HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Darién Gap (1) Cesta stopem do Panamy

Darién Gap (1) Cesta stopem do Panamy

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983).

V roce 1994 jsem se poprvé dostal za Atlantik. Z Londýna jsem přiletěl do New Yorku, odkud jsem pokračoval stopem na západní pobřeží, kde jsem procestoval několik národních parků a v Seattlu jsem úspěšně dostal vízum do Kanady. Prostopoval jsem Britskou Kolumbii a Yukon až na Aljašku, kde jsem zamířil na nejsevernější místo, kam se dá dojet stopem. Díky tomu, že v roce 1994 byla poprvé pro veřejnost otevřena Dalton Highway až do Prudhoe Bay, což je stanice s hotely pro dělníky ropnejch společností, jsem se dostal až k Severnímu ledovému oceánu.

Peníze na cestu

Když už jsem byl na tom nejsevernějším místě, tak mě napadlo, že bych si tu Ameriku mohl projet celou až na Ohňovou Zemi, což je nějakejch 26 000 km. Začal jsem se shánět po práci, protože mně pomalu, ale jistě docházely chechtáky. Do Ameriky jsem přijel po půlročním cestování po Asii s několikatýdenní přestávkou v Čechách, takže jsem byl docela vyčichlej a v New Yorku jsem se třásl, aby mě vůbec pustili přes hranici.

Moje první práce v Americe byla u kolotočů, dělal jsem 4 dni, než mě vyhodili, potom co jsem se přiznal, že jsem z Československa. Ten samej den jsem dostal jinou práci, smažil jsem hranolky, hamburgery a cheesburgery za lepší prachy než u těch kolotočů, potom sklizeň brambor na farmě a v říjnu jsem vyrazil stopem na Ohňovou zemi.

Kdesi v Arizoně jsem si v knihovně namaloval na kus papíru mapu Jižní Ameriky, abych byl trochu v obraze, a koupil jsem si průvodce Střední Amerika od Lonely Planet. A tehdy jsem poprvé zjistil, že mezi Panamou a Kolumbií mě čeká malej zádrhel jménem Darién Gap. V San Diegu jsem dostal visa do Mexika a Guatemaly.

Zastávka na Popocatépetlu

Když jsem přijel do Mexika, tak jediný, co jsem si ještě ze školy pamatoval, bylo jméno sopky Popocatepetl (5452 n.m.). Nedalo mně to a vyškrábal jsem se na nejvyšší vrcholek kráteru, perfektní adrenalinovej zážitek, neměl jsem žádnou výbavu a vrchol byl jen led a sníh.

Popo už byl tehdy uzavřenej, kvůli nebezpečí erupce, ale když jsem byl už tak blízko, tak mně připadlo blbý to nezkusit, zvláště když to byl můj první pětitisícovej vrchol. Později jsem se dozvěděl, že asi týden po mém výstupu si Popo pšouknul, ale to já jsem si to už dávno mastil stopem na Guatemalu.

Jižní Amerikou až k Darién Gap

Guatemala je asi nejhezčí země ve Střední Americe. Líbilo se mně tam tolik, že mně ani nestačilo měsíční vízum a do El Salvadoru jsem musel přeběhnout načerno, abych nemusel platit pokutu za překročení víza. S Hondurasem jsem tolik štěstí neměl, od USA jsem se snažil ve všech hlavních městech, kterými jsem projížděl, o dostání víza – marně a přechod hranice se mně nepodařil. Úplatek v podobě štusu jednodolarovek s 10ti dolarovkou navrchu mě taky nikdo nespolkl. Nakonec jsem se dostal do Nicaragui jakousi pochybnou bárkou přes Golfo de Fonseka, což byl taky nezapomenutelnej zážitek.

Po Nicaragui, kde jsem poprvé na své cestě spal v levným hotelu a kde mně ukradli foťák, jsem se prostopoval Kostarikou do Panamy, kde jsem marně jako na mnoha předchozích místech žádal o víza do Kolumbie. Těžkou hlavu jsem si s tím moc nedělal.

O to víc jsem přemýšlel, jak se dostat přes Darién Gap. Protože Pan-American Highway nebo taky Carretera Interamericana jak se říká cestě, která spojuje nebo spíš nespojuje Panamu s Kolumbií a tudíž oba americké kontinenty, končí vprostřed džungle v rozsáhlém divokém regionu Darién, kterej je nám cestovatelům znám jako Darién Gap.

Zvláštní oblast Darién Gap

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983). Panama založila národní park (1980), Parque Nacional Darién. Tento park pokrývá 90 % hranice mezi Kolumbií a Panamou, a o rozloze 5790 km2 se stal největším národním parkem ve Střední Americe. Na Kolumbijské straně byl založen podobný park (1973) Parque Natural Nacional Los Katíos.

Oblast Darién gapu patří mezi nejrozmanitější a na druhy nejbohatší oblasti Střední Ameriky, která zahrnuje téměř deset vegetačních pásem od přímořských pláží a pobřežních suchých lesů, mangróvů (což jsou tropické pobřežní porosty bahnomilných rostlin stromovitého vzrůstu, s plochými deskovitými kořeny), poloslané a sladkovodní bažiny. Nížinné pralesy, podhorské až nízko horské zóny dešťového pralesa včetně mračných pralesů a zakrslých pralesů v nižších výškách.

Vzhledem k horským podmínkám, které svědčí o geologické izolovanosti Dariénu v minulosti, má oblast svoji vlastní charakteristickou flóru. Podle vědeckých studií, které ale zdaleka nejsou kompletní, je flóra Dariénu stejně bohatá jako amazonské pralesy.

Obyvatelé Dariénu

V oblasti Dariénu žijí tři domorodé skupiny Emborá a Wounaan pocházející z kolumbijských Chocó a Kuna. V oblasti dále žijí černoši pocházející z West Indies (Velké Antily) a kolonisté. Indiáni mají rozsáhlé znalosti pralesa a přes dlouholetý kontakt s venkovní civilizací si udrželi některé z vlastních lesních kultur. Jejich jazyky a zvyky jsou z části řízeny vztahy s divokými zvířaty a rostlinami a jejich symbolickými a magickými vlastnostmi, které symbolizují.

Nížinný deštný prales má specielní důležitost, protože se může jednat o druhotný (nepůvodní) téměř 500 let starý prales. Pokud příští studie potvrdí, že se jedná o druhotný prales, bude možné se učit jak obnovovat takovéto druhy pralesů s větším úspěchem.

Region má bohatou, ale stále málo známou faunu se 770 zaznamenanými obratlovci včetně šesti druhů opic a poloopic, šest druhů kočkovitých šelem, včetně pumy jaguára a ocelota. Mnoho ptáků včetně orla harpy, největších orlů na světě, kteří se živí opicemi, jež dokáží obratně lovit v korunách stromů. Harpyje si staví jediné hnízdo na celý život, pokud strom padne ptáci zahynou s ním.

Jak se dostat na druhou stranu

Měl jsem několik možností, jak překonat Darién. Přelet letadlem jsem bral jako nejzazší možnost. Další alternativa je trek skrz Darién gap. Uvažoval jsem o jednodušší variantě popsané v průvodci Lonely Planet, a to kombinaci obeplutí severního pobřeží přes souostroví San Blas, což je autonomní oblast a domov indiánských kmenů Cuna, kteří stále žijí tradičním životním stylem, do Puerto Obaldía, malé tropické vesničky na pobřeží Karibského moře nedaleko hranice s Kolumbií a dále trekem džunglí přes hranici Panamy s Kolumbií do Acándí, což je větší vesnice, odkud je pravidelné spojení (prvních šest měsíců v roce) malejma loďkama do Turba, nezajímavého a nebezpečného kolumbijského města v zálivu Golfo de Urabá.

Sháním loď

Dva dny jsem stopoval do města Colón, návštěvu tohoto místa, které je hlavním městem stejnojmenné provincie, průvodce Lonely Planet z bezpečnostních důvodů vůbec nedoporučoval. Pěšky jsem dorazil do přístavu Coco Solo v černošský čtvrti, kde většina domů podobajících se kasárnám byla vymlácená a opuštěná a ty, co byly ještě obydlený, vypadaly stejně. Začal jsem se vyptávat a shánět po jakýkoliv lodi nebo bárce plující v mém směru.

Brzy jsem si všimnul, že jsem jedinej bílej ksicht v celým přístavu. Nějaký černoši mě řekli, že loď do Puerto Obaldía nejede, že snad příští týden. Našel jsem jedinou loďku, která ale již byla přeplněná indiánama a nákladem a zrovna se chystala k vyplutí do souostroví San Blas. Prosil jsem indiány, ať mě vezmou sebou, ale nechtěli mě vzít, říkali, že loď do Puerto Obaldía jede za tři dny. Od každýho jsem dostával jiný informace, který si vzájemně odporovaly.

Snažil jsem si domluvit cestu ve větší lodi, kterou tam nakládali a která měla namířeno do Turba v Kolumbii. Ptal jsem se černocha, o kterém jsem si myslel, že je kapitán, on na mě začal řvát, že v Turbo to je nebezpečný a že by mě tam hned podřízli, což taky naznačoval rukama, abych mu dobře rozuměl. Snažil jsem se ho přesvědčit, že tady je to taky nebezpečný, čemuž se začal smát a říkal něco jako: „Tady ještě dejcháš, tady to jde pomalu, ale tam ti tu tvoji bílou držku podříznou ještě dřív, než vylezeš z lodi.“

Bylo strašný vedro a začalo se zatahovat. Vzpomněl jsem si, jak jsem v El Salvadoru čekal dlouhý dni na malou loďku do Nikaragui. Tentokrát jsem neměl trpělivost na nic čekat, stopoval jsem zpátky směrem Panama city, chytil jsem dobrýho stopa, pěkným jeepem s air condition, řidič mě pozval domů na oběd a po obědě mě ještě hodil na letiště, kde jsem se ptal, kolik to stojí do Puerto Obaldía – řekli mně one way lístek za $48, což se mně zdálo moc, letenka přímo do Kolumbie stála přes $130.

Zkušenosti čtenářů

Rod Zorbas

Dost dobré! Přibudou další řádky?

Rod Zorbas
Rod Zorbas:

Už jsem našel odkaz na tvoji stránku, takže jako bych nic neřekl 😉

martin jirman
Rod Zorbas:

moje stránky s dalšími cestopisy najdete na http://www.martinj.unas.cz/

poplis

a kde je pokracovani cestopisu?končí to 8mým dílem?opravdu?

Jan

Dobrý den Martine,
máte i nějaké besedy pro veřejnost?
Okamžitě bych zašel.
 
Děkuji

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí