprimne si myslim že vaše dojmy z Togian boli dosť poznamenané frustráciou z cestovania a snad toho že ste tam neboli vzhladom na aktuálne osadenstvo zrovna tými ktorí by určovali ceny..smola.Dufam teda že nie ste z tej kategorie čo sa stažuje pravidelne s nadychom urazenej hrdosti..Chcem len aby ste neodplašili ľudí od Kadidiri,my sme tam zažili zopár krásnych dní,ktoré boli balzamom na naše sulaweskými cestami vytrasene telá.Takže len toľko že Kadidiri stoja za návštevu a Vám prajem veľa šťastia pri budúcich cestovateľských zážitkoch..

maja
jano d.:

hmm jano, myslim ze ty ceny jsou ale stejne, 170.000 za chatku nebo 80.000 za osobu 🙂

Miro
jano d.:

Jano,mam jednu otazku?
Brali ste tam antimalarika????????dakujem…Miro

tom
Miro:

já ne, pouzival sem jen repelent, mistni rikali ze malarie neni, to az na papuy a tak

Zuza (zxzx@email.cz)

Turisté jsou dnes všude a všichni na nich chtějí vydělávat. Jak v ČR, tak v Indonésii. Togiany jsjou krásné pro ty kdo šnorchlují,  bylo tam čistěji než na Bunaken. Na Bunakem máte zase více ryb, velmi drahý výlet za želvami (my viděli jen tři) a je to tam super pro potápěče. Na Togianech se mi líbilo na Bombě i Kadidiri, ale nejvíce na Fadhile, tam to byla paráda. Spousta lidí si chválila Malenge, tam jsem už bohužel nedojeii. Antimalarika nejsou potřeba. A velmi zajímavý byl ostrov Siau, severně od Manada. Zde jsme sice nebydleli u moře, ale ostrov byl bez turistů, celý si ho projeli a udělali výlet na krásný ostrůvek Mahoro.

Evac

Ahoj Zuzi, kam jste na Sulawesi přiletěli? Muzu se s Tebou spojit? Ev

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí