HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Káhira

Káhira

Kahira, citadela

V hotelu (jedno patro obytného domu) bylo plno, tak jsme se na snídani pohodlně usadily na zem do arabského koutku a usměvavá Egypťanka se nás přišla zeptat, co budeme chtít k pití. Kontinentální snídaně je všude stejná: 2-3 rohlíky, máslo, džem, sýr a káva nebo čaj. Proti loňsku vypustili vařená vejce (že by strach z ptačí chřipky?). Tác s jídlem na stolečku a na kolenou mapu Káhiry, snídáme a plánuje program na první den. Nejprvemusíme na nádraží koupit lístky na vlak do Asuánu, pak se svezeme metrem zpátky až do Koptské Káhiry a pak uvidíme, jestli zvládneme ještě Islámskou Káhiru.

Vybaveny mapou a knižními průvodci se vydáváme do rušných káhirských ulic. Podle mapy je stanice metra nedaleko, ale to bychom nesměly potkat obchodníky. Hned po přejití křižovatky se nás ochotně ujímá muž, že nám ukáže cestu, která ale vedla přes jeho obchůdek a následní další dva „ pomocníci“ z krátkého přímého úseku udělali docela slušnou obchůzku. Zato jsme měly 3 „businesscards“ .

Ke stanici metra jsme se dostaly před 12. hodinou a to zrovna na 30 minut zavírali. Byl zrovna čas k motlitbě, tak jsme pozorovaly dopravní ruch na Midan Tahrir a těšily se, jak budeme příští den zdolávat tu osmiproudovku. V metru jsme bez problému koupily lístky, jeden za 75 piastrů, a od dalšího „ochotníka“ zjistily, že směr na hlavní nádraží je na druhé straně, takže musíme zase do podchodu.

Cesta káhirským metrem

Značení lístků je trochu jiné, než u nás: lístek se vloží do turniketu, který vás pustí dál, a na druhé straně lístek vyjede označený. Už jsme věděly, že si ho musíme schovat, protože ho budeme potřebovat při výstupu. Tam se lístek opět vloží do turniketu, kde zmizí a nás turniket pustí ven. Ne vždy se to podaří, od naší Kiki turniket lístek odmítal přijmout, tak nám zůstal na památku a ona se protáhla s Bolou.

Musím říct, že turistů se v káhirském metru moc nevyskytuje, tak jsme byly docela nápadné. Nástup a výstup do vagónu se podobá boji a přetlačování, v jeden okamžik se všichni cpou z vozu a ti z nástupiště do vozu, tak se občas stane, že to někdo nestihne. My jsme měly štěstí a po třech zastávkách, co jsme se udržely vevnitř, jsme se s davem zase dostaly ven. Po několika pokusech a přecházení podchody – ne že by výstupy z metra nebyly značené, ale všude bylo Ramsses Station – jsme nakonec stály před hlavním vlakovým nádražím.

Pět lístků do Asuánu

Od první přepážky s nápisem Aswan nás vyhodili, že máme jít na další nástupiště k jiné pokladně pro 1. třídu. Tam se k nám přidal turistický policajt, který kupodivu uměl anglicky a ukázal to správné okýnko. Koupení 5 lístků trvalo asi 20 minut. Přestože tam měli počítač, všechno se vypisovalo ručně.

V průvodcích je napsané, že pro ženy jsou vyhrazeny zvláštní přepážky, není to pravda, i přes „naši policejní ochranu“ se nás snažilo několik mužů od přepážky vytlačit a předběhnout. Nebo že bychom nebyly ty „správné ženy“?

Po zaplacení 75 liber za lístek nám policajt ještě přeložil arabské poznámky na lístku, tj. číslo nástupiště, vlaku, vagónu a sedadla a rozloučil se s úsměvem a poděkováním, že jsme mu zpříjemnily nudnou službu, a dál se věnoval místnímu tisku.

Ženský vagón metra

Cestu zpět jsme už znaly, jen jsme se pro tentokrát rozhodly využít prvních dvou vagónů metra, které jsou určené jen pro ženy. Vagón byl sice také plný, ale přece jen to nebylo tělo na tělo. Ve voze není moc sedaček, ale káhirské ženy si bez rozpaků sednou v abaji na zem, pojídají svačinu nebo houpou na klínech děti.

Všechny nás se zájmem pozorovaly a usmívaly se, jedna mi vzala tašku z ramene a strčila mi ji na moje břicho a mojí rukou ji ještě přitiskla s nějakým arabským komentářem. Rozuměla jsem jen slovu šamsa, což je taška, ale asi to mělo znamenat, že si ji mám dobře hlídat. Po sedmi zastávkách už celkem volně vystupujeme v Koptské čtvrti.

Koptská Káhira

Najdeme ji v jižní části města proti nilskému ostrovu ar-Róda. Můžeme v ní vidět několik křesťanských kostelů, koptské muzeum a jeho zahrady s ortodoxním hřbitovem, židovskou synagogu a staré římské hradiště.To kdysi leželo přímo na břehu řeky. Samotná pevnost pochází asi z roku 30 před Kristem, ale za vlády císaře Trajána (98-117) byla zcela přestavěna a o několik století později zrekonstruována.

Vstupní brána do Kopstké čtvrti se nachází přímo proti stanici metra několik metrů pod současným povrchem ulice. Za ní jsme našly kostel sv. Jiří a kostel sv. Panny Marie, pokračovaly jsme prohlídkou starého hřbitova, kde se ale pořád pohřbívá (jeden pohřeb se zrovna konal), pod branou prošly do úzké uličky a po prohlídce batůžků a kontrolou bezpečnostním rámem jsme vstoupily do staré synagogy.

Zde se nesmělo fotit, tak jsme jen chvilku poseděly a vydaly se směrem k mešitě Amr Ibn al Áse z roku 641. Docela rády jsme se vyzuly z bot, dostaly na sebe zelenou kápi, ve které bylo příšerné horko, měla jsem pocit, že to dělají schválně, abychom se tam dlouho nezdržovaly. Chtěly jsme se posadit na lavičku a trochu odpočinout, ale hned přiběhl nějaký „dobrý muslim“, že to místo je určené pro ty, co se modlí…no, tak jsme se raděj obrátily i východu. Tam hodní strážní našich bot požadovali bakšiš, prý 5 liber za každou, dala jsem mu dvacetilibrovku s utrženým rohem, ale za chvilku přiběhl a mával s ní, že ji máme vyměnit, že je špatná. No to určitě. Odpověděly jsme, že jsme ji takovou dostaly v bance, tak musí být dobrá, ale jestli ji nechce, že si ji klidně vezmeme zpátky, tak si ji raděj nechal.

Začaly se hlásit žaludky i nohy, při cestě zpět na stanici metra byly otevřené malé kavárničky, většina plná turistů, takže jsme se usadily i my, daly si pití a falafely jako lehký oběd a usoudily jsme, že nutně potřebujeme sprchu a na chvilku polohu vleže. Takže opět do metra a směr ulice Talaat Harb a hotel Luna. Tam jsme se ještě dohodly s recepčním na objednání taxi na druhý den do Sakkáry a Dahshuru, mělo to být větší auto za 130 liber na celý den.

Mezitím se ozval kamarád z egyptského chatu, který chtěl použít naše pasy na nákup zahraničního alkoholu. Rodilý Káhiřan a měl problém najít hotel Luna na tak známé ulici, jako je Talaat Harb. Ale nakonec touha po alkoholu zvítězila, našli jsme se o ulici dál, jenže měl smůlu, jediný duty free shop v Káhiře byl zavřený a na letiště se mu už nechtělo. Tak jsme ho alespoň využily jako taxi na bazar Khan al Khalili. Prošel s námi část obchodů, trpělivě čekal, až si dozkoušíme abaje a dohodneme cenu, a pak nás zase zavezl k hotelu.

Slibovaný alkohol asi bude muset počkat na příští návštěvu. Petra, Kiki a já jsme se vystřídaly ve sprše, na mě jako poslední už moc teplé vody nezbylo, Bola se začala chystat na cestu na letiště, aby tam mohla vyzvednout svého polského přítele. Bylo mi jí docela líto, protože se nám všem po nočním letu a celodenním chození chtělo spát a ona patřila mezi ty, kterou první bolely nohy a měla hlad.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí