HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Vang Vieng a jízda do Louang Prabang

Vang Vieng a jízda do Louang Prabang

Vang Vieng mě okouzlil plnými doušky. Ráno jsem proběhla prázdné uličky města, spíš tedy vesničky, kde prašné uličky plné prodavačů zářícími úsměvy připomínaly opravdu jiný svět. Dneška podnikáme malý výlet po krásách okolí. Nejdříve si dáme exkurzi jeskyněmi. No, s čelovkama se ploužíme do nitra jeskyně, která bývá v období dešťů zatopená, takže je na stěnách vidět jen bahnité otisky prstů, jak někdo nezvládl stabilitu.

Laos tubing

Nedokážu si představit, že v těchto jeskyních lidé během války přežívali. Černočerná tma, teplo a snad jen hořící svíčka … to musely být doby! Pro jídlo se vždy vyběhlo ven před jeskyni, kde se sesbíralo vše, co lezlo, skákalo, lítalo, … Od té doby prý taky v Laosu jedí snad vše.

Prohlídka Sloní jeskyně byla zajímavá ještě tím, že místní v ní slaví oslavu buddhistického nového roku, tento rok prý píše buddhistický kalendář rok 2549.

Další jeskyní, pro mě nejzajímavější, byla Vodopádová jeskyně. Vyfasovali jsme čelovky (až na mě, už nezbyla) a duše, na které jsme usedli a po provazech ručkovali dovnitř. Pak jsme si udělali koupání přímo ve světle reflektorů z čelovek v jeskyni. Ta se dala kilometr minimálně proplout až k vodopádu, ale to snad někdy jindy …

A aby jízdy na duši nebylo málo, tak jsme pádlovali rukama po řece Nom Sang. Někdy proud báječně unášel, jindy dal tento tělocvik docela dobře zabrat. Byli ale i borci, kteří si vzali lahvinku piva beerlao, a jak se jim jelo!

Plavba byla zpestřená drinkem na molu, kde kdo měl chuť mohl skočit zavěšen na karabině do vody. O řev nebylo nouzi, ale člověk si může taky něco nechat na jindy, ne? :-]

A pak jsme šli ještě chvíli do hmongské vesnice, kde právě seděla “paní domu” na posedu a vyšívala náramky štěstí na ruku. Bylo zajímavé se dozvědět, že Hmongové jsou křesťané, že jejich jazyk je naprosto odlišný od laoského jazyka a že se s Laosanem nedomluví. Prý mají také možnost se oženit s více ženami, takže pak je o dělbu práce postaráno :-].

Sešli jsme do údolí k rýžovým polím, kde se tvrdě pracovalo a to od 7 ráno do 6 do večera, kdy už je úplná tma. Bohatší rodiny s větší farmou mají i rýži na prodej, ostatní drobní farmáři jen pro svou potřebu. Dle oblasti se tu rýže sklízí 1-2 ročně.

Došla jsem se pak po výletě posilnit na výbornou palačinku, které se tu v Laosu prodávají na každém rohu. Stačí si jen vybrat, zda banán, čokoládu, oříšky, kokos či něco jiného? Palačinkář má svůj pojízdný stánek, rozdělené těsto po kusech a to před Vámi vytáhne a zpracuje na tenkou placku, kterou překládá s vámi zvolenou příchutí do čtverce a ten se pak rozkrájí a napichuje na párátka. Dobrota!

Večer před odjezdem jsme měly ještě sraz s kamarádkami Laosankami, s kterými jsem se stačila seznámit a zároveň se chtěla I rozloučit. Pozvali mě na večeři, já je na pivko. V restauraci, kde dříve Puki pracovala, stihla bleskově připravit večeři po laosku, tzv. Lao style, tzn. slepičí vývar v jedné míse s nejrůznějšími bylinkami, vaječná omeleta, lepivá rýže v zakrytých košíčcích tip khao, grilované kuřecí kousky, vařené fazolky a pivko s kusy ledu. Trošku mě to zaskočilo, neboť vše se nabírá uválenými kuličkami z rýže a jí se tedy rukama. Navíc i polévka se nabírá lžící ze společné mísy. Každý si vezme dle chuti. Rozhodně není zvykem, aby člověk jedl sám, je zvykem se o každý pokrm dělit. Také kusy rýže, která je neustále k dispozici v košíčkách, si berete dle chuti. V některých watech jsem rýži viděla i u stupy jako obětinu bohu.

K mé velké nelibosti kdy jsem si pochutnávala na vývaru, tak Puki vylovila 2 kuřecí pařáty. Já se nestačila divit a oni mému překvapení prý taky ne. Prý na nich moc masa není, ale Laosan má rád něco tužšího občas …, no ale Čech moc rozhodně ne.

Zapovídala jsem se tam s další dívkou, která musela do lékárny pro nějaké léky. Jen si povzdechla, že doma mají už pomalu svou privátní lékárnu. Má problémy se srdcem, takže prášků polyká asi taky hodně. Jen si povzdechla, že je stále unavená a že to je právě díky špatné činnosti tohoto orgánu. Měla by jít na operaci, ale …. Nemá 10 000 $ , aby si operaci mohla dovolit a tak jen šetří …

V Laosu je to navíc problematické tím, že není moc rozvinut systém pojištění (pouze u některých zahraničních společností), takže si každý úkon lidé musí zaplatit sami. Lékař tudíž v zemi patří k nejlépe placeným profesím.

Puki se přidala a vyprávěla, že měla zlomenou ruku a že dodneška s ní má problémy. Takže, když chce napr. jet na kajaku, tak nemůže, protože jí to bolesti nedovolí. Rok se s tím léčila u nějakého místního šamana, léčitele, zkrátka pomocí bylinek, ale o tom, že by chodila na rehabilitaci, podvodní masáže, měla sádru, atd., to pro ni zůstává jen sen.

Blíží se doba mého odjezdu do dalšího města Luang Prabang. Rozhodla jsem se pro večerní spoj, abych se večer vyspala. Jedna informace tvrdila, že bus jede v 10h z Vang Vieng, druhá v 9.30, ale prý už v 9h mám být připravená na nádraží a vyhlížet bus. Šla jsem opravdu na 9 hod a během 3 min přisvištel autobus, ani jsem nestačila popadnout bágl a už si to mířil dál. Začal rychlý sprint, takže se mi přibrzdilo a já nastoupila do dopravního prostředku, kde nebylo ani volné místo. Nabídli mi volné místo na krabici. Proč ne, beru. Netuším, že se vůbec nevyspím, že budu lítat do všech světových stran. Naštěstí jeden přísedící mi nabídl tašku, tak jsem si aspoň měla dát kam hlavu, to ovšem netrvalo dlouho.

Následovala přestávka na večeři. Stánky, kde mají připravené nejrůznější “delikatesy,” takže si stačí jen vybrat. Do parády si mě vzal místní děda. Přistrčil mi židli a ukázal, že teď je jídlo. Připravená polévka byla velmi dobrá, ale něco jí stále chybělo. Začala jsem si tam lít vše jako ostatní, trochu sójovky, trochu rybí omáčky, trochu chilli, soli, … No, trošku od všeho, ale pořád to nebylo ono. Děda nelenil, polévku ochutnal, dochutil a naznačil, že teď už bude určitě jedlá :-]. A byla! Bylo zajímavé, že se k ní podával talíř salátu a bylinek jako máta, bazalka apod.

Dědové se rádi smáli, tak mě učili, že si mám přikusovat chilli a k tomu takovou prazvláštní šedou pastu, do které se chilli namázne. Posléze jsem zjistila, že jaew bawng je ochucovadlo z chilli a ze sušené buvolí kůže. No, o kulinářské zážitky dnešní den rozhodně nouzi neměl.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: