Nejšpinavější město Indonésie

Nejšpinavější město Indonésie

19.7. pondělí – Snídáme brzy. Objevil se Izák v mých botách a flísce. To mu teď půjdou kšefty, když je konečně oblečený jako doopravdický průvodce. Fosílii samozřejmě nemá a že prý na to úplně zapomněl, ale že až přiletíme příště, budeme ji mít připravenou. Tonda mu říká, že letadlo nám letí až za hodinu, tak ať jí kouká sehnat. Jasně jasně a opět zmizel a pak už jsme ho nikdy neviděli.

V 6:30 už jsme na letišti. Letadlo letí na čas. Sedím sama na sedadle a je mi nějak strašně smutno. Měla bych teď na závěr napsat něco vzletného, ale nic mě nenapadá. Tak ahoj Wameno a celé údolí řeky Baliem. Doufám, že se sem ještě někdy vrátím. I ten bídák Izák mi tak nějak přirostl k srdci.

Sentani se ubytováváme v hotelu Semeru, 3 min od letiště. Bemama se vypravujeme do Jayapury. Není to jednoduché. Musí se jedním bemem do Abepury, druhým do Entrop a pak třetím k tržnici Hamadi kousek před Jayapurou. Vůbec nevím, proč se všichni o téhle tržnici zmiňují. Nic neobyčejného. Klasický indonéský bordel. Za tu námahu, co to stojí se sem dostat těmi narvanými bemy, to vůbec nestojí. Jediný důvod, proč jsme tady, jsou CD s muzikou z Papui kterou budu potřebovat pod video, a ty tady stejně nemají. Teda to je ale strašné vedro.

Kde je nekonečná bílá pláž?

Dalším bemem se kodrcáme do Jayapury a dalším na pláž Base G. Někde jsem četla o nekonečných bílých plážích Base G. Tak to asi musí být někde jinde. Protože je odliv atady lezou z vody ošlapané korály a všude je plno odpadků.

Pod stromy se povalují různě divní lidé, takže nemám ani nejmenší chuť si odpočinout ve stínu pod palmou. Je mi jasné, že jakmile bychom zavřeli oči, někdo by nás okamžitě okradl. Chci pryč. Minimálně zpět do Sentani. Zlatá a krásná Wamena.

Nejšpinavější město Indonésie

Teď musíme zase asi stopadesáti bemama zpět do Sentani. První přesedání je na terminálu v Jayapuře. Tedy že už jsem viděla z Indonésie dost, ale něco tak strašně ošklivého a špinavého jako Jayapura snad ještě ne. Pryč. Jelikož máme dost času, vystupujem v Abepuře a jdeme se najíst. Vybrali jsme warung, kde mají všechny jídla vystavená na talířích ve výloze. To je obzvlášť dobrý systém, pokud neumíte indonésky. Člověk se vyhne různým překvapením, co si to vlastně objednal.

Tak v tomhle warungu to sice vystavené měli, ale přesto nám na stůl přinesli plno talířů s nejrůznějším obsahem. Nevím, jestli chtěli, abychom si vybrali, ale my jsme to prostě všechno snědli. Vracíme se bemem do Sentani. Abepura byla také první místo, kde jsme narazili v sámošce na pivo. Tak si jich pár vezeme, že si je na hotelu dáme do ledničky a pak si je pěkně studená vypijeme.

Jdu spát brzo. Skolilo mě vedro a 1 a 3/4 malého třetinkového piva. Ještě než jsem usnula, se přišel Tonda pochlubit, že zjistil, jak se dostat k jezeru Sentani a kde se tam dají najmout lodě. Moc mu nevěřím, ale uvidíme.

20.7. úterý Potíže s klimatizací

Posledních několik dní vstáváme s Tondovým průjmem, a to je před šestou. Tedy na to, kolik ten hotel stál, to byla dost strašná noc. Z nepochopitelných důvodů se nic nevybaluje z igelitu. Tudíž ani matrace v posteli. Jak se člověk hne, tak to chrastí a prostěradlo klouže z jedné strany na druhou. Mám sto chutí jim to strhat.

Klimatizace, to je taky kapitola sama pro sebe. Aby uchladila v pokoji teplotu 25 stupňů, jednou za čas, tak na pět minut sepne a máte pocit, že jste omrzli. Pak to nějak vyberete, usnete a za čtvrt hodiny se probudíte s novými omrzlinami a tak to jde celou noc a z druhé strany se vám tvoří opruzeniny z toho igelitu, protože prostěradlo ujelo.

Pokus o výlet na jezero Sentani

Docela se těším na jezero Sentani. Tonda je důležitý, jak to všechno zařídil – jako přístav, kde nastoupíme do lodičku za 30.000Rp na hodinu a ta nás bude vozit, jak dlouho chceme, a zastaví nám, kde budeme chtít. Už jenom chybí, aby nám k tomu zpívali jak v Benátkách na gondole.

První podezřelá věc nastala, když jsme nasedli na motorky a naši řidiči se rozjeli na opačnou stranu, než Tonda ukazoval, se slovy, že tamtudy to nejde. Po 20 minutách jsme sice dojeli k vodě, ale nebylo tam živáčka, natož nějaká loď k najmutí. Přeci jenom se nemůžu udržet a nahlas se divím. Tonda, aby nevypadal jako blbec, seřval řidiče, proč jsme sem jezdili, když on sem nechtěl. Problém je v tom, že ani on pořádně neví, kam chce. Chlapíci řekli: „A ja“ a jeli zpátky.

Za dalších dvacet minut jsme zase u hotelu. Zapomněla jsem napsat, že při snídani nás zaujal člověk, který dojednával nocleh v indonéštině a mezi řečí pronesl česky: „No vy jste se snad posrali“ a pokračoval indonésky. Za chvíli už jsme se seznamovali. Představil se nám jako Petr Jahoda. Tak o tomhle člověku už jsem hodně četla. Většina článků je právě z Papui. Ptal se nás, jaký máme dnes program. Tak říkám: „Normálka, výlet po jezeře Sentani“, abychom vypadali taky jako zkušeně. A on říká, že teď nemá čas a musí vyřídit nějaké věci a že hodíme řeč večer.

No a teď se zase vrátím k tomu okamžiku, jak jsme zase zpátky u hotelu. Tonda je nasraný, že to neušéfoval, a teď to řeší asi s deseti lidma, kam teda vlastně k tomu jezeru máme jet. A do toho všeho přijel Jahoda se slovy: „No to jste brzy zpátky!“ Vypadáme jako úplný pitomci. Budu to muset vzít do svých rukou.

A teď už opravdu na jezeře Sentani

Dostáváme nový a správný tip. Jedeme na motorkách do Yahimu. Tam po dlouhém smlouvání děláme cenu za loď 40.000Rp na hodinu, ale s tím, že oni chtějí jezdit pět hodin, aby si vydělali. Tak to bude dřina. Na tomhle rovníkovým slunci budeme za chvíli jako škvarky.

Nakonec se nám to moc líbilo. Celé břehy lemují domečky na kůlech vybíhající do vody. Nevím, jaký důvod je k tomu nutí, ale jak později zjišťujeme, dělají to s oblibou na celé Papui a i na Biaku. V Yoga si dáváme v hospůdce na pilotech (na kůlech) obídek. Moc dobré. Loď na nás čekala a pak už jsme jeli plnou parou do Yabasa, protože se zvedl vítr a udělaly se velké vlny a vypadá to na déšť. Tady na břehu si někdo dokonce postavil chatrč ve větvích stromů.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Češi v našem hotelu

Z Yabasa k našemu hotelu v Sentani by to měly být asi dva kilometry. Směr taky celkem odpovídá, akorát se Tondovi nelíbí, že nám zde jaksi stojí v cestě letiště. „Tudy nemůžeme jít, to je blbost, to bychom museli přejít ranway a to se nesmí“, neustále brblá. „No tak se rozhlídneme, jestli nic neletí, a pak přejdeme. Co je na tom?“ Jasně, že se to dalo obejít. Šli jsme správně.

Okolo páté jsme zpět na hotelu a popíjíme naše zásoby studeného piva Bintang. Dohodnout Tondovi zásobu studeného piva v lednici nedělá vůbec žádný problém, zvlášť po tak dlouhé abstinenci.

Seznámili jsme se se dvěma Čechy, kteří přiletěli s Jahodou a právě se vrátili z Jayapury. Jeden vypadá jako inspektor Colombo a na sobě má velmi jeté oblečení, i když právě přiletěl, a tipovala bych mu tak 48 let. Ten druhý je starý asi tak jako my, je z Ostravy a tak strašně mumlá, že mu není vůbec rozumět. Prý píše knihu o domorodých kmenech z celého světa. Ale mohl taky mluvit o něčem úplně jiném Zítra odlétají do Wameny na ceremonii, kterou tam Jahoda dohodl a pak ke kmenům Kombaj a Korowai. Ten Ostravák Tondovi říkal, že už tu byl několikrát a že jednou se vrátil tak dobitý, že dva roky nikam nejel, ale teď už ho to přešlo. Popíjíme pivko a kecáme.

V sedm jdeme zavolat z Telcomu dětem. Děti jsou snad spokojené na táboře. Za 29.000Rp jsme kecali snad 5 min.

Colombo a spisovatel odcházejí do baru v Sentani, kde prý jako v jediné hospodě mají pivo. Tak se tam jdeme také podívat. Tedy pan domácí z hotelu nás tam hodil pickupem. Hm, velmi zajímavý bar. Budí to spíš dojem bordelu, ale prý není. V celé hospodě nikdo není kromě těch dvou Čechů a jednoho chlapíka coby jejich průvodce, který se mezitím stačil opít, a pak asi pěti Papuánek, které samy tancují před zrcadlem. Různě se kroutí, až oči přecházejí. Dáváme si s Tondou jedno pivko a jdeme zase pryč, protože stejně není slyšet vlastního slova. Češi, jak se později ukázalo, dostali slinu a odjeli do opravdického bordelu do Jayapury.

Na hotel se právě vrací i Jahoda. Konstatujeme, že máme málo piv, a vysíláme jednoho zaměstnance, ať někde sežene další. Asi za půl hodiny jich přinesl asi 15 (to jsou malé třetinky) a říká, že dál už máme smůlu, neboť tím jsme vypili pivo v celém Sentani. O půlnoci se vrací značně opilí Češi s totálně ožralým průvodcem, neustále blekotajícím cosi o kmenech Kombai a Korowai. Další průvodce poměrně inteligentního vzezření, který na ně do teď čekal, že udělají program, řekl, že se jich bojí a že nikam nepoletí. Jahoda se směje, že stejně poletí.

Jak to dopadlo, nevím, protože ráno v 5:00 odletěli do Wameny a už jsme s nimi nemluvili. Zůstala nám jen mejlová adresa na Jahodu a pár kusých informací, které jsme potřebovali vědět pro náš příští výlet do nitra Papui.

21.7. středa Výlet k moři

Na dnešek jsme si naplánovali výlet k moři, protože za celou dobu jsme se ještě nevykoupali. Jedeme ze Sentani na druhou stranu, než je Jayapura. Cíl naší cesty je vesnice Depapre u moře. Jahoda nás včera varoval, že jestli toto místo nemáme zapsané v permitech, tak nás tam nepustí. Doufáme, že pustí. Je to asi hodinová hezká cesta směrem ven z civilizace.

V Depapre, hned na začátku vesnice, na nás mává policajt, ať vystoupíme. Nikdo z celé policejní stanice neumí anglicky. Dáváme jim jednu kopii Surat Jalan, jedinou věc, kterou pro ně můžeme udělat, a oni nás zato propouštějí a ani nechtějí žádný manipulační poplatek.

Jdeme k moři na molo, kde kotví jukungy (loďky s vahadly). Naštěstí se objevuje chlapík hovořící anglicky – nějaký geolog – a pomáhá nám na tři hodiny najmout loď za 120.000Rp. Ještě když odjíždí, nám mává mapami a říká: „Buďte hodně opatrní“. Tu větu známe, slyšíme jí minimálně jednou denně. A ještě dodává: „Být přátelský, to je ten klíč.“

Vezou nás asi 20 min na pláž. Je fakt, že v některých situacích je člověk plně v rukách místních a musí věřit, že nás prostě nevysadí na nějakém opuštěném ostrově, neokradou nás a nezmizí. Jak lehké by to bylo.

Zaplaťte za použití pláže!

Na pláži je příjemný stín, protože je plná kokosových palem. Nejdřív šnorchlujeme, pak se válíme a pak piknikujeme olejovky se sladkým chlebem. Po 2 a 1/2 hodině jsme usoudili, že nám to již stačí a jdeme k našemu jukungu, který kotví opodál. V momentě, kdy nasedáme, na loď přichází postarší domorodec divného vzezření a chce po nás 50.000Rp za to, že jsme se tam koupali. Jsem rozhodnutá bojovat a nic mu nedat.

Drží loď za lano a říká, že tedy neodjedeme. Tak já říkám, že klidně neodjedeme a jdu si sednout na písek. Tonda ztrácí nervy a prosí mě, že to zaplatí, že to nemá cenu a že bude průser. Začínají se sem trousit další nepřátelé. A v tom mi dochází smysl všech varování. Tam, kde nesahá ruka civilizace, si místní utvořili vlastní pravidla. Jsou to prostě misionáři zkrocení divoši, ve kterých zůstalo právo, si na svém území dělat co chtějí. Tenhle člověk se prostě rozhodl, že ta pláž je jeho a my, bílí vetřelci, za návštěvu máme zaplatit. A když ne, může být zle.

Teprve tady jsem si uvědomila, v čem je tahle Papua divná a nebezpečná. Prostě v tom, že tady vůbec, ale vůbec nic nezmůžete. Indonéská vláda má plné ruce práce, aby si kus tohoto ostrova udržela, a vůbec nehodlá řešit problémy s nevítanými turisty. A současná prezidentka? Vyhlásila vojenskou moc, kdo se vzbouří proti režimu – zastřelit. To je jako v bývalém Sovětském svazu. No ono udržet 16.000 ostrovů pohromadě dá asi pěknou práci.

A tak prohráváme náš boj. Tonda platí 50.000Rp a odjíždíme. Divné je nakonec i celé Depapre. Všichni po nás tak ošklivě koukají, žádné děti nevolají „Hallo Mister“! Prvním bemem mizíme do Sentani.

Večeříme v Rumah makan Mickey, nejlepším to warungu v Sentani. Když vylézáme z hospody, zaujal mě chumel místňáků napjatě sledujících cosi v televizi na ulici. Oni totiž prodávají svá audio – video CD na zemi na ulici a k přehrávači mají připojenou televizi. Jdu se taky podívat, co by tam tak mohlo být zajímavého. No to snad ne – Teletabies!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí