HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Trek po vesnicích kolem řeky Baliem

Trek po vesnicích kolem řeky Baliem

16.7. pátek Katolický vůdce přistává Dnes mám hezký den. Nic mě nebolí a nic mi není a strašně se těším na náš trip. Zato Tonda skuhrá. Strašně ho bolí palec a vypadá, že se mu vůbec nikam nechce. Prý taky celou noc bolestí nespal. No je fakt, že komáry jsme vykouřili čmoudíky a švábi někam zalezli, ale zato celou noc vyli psi a nad hlavou v dřevěném obložení nám běhaly krysy. Bude to dobré. Snídaně pěkně a kávička a Tonda zapije prášeček a ono to přestane bolet.

Vesnice, kde jsme spali

Snídaně byla klasika – nasládlý toustový chléb, slaný margarín, ananasová marmeláda a vajíčko natvrdo. Kombinace sladkoslaných chutí.

Opět vše balíme na cestu a vidíme, že se venku něco děje. Ulicí před letištěm probíhá tlupa namaskovaných bojovníků a míří s řevem na letištní plochu. A pak tam běží další a další lidi a děti a dozvídáme se, že přiletí vůdce katolické strany. Celá Wamena ho jde na letiště uvítat. To musím natočit a hodně zblízka.

Seznamuji se s jedním z policajtů, kteří hlídají všechny vchody na letiště tímto způsobem: „Ahoj, jak se máš, já jsem Veronika z Česka. Znáš fotbal, ne? Tak my jsme ti dobří,“ a už mizím směrem k letištní ploše, kde právě roluje letadlo. To s tím fotbalem je takové zázračné zaklínadlo, které bezvadně funguje. Snad celý svět zná Poborského, Nedvěda, Baroše atd.

Obyvatelé Wameny přišli přivítat ministra ve svátečním oděvu, v podstatě by se dalo říct v tradičních krojích. Chlapi klasicky v kotekách a na hlavě peří, ženské v sukních a se síťovkama na čele tancují a zpívají. Všechno točím.

Pak se ministr, nebo kdo to vlastně je, chystá vyjít ven z letiště. Honem běžím zaujmout novou dobrou pozici. Před letištěm se setkávám s Tondou, který říká, že mne celou dobu neustále hlídal, aby mne policajti také nepřetáhli obuškem. Před letištěm se mačkají davy lidí. Na indonéské poměry velmi vhodné místo pro nějaký bombový útok.

Jiný kraj, jiný mrav

Vracíme se na hotel, kde už na nás čeká Izak s nosiči, a můžeme vyrazit. Jedeme bemem pryč z Wameny. Asi po půl hodině cesta prostě končí. Odtud už jenom pěšky. Cestou potkáváme všechny tipy lidí.

Samozřejmě všem musíme podat ruku. Někteří kupodivu podávají i tu levou, nečistou. Při prvním brodění řeky si ruce umývám. Já za to prostě nemůžu. Já mám ty lidi ráda a jsem tady ráda, ale mám pocit, že oni to s hygienou rozhodně nepřehánějí a tím pádem mají plno bacilů, které mně škodí. A ty zelené nudle u nosu tady mají i dospělí lidé.

V horach

A když už jsme u těch rukou, ptala jsem se Izaka, proč se tady vodí za ruku jen chlapi s chlapama nebo ženské se ženskýma, ale nikdy ne chlap se ženskou. Je to tady prý normální. A taky říkal, že tady má chlap běžně až pět manželek a za každou musí její rodině zaplatit několik prasat A že Izak má zatím jen jednu, ale musel za ni zaplatit dvakrát. Poprvé když ji přivedl před svatbou do jiného stavu a podruhé pak, když si jí bral.

Na konto papuánských žen mi sdělil, že nemají s chlapama problém a když se jim nějaký líbí, tak si to s ním domluví, a vůbec nejlepší je, když manžel není pár dní doma. Jenže ten když se vrátí a zjistí, že mu byla žena nevěrná, může jí za to useknou prst. To je asi jejich oblíbená hra usekávat si za všechno prsty a uši.

Kurimská spravedlnost

A jsme v Kurimě. Teď musíme absolvovat křížový výslech u policejního bose ze Sumatry a dát mu jednu kopii našeho permitu. Dopadlo to dobře. Za výslech chtěl pouhých 20.000Rp a na cestu nám dává známou radu „Buďte na sebe opatrní“. Ptám se ho, co tím myslí, a on, že kdyby mezi sebou začali vesničané válčit, máme se utíkat schovat sem na policejní stanici. Paráda, to mne uklidnilo. Izák říká, že nás se to netýká, neboť máme jeho.

Na konci Kurimi se musíme znovu hlásit, tentokrát na místní policejní stanici. Tamto předtím byla zřejmě nějaká oblastní. Zatímco se policajt zabývá našimi permity, sleduji z okna venku právě probíhající soud. Na židli na trávě sedí policajt a proti němu dvě strany. Strana žalující v čele s chlapem, kterému utekla manželka s jiným chlapem a on teď na něm požaduje jako odškodné prase. Druhou stranu zastupuje pár lidí (samozřejmě chlapi jsou jen v kotekách) a pak je tam ten nový manžel s tou svou novou ženou a jelikož zřejmě tuší, že spor nevyhraje, má již prase pro jistotu s sebou. Zrovna když odcházíme, je u konce i soud. Ten původní manžel dostal prase a vypadá spokojeně a ten nový manžel je nějaký kyselý. To mu to asi pěkně začíná. Takovou ošklivou bábu si uhnal a ještě ho to stálo prase.

Vesnice z doby kamenné

Kolem třetí přicházíme do vesnice, ve které budeme nocovat. No to je nádhera. Tak takhle vypadá doba kamenná. Žádná elektrika, žádný vodovod, žádná civilizace. Jen slaměné domečky a všudypřítomná černá prasata.

Každá rodina má své dva domečky obehnané kamennou zídkou, aby jim neutíkala prasata. Jeden domeček je obdélníkový a nazývají ho kuchyňský. V půlce domečku se vaří na ohni a spí tu ženy, a ve druhé půlce ve chlívkách prasata. Druhý domeček je kulatý, má také ohniště, ale spíš z důvodů přitápění, a tady spí pouze chlapi a ženské sem nesmějí. To mám tedy asi nějaká zvláštní privilegia, neboť jsem zde strávila dva večery. Okolo domečků pěstují banány a různé např. léčivé rostliny. Ostatní plodiny jako především sladké brambory mají na políčkách za vesnicí.

Ve vesnici

Prolejzáme pod vedením Izaka celou vesnici. V tom je výhoda průvodce. Všude smíte, všichni se na vás smějí, všechno vám nabízejí a Izák tlumočí. Jsme pozváni na návštěvu.Bydlí tady jeden chlap a jeho čtyři ženy. Všichni už jsou doma a sedí u ohně a něco dělají. Tak například jedna vaří sladké brambory, druhá spřádá z kůry stromů tenké lýkové provázky a třetí z těch lýkových provázků plete ty velké síťovky.

Dá se tady vydržet přesně 10 minut. Jelikož ohniště nemá komín, je tady strašně čmoudu. Nejenže se nedá skoro dýchat, ale navíc strašně pálí oči. Děkujeme a po kolenou lezeme ven. Jelikož otvor je dělaný na jejich čmoudí velikost (i ten nejurostlejší chlap je mi sotva po ramena, o ženských ani nemluvě), Tonda se zadkem nějak zasekl a chvíli to vypadalo, že si domeček odnese na zádech.

Kourici Papuanka

Izák nám ukazuje speciální domeček, ve kterém bydlí šamani. Tam také nesmějí ženy a ani děti. Izák říkal, že dítě tam smí přinést chlap, pouze když je nemocné, a pak šamani zabijí prase a uspořádají takový rituál, aby se duše vrátila do těla nemocného dítěte. Ptala jsem se Izaka, kam on, člověk z města, chodí – jestli k šamanům nebo k doktorovi a Izák trochu smutně říká, že on už žádnou duši nemá, protože přišli američtí misionáři, udělali velký oheň, naházeli tam duše všech lidí a spálili. Takže teď je katolík a chodí do kostela. Jeho duše možná půjde do nebe, ale duše těchto lidí z vesnice se vrátí na zem do kytek a věcí, které měli rádi. Zřejmě zde misionáři ještě nemají na lidi takový vliv.

Noc v papuánské vesnici

My bydlíme v jednom prázdném domečku uprostřed vesnice vedle starostova domku. Nemá ohniště a na zemi jsou rohože. Pěkně si dáme na ně karimatky a od horního trámu pověsíme moskytiéru. To pěkně vyjde. Starosta je prý velmi inteligentní muž a nechal tenhle domeček vybudovat pro turisty, aby jako vesnice měla příjem z turistického ruchu. Dokonce je tady i něco, co splňuje naše představy kadibudky. Místňáci totiž chodí na hnůj mezi prasata. Kadibudka je přilepená na svahu a v podlaze je díra. Zespoda je přístup pro prasata taky. Zřejmě pokládají lidský trus za nedílnou součást jejich potravy. Jak se vykoná potřeba, přiběhne prase a sežere to.

Hned se sbíhají všechny děti a okukují nás. Líbí se mi, že nejsou zkažení a nežebrají bonbóny. Po setmění Tonda začíná vařit vodu na špagety. Kdybychom neměli vařič sebou, vůbec nic by se nestalo a mohli jsme jíst sladké brambory, ale v Česku jsme vůbec nevěděli, jak to tady bude vypadat a tak jsme ho pro jistotu vzali a k tomu balík špaget a pár hovězích konzerv a taky takové malé zatavené salámky, které po předchozích zkušenostech z loňska víme, že přežijí i to největší vedro.

Píšu zatím deník a naproti mně si přišla sednout taková hezká dívenka a háčkuje síťovku. Jmenuje se Monika. Říkám Izakovi, ať se jí zeptá, kolik jí je let. Tipovala bych jí tak 12. Izák říká, že ona to neví, kolik jí je. Že nikdo tady neví, kolik mu je let. Další zvědavec je chlap bos, s kotekou a ve flísce s nataženou kapucou. Sedá si vedle mě a je úplně nadšený z mé čelovky. Ukazuje na ni prstem, dělá ts ts a říká bagus (hezké). V tom uviděl vařič. Sednul si k němu ještě s jedním kotekáčem na bobek a zkoušejí se ho dotknout prstem. Že by nikdy neviděli benzínový vařič? No možné to je. To je fakt jak z nějakého filmu.

Každý další, který přijde, nám vždy podá ruku, někteří ji až k lokti jemně pohladí a pak stojí a přešlapují a pak si opatrně sednou vedle a po očku nás stále pozorují. Většinou na sobě mají nějaké roztrhané triko nebo bundu. V noci je tady v horách chladno. Jsme s Tondou pozvaní k ohni do kulatého domečku. Musím říct, že není pravda, že jsou ty domečky plné blech. Seděli jsme tady celý večer a žádnou jsme nechytli. Probrali jsme plno věcí a Izák to tlumočil. Spát jdeme asi v 21:30.

Vecer u caje

17.7. sobota

Noc byla parádní. Pod moskytiérou eňo ňuňo. Žádný brouček ani švábek, nic. Vstáváme v šest, protože máme v plánu desetihodinový pochod.

Domorodci nám uspořádali takový malý trh jejich výrobků. Tonda se nadchl pro jejich dřevěné rozdělávadlo ohně a mně se zase líbí tykev na vodu polepená barevnými slámkami. Cítím, že je moje občanská povinnost si od těch lidí něco koupit a tím pomoci od hladu lidem třetího světa. Tonda říká, že jsem blázen. Cenu jsme smlouvali pomocí prstů. Hned potom vyrážíme na cestu.

Transport dreva

Směšný původ jména Wamena

Procházka je to zpočátku pěkná, ale pak se cesta pomalu mění ve stezku sloužící spíš prasatům. Tady všude je strašně moc prasat. Izák mi vypravoval, proč se Wamena jmenuje Wamena. To bylo tak: Ještě před příchodem prvního misionáře sem přiletěl z Jayapury člověk na hydroplánu a přistál na řece Baliem. A jak tak vystupoval z letadla, stál tam domorodec a říkal „wam ena“. Wam znamená v místním nářečí prase a ena hovna. Tím chtěl toho člověka upozornit, aby si nešlápnul do hovna. Jenže on samozřejmě zdejší nářečí neznal a myslel si, že mu ten dobrý muž oznamuje, jak se to tady jmenuje.

A tak když se vrátil do Jayapury, všem tvrdil, že se vrací z Wameny a tak to už zůstalo. Prostě prasečí hovna. Tak i my se teď brodíme cestičkou plnou hoven. Jenže ty prasata přitom taky poserou okolní trávu a ta vás pak šlehá do lýtek, takže pořádně zamazaný (lidově řečeno zasraný) je člověk až ke kolenům.

A jde se na pole

Údolím řeky Baliem

Posléze se úzká stezka z kopce mění v prudký klouzající padák hluboko dolů k řece. Sundávám sandále a je třeba nasadit mé tenisky. Jak už jsem řekla, tenisky mám proto, že je hodlám zanechat Izákovi a netahat se s nimi dalších 14 dní, kdy už je nebudu potřebovatAle mít pohory, byla by to mnohem větší pohoda. Příště.

Sandály obalené černým smradlavým bahnem vkládám do pytlíku a jeden kotekáč, co se k nám přidal, mi je ochotně nese. Izák se hned zajímá, jestli je nechci odstavit nadobro. To teda nechci. V čem bych asi tak chodila příštích 14 dní. Říkám Izákovi, že on má přeci sandále taky dost hezké. Sice každou botu jinou, ale hezké. To jo, přikyvuje, ale jsou mu prý trochu velké, protože jsou jeho ženy a ona mu je výjimečně půjčila.

Po náročném sestupu jsme dole u řeky vybrali místo pro piknik. Uvaříme si nudlové polévky. Už máme pěkný hlad. Bohužel Izak před odchodem iniciativně přerovnával věci v batohu, takže teď máme neplánovaně chleba, ale nic k tomu, ale zato máme špagety, ovšem zase bez vařiče, a nakonec Izak vytahuje dva hrnky a krabičku čaje. To už ale sám vidí, že něco neklape. „Sory“ říká a vše uklízí a jde někam sehnat něco k jídlu. Nakonec se vrací s pytlíkem mandarinek. Oběd máme tím pádem zkrámovaný raz dva. Rozdáváme okolo čumícím dětem zbylé mandarinky a spínací špendlíky do uší a pokračujeme v naší cestě.

Od této chvíle už nás čekají jenom 4 hodiny stoupání do prudkého svahu. Tonda to nazval pěkná vzdušná cesta, což v hantýrce horolezců zřejmě znamená „šlápni blbě a poletíš několik desítek metrů“.

Kolem páté jsme zpět v naší vesnici. Byl to hezký den. Prošli jsme několik vesnic, viděli plno domorodců a vůbec je údolí řeky Baliem nádherné. Došli jsme vlastně až do poslední vesnice v údolí. Pak se musí přes visutý most a pak dlouho nic není a pak dál žijí kmeny Jali. Ty bychom bývali viděli, kdybychom letěli tím letadlem.

Holcicka od nas dostala mandarinku

Sladké brambory se solí

Vypili jsme moc vody z našeho rozpočtu, tak teď musíme šetřit. Jako úsporný proces volíme k dnešní večeři ne konzervu se špagetama, ale konzervu se sladkými brambory, abychom nemuseli plýtvat vodou na vaření. Naše představa spočívá v tom, že brambory rozmačkáme v ešusu, pořádně je osolíme a rozmícháme do toho tu hovězí konzervu. Jenže nová zkušenost nám káže „ze sladkých brambor slané nikdy neuděláš“. Takže večeře nic moc.

Zkuste si rozmíchat brambory s konzervou, pak to hodně osladit a pak to zase hodně osolit. Jelikož tu dobrotu jíme u starosty doma, musíme se tvářit, že se nám to ohromně povedlo. Izák sedí naproti nám svlečený do trenek, klepe se zimou a ustavičně se drbe po celém těle. „Co je ?“ ptám se. „Možná nějaký hmyz,“ odpovídá. Tak odvolávám, co jsem napsala. Možná tam nějaké blechy budou. Takže svlečený je buď kvůli tomu, že v tom oblečení má blechy, anebo kvůli tomu, že ho má mokré, protože poslední hodinu jsme šli v dešti. Já mám taky všechno mokré, ale taky jsem chytrá a vím, že když jsem v horách, byla by mi v noci v mokrých věcech zima a proto mám některé oblečení dvakrát. Jenže to čmoudí logika nikdy nepochopí. On zjistí, že mu bude zima, až když je mu zima.

Dohodli jsme se s Tondou, že přeci jenom obětujeme peníze a necháme si zítra udělat takovou malou, jak tomu říkají ceremonii. Tonda si bral kromě digitálního foťáku taky zrcadlovku, právě na takovouhle příležitost. Starosta má tedy starosti (od toho je asi starosta) s výběrem osob, které budou v ceremonii účinkovat. Sepisují s Izákem seznam a program. Jsme zvědaví.Dnes jdeme spát docela brzy.

18.7. neděle Ceremonie pro nás

Dneska sice bude hezký den, ale fouká strašně studený vítr a lehce mrholí. Ale to tady po ránu skoro vždycky. Pak je přes den střídavě slunečno a pod mrakem a k večeru lehce prší a přes noc pak hodně. Po snídani čekáme, co nám předvedou. Starosta účinkující svolává megafonem. Za chvíli to začíná. Dvě strany jakoby bojují o jednu babu. Moc jim to sluší. Jsou všichni namalovaní a pomalovaní, a vyšňoření do bojového. 

Danijsky bojovnik

V ruce mají oštěpy a na hlavách čelenky z peří. Když je dobojováno, tancují a zpívají. Pak je Tonda fotí ze všech stran. Nakonec všem podáváme ruku a děkujeme a starosta přiděluje peníze.

Tonda se rozhodl, že se starostou udělá směnný obchod. Že mu dá svou starou flísku (ta starostova červená už je beztak roztrhaná) a starosta mu za to dá to dřevěné rozdělávadlo ohně. Starosta vyskočil a někam běžel a hned se zase vrátil s plnou náručí rozdělávadel. Vzal si flísku a strašně se z ní radoval a děkoval a třásl Tondovi rukamaMyslím, že nejsme první ani poslední, protože tady v noci všichni v něčem teplejším chodí. Oni nakonec i misionáři jim rozdávají oblečení, protože nechtějí, aby chodili jen v kotekách.

Muj kamarad

Čekání zkrátíš žvýkáním betelu

Loučíme se a vyrážíme na cestu zpět. Stejnou cestou do Kurimi (tady mě píchla pravá papuánská včela, vypadala jako ta naše, ale byla menší), pak přes most na druhou stranu řeky Baliem, pak asi tři hodiny po druhé straně, pak opět přes most zpátky a pak ještě kousek a jsme tam, kde nás před dvěma dny vyložilo bemo.

Jenže dnes je neděle a to moc bem nejezdí. Z dlouhé chvíle navrhuji zkusit betel. Kupuji za 5.000Rp čtyři betelové ořechy a k tomu takové zelené ocásky. Izák mi ukazuje, jak mám ukousnout obě špičky a pak si celý ten ořech strčit do pusy a rozkousat (až sem to celkem zvládám), pak je třeba vyplivnout přebytečnou šťávu (to už mi moc nejde a teče mi to po bradě), pak si to vyndat z pusy (to mi jde dobře) a pak vzít ten ocásek, olíznout ho a namočit ho asi do vápna a pak to vložit mezi ten rozkousaný ořech a strčit si to zpět do pusy a pokračovat ve žvýkání. Vznikne nějaká reakce, že to všechno zčervená, a velká frajeřina je plivat červené sliny.

To bych sice ráda dokázala, ale je to tak hnusné, že končím a vše vyplivuji. V podstatě to dopadlo jako vloni, kdy jsem to zkoušela poprvé a tím vápnem jsem si spálila pusu a ta mi zkameněla a čtyři hodiny jsem pořádně nemohla mluvit. Těšila jsem se, že vyrobím alespoň jeden červený plivanec a konečně pochopím, proč to všichni žvýkají, ale zase nic. Tak příště.

Chvíli píšu deník a přijíždí bemo, do kterého se všichni vejdeme a jedeme do Wameny. Depozit v našem hotýlku je v pořádku a ani za to nechtěli zaplatit. Musíme přebalit batohy tak, aby se do nich všechno vlezlo a to nebude lehké, protože našich artefaktů (jak nazýváme suvenýry připomínající dobu kamennou) jsme nakonec nakoupili poměrně dost. Musíme pak doma, jestli to všechno dovezeme, uspořádat výstavu.

Samozřejmě, že se Izak hned přihnal pro své slíbené věci. Tonda ho ještě zkouší, ať za to přinese jednu pořádnou fosílii. Jasně jasně a mizí. Dnes už jsme ho neviděli.

Zkušenosti čtenářů

zcv

to co maju na tych pipisoch a preco to maju

qc

ssshjiozsgwvľšoevuiľzlštwl,iľvokxv lšuzľwz,ľ sssssseeeeeeeeeeeexxxxxxxxx

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí