HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Stará cesta přes skalní masív – Rommel Strasse

Stará cesta přes skalní masív – Rommel Strasse

Po příjemně proštěkané noci se budíme do dusného rána. Oba jsme chytli alergii z nějaké místní byliny a neustále kýcháme. Ještě že nás neotravují ti včerejší komáři. Zrovna končíme se snídaní, když k nám přijíždějí dva kluci na mopedu. Naznačují, že pozemek patří jim. Nic ale nenamítají, dokonce nám proti naší vůli pomáhají balit. Po chvíli mizí jak pára nad hrncem a s nimi i náš obal od stanu 🙁


Afričtí pomocníci a serpentiny do oázy Chebika

14.den – 5.května, 98km
15.den – 6.května, 116km

237

Je to sice prkotina za pár korun, ale naštve dvojnásob. Jednak se nám budou blbě balit tyčky na motorku, ale hlavně je to suma sumárum vůbec první krádež za dva měsíce pobytu mezi Arabama 🙁 Vracíme se po hlavní 3 do Tozeur, kde Honza mění 120 éček za 194 déček. Při návratu k motorkám mi hlásí silný unik oleje z mého přibližovadla!

Čert mi byl tu prokletou hadici k mazání řetězu dlužen. Opět praskla a čtvrt litru je teď rozblemcaných na motoru, lyžině a luxusní dlažbě 🙁 Snad tady seženu nějakou pořádnou hadičku. Vracíme se až do Cedady, kde v „našem“ levném krámku dokupujeme jídlo a pití. Kámoši tu něco kuchtí k obědu a zvou nás. Při pohledu na poházené vnitřnosti po rozhžaveném uhlí by přešel hlad i hodně otrlého jedlíka, takže raději jedeme dál. Míříme po 16 do horských oáz Chebika a Tamerza.

Cesta vede 50km přes další vyschlé solné jezero. Spolu se čtyřicítkou ve stínu fakt paráda 🙁 Na obzoru již vidíme horský masív se zelenými tečkami oáz, tak rychle k nim. V Chebice odbočujeme až k místu, kde začíná upravená „naučná stezka“ oázou. Žádná auta tu ještě nestojí, přesto sjíždíme o kus níž do palmového háje.

U jednoho ze zavlažovacích kanálků několik desítek metrů od cesty končíme a dáváme oběd. Následuje praní veškerého oblečení, takže zase budeme jako ze škatulky. V tom Honzovi padá motorka. Podmáčená zem holt nevydržela a stojánek jí projel jak máslem. Takže v tom humusu jen tak v pantoflích musíme zvedat tuhle těžkou mrchu :/ Začíná se nám tu čím dál tím víc líbit a koketujeme tedy se spaním. Sice tu už dvakrát byl místňák s motykou kontrolovat stav políček, ale …. 🙂

Noc byla trošičku děsivá. Foukal pořádný vichr, v dálce se blýskalo a jako zlatý hřeb pozdního večera se přiřítila smečka divokých prasat. Čuníci chvilku ryli, dupali a chrochtali kolem stanu, pak najednou zdrhli. Docela jsme měli strach, aby se nepodívali skrz stěnu k nám dovnitř 🙁 Ráno se k větru přidala i nějaká střelba. Alžírská hranice je snad 10km daleko, takže obavy byly na místě 🙁

Dnes máme v plánu najít starou cestu přes skalní masív, tzv. Rommel Strasse. Jedeme z opačné strany než minule, tedy hned u cedule Chebika najíždíme na šotolinovou cestu vedoucí po planině na východ podél hřebene. Na trase tak deseti kilometrů vidíme sice pár odboček, ale kromě jedné se nám zdají moc malé. Dojíždíme až do vesnice Aiour Ameur, kde se náhle objevuje polorozpadlý asfalt. Na rozcestí se tedy dáváme k němu směrem do hor.

Cesta je dost rozbitá se zbytky asfaltu, ale Rommelka to není. Ta je betonová 🙁 Šplháme dál a fotíme. Kousek za novodobou neumělou plastikou vojenské pušky na stejně nevkusném podstavci se dostáváme na dohled městečku Redeyef. Už víme, že jsme na jiné cestě, takže zkoušíme jednu z odboček těsně před městem. Od náklaďáků vyjetá cesta se motá kolem několika skal, lemují ji různé výsypky a zavalené jeskyně. Drápeme se až na samý vrcholek z jedné ze skal, kde cesta jako když utne 🙁 Vracíme se zpátky a pokračujeme dál do Redeyefu.

Projíždíme bránou s důlními vozíky, takže už víme, proč ty výsypky a mraky šutráků. Nakupujeme jídlo za přijatelné ceny, ochotný prodavač dokonce pomáhá balit na motorky 🙂 Po hlavní míříme přímo do Tamerza. Cestou neustále sledujeme hřeben, jestli přece jen nezahlédneme tu správnou odbočku. Pár jich v dálce vidíme, ale žádná z nich neodpovídá panelové cestě. Zajíždíme až ke kaskádám, ale dovnitř nejdeme. Nechceme tu nechávat motorky bez dozoru a ani vlastně o další pouťovou atrakci nestojíme. Vracíme se zpátky směrem na Redeyef s nadějí, že tentokrát na druhý pokus uspějeme.

Dokonce nalézáme shluk podobných baráčků, okolo kterých jsme se možná kdysi motali. Ale opět nic, cesta nás přivádí zpátky na asfalt. Zkoušíme další odbočku. Ta nás přivádí do koryta řeky. Vyjíždíme u jedné samoty, ze které okamžitě vybíhají tři slečny 🙂 Po chvíli však i tři maníci s babičkou 🙁 Žádnou starou cestu přes hory neznají, jen tu hlavní asfaltku. Radí nám, kudy zpátky a tak se loučíme. Opět přejíždíme vyschlou řeku, na druhém břehu dáváme za vděk opuštěnou zahradou s palmami. V půlce oběda však přichází majitel. Umí trošku anglicky. Je mu 28 let, slouží jako voják specialista a má dvě děti. Trhá nám hrst meruněk, přináší domácí chleba s půl litru mléka.

Chlebem a ovocem nepohrdáme, zato mléko pro nás zůstává tabu, stejně jako pro něj nabízená domácí slivka. Na rozloučenou nás ještě obdarovává průvodcem Tunisem v Japonštině, večer si uřčitě počteme! Vracíme se zpátky k Tamerzy, kde těsně před ní odbočujeme k jezeru. Voda i břehy bohužel připomínají smetiště, takže raději mizíme. Cesta nás přivádí až do Mides, hraničního města s Alžírem.

Projíždíme palmovým hájem a zastavujeme u opuštěné polorozpadlé vesničky. Honza jde okouknout stánky. Něco vybírá a pak na mě i s prodavačem mávají. Jdu si s nimi sednout do chládku. Prodavač, mladý kluk tak kolem dvacítky, umí anglicky, takže spolu sedíme snad hodinu a bavíme se o kšeftech, braní Němců na hůl, cenách za pronájem LandCruiserů i s řidičem – 4000Kč za den!!!

Další z prodavačů mi dává jeden šutrák. Chce ho vyměnit za česko-arabský slovníček. Slibuji mu, že ho z domova pošlu. Dostávám tedy ještě pouštní růži. Při odchodu kupujeme nějaký náramek a řetízek s přívěskem, dohromady ani ne za kilo. Honza se snaží vyfotit kvetoucí kaktus. Tak dlouho se kolem něj motá, až schytává pořádnou dávku trnů a miniaturních jehliček. Nadává jak dlaždič a vytahuje jednu po druhé. Dnes už podruhé projíždíme Tamerzou.

Na jejím konci se ještě zastavujeme u kaskád. Mám s sebou fotky z minula. Bohužel je už pozdě a dotyčný prodavač tu není. Jeho kolega se raduje z fungl nového skútru. Koupil ho za 40.000Kč, takže vlastně za podobnou cenu jako u nás. V jedné z klecí tu pěstují kousavé hady, brrrrr 🙁 Vracíme se po nově budovaných serpentinách do oázy Chebika. Zapadající slunce barví okolní skály do ruda, opravdová paráda! Zajíždíme k tomu samému místu v oáze jako předchozí den. Už za tmy stavíme stan a připravujeme se na noční návštěvu prasat 🙁



Rommelka

16.den – 7.května, 111km

V noci jsme spali jako zabití, takže žádné chrochtání nebylo zaznamenáno 🙂 Zato nás přemáhá lenivá nálada, vůbec nikam se nám nechce. Flákáme se až do oběda a kontrolujeme motorky. Třetí odbyla, chystáme se k odjezdu. Chceme už konečně najít tu německou silnici. Snažíme se proto jet co nejblíž k úpatí skal. Motáme se v korytech vyschlých říček, dostáváme rány od šutráků. Kýžená cesta stále nikde.

Stejně tak i benzín – také nikde 🙁 Honza sice přepínal před 20 kilometry, jenže on minimálně ještě dalších šedesát ujede. Jenže můj stroj má díky odešlému čidlu rezervu jen na 10km a když se zadaří, tak i 15km 🙁 Ihned tedy míříme k větší šotolinové cestě mířící do vesničky Aiour Ameur. Lechtám trojku, baráčky se blíží. Počítadlo i motor se zastavují na 14km 200m, do vesnice zbývá snad 500m. Přepouštíme z Honzovy motorky ani ne půl litru a dojíždím až na náves.

Po chvilce přichází první zvědavec. Okamžitě je lapen a tázán na benzín. Přivádí nás k sobě domů, kde nám jeho mamina nabízí dvě PET lahve čehosi červeného a jednu zeleného. Oboje smrdí po benzínu. Než se však stačím rozkoukat, je i třetí flaška červená. Fatima do ní totiž nalila olej pro dvoutaktní motory, vždyť na to všechny mopedy (a tedy logicky i motorky) jezdí! Nedá se nic dělat, holt Afriku malinko promažu. Obracím 4,5 litru do nádrže a nechávám jim 5D.

Vůně z výfuku ve mně okamžitě evokuje melancholii jinošství a časů strávených naposledy za řídítky Simsona. Po natankování míříme přes kopec po té samé rozbité asfaltce do Redeyef, kde je nejbližší benzínka. Zkoušíme se zeptat obsluhy na možnost opláchnout motorky. Za 10D prý není problém. Ještě větší čerti než v Douz! Nakonec mu Honza dává 2D a urychleně míří k wapce. Po chvíli mytí jde do čista i moje, což se logicky čerpadláři nelíbí. Nakonec mu dávám 1D a hrajeme překvapený, že ty první dva Dináry byly jako za oba :/

Vracíme se zpátky kolem důlního areálu až na cestu vedoucí z Redeyef zpátky přes hřeben. Zastavujeme na vyhlídce, kde dva chlapíci prodávají šutráky. Ptáme se jich na La route Rommel. Prý musíme až dolů na planinu a doleva, tedy na druhou stranu, než je Chebika. Jedeme podle jejich rad, hned po sjezdu z hor se dáváme po první cestičce na východ. Po chvíli se dostáváme na asfaltku, která však prudce uhýbá vpravo. Pokračujeme rovně po šotolině, v dálce už vidíme klikatou cestičku do hor.

Vyjíždíme malou skalku a hele, objevuje se starý most s panelovou cestou 🙂 No jo, je to ona, Rommelka! Šplháme do hor a prozkoumáváme okolní šachty. Na hřebeni se zastavujeme u jeskyně se stropem plným mušlí. Dál už nás čeká rovná cesta do Redeyef. Tady vyjíždíme na náměstíčku, které jsme před tím projeli snad už pětkrát 🙁 Nakupujeme opět u toho velice ochotného prodavače a protože se již stmívá, volíme rychlý asfaltový návrat druhou stranou přes Tamerzu.

Projíždíme několik vojenských hlídek, ale kousek před Chebikou nás zastavují a chtějí pasy. Ptají se, kde budeme spát. Když v Chebice, tak se musíme nahlásit na policii. Pokud budeme pokračovat, tak si nás budou jednotlivé hlídky předávat až do Touzeru. Oni to neberou jako buzeraci či šikanu, ale jako ochotnou službu na naší ochranu. Raději se tedy v Chebice hlásíme na Garde National, kde si zapisují naše jména a pasy do tlustého sešitu.

Už se máme k odchodu, když se objevuje sebevědomý voják tak našeho věku. Chrlí ze sebe perfektní angličtinu. Je to nějaký dvouhvězdičkový oficír. Čtyři roky studoval na vojenské akademii a teď velí celé posádce v Chebice. Kempování na našem místečku v oáze mu vůbec nevadí, naopak nadává na předražené hotely v okolí, kde za noc prý chtějí až 120D!!! Hluboko za tmy stavíme stan a konečně jdeme spát.


Za vodu kamenem do hlavy

Dnešní plán zní – přespat už konečně někde jinde 🙂 Místňáci nám tentokrát nepustili vodu do zavlažovacího kanálu, máme smůlu. U Garde National nahlašujeme odjezd a míříme ke kaskádám na kraji Tamerzy. Poznáváme se s jedním stánkařem, se kterým jsme tu před lety „pařili“ celou noc. Dávám do placu slivku, na oplátku dostáváme mátový čaj, nějakou místní pálenku a kokosový džus. Honza fotí různé hady, ještěrky a škorpióny.

Povídáme asi hodinu, aranžujeme skupinové foto a vyjíždíme do Mides dokončit načaté obchody. Pro fatimy nakupujeme přívěšek a velblouda, ať z té Afriky také něco mají 🙂 Loučíme se s horskými oázami a míříme dál do Redeyef. Cestou z Redeyef k Rommelce prozkoumáváme okolní odbočky do štol a dolů. Většina jich je zasypaných 🙁 Je čas na oběd, takže skoro u konce panelky zajíždíme trochu bokem k nějakým palmám.

Nadlabaní tuňákem s papričkovou pomazánkou sjíždíme až dolů pod skály na konec cesty. Loučíme se s horskými oázami i Rommelkou a po chvilkovém tápání nacházíme asfaltku směřují podél skalního masívu východním směrem do Metlaoui. Kousek před městem přijíždíme k soutěsce Selja. Zajíždíme až k ní a kocháme se šedivou břečkou, která jí protéká.

Vytváří silnou vrstvu bahna s pevnou krustou nahoře. Ta pod námi občas nevydrží, zvlášť když přeskakujeme ten děsný potůček :/ V Metlaoui vybírám z bankomatu hned vedle pumpy, kam zajíždíme pro benzín. Když to pumpař vidí, snaží se mě okrást. Beru za rovných 8D a platím 20D. Dostávám zpátky jen 10D. Tak mu naznačuji, že chci ještě. Přidává 1,5D. Teprve po další reklamaci dává i poslední půldinár, parchant jeden. Z Metlaoui pokračujeme na sever po 122 směrem na Moulares a Henchis Sovatir.

Z počátku okolí připomíná Mosteckou uhelnou pánev. Všude samé pásové dopravníky, mraky výsypek a hlušiny. Tak po patnácti kilometrech se však krajina dostává do normálu, což znamená prašné pláně zakončené hřebeny kopců, vše pokryté šutráky a řídce porostlé nízkými trsy keříků. Kousek před Sidi Boubaker uhýbáme z asfaltky a vydáváme se do okolních kopců nalézt vhodné místo na spaní. Skoro po hodině bloudění se nám to konečně daří. Zajíždíme do vyschlého koryta a pod tak pětimetrovým břehem stavíme stan.

Máme radost, že je klid. Bohužel sotva dojíme, přichází jeden dvanáctiletý kluk. Žebrá o jídlo, tužku, bombóny, vodu, Dináry, prostě chce cokoliv. Dostává zbytek chleba a tak čtvrtku 1,5litrové flašky vody. Nakonec z kapsy lovím nějakou skládanku, co přibalují k sušenkám. Nějak si s tím neví rady, tak mu jí i skládáme. Bohužel se stále nemá k odchodu, i když už zalézáme do stanu. Jak by ne, zrovna přicházejí posily ve formě tří kamarádů. Neustále si chtějí povídat, přestože si vůbec nerozumíme.

Tak nám alespoň zpívají a záměrně dělají randál. Jeden z nich při tom totiž šmátrá po motorkách a ostatní mu tím dělají clonu. O půlnoci konečně odcházejí. Vylézáme ze stanu a raději ještě kontrolujeme věci. Boty, pavouci, zrcátka, všechno sedí. Až najednou koukám, chybí mi jedna ze dvou dvoulitrových lahví na vodu. Samozřejmě ta plná – poslední zásoba vody!!! A to byla pevně přivázaná v držáku, žádná „zapomenutá“ na zemi :/ Rozbíháme se za těmi parchanty, ale ve tmě a pantoflích nemáme šanci. Totálně naštvaní z té drzosti jdeme spát.

Pro jistotu ještě pořádně uklízíme poslední zbytky věcí. Asi tak za půl hodinky, zatímco už Honza spí a já píši tenhle deníček, slyším vzdálené kroky. Ještě stačím Honzu potichu vzbudit, když v tom na nás padá z té pětimetrové výšky sprška kamenů!!! Jako zázrakem netrefily stan ani motorky 🙂 Přesto Honza skáče do pořádných bot, bere baterku, otvírá nůž a se slovy: „tady už jde o život“ mizí ve tmě. Zatím co hlídám tábor, slyším jejich zrychlený úprk. Asi ještě hodinu hlídáme a když se nic neděje, jdeme s obavami spát. Vůbec nechápeme, kde se stala chyba. Když přece někomu nabídnu chleba a vodu, neměl by mít důvod ukrást poslední flašku a ještě se nás snažit přizabít, ne? 🙁

„Rybičky“ z beach volejbalu

Aby toho po skoro probdělé noci nebylo málo, ráno nás budí další dva čmoudové. Mají bílé školní pláště a učebnice. Usazují se tak deset metrů od stanu. Mezitím než vstaneme, baví se našim pozorováním, děsným odchrchláváním, že by to ani celoživotní kuřák takhle nezvládnul, druhý uprostřed placu stahuje kalhoty a místo průdušek vyprazdňuje tlusté střevo! 🙁 Vzápětí bere chleba a jde nám ho nabídnout 🙂 Už jen od pohledu málem chytáme žloutenku 🙁 Vylézám ze stanu a hned se k nám hrnou. Nasazuji na můj vkus až moc tvrdou obranu. Hulákám na ně arabsky, že jejich kamarádi v noci krást vodu. A hele, přihořívá. Tvrdí, že oni ne, že ti druzí. Nezájem. Beru do ruky kámen, napřahuji – urychleně sbírají sešity a mizí. Ne na dlouho. Stále se poflakují tak padesát metrů kolem a cosi pokřikují.

Mezitím rychle balíme, hážeme do sebe nějakou sušenku a zapíjíme to posledním zbytkem vody. Máme strach, že nás ze shora při odjezdu pokropí sprškou kamení, zvlášť když už je mají v ruce. Jeden z nich si ke všemu říká o vodu. Buďto jsou blbí nebo tupí, ale spíš oboje. Přestože ví, že mi ukradli poslední zásoby, stejně žebrají o další. Beru do ruky foťák, dělám si jejich detailní fotografie a v klidu oznamuji, že dělají problémy a jedu to oznámit na místní policii. Rázem jsou z nich zdvořilí beránci 🙂

Odjíždíme z tohoto prokletého místa, koryto nás vyvádí až na asfaltku vedoucí do Sidi Boubaker. Tady si nějak mapa nerozumí s cedulemi a skutečností, takže se po 15km ocitáme na alžírské celnici 🙁 Musíme zpátky přes Boubaker až na hlavní 15 Gafsa-Feriana. Po pár kilometrech z ní odbočujeme na východ mezi horské hřebeny. Chceme se dostat až úplně k nim. Bohužel se nám to nedaří. V jedné z ne mála alejí zastavujeme na oběd. Samozřejmě za chvíli přicházejí místňáci. Asi tak hodinu kolem nás zevlují, pak přivádějí své tatíky. Dostáváme panáka strašně silného a přeslazeného kafe. Na oplátku dostávají po sušence. Zvou nás k sobě domů, do asi tak 100m vzdáleného stavení. Nezdvořile odmítáme. V tom se z dálky ozývá ženský smích. Pohledem zkoumám odkud přichází, když jeden z chlapíků rezolutně naznačuje, že to není nic pro nás 🙁 Loučíme se a děkujeme za „občerstvení.“

Pak ale následuje strašné motání mezi políčky a koryty řek. Cesty se objevují a zase ztrácí. Furt nemůžeme nalézt tu správnou (jedinou) odbočku. Po hodině a jednom Honzově odložení do písečku, kdy nacvičoval „rybičky“ z beach volejbalu se vracíme zpátky na asfaltku a jedeme zpátky. Ať žije zákon schválnosti. Odbočka byla přesně v místě, která jsme kvůli zajetí si na oběd neprojeli 🙁 Konečně se dostáváme do městečka Ksar Si Aich, kde bereme benzín a jídlo. Samozřejmě se stáváme obětí davu, že při focení nejsou motorky ani vidět 🙂 Odjíždíme dál na východ na úpatí hřebene.

I zde řádil šílený buldozerista, neboť sít starých stezek je totálně rozoraná novými hrázemi a hranicemi políček 🙁 Přestože vidíme pěkné skupinky stromů jako dělaných na přespání, nelze se k nim vůbec dostat. Jezdíme po šutrácích od velikosti pingpongáče po fotbalovou mičudu. Jedna z nich se Honzovi zaklínila pod motorkou a už je dole 🙁 Protože jsme chcíplotiny a naloženou motorku ani ve dvou nezvedneme, zase musíme odvázat všechnu bagáž 🙁 Po tomhle martýriu vzdáváme boj o dobytí stromečků a pokračujeme po asfaltce dál na Sidi Ali Ben Aoun.

Tady se nějak nemůžeme dohodnout o správnosti jedné odbočky, takže raději pokračujeme dál. Uprostřed tržiště najíždíme na hlavní 3 a směřujeme na sever. Cesta je opět velice záživná 🙁 Vede po absolutní placce široké tak 20km, kterou z obou stran lemují vysoké hřebeny hor. Planina je poseta políčky, řadami olivovníků, pistáciovníků a kaktusů. Domečky jsou roztroušeny do všech stran, takže najít opuštěné místo nelze. Za vesnicí Bir El Hafey odbočujeme vpravo do hor, kde snad budeme mít klid. Mírně se zvedající kopečky a opuštěná stavení dávají naději, že dneska budeme spát v klidu. Konečně nacházíme pěkné místo přímo pod řadou rozkvetlých olivovníků a jdeme spát.

Honosné město Kasserine

Dnešní ráno si natahujeme až do odpoledních hodin. Venku praží sluníčko, ale nám ve stínu olivovníků nic nechybí. Tedy kromě vody. Ta hned ráno skoro došla a ten zbytek na dně lahve má tepotu odstátého kafe. Jak by ne, ve stínu je ke čtyřiceti 🙁 Ve čtyři žár opadá, takže vyjíždíme. Motáme se po zapomenutých asfaltkách v horách jihovýchodně od Kasserine. Stačí ujet pár kilometrů a krajina dostává úplně jiný ráz. Vše jen najednou zelené – svahy hor, údolí, ale i četné kaňony a koryta řek. Přijíždíme do Kasserine, velkého a docela honosného města. Všude kolem probíhá výstavba, kluci jezdí na nových mopedech a holky vyměnily šátky za evropskou módu.

Z města vyjíždíme zpátky na jih po hlavní 17 směr Gafsa. Chceme po pár kilometrech prozkoumat Národní park Chambia. Vede k němu pěkná cesta, která je zcela nová, stejně jako vstupní brána a oplocení. Vypadá to moc oficiálně na přespání, takže se ani nepokoušíme zeptat na možnost vstupu. Vracíme se zpátky na hlavní silnici. V dálce před sebou vidím na silnici jak se převaluje asi metr dlouhý zelený cár hadru. Houby hadr, metrový zelenostříbrný had to je! Bohužel, než stačíme zastavit a vyndat foťák, mizí z vyhřátého asfaltu někam do polí 🙁

Zklamáni neúspěchem najíždíme na hlavní silnici pokračujeme ještě asi 20km na jih. Na začátku Thélepte odbočujeme směrem k Alžíru, chceme si projet cesty podél hranice. Hned po pár kilometrech nás sice kontroluje Garde National, ale kromě pasu a cíle cesty nic nechtějí. Pár kilometrů před hraničním městem Dernaia odbočujeme na sever podél hranice. Cesta vede po snad stoleté asfaltce, na které se neustále předjíždíme se školním autobusem.

Mě futr padají místní flašky od vody afrického rozměru z nosičů pro CZ formát, autobus stejně tak často zastavuje a vykládá děti ze školy. Když ho takhle snad potřetí míjíme, schytává Honza plivanec přesně do otevřené helmy 🙁 Opravdu tyhle snad ani ne lidi nechápeme. PROČ?!? Proč po nás občas mladí házejí šutráky, plivají, naznačují vběhnutí do cesty, když jejich otcové naopak překypují laskavostí a pohostinností? Adrenalin však po chvíli sráží antické město.

Tedy spíš jeho ruiny, které se náhle objevují hned vedle cesty. Jen tak bez označení nebo jakékoliv ochrany. Natvrdo mezi políčky, kde se pasou kozy. Procházíme si ležící kameny, ale i ještě stojící zbytky nějaké budovy a arkádové dvojřadí. Dostávají nás důmyslné detaily, jako do kamene vytesaná uvazovací oka zřejmě pro dobytek, drážky pro závory v ostění dveří a další vyhloubené drážky pro dřevěná okna, dveře či zábradlí. Vše je zasazeno do pěkného údolí obklopeného pozvolnými svahy se vzrostlými stromy. Kousek odsud zajíždíme do lesa a skoro na vrcholku kopce vybíráme místo na spaní.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí