HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Darién Gap (3) Yaviza – místo kde končí cesta v řece Chucunaque

Darién Gap (3) Yaviza – místo kde končí cesta v řece Chucunaque

Večer jsem konečně dorazil do vesnice Yaviza, dál už cesta nevedla, jenom řeka a stezky vysekané v nepropustné džungli. Musel jsem se rozhodnout, jak dál. Několik možností treku do Kolumbie popisuje Lonely Planet, já jsem se rozhodl pro trasu, kterou jsem ještě dodnes nikde neviděl popsanou.

Noc za Yavizou

Měl jsem jen kusé informace od domorodců a byl jsem bez mapy. Šel jsem za vesnici, kde jsem se pokoušel přespat pod šírem. Když zapadlo slunce do džungle, tak se na mě snesl mrak komárů a začali mě nelítostně žrát. Repelent byl na nic, musel jsem celej zalézt do spacáku, bylo strašný vedro a dusno, spacák byl za chvíli promočenej potem a všechno mě svědilo, neměl jsem se po celodenní chůzi tropickým vedrem kde umýt, po celém těle jsem měl vrstvu špíny, bylo mně blbě, bolelo mě břicho a měl jsem průjem.

Byl jsem rád, že jsem se nechal v Panamě očkovat proti žlutý zimnici. Očkování dávali zadarmo, jen při stavbě panamskýho kanálu zemřelo 22 000 dělníků na žlutou zimnici a malárii. Měl jsem strach z dengue horečky a malárie, která je v oblasti Dariénu rezistentní na chloroquinovou profilaxi, již jsem bral. Byla to hrozná noc, byl jsem rád, že jsem z toho nedostal amok.

Na policejní stanici

Ráno jsem se cítil slabej, měl jsem horečku a bylo mně blbě, sbalil jsem spacák a šel do vesnice, kde jsem se snažil získat informace o cestě. Každej mně říkal něco jinýho, měl jsem informace, který si odporovaly. Dostal jsem hlášku, že se mám přihlásit na policejní stanici, kde si opsali údaje z mého pasu jako už mnohokrát předtím na častejch policejních kontrolách na cestě do Yaviza.

Jeden polda mluvil trochu anglicky, vysvětlil jsem mu, kam chci jít. Snažil se mě odradit, že to je nebezpečný, že nemaj téměř žádné informace o cestě a že v horách, který jsem musel překročit, jsou banditi, guerilla, ilegální zlaté doly, pašeráci drog, nebezpečná zvířata, paramilitaristické jednotky, které operují v oblasti Dariénu, unášejí a napadají i vícečlenné skupinky cestovatelů, že prostě nemám šanci to projít. To, co mně říkal, mě už nemohlo odradit, slyšel a četl jsem to mnohokrát předtím.

Oběd s vězni

Byl jsem pozván na oběd na policejní stanici, která zároveň sloužila jako vězení za menší přestupky a místo výkonu veřejně prospěšnejch prací. Byla tam zvláštní, trochu pohodová atmosféra. Nejdřív se najedli poldové, potom se umylo nádobí a to samé jídlo, rýže s masem a vařenými banány, které jsme zapíjeli vodou s ledem, ze stejného nádobí jedli provinilci.

Po obědě jsem si šel s „vězněma“ lehnout do stínu. Ještě před obědem měli „veřejně prospěšné práce“ – sbírali listy z trávníku, přičemž z kazeťáku vyřvávala nějaká černošská musika, v jejímž rytmu se všichni pohupovali a přitom vtipkovali s poldama. Taky tam byli asi 15ti letí černošský kluci, kteří dostali za úkol vykoupat policejního ratlíka. Jeden z nich ho chytil za kůži a odnesl k řece, kde ho posypali práškem na praní a vydrhli rejžákem. Nevšiml jsem si, že by poldove měli auto, jen motorovej člun na řece a kolo s přehazovačkou a cedulkou „para usado oficial“ (na služební účely).

Nacházím loďku

Rozhodl jsem se jít do Puerto Obaldía skrz džungli, stezka ale nevedla přímo z Yaviza, kde končila cesta, kterou nahradila řeka, na níž jedinej možnej způsob dopravy je loďkama anglicky zvanýma dugout nebo piragua španělsky. Jsou to loďky vydlabaný z obrovskýho kmene stromu, které často měly vzadu zavěšený benzínový motor. Věděl jsem jen to, že se musím dostat do hor k pramenům řeky Tuquesa, přejít přes hory ke Karibskému moři, na jehož pobřeží bych měl najít vesnici Puerto Obaldía, odkud bych pokračoval džunglí do Kolumbie podle popisu, kterej jsem již měl v průvodci.

Když jsem se snažil s indiánama domluvit svezení loďkou, tak po mně chtěli hrozný prachy, až 100 dolarů! Nakonec mně pomohli dohodit loďku přímo poldové a dokonce to vypadalo, že pojedu zadara, alespoň tak jsme to měli domluvený s indiánama. Odpoledne mě policajti zavolali, že už na mě čekaj indiáni, ať si sbalím věci. Sešel jsem po dřevěnejch schodech ke břehu řeky, kde stála loďka vydlabaná z klády, v níž již sedělo pět lidí a náklad: barel s benzínem, bomba s propanbutanem, kterej indiáni používají jako palivo do ledniček, a další zavazadla. S hrůzou jsem nastoupil, voda sahala asi 2 cm pod okraj vratký loďky, někdo poznamenal, že máme mnoho nákladu a vypluli jsme na řeku Chucunaque.

Na řece Chucunaque

Měl jsem strašnej strach, že se převrhneme. Loďka byla tak úzká, že uprostřed, kde jsem seděl, jsem se dotýkal nataženejma prstama a loktem obou stěn loďky v tom nejširším místě. Indiáni seděli na malejch stoličkách, neustále se nakláněli a někam ukazovali, zatímco já jsem se bál jenom pohnout, umíral jsem strachy. Seděl jsem na dně loďky a vypadalo to, že se každou chvilku vyklopíme. Zdálo se mně, že celou loďku vyvažuji já. Indoši byli v pohodě, zatímco já jsem napínal každej možnej sval a rukama jsem se křečovitě držel okrajů loďky.

Jednu chvíli, když jsme se hrozivě naklonili a nabrali vodu, jsem to už nevydržel a napomenul jsem je nebo jsem spíš ze sebe něco v hrůze vyblekotal, z čehož měli jenom srandu. Stále jsem nechápal, kam pořád ukazujou, nikdy jsem si ničeho nevšiml, někdy taky naznačovali, jako že střílej, až později, když jsem se začínal rozkoukávat, jsem si všiml, jak před námi z rozbahněného břehu běželi do vody třímetroví krokodýli, což mě moc neuklidnilo.

Pluli jsme pralesem, kde se to jenom hemžilo různou zvěří a havětí. Viděl jsem obrovský želvy na březích řeky a mnoho druhů tropickejch ptáků. Byla to nepopsatelná nádhera, kterou jsem ale plně nemohl vychutnat díky neovladatelnému strachu, trochu mně to připomínalo záběry z filmu Misie, kde se některé záběry taky točily v deštných pralesech.

Proplouvali jsme pobřežním deštným pralesem s dvojí korunovou klenbou, jejíž nejvyšší patro tvoří obrovské stromy, které dorůstají výšky až 55 metrů. Druhé patro je tvořeno převážně palmovým porostem a nejnižší patro hustým křovinatým podrostem. Všechna patra jsou pak spojena liánami.

V indiánské vesnici

Asi po hodině nezapomenutelné plavby jsem si uvědomil, že sedím v kalný vodě, začal jsem vyšetřovat, jestli ta kalná voda pochází ze mě nebo z řeky, naštěstí to bylo z řeky. Minuli jsme několik indiánských vesniček a u jedné z nich jsme zastavili. Když jsme vystupovali, tak jeden indián spadnul z vratké loďky do řeky a hrozně nám nadával.

Vylezli jsme po břehu do vesnice, kterou tvořilo asi 20 chýší na kůlech se střechami z palmovejch listů. Hnedka nás obklopily hloučky dětí, byl jsem středem pozornosti, každej se mě ptal, odkud jsem a kam jdu… Vylezli jsme po schůdkách do jedné chýše, kde starej indián vyřezával různé hůlky s rukojetí ve tvaru opičí hlavy.

Uprostřed vesnice stál na vyvýšeném místě kongres, což byla obrovská střecha na kůlech, pod kterou se vešla celá vesnice. Zaboucháním železným prutem do zavěšený trubky se svolával kongres a pomalu se začala scházet celá vesnice. Do kongresu mají přístup všichni včetně žen a dětí, začínala nějaká debata, nevěděl jsem, o co jde, a tak jsem toho využil, šel jsem k řece a začal jsem se mýt. Když jsem byl celej v řece, tak mě něco najednou kouslo do zadnice, hrozně jsem se lek a vystřelil jsem z vody na břeh a byl jsem moc rád, že nikdo neviděl, jak tam nahatej vyděšeně pobíhám.

Po řece proplouvaly loďky vydlabané z obrovských kmenů s nákladem banánů nebo lidí, z nichž se někteří schovávali před tropickým sluncem pod roztaženými deštníky. Když kongres skončil, tak mě osádka naší loďky představila náčelníku vesnice, kterej každého z nás obdaroval obrovským kokosovým ořechem. Nechal jsem si odseknout špičku a vypil jsem z něj všechnu vodu. Byly to mladý ořechy, který v sobě ještě nemaj bílej kokos, ale jen vodu, měl jsem politý celý tričko, jak jsem to chlemtal.

Potmě do La Penita

Opět jsme vyrazili na řeku, po níž jsme se plavili dál proti proudu. Nad džunglí se vypínaly gigantické stromy, v jejichž korunách byla hnízda ptáků, která se podobala velkejm nepravidelnejm hliněnejm koulím. Slunce pomalu zapadalo do džungle, plavili jsme se dál potmě klikatící se řekou, aniž bych přesně věděl, kam vlastně plujem. Za tmy jsme dorazili do vesničky na břehu řeky (La Penita?), asi dvacet chýší na vysokejch kůlech se střechami z palmovejch větví.

Zaplatil jsem 10 dolarů za dopravu. Ve vesnici nebyla elektrika, v některejch chýších svítily svíčky nebo kahánky vyrobený z malejch lahviček. Přespal jsem v jedné z chýší na podlaze ze štípaného bambusu. Když jsem usínal, tak jsem naslouchal zpěvu a tleskání, které vycházelo z různých stran z indiánských chýší a mísilo se s hlasy džungle, byla to nezapomenutelná atmosféra uprostřed pralesa.

V noci opět otravovali komáři a bylo mně blbě, proháněl mě průjem. Ráno jsem dostal kousíček ryby s vařenejma banánama (platanos – druh tvrdších banánů, které se většinou jedí vařený ve slané vodě, nebo se nakrájej na kolečka a smažej se na oleji). Zjistil jsem, že ve vesnici jsou některý rodiny černošský. Někteří lidé měli ruce a nohy pomazaný černou barvou a mladý holky měly po celým těle namalovaný ornamenty a spousty korálků.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí