HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Pokus o nenápadné proniknutí do ammanských mešit

Pokus o nenápadné proniknutí do ammanských mešit

Budík mi zazvonil velmi brzo, protože jsem se do Ammanu chtěla dostat co nejdřív. Majitel hotelu mě neustále přemlouval, abych zůstala déle. Ale i kdybych chtěla sebevíc, další den jsem se musela vrátit do Izraele a času jsem tudíž neměla nazbyt. Jedna noc v Ammanu a hurá zpět do Země zaslíbené, která byla momentálně už rok na pokraji války (jak se všude psalo).


Prohlídka Citadely

Po příjezdu do Ammanu jsem si nechala věci v hotelu a hurá na průzkum. Nejdřív jsem se vypravila na jebel (kopec), na kterém bylo město založeno. Místu se říká Citadela, ale název slibuje mnohem víc, než se zde ve skutečnosti nachází. Věděla jsem, že se nic moc nezachovalo, ale realita byla opravdu drsná.

K nebi se tyčily dva antické sloupy a jedinou zajímavostí byl (názvem) palác, ale spíš zastřešený pokojík, který je pokládán za původní sídlo guvernéra Ammanu. Nejvíc času jsem strávila zkoumáním cisteren na vodu, do kterých jsem i lezla, což nemohl nikdo z přihlížejících hlídačů pochopit. Za půl hodiny bylo po prohlídce.

Přemýšlela jsem, jak se dostanu zpět do města, protože cesta na jebel byla všecko jen ne příjemná. Neustále jsem bloudila a tak jsem se rozhodla vzít si sdíleného taxíka. Je to taxi, lišící se od obyčejného taxi tím, že řidič čeká na určitý počet pasažérů, kteří se na jízdné složí a teprve potom se jede. Jenže mi zastavil taxík obyčejný a začal se vydávat za sdílený. Řidič se mě celou cestu vyptával kde jsem byla, odkud jedu, co jsem viděla atd., a mé otázky typu „kdy přistoupí další pasažéři “absolutně ignoroval.

Když jsme dojeli k Citadele a on mi nabídl, že na mě počká, bylo mi už všecko jasné. Ale nemohla jsem zaplatit, ani kdybych chtěla. Měla jsem posledních pár dolarů a vzhledem k tomu, že byl zrovna nějaký svátek, směnárna měla být otevřená až na druhý den. Když jsem supícímu taxikáři vtiskla do ruky obnos, který bych platila za sdíleného taxíka, začal na mě hrozně řvát. Tak moc, že přiběhli hlídači, kteří dohlíželi na pořádek v okolí Citadely.

Stalo se přesně to, co jsem čekala. Taxikář najednou zapomněl veškerou angličtinu a tvrdil, že se mnou vůbec nemluvil. Že jsem si zavolala taxi a teď nechci platit. Spor jsem vyhrála já, protože jsem hlídačům vysvětlila, že zítra jedu domů a opravdu nic nemám. Prázdná peněženka jako důkaz postačila. Rozzuřený chlap po mě vztekle hodil mince, které jsem mu předtím dala, nasedl do auta a odjel. A já jsem se potom bála, že na mě pod kopcem čeká a že mi nějak ublíží.

Seděla jsem na kameni a přemýšlela, jak se z Citadely dostanu. Existovala pouze jedna oficiální přístupová cesta, vybudovaná na mírnější straně jebelu. Proto jsem šla prozkoumat tu druhou… Objevila jsem neuvěřitelně příkrý sráz, ale tráva byla ušlapaná, takže bylo jasné, že tudy už někdo šel. Schovala jsem mapu do batohu, vyhlídla jsem si vysokou budovu, která mi posloužila jako orientační bod, a šla jsem na to. Takové slaňování bez lana… Kopec byl totiž z části tvořen skálou. Byla to docela sranda, protože dole se shlukli lidé, směrovali mě, kudy mám lézt a fandili mi. Nakonec jsem si stejně namlátila, ale jenom trošku. Důležité bylo, že onen rozzuřený taxikář nikde nebyl.

Pokus o návštěvu mešit

Další mojí zastávkou byly mešity. Byl pátek a vrcholil Ramadán. Náramně se mi zalíbila mešita krále Husseina, a tak jsem si to namířila přímo k ní. Je to ta v centru města, kolem níž bylo vždycky nebývale rušno. Snažila jsem se chovat nenápadně, ale vzhledem k tomu, že jsem se motala kolem vchodu a měla na sobě oranžové tričko a kapsáče, opravdu jsem nešla přehlédnout. Dovnitř mě nepustili, a tak jsem se snažila alespoň o fotku nádvoří. Dalo to hodně práce, ale dva snímečky jsem ukořistila i za cenu toho, že mě napadla nějaká zakuklená ženština a vyběhli na mě dva hlídači. Ztratila jsem se jim v davu a vydala jsem se do další mešity.

Mešita krále Abdullaha se nacházela nedaleko autobusového nádraží jménem Abdali. Měla nádhernou modrou kopuli a naproti ní stál kostel. Věděla jsem, že je pátek, a tudíž vstup do mešity je zakázán, ale přesto jsem se o něj pokusila. Začala jsem přemlouvat hlídače, aby mě pustil dovnitř. Nejdřív se zdráhal, ale když uviděl dináry, které jsem držela v ruce, souhlasil. Neustále se rozhlížel kolem a po chvíli mě poslal k zadnímu vchodu, u kterého jsem stála půl hodiny. Když konečně přišel, donesl černý hábit, do kterého jsem se oblékla, a vyrazili jsme. Bohužel, po chvíli jsme narazili na nějakého pohlavára, který byl nekompromisní a vyhodil mě. Ani úplatky nezabraly. Seděla jsem naštvaně na chodníku a přemýšlela, co dál. A jak jsem tak seděla, na jednom z okolních jebelů jsem uviděla další mešitu, která se stala mým novým cílem.

Cesta k mešitě Abu-Darvish mi zabrala téměř hodinu. Jednak proto, že mešita stála na jednom z nejvyšších jebelů Ammanu a hlavně – nemohla jsem ji najít. Nakonec jsem to vzdala a mávla jsem na sdíleného taxíka, který mě dovezl přímo před mešitu. Jak jsem si přečetla, mešita je permanentně zavřená a v současnosti se již nepoužívá. Exteriér byl velmi zvláštní, připomínal šachovnici. I zeď, kterou byla mešita obehnána, byla černobílá, s černobílými koulemi, které v noci svítily. Za velikého zájmu místních lidí jsem pořídila několik obrázků a vydala jsem se na zpáteční cestu do hotýlku.

Konflikt se zákonem

Byla jsem naštvaná, protože jsem se do žádné mešity nedostala a ještě k tomu jsem byla polomrtvá hladem. Když jsem procházela tržištěm, zastavila jsem se u prvního stánku a koupila jsem si chleba, jogurt a banány. Namířila jsem si to k římskému kamennému divadlu uprostřed města, sedla jsem si nahoru, do poslední řady a Ramadán neramadán, začala jsem do sebe na veřejnosti ládovat zakoupené poživatiny. Ale vyhmátla mě ruka zákona, policista potulující se kolem.

Stál dole, u východu, a volal na mě. Dělala jsem, že neslyším, ale vzhledem k tomu, že v divadle kromě skotačících dětí a několika Jordánců nikdo nebyl, bylo víc než jasné, že jeho výkřiky patří mně. A tak jsem se zvedla, vzala si věci a šla jsem dolů za ním. Jelikož jsem měla plnou pusu, nemělo cenu tvrdit, že nejím. Kajícně jsem sklonila hlavu a omlouvala se, že jsem měla obrovský hlad. Řekl mi, že jsem se s jídlem měla stáhnout někam do ústraní.

Ale v několikamilionovém přelidněném městě, kde nejsou ani veřejné záchodky a jediná tichá ulička, se stahuje do ústraní opravdu těžko. Nicméně jsem kývla a řekla, že už si dám pozor. Odpověděl, že by mi opravdu nerad dal pokutu a nebo mě předvedl na policejní stanici, takže ať se to neopakuje. Když odešel, nacpala jsem si do pusy zbytek chleba a cupitala jsem rovnou do hotelu.

Ukončení expedice

Večer jsem se při posezení v hotelové společenské místnosti seznámila s Francouzem, který studoval v Libanonu a na druhý den zrovna odjížděl do Jeruzaléma jako já. Říkal, že tam mají dobrou knihovnu. A protože jsme měli stejnou cestu, domluvili jsme se, že pojedeme společně. Kolem půl osmé ráno jsme vyrazili na autobusovou zastávku Abdali a hledali jsme něco nebo někoho, kdo by jel na hraniční přechod s Izraelem. Doufala jsem, že všechno půjde hladce, protože nepokoje v Izraeli se v posledních dnech dosti přiostřily a nikdo z nás nevěděl, jestli bude hraniční přechod vůbec otevřený.

V 8 hodin se nám podařilo sehnat auto, ve kterém kromě nás dvou jelo ještě šest lidí. Přechod naštěstí otevřený byl a celní formality proběhly bez problémů. Milý, mladý a hezký úředník se mě ptal, co v Izraeli dělám, kde bydlím atd. Naštěstí mým báchorkám o cestování uvěřil a dostala jsem vízum na další tři měsíce. Všechno proběhlo tak rychle, že se mi to ani nezdálo možné…

Nasedla jsem do dalšího, tentokrát ale už do palestinského mikrobusu. Pozorovala jsem vzdalující se hraniční přechod a začala mě přepadat melancholická nálada, spolu s velikou únavou. Opět jsem byla v Izraeli a čekaly mě dny, týdny, celé měsíce 14hodinového pracovního nasazení, lekce hebrejštiny a také Vánoce, spolu s oslavou nového roku. To vše tisíce kilometrů vzdušnou čarou od domova, od mých nejbližších…

Pod stromeček jsem si darovala knížku a začala jsem se připravovat na další cestu, o které jsem snila už jako dítě. Další v pořadí měla být měsíční EXPEDICE EGYPT…

Zkušenosti čtenářů

vladimir

kráva nebeská

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: