Po příjezdu z Vientiane do Vang Viengu jsem chtěla stihnout ještě západ sluníčka u řeky Nám Xong. Prý je velmi populární v tom, že se na ní jezdí na duších od traktoru, tzv. tubing a na kajakách. Přiběhla jsem k řece, kde byly 2 bambusové mostíky, jeden do happy baru, druhý do Lucky baru. Každopádně, z každého určitě člověk bude v příjemném rozpoložení. Po mostíku jsem si vykračovala večer, když jsme si s dvěma Laosankami daly večeři, tzv. laap paa s národním nápojembeerlao. Laap paa je místní specialita z mletého masa /rybí, kuřecí, vepřové či hovězí/ smíchaná s mátou, kousky chilli a kousky rýže. Je to velmi chutné, ale může se to zdát příliš ostré, protože chilli se rozhodně nešetří. Večer plný zajímavého povídáni s „celým světem“ v malém pak probíhal u hořícího ohně, kolem kterého jsou bambusové chajdy kolem řeky. Každý večer se tu setkávají cizinci cestující s ruksakem křížem krážem Laosem. Švédové, Izraelci, Britové, Finové, Němci, zkrátka kdekdo.
Ráno jsem se vypravila poznávat kouzlo místních jeskyní. Je jich tu mraky, takže si stačí jen vybrat jak se k nim člověk dostane. Motorky, tuk-tuky, kola, pešky nebo na speciálním sběrným traktorem /ten se musí ale vidět!/, řekla bych traktorový tuk-tuk.
První jeskyní byla Tham Chang, snad nejproslulejší jeskyně, která byla dříve využívaná jako bunkr.
Zde jsem se setkala s velmi zajímavou rodinkou z Melbourne. Výborná angličtina, k tomu laoština, kde se tahle kombinace vzala? Ono je to přece jen trošku složitější, než se na první pohled může zdát, ale vše se dozvídám až na společném obědě u řeky, nedaleko privátního mostu u hotelu Nam Song.
Jídlo je pomalu na stole, laoský Australan si dělal starosti, jestli nezapomněli, že jsme si už objednali a vyprávění začíná. Laosko-kambodžský pár si pořídil 2 australské děti.
V době války v Kambodži se rodiče 14ti leté dívky rozvedli a 2 sestry připadly otci a bratr s třetí sestrou matce. A od té doby se rozešly i jejich osudy. Otec emigroval s dvěmi dcerami do Austrálie, matka se synem a dcerou v Kambodži. Dneska Australanky podporují matku dle svých možností tak, aby si vylepšila živobytí. Před 10 lety byla moje známá poprvé doma a od té doby se hodně změnilo. Prašná silnice tu dříve nebyla, jen spíš bush, o skrovném ubytování nemluvě. Turistů bylo podstatně méně, zkrátka nemohli to tu ani poznat.
Nicméně po dalších 10 letech přišel čas navštívit opět matku se sestrami. Každý návrat a setkání s rodinou je asi velmi těžký a bolestivý, co uvidí nebo možná ne. Tentokrát padl los na tu starší, která se vypravila opět za svou rodinou, aby zjistila, jak se doma všem žije. Farmaření, bambusový domek, hygiena v řece, v době sucha placení za vodu, atd. Zkrátka šok. Najednou jí bylo teskno, že jedna rodina a tak odlišné podmínky. V Melbourne, kde pracuje v administrativě, má přeci jen jiný životní standard než bratr se sestrou, kteří zůstali doma. Prý matce poslali 300 $, aby měla ve vesnici nejlepší možný bambusový domek, ale … Tvrdá dřina od úmoru do úmoru a podmínky přeci jen zůstaly.
Až se prý vrátí domů, bude referovat sestře a ta, pokud najde odvahu, se vypraví do rodné vísky taky.
Myslím, že tomu se říká štěstí v neštěstí pro tuto mladou dámu.
V době, kdy si povídáme, se dívám na most pro pěší. Taková dřevená lávka, vypadá stabilně, ale … člověk nikdy neví. Projdou pěší, pak projede kolař, nestačím se divit, dokonce tři auta za sebou. Ale, co se děje? Babka pod mostem vláčí kolo, po chvíli se řekou brodí nějaký místní šťastlivec. Že by i traktor v řece? Zkratky „don´t worry“, proč by se mělo platit vstupné za osobu a kolo, když se jde přebrodit řekou? No, taky řešení. Takže to vypadá tak, že místní se brodí a turisti si vykračují po mostě. Ach jo.
Putuji do další jeskyně Tham Phu Kham. Značení je velmi jednoduché. Pokud nejsou cedule, visí pytlíky na větvích, takže se rozhodně neztratíte a cesta je značená, i když ne „po červené, zelené nebo modré“.
Dva šutry a prkno přes ně. Pokladna a tam 5 malých „guides“, kteří vybírají vstupné a pak i penízky za průvodcování. Po zaplacení je mi přiřazen malý devítiletý Lak s čelovkou na hlavě a zdrojem u pasu :-]. Fasuji taky „čelovku“, ale jak zjišťuji, na tzv. patent. Nasadím a svítím si do oka, neb tato speciální čelovka nedrží. No nevadí. Najednou světlo zhasne. Malý Lak zamotá drátky a čelovka začne opět zářit do doby než se tento rituál začíná opakovat. Nač nějaký spínač, stačí přece zakroutit drátky a zase to svítí, tak co!
Tato jeskyně je zajímavá tím, že je v ní bronzový, sedící Buddha.
Pro mě měla kouzlo jako všechny další, které jsem tu navštívila, že nejsou osvětlené, že nejsou stále ještě takovou „turistickou atrakcí“ jako jeskyně všude jinde. Tady je to opravdu jen jeskyně, kam se vyškrábete a někde jen přejdete bambusové kmeny, abyste mohli prozkoumat jeskyni, dotknout se vápencových stěn a vychutnat si pohled na stalagnity, stalagtity či jiné útvary. Malé jeskyňky máte jen vy pro tuto chvíli a na chvíli se cítíte jejími objeviteli.
Najednou se na mě malý „speleolog“ otočí a vykřikne „pen!“. Začne si čmárat na dlaň, tak mi dojde, že mi chce asi něco namalovat, ukázat, čert ví co. Dám mu tužku a najednou se rozzáří. Je to pro něj pocta, že přinese domů tento „cestovatelský proviant z ciziny“. Když to jeho kamarádi zjistili, všichni se k té tužce seběhli a bylo jim smutno, že taky nedostali. Škoda, že jsem jich neměla víc.
Pomalu se blížím zase k řece, k mostu, po a pod kterým se chodí. V řece je nějak hodně lidí. Jdu na průzkum. Aha, je kolem 17 hodiny, takže čas na hygienu. Čistění zubů, mytí, zkrátka očista před spaním.
Nevím, jestli bych si šla čistit zuby do Vltavy, každopádně „jiný kraj, jiný mrav“.
