Články

Do Japonské jeskyně jedeme na vypůjčených motorkách. Mateo jede první a nepřekročí 40 km/hod. Na konci města zastavujeme na pravděpodobně jediném semaforu na ostrově. Stojíme vedle Matea a on se nám s kamennou tváří snaží objasnit princip semaforu. Říká, že na červenou se musí ihned zastavit, počkat na zelenou a pak se rychle rozjet. Panebože, zač nás trestáš v podobě tohohle člověka!

Naše éro na Biak už má půl hodiny sekeru. Takže z okénka sledujeme, jak právě přistála Trigana z Wameny a z ní vystoupili Jahoda, Colombo a Ostravák spisovatel. Ale to už startujeme. Za necelou hodinu přistáváme na Biaku.

19.7. pondělí – Snídáme brzy. Objevil se Izák v mých botách a flísce. To mu teď půjdou kšefty, když je konečně oblečený jako doopravdický průvodce. Fosílii samozřejmě nemá a že prý na to úplně zapomněl, ale že až přiletíme příště, budeme ji mít připravenou. Tonda mu říká, že letadlo nám letí až za hodinu, tak ať jí kouká sehnat. Jasně jasně a opět zmizel a pak už jsme ho nikdy neviděli.

16.7. pátek Katolický vůdce přistává Dnes mám hezký den. Nic mě nebolí a nic mi není a strašně se těším na náš trip. Zato Tonda skuhrá. Strašně ho bolí palec a vypadá, že se mu vůbec nikam nechce. Prý taky celou noc bolestí nespal. No je fakt, že komáry jsme vykouřili čmoudíky a švábi někam zalezli, ale zato celou noc vyli psi a nad hlavou v dřevěném obložení nám běhaly krysy. Bude to dobré. Snídaně pěkně a kávička a Tonda zapije prášeček a ono to přestane bolet.

13.7. úterý Nespala jsem moc dobře ale jsem mile překvapená, že tady není téměř žádný hmyz ani švábi a tak. A taky Tonda, který kvůli prohibici zde, si nemohl dát ani jedno pivo, skoro nechrápal. Jenom trošku. Tak tedy od čtyř hodin nespím a píšu tenhle deník. Výsledek je skoro deset popsaných stran.

Je 7.7.2004, středa Já, Tonda, můj bratr Bóža a jeho manželka Dana (jedou s námi na Bali a pak tam zůstanou, zatímco my dva budeme sami pokračovat dál) opouštíme náš barák a vyrážíme směr letiště. Já se těžce loučím s naším domem, zatímco Tonda s představou piva Staropramen, a proto vymyslel rychlý plán, že si ještě cestou v hospodě U starého pivovaru jedno rychlý „škubnem“. Takže jsme si jedno nebo dvě škubli (jak kdo) a naše cesta může začít.

Každý rok, kamkoliv jedeme, myslím tím sebe a mého manžela Tondu, píšu deník. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ale tentokrát vzniklo hned několik důvodů zachytit naše měsíční putování. Tak za prvé bych chtěla podat alespoň malinkatý obraz o zemi, o které se toho moc neví, protože se tam zas tak moc nejezdí a ti lidé, co tam jezdí, si své informace těžce chrání.

První část vyprávění Radky Zounkové o cestách Albánií ve Škodě 120.

Dobývání Albánie Škodou 120 a velmi blízké setkání s magií tamějšího žebrání.

Silnice do Albánie je tak trochu jako ovčí stezka. Zezačátku pěkná, široká, postupně se z ní ale odpojují jiné silničky a ta naše se zužuje a zužuje, až zbude docela úzká, nicméně pořád asfaltová silnička. Skoro žádný provoz, ideální pro cyklisty.

Hydroelektrárna nemusí být jen zdrojem energie. Může být i zdrojem nedorozumění, v našem případě spíš dorozumění. Hydroelektrárna je totiž tak složité a specifické slovo, že na rozdíl od ostatních jednodušších slov ho nikdy nepřeslechnete.

Koplik je první větší město za hranicemi a když se jede do severních hor, odbočuje se tu doleva. Tato informace by měla být pro cestu do pohoří Prokletije dostačující. Moc jiných odboček tu totiž není. My jsme Koplikem jenom projeli.

Thetit je jméno národního parku v horách Prokletije. Neuvědomuju si úplně, jestli jsme někde potkali něco jako ceduli Pozor, národní park, nestanovat, netrhat kytky a nešlapat po šnecích.

Po zkušenostech z Rumunska jsem si myslela, že vesnice v albánských horách budou vypadat podobně. Malé dřevěné domečky, doškové střechy, ovce, psi. Omyl. Albánci si i v horách potrpí na alespoň od pohledu luxusní zděné domy.

Expedice Špicberky 2007 měla smůlu. Ledová vichřice dosáhla takové síly, že tým musel být evakuován helikoptérou záchranářů. Co se všechno stalo?