HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Cesta do Íránu (2004)

Cesta do Íránu (2004)

Írán pro mě byl jako sen. Byla to jedna ze zemí Blízkého Východu, o kterých jsem pramálo věděla. Uzavřená, nesvobodná a tajemná země, v jejímž sousedství zuří válka. S mojí kamarádkou Katkou jsme v Izraeli o Íránu často diskutovaly, a i když jsme cestu do této země plánovaly, ani jedna z nás v realizaci našeho plánu moc nevěřila.

Kolarikova Iran

Na léto 2004 jsme sice Blízký Východ v plánu měly, ale trošku jinak. Já jsem chtěla letět do Libanonu, odtud jet do Sýrie a přes Jordánsko do Izraele. S Katkou jsme se měly sejít v Jeruzalémě. Následujících čtrnáct dnů jsme chtěly pracovat v uprchlickém táboře nedaleko Hebronu.

Problém nastal ve chvíli, kdy Katčin kamarád a organizátor celé akce přestal odpovídat na emaily. Vzhledem k tomu, že situace v Palestině je značně nejistá a mění se den co den, ani jedna z nás nechtěla riskovat, že nás do Palestiny nepustí. A tak Katka navrhla, že by se mnou jela do Sýrie. Alespoň něco…… ale v tu chvíli naše myšlenky dostaly úplně jiný směr. Ani jedna z nás nemá problém s rozhodováním, tudíž jsme měly stoprocentně jasno během půl hodiny. ÍRÁN. Za dalších 30 minut byla zamluvená letenka. Teď už zbýval jen detail – oznámit to rodině a přátelům.

Vzhledem k tomu, že jsem na Blízkém Východě jako doma, nikoho nepřekvapilo, že tam chci strávit další dovolenou. Když jsem však oznámila, kam že to chci jet, táta si se slovy „no ty ses asi zbláznila“ zaťukal na čelo a mamka se jen mlčky sesula do křesla. Po večeru plném vášnivých debat a ujišťování, že Írán je fakt bezva země a že je naprosto bezpečná, se naši maličko uklidnili. Po pár skleničkách vína mamka přistoupila na kompromis- „dobře, ale budeš každý den posílat sms kde jsi a že jsi v pořádku“. Bohužel i tohle mělo háček. Žádný z českých operátorů neměl v Íránu roamingového partnera, takže jsem mobil mohla zahodit do bažiny při odletu z Moskvy.


První třída stroje Tupolev

Nervózně jsem si oblékla černý hábit, který měl být mým jediným oděvem po celý následující měsíc a snažila jsem se zahnat myšlenky, které se mi hlavou honily předchozích čtrnáct dnů. MOSKVA… BŘEZOVÉ HÁJE…. JÁ PŘECI NEMŮŽU LETĚT RUSKÝM LETADLEM A JEŠTĚ K TOMU DO MOSKVY… VODKA … NE, MOSKVA NE…

Jediná možná alternativa letu totiž počítala s odletem z Prahy, sedmihodinovým čekáním v Moskvě a příletem do íránského Teheránu ve tři hodiny ráno místního času. A tohle se mi nelíbilo ani trošku.A aby toho nebylo málo, už jen při představě letadla jsem měla žaludek jak na centrifuze.Panák na uklidnění nepřicházel v úvahu, poněvadž jsme odlétaly dopoledne a alkohol po ránu by centrifugu spíš znásobil.

Po příjezdu na letiště se moje obavy ještě vystupňovaly- a to ve chvíli, kdy jsem odevzdala letenku a pas u přepážky v odletové hale.Pracovnice na přepážce doklady zkontrolovala, začala se tvářit poněkud rozpačitě a následujících deset minut strávila telefonováním. Radila se s kolegy i s vedením a nakonec nám oznámila, že v ekonomické třídě pro nás již není místo. V zápětí však dodala, že kdyby nám to nevadilo, mohly bychom cestovat ve třídě Business class… v té chvíli jsem se rozpačitě zatvářila já, a se slovy NO DOBŘE, KDYŽ NEMÁME JINOU MOŽNOST jsme obě následovaly pracovníka letiště.

Za pár minut jsme už seděly v Business class s dobře živenými ruskými podnikateli. Uvelebila jsem se v pohodlné modré kožené sedačce, pila džus který letuška pasažérům před odletem nabízela, a poslouchala projev kapitána letadla. Jediné co jsem rozuměla bylo, že máme jeho sdělením věnovat pozornost, že letíme do Moskvy a že děkuje. Jakmile začalo letadlo startovat, ze zavazadlového prostoru se vyvalil bílý kouř a celé letadlo se ponořilo do mlhy. To už mi začínalo být docela dost špatně. Byla jsem si jistá že letadlo spadne a že umřu. A tak jsem se rozhodla, že ten pád alespoň zapiju.

V 10:30 jsme vzlétli a naše dobrodružství tak nevratně odstartovalo. Snažila jsem se nevypadat jako dítě na prvním výletě dálkovým autobusem, ale fakt, že jsem poprvé letěla business třídou se dal zakrýt jen těžko. Nejdřív jsem si hrála se sedačkou, která se dala sklopit. Nahoru, dolu, nahoru, dolu….no fakt to fungovalo. Pak jsem si natahovala nohy, páni tam bylo místa. A když letuška zmáčkla jakýsi čudlík a otevřela mezi mnou a Katkou stoleček, můj údiv neměl mezí. Divila jsem se ale tajně, vždycky když se nikdo nedíval. Ale spolucestující na nás bez přestání zírali celé tři hodiny letu. Obzvlášť pán, co seděl přes uličku. Vždycky když jsem se na něj podívala, dělal že se na mě nedívá. Ale díval se. Já jsem se zase dívala na letušku Irinu, která vypadala jako po několika nevydařených plastických operacích obličeje. Silná vrstva make-upu, jasně modré oční stíny a rudá rtěnka na zubech letušky ve středních letech byly doslova vražednou kombinací.

Když letadlo ani po půl hodině letu nespadlo, trochu jsem se uklidnila. Posnídala jsem horké palačinky s jablky, polité sladkou omáčkou, jogurt, ovoce a krátce nato se letadlo začalo připravovat na přistání. V dálce jsem uviděla Moskvu – obrovské šedivé město tvořené převážně vysokými panelovými domy. Protože je letiště Šeremetějevo II. vzdálené dvě hodiny Moskvy, šedivé krabičky postupně přecházely v obrovské vily a rodinné domy, kterévystřídaly rozlehlé bažiny. Ty se postupně změnily na březový háj, uprostřed kterého jsme v 15:45 místního času přistáli. Na chvíli mě napadlo, že kdybychom spadli do těch bažin, asi bych to do Moskvy nedoplavala. Ale to mě napadlo opravdu jen na chvíli.


Letiště Šeremetějevo II.

Letiště bylo jedním velkým nezapomenutelným zážitkem. Po letištní ploše se proháněly traktory a 15 minut jsme seděli v letadle jenom proto, že nebyl autobus, který by nás odvezl do letištní haly. Cestující si krátili čekání vtipkováním, že došel benzín a že v letadle ještě poobědváme. Někteří podnikatelé se na letuškách dožadovali vodky, jiní se nám lámanou angličtinou snažili vysvětlit že Rusko je skvělá země a že podobná situace nastává maximálně jednou za rok. Když se autobus konečně našel a přijel, selhalo otvírání dveří. Uklidňovalo mě jenom to, že na přestup máme sedm hodin.

Moskva – Rusko

Letištní hala ještě znásobila přechozí zážitky z přistávací plochy. Ocitly jsme se v budově, která nápadně připomínala pražské hlavní nádraží. Strop byl pokrytý něčím, co připomínalo oranžové trubky nařezané na kusy, ve kterých se dobře dařilo holubům. Ti neustále vrkali, což dodávalo letištní hale zvláštní atmosféru. Nevíte kde je Holubí dům? Hledejte v Rusku…

Stály jsme v hale, kde se tísnily stovky lidí a na jejímž konci – kdesi v dálce – probíhalo odbavování cestujících podle zvláštního systému, podobnému tomu v českých supermarketech. Z šesti přepážek byly otevřené pouze dvě, ke kterým střídavě přistupovali cestující. Po kontrole cestovního pasu pokračovali k další přepážce, kde byl pas zkontrolován podruhé. Nakonec byli úředníky ve vojenské uniformě vpuštěni do samotné odletové haly. Nehybně jsem stála na konci haly a zírala na dav lidí stojících přede mnou. Odbavení tranzitních pasažérů naštěstí probíhalo  jinde, ale bohužel podle stejného systému a tak jsme se zdlouhavému čekání nevyhnuly.

To nejhorší bylo však teprve před námi – čekání na letadlo do Teheránu. Nejdelších sedm hodin v mém životě bylo zcela jistě sedm hodin strávených v Rusku. Přečetly jsme všechny časopisy, které Katka chytře vzala sebou. Několikrát jsme prošly letištní halu, dívaly jsme se na obrazovky promítající hudební stanici VH1. Prozkoumaly jsme výlohy, prošly obchody. Chtěla jsem se zabavit psaním pohledů, ale v momentě kdy jsem pohledy platila, usměvavá paní prodavačka mi sdělila, že pro známku si mám dojet do Moskvy. Tudíž jsem se nudila dál.

Na letišti bylo k sehnání všechno – od nádherných jantarových šperků, přes dřevěné malované panenky a kaviár, až po kosmetiku a hodinky za tisíce dolarů. Někteří prodavači se nás ptali proč na sobě máme hábit, jestli jen tak z legrace, nebo jestli tím něco konkrétního sledujeme. Někteří prodejci za námi rovnou posílali ochranku. Až po delší době jsem si uvědomila, že jsme byly oblečené jako čečenské ženy, které častokrát bývají sebevražedné atentátnice, a proto k nám většina zaměstnanců letiště přistupovala tak nedůvěřivě.

Další zvláštností moskevského letiště bylo městěcko z papírových krabic, postavené přímo v tranzitní hale. Jeho obyvatelé se stravovali zbytky z odpadkových košů rozmístěných po letišti a k občasné hygieně používali místní toalety.

Přečetla jsem si všechny časopisy desetkrát, schody na kterých jsem seděla mě tlačily a jít na průzkum už nebylo kam. A tak jsme si krátily čekání vyhlížením spolucestujících. Většina žen a dívek na sobě měla moderní evropské oblečení a na nás dvě se dívaly celkem pobaveně. Proto jsme zbylou půlhodinu strávily přemýšlením a spekulacemi, jestli se v Íránu třeba nezměnil režim. Doufala jsem že ne, protože jsem na cestu byla vybavena pouze kalhotkami s nohavičkou, jedním tričkem a jedním tílkem…

Let do Teheránu

Konečně. Ve 22 hodin se otevřely přepážky a začal nástup do letadla. Při kontrole palubních lístků jsem zjistila, že sedím na druhém konci letadla než Katka, což mě zrovna dvakrát nepotěšilo. Zpočátku jsem doufala, že budu spát, ale hned po startu letadla jsem pochopila že spát se mi rozhodně nepodaří. Jakmile přestal svítit nápis se symbolem bezpečnostního pásu, v letadle nastal neuvěřitelný šrumec. Cestující začali chodit na záchod, vzájemně se navštěvovat, pokřikovat na sebe a házet po sobě oříšky. Zklidnili se až příchodem stevardky Olgy a jejího podrážděného kolegy Saši, kteří roznášeli večeři. Relativní klid však trval jen pár minut, protože na část cestujících zbylo pouze menu číslo dvě – krevety s rýží. Tito cestující se zuřivě začali dožadovat menu číslo jedna – kuřete s bramborem, které dostali cestující v přední části letadla. Následně vzniklou potyčku mezi stewardy a hlady šílenými pasažéry ukončily až turbulence, do kterých se letadlo dostalo.

Nespokojení cestující se smířili s menu číslo dvě a letadlo se jako mávnutím kouzelného proutku ponořilo do klidu. Všichni kolem postupně usínali, jenom já jsem se křečovitě držela sedačky a čekala, že spadneme. Paní sedící na vedlejší sedačce mě pohladila po vlasech a se slovy „ letadlo Teherán nepadat oukej děvočka“, mi do ruky vrazila sáček s oříšky a usnula také. V tu dobu ještě nikdo z nás netušil, že po našem odletu z Moskvy byla unesena dvě letadla na ruských vnitrostátních linkách. Letadla odlétala přibližně ve stejnou dobu jako letadlo naše, a tak jsem přidělala svým rodičům další vrásky. Tentokrát to ale vyjímečně nebyla má vina…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí