HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Asuán

Asuán

Za svítání nás ve vlaku na cestě do Asuánu probudila obsluha, která přinesla snídani. No to se moc nepředali, ale kafe docela bodlo. Vlak pomalu projížděl nám neznámou krajinou, musím se přiznat, že pocity z bídy místních obyvatel mě trochu uváděly do rozpaků. Jak vlak projíždí vesnicí, pět metrů od domečku z hlíny bez jakékoli ochrany, zemědělci pracující za pomocí oslíků, jako bychom se vrátili o 2-3 století zpátky. Ale hned na to následoval cukrovar a další továrna značně dýmající (tady by ekologové hlasitě křičeli) a panelové sídliště.

Taxikáři nám hledají hotel

Netrpělivě vyhlížíme nádraží v Asuánu, protože tam nás čeká další dobrodružství. Tentokrát odmítáme pomoc se zavazadly, ten kousek si je odneseme sami. Na nástupišti pobíhají pracovníci CK s cedulkami, nás nikdo nečeká, vytáhneme průvodce a to je jako signál pro místní taxikáře. V okamžiku jsou u nás a ptají se, do kterého hotelu jedeme. No zatím do žádného, zní naše odpověď. A hned je tu nabídka od 5* (100 USD na noc – no to by dostal taxikář asi slušnou provizi), chceme něco levnějšího, tak nabízí hotel za 50 liber a to už by snad šlo.

Řidič hned začíná na někoho mávat, jak jsme později zjistili, říkal si místní tour-operátor. Pomohli nám naložit kufry na střechu taxi, trochu jsme se zase dohadovali, pro kolik osob taxi je, ale tento neměl uprostřed řadicí páku, takže vpředu mohli sedět dva. Cestou k hotelu na křižovatce nás postihl ťukanec od auta za námi, řidič jen pokrčil rameny a řekl: „To není můj problém“. Vystoupil, podíval se, co se stalo, usmál se a následoval další komentář: „Jenom malý problém, to se tu stává, ale jen dvě auta, to v Káhiře..to je ťuk ťukťuk ťuk..i sedm aut.“

Měl přehled, chlapec. Nejprve jsme se domluvili na prohlídce hotelu, byl na nábřeží Nilu s parádním výhledem, sice zrovna v nějaké rekonstrukci, ale naše podlaží se už dokončovalo. Hotel se zdál čistý, žádný luxus, ale ten pohled z okna stál za to.

Lákavá nabídka

Po nastěhování se nás „Monty“ zrovna ujal, aby nám udělal nabídku: Dvě noci v Asuánu, jednu noc v Luxoru, Abú Simbel, Elefantina, botanická zahrada, Philae, Kom Ombo, Edfu, program v Luxoru s průvodcem a transfer do Hurghady – to vše za 450 liber. Nebyly v tom sice vstupy, ale cena se dala přijmout a nemuseli jsme se hádat s taxikáři na ulici, ti v Káhiře nám stačili.

Dali jsme si asi dvě hodinky oddech na sprchu a pak už si nás vyzvedl mladý muž, aby nás přivedl k přístavišti feluk. Pomohl nám nastoupit a dal radu, pokud budeme spokojeni, máme na konci cesty dát bakšiš (tady tomu říkají tips), pokud ne, máme majitele hodit do Nilu. Mám ale pocit, že bez bakšiše bychom skončili v Nilu my. Ale musím říct, že plavba felukou má své kouzlo, loď tiše klouže po hladině, felukář hledá vítr a proud, po noci strávené ve vlaku se cítíme na čerstvém vzduchu ohromně.

Zastavujeme u botanické zahrady. Felukář říká, že nás bude čekat na druhé straně. Po prohlídce zahrady se opět necháme vozit křížem přes Nil, po chvilce se u naší feluky objeví něco, co vzdáleně připomíná kánoi, v ní chlapec, místo pádel dvě desky a začíná zpívat. Nejdříve francouzskou písničku, pak anglickou. Postupně se s úsměvem přidáváme a vytahujeme z kapes drobáky, protože toto si bakšiš zaslouží, já bych do té kocábky nesedla.

Elefantina

Obeplouváme ostrov Elefantina asi 1,5 km dlouhý, kde se dříve rozkládalo město Abu, důležitý obchodní uzel karavan, které se odtud vydávaly na cestu, aby se opět vracely a poklady z Núbie, zlatem, slonovinou, ebenovým dřevem a kořením. Z bývalé slávy tohoto místa nezůstalo víc než 30 m vysoký pahorek rozvalin.

Zajímavé nálezy jsou z Asuánu a okolí jsouvystaveny v muzeu, které bylo založeno v roce 1912 v původním domě stavitele první asuánské přehrady. Jedna ze zajímavých památek je nilometr, ten jsme si mohli prohlédnout jednak z feluky, jednak přímo z ostrova. Je tvořen šikmou šachtou opatřenou schodištěm, která sestupuje k Nilu. Stav vody byl odečítán na postranním měřidle a podle výšky vodní hladiny v době záplav bylo možno vypočítat předpokládaný výtěžek sklizně a zejména pak daňové poplatky.

Dále je možno na Elefantině spatřit zbytky chrámu boha Chnuma (bůh s beraní hlavou) a chrám bohyně Satety, Chnumovy manželky, který byl zrekonstruován v původní velikosti na obrovské žulové desce. K rekonstrukci byly použity pouze jednotlivé původní kvádry, chybějící části reliéfů jsou velmi vkusně naznačeny jemnými obrysovými čarami.

V době naší prohlídky byl na ostrově jen jeden další turista, nevím, jestli není zájem nebo jsme přišli pozdě, chvilku před zavřením muzea. Při zpáteční plavbě jsme se dohadovali, kolik že to bakšišného si felukář zaslouží. Nakonec jsme rozhodli, že dostane 15 liber starý a 10 jeho pomocník, jenže asi to tak není zvykem, starý nepostřehl, že jsme dali i mladému a začal vykřikovat, co je to za pořádek, že je to málo. Na břehu nás čekal už náš průvodce, prý kolik jsme dali, ale pak uznal, že výška byla dostačující, jen klučina musel svůj poklad odevzdat.

Prázdný bazén

Už cestou do hotelu jsme se rozhodli vyzkoušet bazén na střeše, ale ouha, bazén byl, ale prázdný. Docela zklamaní jsme to nahlásili Montymu, ten začal na recepci křičet, proč neníbazén a ještě ten večer se začal napouštět. Nicméně, pohled ze střechy na zapadající slunce, feluky na Nilu byl tak uklidňující, že jsme se spokojili jen se sprchou na pokoji a na lehátku na střeše odpočívali až do tmy, kdy se zase přihlásily o své naše žaludky.

Monty nám doporučil místní restauraci a dokonce nás tam i zavedl přes místní bazar. Asi tu často turisty nehostí, opět jsme se bavily (hlavně holky, Andrzejovi to bylo celkem jedno), jak někteří zapomínali jíst a prohlíželi si nás s neskrývaným zájmem. Všechny jsme se oblekly do vyšívaných egyptských halen a měly úspěch.

Jídlo bylo báječné, za 20 liber i s bakšišným jsme si nacpali prázdná bříška a ještě si šli prohlédnout místní bazar. Dlouho jsme se ale zdržovat nechtěli, ráno v 3:30 nás čekal před hotelem mikrobus na výlet do Abú Simbelu. Řekla bych, že místní bazar na mě zapůsobil velmi dobře, přece je jen poznat, že tu není tolik turistů, nebyl tu jeden krámek se suvenýry na druhém, vyhýbali jsme se vozíkům s pečivem nebo zeleninou taženými oslíky, smlouvali ceny… Asuán se nám začal moc líbit.

Výlet do Abú Simbel

Přesně ve 2:45 nás přišel osobně vzbudit recepční, že by se nám vstávalo nějak lehce, to se opravdu nedá říct, ale kolikrát ještě uvidíme Abú Simbel? Rychle se umýt, nezapomenout na vodu, foťák, na recepci vzít balíček se snídaní a nechat si aspoň uvařit kafe nebo čaj a za chvíli už recepční hlásí, že busík stojí před hotelem.

Seběhli jsme dolů, abychom zjistili, že už je z poloviny obsazený zvláštní rodinkou… ženská část si sedla za řidiče dopředu a mužská zase úplně dozadu. Během cesty na sebe přes nás pokřikovali. Matka zřejmě Němka, otec snad z někde z Indonésie, na matku mluvili německy, na otce anglicky. O nás si asi mysleli, že jsme úplně blbí, protože ti hoši vzadu se začali dohadovat (zřejmě poté, co uviděli Bolu), jestli mongoloidní je národnost nebo nemoc.

Tato rodina byl zřejmě jediný nepříjemný okamžik naší cesty, nejen že se neuměli chovat, neměli ani ohledy, pán se zouval z bot i ponožek a neváhal nám je strčit málem pod nos a přestože jsme ho upozorňovali, že by bylo vhodné trochu ztišit hlas, přece jen jsme si mohli ještě po cestě zdřímnout, začal dělat, že nerozumí. A až po prohlížení Petřiných fotek doma jsme zjistili, že tato rodina byla s námi už v Káhiře v hotelu Luna, ale tam jsme se asi hodně míjeli, takže jsme je vůbec nezaregistrovali.

Ale přežili jsme to a naštěstí Abú Simbel jsme si mohli prohlédnout sami, bez přítomnosti našich spolucestujících (i v chrámu se ukázalo, že jsou to bezohlední lidé, předbíhali se v řadách, fotili na zakázaných místech).

Chrámy Ramesse II. a Nefertari

Tento chrámový komplex je považován nejen za jedno z největších architektonických děl starého Egypta, ale také za jeden z nejslavnějších. Ramesse II jej nepostavil z kamene, ale dal jej vytesat do skalního útesu v nilském údolí ve 13. stol. před n. l.

Jedná se o dva skalní chrámy, větší postaven k poctě Ramesse II a menší jeho manželce Nefertari. Průčelí většího z chrámů tvoří 4 monumentální gigantické 20 metrů vysoké sochy Ramesse II, stráží vstup do chrámu a jsou obráceny vstříc vycházejícímu slunci. Reliéfy uvnitř sloupové síně představují Ramesse II obětujícího bohům, vnitřní svatyně je orientovaná tak, aby ve dnech 20.2. a 20. 10. (jedno je datum narození Ramesse II, druhé uvedení na trůn) padly paprsky slunce na posvátný koráb, který je zde uložen, a na sochy čtyř bohů: Ptaha, Amona, Ramesse II a Rea.

Poblíž se nachází chrám Nefertari, v jeho průčelí stojí šest 11,5 metrů vysokých soch. Čtyři Ramesse II a dvě Nefertari. U nohou můžeme spatřit sochy jejich potomků.

Chrámový komplex byl znovuobjevenv roce 1813 Švýcarem Burckhardtem. Dostal se jen do menšího chrámu Nefertari, druhý větší chrám byl zcela zavátý pod 10 metry písku. V roce 1970 při budování Násirovy přehrady, kdy hrozilo zatopení, rozhodla rada UNESCO o přenesení chrámu o 180 m dále a o 64 m výše. Chrámy byly rozřezány na 1066 kvádrů těžkých až 30 tun a opatrně přemístěny. Nad chrámy byla vybudována železobetonová kupole a vytvořena tak umělá hora. Práce trvaly 3 roky a náklady představovaly 42 milionů dolarů. Jen jediná chybička se vloudila, sluneční paprsky osvítí sochy bohů v Rammessově chrámu vždy o den později.

Na prohlídku chrámu jsme měli asi hodinu, pak nás řidič čekal na parkovišti, protože se začalo řadit zase do konvoje na cestu zpět. Při zpáteční cestě jsme se zastavili na vysoké hrázi nového Násirova jezera, ale toto byla jen ztráta času, byli jsme docela zklamáni, čekali jsme opravdu vysokou hráz, ale toto nám připadalo jako trochu navýšená cesta. Přepady jsou skryty v hrázi, takže ani na tryskající vody jsme se nepodívali.

Ostrov Philae

Předposlední zastávkou dne byl ostrov Philae. Řidič nás vysypal na parkovišti a dal nám telefonní číslo, které pak máme dát hlídajícímu policajtovi, ten že ho zavolá, až skončíme prohlídku. Na ostrov jsme se museli přepravit lodí, trochu zádrhel, přeprava nebyla v ceně a cenu jsme se dozvěděli, až jsme seděli v lodi =10 liber na osobu, přestože v průvodci se psalo, že celá loď stojí 20 liber. Ale co, to budeme řešit, až budeme vystupovat.

Chrám Philae byl znám jako perla Egypta pro svoji krásu. Byl vybudován v 4. stol př.n.l. a zasvěcen bohyni Eset, jejíž kult vzkvétal ještě v době, kdy ostatní chrámy již byly opuštěny.V 6. stol. n.l. byl chrám císařem Justiniánem uzavřen a na ostrově se usadila křesťanská obec, která ostrov opustila až ve 13. století. I tomuto chrámu hrozilo zatopení, ohrožen byl už stavbou staré asuánské přehrady na začátku 20. století a tak byl nakonec rozřezán na 37 363 kousků a znovu složen na ostrově Agilkia, kde muselo být odstřeleno 300 000 kubíku žuly, aby zde mohly být zasázeny květinové háje a vše vypadalo jako na původním ostrově.

Při prohlídce chrámu se Kiki obratně zeptala jednoho průvodce, kolik asi máme dát převozníkovi, že se nám zdá být trochu drahý. Odpověď byla 30 liber, ne víc. Dalo se předpokládat, že bezzubý majitel lodi byl hodně nespokojen a začal šermovat rukama, že jasně řekl 10 za osobu. Ale Kiki se nedala a velmi diplomaticky se ohradila, že jsme se ptali turistické policie, kolik se platí… a sklapl paty a mohli jsme jít. Ještě nás před ochodem pobavila turistická skupina asi 30 osob, všichni v křiklavých záchranných vestách. Inu, není nad bezpečnost.

Granitový monolit

Na parkovišti policajt zavolal vysílačkou našeho řidiče, tentokrát už bez povedené rodinky jsme přejeli přes město Asuán ke granitovým lomům, abychom si prohlédli nedokončený obelisk, který je datován do 15. stol. př.n.l. do vlády královny Hatšepsut. Obrovský monolit, jehož váha je odhadována na 1168 tun, aby se při své výšce 42 m a ploše základny 4,4 x 4,2 metrů stal největším obeliskem starověkého Egypta. Plány ztroskotaly v důsledku trhlin, stejně tak jako snaha vytesat z téhož kvádru druhý, poněkud menší obelisk. I tak zůstává rozum stát nad uměním starých Egypťanů a o co víc – a na tuto otázku mi asi nikdo neodpoví – jak asi dopravovali takto těžké obelisky do Luxoru??? A na čem???

Navíc jsme si na svoji vlastní kůži zkusili to vedro. Slunce se opíralo do skal a po dlouhém a namáhavém dnu jsme toužili už jen po bazénu se studenou vodou. A světe div se, byl. Na střeše našeho hotelu jsme s Kiki ochladily těla a v malém bazénu s výhledem na skalní hroby na druhém břehu Nilu si pochvalovaly, jak se nám naše sny plní. Večeře byla opět v ověřené restauraci, malá procházka po bazaru a větší snaha koupit pro Petru abáju, bohužel toho přání se nesplnilo. Musím říct, že se nám dobře usínalo.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí