Yukatan – putování po jižním Mexiku a Guatemale

Cancun, Chitzen Itza, Uxmal

15. 6.
Prilet do Cancunu, horko stejne jako v Havane, hledam, kde bych se ubytoval, ale vse je pekelne predrazene, delane pro davy hlavne americkych turistu, kteri se chteji valet na plazi. Po par dotazech zjistuji adresu hostalu Casa Juvenil, kde je k dispozici nejlevnejsi postel v Cancunu asi za 11 dolaru na noc. Ubytovani nic moc, horsi nez jakakoliv kolej v Cechach, ale jednu noc lze prezit, hostal je plný trochu zanedbane vyhlizejici mladeze z Hondurasu a Nicaragui, ale postel cista a voda na spolecnych umyvarnach tece.

Priste bude lepsi vubec v Cancunu nespat a rovnou nekam pokracovat autobusem. Celkovy dojem z Cancunu: Fuj Fuj (tedy, pokud zrovna nekdo nemiluje precpane a predrazene plaze…..). Navecer jeste zjistuji autobusove spoje, témer v kazdem trochu vetsim mestecku je terminal s nabidkou dost levneho a kvalitniho transportu v ruznych ekonomickych tridach od nekolika konkurencnich spolecnosti, takze je bez problemu z ceho vybirat. Zitra pojedu do Chizen Itza a pak se uvidi.

16.6.
Rano busem presun do Chitzen Itza, cela archeologicka oblast je velmi pekne upravena, prijizdim asi v 9 hodin, uz je zde dost lidi, ale porad to jde. Me nejvice laka posvatna Cenote (prirodni, asi 60 m v prumeru siroka a 40 m hluboka studna), do niz byly obetovany divky. Cekam, jestli me popadne mysticke vytrzeni jako ve tricatych letech Richarda Haliburtona a donuti me skocit, stejne jako jeho, dolu, ale davy ujecenych turistu a urvanych fakanu jakoukoliv atmosferu nici.

Mezitim se oblast kolem 11. hodiny jeste vice zalidnuje a veskere kouzlo totalne mizi, na parkovisti se jiz tisni desitky obrich autobusu a stovky aut. Horko zacina byt take temer nesnesitelne (to je napad, jezdit sem v cervnu…., ale ono je to vlastnejedno, mam se parit na Kube nebo tady :-), takze vyrazim prozkoumavat vzdalenejsi oblasti, trochu chranene stromy.

Celkem se potuluji po oblasti asi 5 hodin a zacinam byt docela utapkany. Jeste vylezt na nejvyssi pyramidu (u ni zjistuji, ze se da dostat dovnitr a po vnitrnim schodisti vylezt do komory, v niz je nadherny kamenny trun v podobe jaguara) a pryc.

Mexiko me zacina nejak brat, jeste ze mam otevrenou mesicni letenku, asi si tech puvodne planovanych par dni pobytu trochu protahnu…… Autobusem se presouvam do Meridy a beru prvni hotel, ktery vidim. Sice na Mexiko docela drahy, za 20 USD, ale ma bazen, coz po celodennim chozeni a lezeni po kamenech silne ocenuji.

17.6.
Brzy rano autobusem do Uxmalu, zdejsi pyramidy a mayske pamatky mi pripadaji hezci, asi proto, ze jsou vic v zeleni a neni tu tolik nacpano turistu. Vsude se hemzi obrovsti leguani, ale nechteji se nechat chytit. Odpoledne se vracim zpet do Meridy a v 22.00 vyrazim busem smer Palengue, stat Chiapas.

Od jinych cestovatelu jsem sice slysel, ze v klimatizovanych autobusech je v noci zima, ale neco tak priserneho, jako byla realita, jsem si nedovedl predstavit. Dokonce uvazuji o tom, ze si navleknu ponozku na hlavu jako cepici, ale to nakonec zavrhuji (pak by mi byla zase zima na nohy) a mrznu zabaleny do kosile. Pouceni – na nocni presuny v Mexiku vzdy dlouhe kalhoty a mikinu.

Palengue, vodopády Aqua Azul

18.6.
Po deviti hodinach jizdy dorazime do Palenque (v autobuse se mezitim seznamuju s Hunterem a Jen z Kanady a Annou z Jugoslavie, a v tomto uskupeni stravime nakonec dost dlouhou dobu).

Taxikem se premistujeme do kempu Panchan, umistenem na pul ceste k mayskym pamatkam. Kemp je v dzungli, na brehu potucka, a první, co nas v pul sedme rano vita, je hejno opic k korune stromu. Najimame cabanu za 8 USD/noc (drevenou chatku/chysi pro dve osoby se strechou z palmoveho listi) a vyrazime do rezervace na prohlidku dle meho nazoru nejhezci mexicke mayske pamatky. Je nedele, takze vstup je zadarmo.

Cela oblast je naprosto fantasticka, ruiny mesta s palacem s vezi a nescetnymi pyramidami jsou umistene na upati hor, ktere zde prechazeji do roviny, takze z vrsku pyramid je fantasticky rozhled. Lezu na vrcholky vsech pristupnych pyramid, zde v chramech jsou umistene kemenne desky s rytinami, bohuzel, ta nejzajimavejsi, zobrazujici sestup krale Pakala do podsveti (ta, o niz Däniken tvrdi, ze zobrazuje pilota ridiciho kosmickou lod) je umistena v Pakalove hrobce, ktera se rekonstruuje, takze se musime spokojit s kopii v muzeu.

Cela oblast je velmi rozsahla, v soucasne dobe je podle tvrzení pruvodce zmapovano na zdejsim uzemi vice nez 1570 pyramid a ruin, ale zrekonstruovanych je jen par nejvyznamnejsich. Ostatni jsou porad skryty v okolni dzungli, takze prohlidku oblasti je mozno protahovat temer do nekonecna.

V jedne casti, zvane Kralovniny lazne, tvori potucek fantasticke kaskady a vodopadky s azurove modrou vodou, neodolavam a vrham se do vody. Je docela studena, asi 22 °C :-), ale velmi osvezujici. Posleze v okoli nalezam dalsi vodopady, jsou skryte v pralese a temer opustene (a jak se na vlastni oci po chvili presvedcuji, popularni zejmena tim, ze se zde odvazne turistky koupaji bez plavek).

19.6.
Vyrazime na obligatni prohlidku mistnich, asi 70 kilometru vzdalenychvodopadu Misol Ha a kaskad Aqua Azul. Obe mista jsou sice pekna, ale zejmena dojem z asi 2 km dlouhych kaskad (opravdu s azurovou vodou, ale tak studenou, ze do ni nevlezu) kazi mnozstvi restauraci a stanku se suvenyry podel cele cesty.

Zato moje zaliba v botanice si zde prijde na sve, skoro kazdy strom, na ktery se podivam, je porostly orchidejemi, nektere zrovna zlute kvetou a vydavaji lehce opojnou vuni (orchideji si ostatne uziju dost behem celeho pobytu v Palenque i Tikalu. U vodopadu me chyta Montezumova pomsta, ale nesu to hrdinne, laduju se Immodiem a vecer jsem uz zhruba v poradku a pripraven na dalsí porci pasty z fazoli.

20.6.
Spolu se tremi dalsimi nadsenci z kempu si najimame mistniho indianskeho pruvodce Carlose a vyrazime na 11-ti hodinovy trek pralesem. Carlos nas sice setri a jdeme s ohledem na pritomne nezne pohlavi pomalu, ale zato stabilne do prudkeho kopce, bez pritomnosti jakehokoliv naznaku cesty ci stezky.

Carlos macetou klesti cestu a tak postupujeme rychlosti zhruba 800 metru za hodinu. Asi po ctyriceti minutach lezeni do jednoho obzvlaste prudkeho kopce Carlos jen tak mimochodem utrousi, jestli jsme si vsimli, ze lezeme po pyramide. Samozrejme, ze ne, a ted konecne chapu, proc trva radu let jednu pyramidu „vysvobodit“ ze zajeti pralesa.

Carlos nas uci, jak v pralese prezit jako indiani, pit mleko z plane rostoucich kokosu, jist kvety palem, plodu stromu mameye rostouci v pralese (oblibena to krme zdejsich opic) a ukazuje nam stopy „tygra“, pravdepodobne pumy. Carlos je indian, s vyvinutym sestym smyslem pro prirodu, takze kazdou chvilku zastavuje, nasava vzduch a oznamuje „Citim tygra, sel tudy pred 5 minutama“. Ja ani ostatni samozrejme necitime nic, takze mame pocit, ze nam Carlos hraje divadylko, ale obrovske „kocici“ stopy, které po chvili na vlastní oci spatrime, jsou dostatecne presvedcive.

Vsude, kde je trochu vody se hemzi stovky motylu a line omamna vune pralesa. Devcata ke konci cesty jen obtizne zadrzuji slzicky unavy, ale hrdine se prodiraji dal. Ja nastesti prochazku snasim dobre, treningovy trek v kubanskych horachudelal sve.

21.6.
Jelikoz jsme v kraji proslavenem uzivanim psychedelickych houbicek, ritualnim prostredkem mistnichindianu, nekteri z nas nemohou odolat vabeni zakazaneho ovoce a s mistnim pruvodcem, který se ukazuje byt také trochu lecitelem, vyrazi nejake najit. To reprezentuje dalsi asi petihodinovy pochod, tentokrat ovsem do nizin pokrytych loukami.

Pruvodce se osvedcuje, maskuje vypravu jako ornitologickou expedici nosenim obrazkoveho atlasu mistniho ptactva a nakonec dovadi na misto pokryte desitkami hub, velkych a podobnych nasim zampionum, jen zlutooranzove barvy. (Houbicky je take mozne koupit, podel cesty od kempu k ruinam tu a tam vykukuje indian a septa „Champiňones?“, to by ovsem nebyl ten spravny ritual).

Odpoledne nekdo vari houbickovy caj, jiny je smazi ci ji syrove se soli, a nekolik pristich hodin uz jen tise obdivuje NAPROSTOU NADHERU SVETA. Zda se, ze mistni prostredi s totální absenci stresu, trocha duchovni pripravy a zdrave zivotospravy v poslednich dnech delaji sve a odmenou je hluboky zazitek jednoty s prirodou a vsehomirem (mimochodem, je taky velice zajimave pozorovat, jak krev proudi v zilach, divat se skrz vlastni ruce a rozmlouvat se stromy a  motyly…..). Asi po peti hodinach je efekt pryc, ale priroda si uchovava mnohem sytejsi barvy a jeste par dalsich hodin jsou videt ostre bez bryli i detaily vzdalene nekolik kilometru. Bohuzel, tento ucinek dvoudioptriove korekce je pristi den definitivne pryc…

Pripadne psychonauty musim ovsem upozornit, ze sber, drzeni a uzivani psychotropnich hub a rostlin je v Mexiku trestne a prisne stihane, vyjimkou nejsou ani mnohalete tresty ve vezeni pro dopadene turisty. Cela oblast Chiapasu je vojensky velice citliva, autobus byvaji zastavovany na vojenskych check-pointech, nekdy i s namatkovou kontrolou obsahu batohu turistu.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Indiánské vesničky kolem San Cristobal

22.6.
Premistujeme se autobusem do Chiapaskych hor, do mestecka San Christobal de las Casas, prosluleho jako centrum povstani mistnich indianu za zlepseni zivotnich podminek. Cestou z Palenque do San Christobalu je autobus trikrat zastanen armadni hlidkou a prohlizen, jestli nahodou nepasujeme povstalcum zbrane.

Podle toho, ze na kazdem rohu v mestecku stoji po zuby ozbrojeny vojak v neprustrelne veste se zda, ze konflikt, ktery zacal v roce 1994, zdaleka neni u konce, ale zrejme je tato zvysena vojenska aktivita podminena blizicimi se prezidentskymi volbami. Pokud nebude 2.7. zvolen ten spravny prezident, ocekava se mozna nove povstani, tvrdi mistni zasvecenci. No, druheho budu pro jistotu nekde jinde… Jinak se zda, ze Zapatovci jsou pro mistni zdrojem dobrych obchodu, nejprodavanejsi suvenyr je hadrova panenka s cernou kuklou pres hlavu, reprezentujici vudce povstani Subcomandanta Marcose.

San Christobal je velmi malebne mestecko, plne indianu oblecenych v mistnich krojich, ale jejich fotografovani je tabu, to plati zejmena v okolnich horskych vesnickach. Par americkych turistu se pry pred mesicem snazil v Chamule (kam jdu zitra) vyfotit kostel, a rozliceny dav indianu z nich malem vymlatil dusi. (Jenifer na to ale jde dobre, nabizi male indianske holcicce, snazici se nam prodat vysivane naramky, 10 pesos a svoleni k foceni je ihned na svete. Inu, stratit dusi za deset pesos se uz asi vyplati 🙂

Je citit, ze jsme na horach, prumerna nadmorska vyska kolem 2200 – 2300 m dela sve, takze muj prvni nakup jsou dlouhe teple kalhoty a mikina. Clovek se take snadneji zadycha, vzduch je „ridcejsi“, suchy a chladny. Vecer se citelne ochlazuje a ja si uvedomuji, ze to je poprve ve ctyrech mesicich, co je mi zima.

Ubytovavame se v posade Veronika za 3 USD za postel, kterou nam doporucil italsky cestovatel, ale v noci je v dormitoriu asi 8 stupnu (ani ohen v kamnech moc nepomaha), a k dispozici je jen jedna tenka deka, takze se rozhodujeme zitra zmenit lokal.

23.6.
Rano se premistujeme do posady Margarita (na kazde posteli lezi tri tluste, vlnene deky, coz je dobre doporuceni) a za 4 dolary na osobu najimame na pristi dve noci pokoj. Odpoledne se jen tak potloukam po mestecku a nasavam atmosferu trhu a oslav svatku sladkosti (nezertuji).

24.6.
V devet rano nas ocekava jiz vcera najaty pruvodce a vyrazime za mesto, do staji, osedlavame mistni Semiky (velikosti naseho ponika) a vyrazime do indianske vesnicky San Juan de Chamula. Po dvou hodinach jizdy bahnem a mezi skalami obdivuji vytrvalost a obratnost koniku a lituji me pozadi, drevena vesternova sedla nejsou pro zastance drezurniho jezdeni to prave pohodlicko.

Chamula je vzdalena asi 10 kilometru a mame stesti, dnes je ve vsi velky svatek mistniho svateho patrona, takze ve vesnici se 70 obyvateli se shromazdilo asi 2000 indianu z okolnich vsi a samot, vsichni obleceni do svych tradicnich kroju, a slavi. Kolem mne se line vune pecenych kurat (po blizsím pohledu zjistuji, ze jsou to jen hlavy s krkem a paratky, ale voní bájecne), prazene kukurice, na namesti tanci bosi indiani s obliceji pokrytymi vysivanymi maskami na rozzhavenem drevenem uhli a vsichni se snazi vypit tolik mezkalu, aby skoncili co nejdrive pod stolem (obrazne receno, stoly tu zadne nejsou, sedi se na zemi), coz se jim uspesne dari.

Mame stesti, ze je slavnost, mame tudiz legitimni omluvu nasi pritomnosti ve vsi, kde jinak jsou turiste a cizinci jen s nevoli trpeni. Od starsich obce se snazime zakoupit povoleni ke vstupu do kostela (ktery je pry fantastickou smesi katolickeho nabozenstvi a mistnich bohu, osvetleny mnoha svicemi), ale povolenni je nam odepreno, nase pritomnost v kostele by v dnesni den urazela indiany a rusila slavnost…..

Nastupujeme zpatecni cestu (vetsina z nas ve vidine tvrdeho sedla ne tak nadsene jako na pocatku) a vracime se do San Christobalu bohatsi o zajimavy zazitek a fotky, které jsme v nestrezenem okamziku cvakli.

Znovu v Palengue

25.6.
Rano vyrazime na trh s jidlem – to se neda moc dobre popsat, to chce zazit (nejsilnejsi zazitek je hromada kurecich hlav a prodavac divici se, proc si je nechceme koupit, kdyz nam je nabizi tak levne) a pak na trh hlavni. Zde panuji vlnene rucne tkane deky, hamaky a barevne, vysivane obleceni. Abychom si mohli plne uzit spani pod sirakem, kupujeme kazdy nadhernou houpaci sit – hamaku a vlnenou deku.

Odpoledne jedeme colektivem (hromadnym taxikem pro cca 8 osob dle meho nazoru, cca 16 dle mistnich zvyku 🙂 do Gruta Ranco Nuevo, asi 2 kilometry dlouhe jeskyne s podzemni rekou.

26.6.
Na pul treti je naplanovany presun zpet do Palengue, tekze vstavam v 6 hodin a vyrazim colectivem do deset kilometru vzdalene prirodni rezervace Pronatura, kde se da vysplhat na nadhernou horu – puvodne sopku, ktera je pro mistni obyvatele posvatnou.

Vrcholek hory je asi 2500 m nm. a vetsinou je ponoren v mracich. Je znatelna zima, jak splham nahoru, tak se kazdou chvilku meni biotop a je fascinujici pozorovat promenu slozeni rostlin a stromu. Zpocatku je hora porostla bizardnimi, pokroucenymi stromy, pod vrcholkem pak les prechazi do vlhkeho mlzneho pralesa, ze stromu visi cary lisejniku, koruny stromu jsou porostle bromeliemi a tilandsiemi, podrost tvori kapradiny. Cela oblast ma temer pohadkovou naladu a ja se divim, ze nikde nepotkavam babu Jagu, dokonce ani Zapatovce, ale mozna, ze na ty narazime pri prejezdu Lacandonskeho pralesa, az pojedeme do Guatemaly.

Zbezny pohled na mapu me ukazuje, ze budeme mijet ve vzdalenosti par desitek kilometru zapatovske pozice, a mistni nas varuji, at se ani neodvazujeme do teto oblasti strcit hlavu po setmeni (coz je presne to, co bych rad podnikl, zbyde-li cas, nenecham si trek do turisticky doposud témer neobjevenych mayskych lokalit Bonampaku a Yaxitlanu ujit).

Odpoledne zpet na autobus a hura do Palenque a naseho oblibeneho campu Panchan. Po prijezdu zjistuji, ze zbytek osazenstva kempu, ktery zuslat v Palenque, je porad na miste a stravil cely minuly tyden konzumaci zampionove omelety…

Konecne mam sanci vyzkouset spani v hamace. V kempu je pro to urcena zvlastni prostora, prvni patro drevene chyse, bez sten, jen se stropem, za poplatek 1 dolar. Spani v siti je ohromna svanda, rano me budi skupina opic hazejici pecky na plechovou strechu chyse. Samozrejme me napalili, hamaka, kterou jsem si v San Christobalu koupil, je mala a velmi nepohodlna, takze zbytek noci travim radeji na podlaze, ktera mi pripada mnohem mekci.

27.6.
Na Huntera dosedla Montezumova pomsta, takze zustavame v Palenque jeste jeden den, vyrazim skrz prales opet na pyramidy (a tim se vyhnu placeni draheho vstupu J). Prodiram se pralesem, cestou objevuji nadherne vodopadky a blankytne modre laguny a v domeni, ze jsem uprostred divociny se svlekam a cachtam ve vode, jak jsem byl stvoren, kolem me litaji barevni motyli a papousci, krici cikady a ja si pripadam jak v raji. Po chvili pokracuji v ceste a asi po patnacti metrech narazim na frekventovanou turistickou stezku, ktera byla schovana za keri.

Cele ruiny maji dnes jinou atmosferu, danou tim, ze v lokalite velke nekolik ctverecnich kilometru je celkem asi dvacet lidi.Vylezam na vrcholek pyramidy a pocituji, ze se zde zastavil cas a ze jsem v opravdovem „ztracenem meste“ a pripadam si jako Indiana Jones..

Vecer vyrazim do mesta a po dlouhem handlovani menim (a krvave doplacim) za vetsi a kvalitnejsi hamaku z prirodnich sisalových vláken, ze 150 paru dvojite vazanych provazku, v niz je v dalsich dnech spani jako v bavlnce.

Lacandonským pralesem do Guatemaly

28.6.
Bereme si varovani o nebezpecenstvech hrozicich cestovatelum k srdci a v sest hodin rano vyrazime pronajatym starickym mikrobusem na cestu do Guatemaly. Nase grupa spolu s dalsimi peti mladymi turisty jede rozvrkocanym colektivem (na zdejsi prasne kamenite ceste se neni cemu divit) a pred nami vyrazi z Palenque grupa amiku klimatizovanym roverem s vojenskym doprovodem, my se pridavame pod ochranna kridla armady a vyrazime.

Po trech hodinach prujezdu Lacandonskym pralesem jsme v mestecku Frontera Corozal (asi 50 baracku), nasedame na drevenou „lanchu“ a proti proudu reky Usumacinty jedeme do hodinu vzdalene guatemalske osady Bethel. Zde, v drevene chysi slouzici jako imigracni stanice a celnice, zjistuji, ze nemam guatemalske vizum (vim, ze by se hodilo, ale jsem liny ho dopredu na Kube zajistovat a uz znam latinskou administrativu, takze se spoleham, ze to na miste nejak ukecam ci uplatim). Tento pristup se plne osvedcuje a nakonec me to stoji 10 dolaru, ale dostavam transitni vizum na 5 dnu.

Z Bethelu silnice pokracuje (no silnice, spis kamenita, VELMI hrbolata cesta) dalsich 5 hodin. Jedeme mistnim autobusem (zvany Chicken Bus) a je to opravdu zazitek. Nevim, jestli nazev „kureci autobus“ ma od toho, ze je v nem mista tak pro male kure a ne 180 cm Evropana, nebo ze mistni Indianky bezne cestuji s plnou naruci drubeze (vetsi zvirata se v Guatemale autobusem na rozdil od Mexika vetsinou neprevazi, to asi mistni nechteji riskovat život draheho prasete na ceste se silenymi ridici J), nicmene odpoledne dorazime bez nehody do Flores.

Flores je male mestecko na ostrove v jezere Peten Itza, spojene se brehem mostem. Mestecko je velmi pekne, vsude plno kramku s indianskymi vysivkami, ale dobry dojem kazi zastupy agentu cestovnich kancelari, snazici se prodat listek na autobus do Tikalu, Belize ci Mexika. Vzhledem k tomu, ze z turismu jsou tu zivi asi vsichni a autobusova spolecnost je jen jedna, jsou agenti velmi aktivni a dokud si neco nekoupis, tak te nechteji pustit (jeden dokonce cekal v hotelu, aby nas odchytil, az se rano probudime). Hotylek je docela levny, asi 5 dolaru, s vyhledem na jezero. Odpoledne jdeme do banky vymenit penize, cestou se najednou dava do deste a behem 5 ti sekund jsem totalne promoceny.

Mayské ruiny v Tikalu

29.6.
Rano jedeme colectivem do Tikalu, vesime hamaky v hotylku Jaguar Inn (za cenu, kterou jsme ve Flores platili za pokoj se sprchou L a vyrazime do ruin. Pyramidy a palace tvori obrovsky areal, pravdepodobne nejvetsi Mayske stavby v Guatemale jsou zde.

Cely areal je ponoreny do huste dzungle, vsude se prohaneji hejna opic a papousku. Jednu chvili slysime obrovky uprk a skupinku americkych vydesenych turistu rvoucich TYRG!!!. S Hunterem se neohrozene vydavame s fotoaparaty pripravenymi k uloveni exkluzivni fotky vpred, vedeni hruznymi zvuky ozyvajicimi se z pralesa. K memu prekvapeni se ale zvuk neozyva ze zeme, jak by se na spravnou kocku sluselo, ale z koruny stromu – a z „tygra“ se nakonec klube opice zvana howler monkey.

30.6.
Ve tri rano me budi krik opic, v pul pate rano vstavam a pospicham 2 kilasky dzungli vysplhat se na nejvzdalenejsi a nejvyssi pyramidu – Chram IV – vyckat vychod slunce nad pralesem a tak oslavit me dnesni narozeniny. Je to fantasticke pozorovat, jak se prales budi z nocniho spanku, ptaci zacinaji zpivat, skupiny opic na sebe pokrikuji a obloha se postupne vyjasnuje. Je samozrejme zamraceno, takze slunko moc videt neni, ale stejne je to naprosta nadhera, mlha se postupne rozplyva a odhaluje vrcholky pyramid vycnivajici z husteho pralesa….

Cely den pak brouzdam po okoli (dva dny se zdaji na poradnou prohlidku skoro malo) a stopuji opice.

1.7.
Vstavame ve ctyri hodiny (vubec mam pocit, ze celou dovolenou vstavam nejak podezrele brzo), potme balime hamaky a se silenym ridicem colectiva vyrazime chytit autobus do Belize a Chetumalu. Ridic je totalni mesuge, riti se zatackami asi 130ti kilometrovou rychlosti, mne je od probuzeni spatne (ze by ty Margarity ze vcerejsi oslavy? Ne, radsi to svedu na mistni nekvalitni vodu…), zvracim a mam strevni potize. Inu, standardni situace pro celodenni cestovani.

Autobus diky rychle jizde stihame vcas a po par hodinach drkocani dorazime na belizskou hranici (dalsi stat, kam nemam vizumJ), ale uz mam zkusenost z Guatemaly a lehce zadarmo ukecavam transitni vizum. Pokracujeme, nyni jiz po kvalitni asfaltce do Belize City, zde se loucim s Hunterem a Jenifer, kteri se jedou potapet na ostrovy kus od Belize a ja pokracuji do Chetumalu v Mexiku.

Nesnidal jsem, cestou v podstate nejde nic koupit a je mi spatne. Krome toho je autobus precpany, sedim na prednim sedadle vedle ridice, sice mam nadherny vyhled, ale prazi na me slunce a asi mam upal. Po prijezdu do Chetumalu mam akorad jedinou myslenku: jidlo a postel. Naproti nadrazi vidim cosi jako penzionek, na nic necekam, stehuji se tam a pridavam se k rodinnemu obedu majitele (serviruje vytecne Pollo en Mole, kure v huste cerne omacce).

Odpoledne se mi trochu ulevuje, ale pro zmenu mi vyrazila afta primo na spicce jazyka. Jsou 4 hodiny, ale vse je zavrene, oteviraci doba je 9-14, 18-21, mezi tim se travi siesta. Je pekelne horko, asi 38 °C ve stinu, jedine co je otevrene je muzeum (nastesti klimatizovane), takze ze do nej nastehovavam a ocekavam podvecer.

Tulum a pobřeží Karibiku, návrat

2.7.
V trochu lepsim stavu vyrazim na trihodinovou jizdu busem do Tulumu, je stejne ubijejici horko jako vcera. Po prijezdu do Tulumu pesky putuji asi dva kilasky s baglem na zadech do kempu na plazi, cestou potkavam Locha (Americana, se kterym jsem se seznamil v San Cristobalu, ktery se chysta na Kubu a pak do Prahy), najimam si chysi, vesim hamaku a relaxuji. Strevni potize trochu povoluji, liju do sebe litry vody, uz je mi podstatne lepe a v podvecer se jdu zchladit do vod Karibiku, ovsem voda se zda byt jeste teplejsi nez vzduch, zato je nadherne blankytna a pisecek jemny, beloucky.Jeste v podvecer stiham prohlidku ruin mayskeho mesta z pozdniho obdobi, ktere se rozklada primo na plazi asi 1 km od kempu.

3.7.
Nedelam vubec nic, jen tak se cely den povaluji na plazi.

4.7.
Pujcuji si ploutve a snorkl a jdu se potapet na koralovou barieru. Vydrzi mi to skoro cely den, i kdyz reef nic moc, v Belize na ostrovech je pry hezci, ale jsem asi trochu zkazeny i z opustenych potapecskych lokalit Kuby. Posleze objevuji asi ve trimetrove hloubce trs sasanek neonove zelene barvy, které jsou naprosto fantasticke.

5.7.
Dopoledne cachtani se na plazi, odpoledne chytam autobus a jedu do Cancunu, kde si uzivam internetu (ktery budu na Kube v pristich mesicich postradat). Kupuju si k veceri avocado, hltam dalsi davku Reasecu a Immodia a jdu prespat do hostalu Casa Juvenil. Pred setmenim jeste chvilku bloumam mestem, a nadhaneci me zatahuji do kramku a vnucuji predrazene suvenyry v cene asi dvacetkrat vyssi nez na indianskem trhu.

6.7.
Davam sbohem Cancunu, který me nicim nezaujal, smlouvam cenu taxiku na letiste ze 120 na 70 pesos a v poledne uz sedim v letadle a zacinam pomalu spradat plany na nejakou další cestu.