Cestopisy a reportáže

Do Mexika jsem se vypravil bez jakýchkoliv príprav, s malým 20 l batuzkem v kratasech, trekových sandálech, trochou prádla, plavkami a kosilí z Havany za byrokratickým úcelem prodlouzení kubánského víza a vznikla z toho tato nádherná cesta.

Nikdo, kdo navštíví horské město San Cristóbal de las Casas v mexickém státě Chiapas, by si neměl nechat ujít návštěvu do některé z přilehlých indiánských vesniček, kde žijí indiáni mayského původu.

El metro. Nebo taky „el chobotnice“. Jejích 11 chapadel se rozprostírá pod celým hlavním městem a asi nejen já si neumíme představit, jak by vypadal provoz v téhle obří megapoli bez metra.

Po příjezdu z Vientiane do Vang Viengu jsem chtěla stihnout ještě západ sluníčka u řeky Nám Xong. Prý je velmi populární v tom, že se na ní jezdí na duších od traktoru, tzv. tubing a na kajakách. Přiběhla jsem k řece, kde byly 2 bambusové mostíky, jeden do happy baru, druhý do Lucky baru. Každopádně, z každého určitě člověk bude v příjemném rozpoložení. Po mostíku jsem si vykračovala večer, když jsme si s dvěma Laosankami daly večeři, tzv. laap paa s národním nápojembeerlao. Laap paa je místní specialita z mletého masa /rybí, kuřecí, vepřové či hovězí/ smíchaná s mátou, kousky chilli a kousky rýže. Je to velmi chutné, ale může se to zdát příliš ostré, protože chilli se rozhodně nešetří. Večer plný zajímavého povídáni s „celým světem“ v malém pak probíhal u hořícího ohně, kolem kterého jsou bambusové chajdy kolem řeky. Každý večer se tu setkávají cizinci cestující s ruksakem křížem krážem Laosem. Švédové, Izraelci, Britové, Finové, Němci, zkrátka kdekdo.

Rok se se dvěma lety sešel a už tu máme další africkou výpravu. Po chvilkovém váhání mezi Tureckem a Tunisem padla volba na Afriku. Pidivýprava zahrnuje Honzu a mě, oba na Afrikách. Odjezd je naplánován na začátek dubna. Půlka měsíce v čudu a my stále vězíme doma. Motorky jsou ještě ve stavu, který naposledy zažily tak v půlce výrobní linky. Příprava dalších věcí je na tom podobně. Trajekt 16.4. tedy padá, odjezd odkládáme zase o další týden.    

Sotva vstáváme, přicházejí domorodci nadlábnout ten čerpací peklostroj. Slyšet jednoválcový dieselový stabilák je fajn, ale tak maximálně minutu. Tady běží od rána do večera. Pokračujeme dál mezi políčky po hliněné cestě k Menzel Bou Zalene. Krajina se mění ze zelených políček až po vyprahlá pohoří.

Kazachstán, bývalá součást Sovětského Svazu, skrývá krásné hory, pěkné holky, vynikající šašliky a Pražskyj Grad čepovaný do litrových tupláků.

Po příjemně proštěkané noci se budíme do dusného rána. Oba jsme chytli alergii z nějaké místní byliny a neustále kýcháme. Ještě že nás neotravují ti včerejší komáři. Zrovna končíme se snídaní, když k nám přijíždějí dva kluci na mopedu. Naznačují, že pozemek patří jim. Nic ale nenamítají, dokonce nám proti naší vůli pomáhají balit. Po chvíli mizí jak pára nad hrncem a s nimi i náš obal od stanu 🙁

Oslavujeme další noc, kdy nikdo nepřišel otravovat 🙂 Než se stačíme rozkoukat, uvařit snídani a sbalit věci, je zase těsně před polednem 🙁 Rozhodujeme se, co dál. Jestli hned vyrazit nebo počkat přes polední žár. Protože máme ještě týden času a do přístavu vzdušnou čarou 200km, rozhodujeme se zůstat. Honza jde fotit ještěrky a já, odtahujíc stan do stínu, léčit spavou nemoc 🙂 Z lesíka vyjíždíme ve tři hodiny.

Prožít celý den na lovu s velrybářskou výpravou se poštěstí málokomu. Jak probíhají přípravy a dělení kořisti napoví následující řádky.

Probuzení bylo velmi příjemné, zvlášť když člověk dlouho nejí maso. Přišlo se na nás totiž podívat několik stovek kilo hovězího a telecího masa 🙂 Jinak ale pohled na oblohu věštil déšť. Po nezdařeném pokusu o vyprání pískem zaneseného KN-ka v potůčku s písečným dnem, kdy stejný díl písku, který byl proudem umyt, byl vzápětí opět nanesen, jsem navždy proklel vynálezce filtrů. Sotva jsme sklidili stan, lehce se rozpršelo 🙁

Loď se mírně pohupuje, takže spíme jako mimina. Jak by ne, konečně spánek bez pozoru před místňáky, kanci, pavouky, medvědy a další havětí. Probouzím se až po desáté, zrovna je z okna vidět Korsika. Rychle do sprchy s teplou vodou, už bylo na čase. Jdeme se optat na tu slibovanou prohlídku strojovny. Chvilku tu vypadá nadějně. Pak ovšem zvoní telefon. Máme smůlu, teroristé prý nikdy nespí! V rozhlase hlásí, že se otvírá Self-service food. Jídla dobrá, ceny (na západní Evropu) normální.

Po návratu z Amazonie jsme strávili dva dny v Quitu a zařídili vše potřebné před odletem, jako byl např. nákup prášků na mořskou nemoc a doplacení ceny za letenku. A pak nastal konečně ten den, 9. listopad 2005, na který jsme se tak hrozně moc těšili.

Je mladý, výbušný, má ostrá ramena a jeden čudlík tam dole. Ta výbušnost jsou vulkány, ta ramena jsou jižní Alpy řvoucích čtyřicítek, ten čudlík si říká Stewart Island.

Největší mangrovy světa se rozkládají v Bengálském zálivu na hranicích Indie s Bangladéší. Sundarbans jsou místem, kde se kořeny stromů derou nahoru nad zem a v husté spleti se pak schovávají tygři indičtí.