Na ostrově Biak

To je ale příjemné překvapení. Vypadá to, že jsme přistáli na velmi přátelské půdě. První překvapení je žluté taxi, které z letiště do města stojí jen 5.000Rp na osobu. Druhé překvapení je poměrně hezké městečko Biak s nízkými baráčky a širokými ulicemi. On má totiž Biak dost pohnutou historii.

Za druhé světové války se tady v několika jeskyních skrývali Japonci před Američany. Největší jeskyně je nedaleko městečka Biak. Zde bylo 500 Japonců a aby se nenudili a taky aby jim někdo vařil, odtáhli sem 100 papuánských žen. No a jeden manžel to nevydržel a naprášil to Amíkům a ti nelenili a shodili do jeskyně sudy s benzínem a pak to zapálili. Samozřejmě všichni zahynuli. Rodiny těch zemřelých Japonců se sem teď každý rok přijíždějí modlit a uctít památku zemřelých a asi tak trochu jako odškodné za ty papuánské místní ženy sem na Biak dávají nějaké peníze.

Další věc, která ovlivnila život Biaku, byl výbuch podmořské sopky v r. 1996 a následná vlna tsunami, která kompletně Biak zdevastovala. Bylo plno mrtvých a dodnes prý jsou lidé traumatizovaní, protože vědci zjistili, že Biak se nachází v centru tektonické zóny a toto se může kdykoliv zopakovat. Městečko Biak bylo znovu celé obnovené, a proto je teď takové hezké. Teda no hezké, na indonéské poměry. Samozřejmě, že je tady plno odpadků a vedle silnice jsou kanalizační stoky, které jsou částečně zaklopené a částečně otevřené.

Vrátím se ale zpět k naší cestě z letiště. To bychom nebyli v Indonésii, aby si k nám do taxi nepřisedl chlapík se slovy, že nám jen poradí. A tím se začala naše pětidenní anabáze na Biaku plná různých nečekaných zvratů, jejichž aktérem byl právě tento člověk.

A zase máme průvodce

Mateovi bylo 31 let, byl vysoký skoro stejně jako já (182 cm pozn. autora) a měl kudrnaté černošské vlasy. Vystudoval vysokou školu ekonomie v Manadu, nežvýkal betel, protože se mu to nelíbilo, nikdy nekouřil marihuanu, protože se bál drog, nepil alkohol (pouze výjimečně), protože by byl opilý, a bál se svých rodičů, především maminky. Zato kouřil jak fabrika a měl v Manadu jedno nemanželské dítě, které si uhnal při studiích a dodnes věřím tomu, že za to určitě ani nemohl. Uměl docela dobře anglicky, když pominu to, že nepoužíval časy.

Takže Mateo nastoupil k nám do taxi a řekl, že nám poradí a pomůže a nechce za to žádné peníze. Já jsem mu řekla, že mu stejně žádné peníze nedáme, protože veškeré informace máme v Lonely Planet a nemusíme za ně platit (nepočítám-li cenu knihy).

Objeli jsme pár hotelů a pak jsme si vybrali hotel Maju na hlavní třídě v nejnižší cenové kategorii 70.000Rp se snídaní. Nic levnějšího už se na Biaku nenacházelo. Pokoj byl sice plný komárů a před oknem byla zeď, ale zato měl větrák a jak už jsem řekla, byl na hlavní třídě. Mateo trpělivě čekal před hotelem.

Dostali jsme s Tondou nápad, že sice nepotřebujeme žádného průvodce, ale že by nám mohl připravit výlet na nějaký pěkný opuštěný ostrov. To je totiž v Indonésii taková sázka do loterie. Na jakýkoliv ostrov se dostanete kdykoliv za slušnou cenu, ale dostat se zpátky je umění. Dát někomu peníze napřed je blbost, takže záleží pouze na domluvě, že se pro vás ta dotyčná loď vrátí. No a když se jim zrovna nebude chtít nebo budou mít lepší kšeft, klidně vás nechají na ostrově. A proto jsme se bláhově domnívali, že na tohle by nám byl Mateo dobrý. Ale nebudu předbíhat.

Romantické pláže u letiště

Nastínili jsme vše Mateovi s tím, ať tedy připraví výlet a že se večer sejdeme. Hned jak jsme ho odpálkovali, jsme vyrazili na obhlídku Biaku a na policii s permitama. Na policii byl neuvěřitelně příjemný policajt. Neuměl moc anglicky, tak se nás ani moc nevyptával.

Hned potom bereme motorky a Tonda velí: „Na pláže k letišti!“ Jsem překvapená, jak ví, že u letiště jsou nějaké pláže, ale on tvrdí, že je viděl z letadla. Jo, pláž tam byla, ale asi tak 2x2m a zbytek tvořili koráli, vylézající při odlivu z moře. A to ty 4m čtvereční jsme ještě půl hodiny museli čistit od skleněných střepů, kterých je všude neuvěřitelné množství.

Asi tak hodinu jsme vydrželi šnorchlovat a trochu se opalovat. Ve vodě nic zajímavého nebylo a ještě ke všemu byla tak horká, že byla neprůhledná jak rosol. Cestu zpátky do města jsme vzali po břehu přes koráli. Cesta to byla opravdu zajímavá. Střídaly se tu baráky na kůlech s neuvěřitelným množstvím odpadků okolo, dvakrát jsme šli přes hřbitov, což moc nechápu, neboť při každém přílivu musí být nebožtíci nutně pod vodou, a mezitím vším vykukují z vody rozpadlé vraky lodí z války a všude si v propadlinách v korálech, tvořících malé bazénky, hrají malé děti. Nevím, jak to dělají, že jim nevadí ty skleněné střepy. Rochní se v těch odpadkách a jsou štěstím bez sebe.

Podezřele levný výlet od Matea

Večeříme v pouličním stánku. Já si dávám kus pečené juky a malý banánek zapečený v těstíčku, který miluji, a dávám si ho vždy, když na něj narazím, a Tonda si dává závitek se zeleninou a jelikož je dobrý, tak ještě jeden. Jo, bývaly doby, kdy jsme se báli si cokoliv dát na ulici. Dnes už se přímo na některá jídla třeseme. Ještě stíháme studené pivko na zídce před hotelem a už je tady Mateo.

Připravil pro nás dvě varianty. První padá, protože už nemáme karimatky a moje tenisky teď pochodují někde ve Wameně, a druhá, výlet na ostrov Rani, se zdá být lákavá. Nejdřív autobusem do Warda a pak lodí na ostrůvek, tam nádherný šnorchling a přespat v místní chatrči a druhý den se mrknem k nějaké laguně a pak zpět na Biak. To se zdá být dobrý program.

Platit budeme 200.000Rp za nájem lodi a něco za ten nocleh místním lidem. To je nějaké levné, když to lodí bude trvat skoro dvě hodiny. A teď schválně, co si za to své průvodcování řekne Mateo. No to je neuvěřitelné. Prý neví, že to záleží na nás, anebo jestli mu za ty dva dny dáme 100.000Rp. Jasně, dohodnuto, platí. To je totiž pro nás dost výhodné. On nám všude dohodne místní ceny, čímž nám ušetří víc peněz, než stojí on sám.

Říká, že na náš výlet vyrazíme zítra ráno v devět. Tonda se ptá, proč až v devět, že my vstáváme brzy a můžeme vyrazit klidně třeba v sedm. Mateo chvíli hluboce přemýšlí a pak říká: „Tak jo, tak vyrazíme v sedm“.

Jdu spát, neboť se mi klíží oči.

23.7. pátek Cesta autobusem do Wardu

Vyrážíme v sedm od hotelu. Rozhodli jsme se, že v hotelu nebudeme říkat, že někam jedeme. Důvod je prostý. My jim to řekneme a jenom co zmizíme za prvním rohem, okamžitě nám někdo vykrade pokoj. Zkrátka zítra budeme zpátky. Za pět minut jsme na autobusovém terminále. Autobus jede až v devět. Ptám se Matea, proč nezjistil, v kolik jede autobus, že tady teď musíme dvě hodiny čekat na zaplivané ulici. A překvapený Mateo říká, že on ví, že jede autobus až v devět, ale my jsme přece chtěli začít už v sedm.

Začínám pochybovat o Mateových průvodcovských schopnostech. Takže následné dvě hodiny trávíme na autobusovém a bemovém terminále. Alespoň jsme si v autobuse (dá-li se tak ta rezavá plechovka nazvat) zabrali dvě přední sedadla, kde je dost místa na nohy. Původně jsem také chtěla točit, jenže začalo pršet a stěrače zde zřejmě nejsou součástí povinné výbavy, protože nikde nevidím ani náznak, že by je kdy ten autobus měl. Takže sklo je neprůhledné. Řidič je v naprostém klidu. Vlastně, proč se divím, na Sulawesi také autobusy neměly stěrače, jenže už jsem na to zapomněla.

Za hodinu a něco jsme ve Wardu. Je tady malý přístav s pár kotvícími jukungy. Vypadá to, že má Mateo plné ruce práce se sháněním lodi. Přišel mi vysvětlit, že to není jednoduchá věc. To vím taky a právě za to ho platíme. Jo hochu, když chceš být průvodce, tak si to nějak zařiď. A pěkně za ty peníze, co jsme dohodli. Tentokrát budu tvrdá, už mám všech těch indonéských průvodců plné zuby.

Lodí na ostrov Rani

Tak, loď už máme, ale Mateo říká, že oni chtějí 200.000Rp najednou, jinak že nejedou. Je mi jasné, že se pro nás zítra nevrátí. Mateo nás ujišťuje, že určitě jo, že jsou to jeho známí.

Nakoupil se benzín a může se jet. Moje pochybnost o celém výletu se zvýšila, když po tři čtvrtě hodině, kdy už jsme dost daleko od břehu, ostrov stále ještě není na obzoru vidět. Už už to vypadalo, že posledních pár dní strávíme v klidu… Pak se na obzoru začaly objevovat první palmy. Po 1 a 1/2 hodině vystupujeme asi 150 m od břehu v mělké vodě, protože je odliv.

Na břehu jsou dvě chatrče. V jedné bydlí rodina s pěti dětmi a druhá je prý náš „homestay“. Konečně budeme taky bydlet na kůlech! Ne, je to tady nádherné. Samé palmy, bílý písek, plno mušlí, nádherné moře a ostrov obydlený jen pár obyvateli.

A samozřejmě Mateo, který se dme pýchou. Celý zbytek dne šnorchlujeme a sbíráme mušle. Mateo je neustále v těsném závěsu. Už na lodi se mi chlubil, že má taky masku a šnorchl a že taky umí šnorchlovat. Je šťastný, že se nám tady líbí a sbírá mi mušle. Mušle jsou krásné, jenom nevím, jestli to bude stát za ty problémy na Ruzyni. K tomu, když si vzpomenu na ty fosílie z Wameny, bude to pro celníky božská kombinace.

Navíc ještě od sousedů kupuji obrovskou mušli za 5.000 Rp, což je 15 Kč, a to by byla klukovina ji nekoupit. Mateo nám zařídil pár kokosových ořechů. Vylezl pro ně na palmu jeden mladík. Jsou plné mlíka a mají jen tenkou vrstvu kokosové dužiny. To mám hrozně ráda.

Ráj bez záchodu a koupelny

O všechno jídlo, které jsem nakoupila, se dělíme s Mateem, který včera tvrdil, že si jídlo zajistí sám. To je trochu čára přes rozpočet, protože nám to vystačí jen tak tak. Obdobné to má Tonda s cigaretami. Aby mu stačily, nabídnul ráno Mateovi, že mu jich koupí, kolik chce. Mateo souhlasil a nechal si koupit jednu krabičku se slovy, že to stačí. Takže teď už zase kouří cigarety Tondovi.

Od sousedů jsme dostali škopek vody na umytí. Postavili nám ho za chatrč na vybetonovanýhrob, asi jejich dědečka. Tak se oplachujeme na hrobě úplně stejně slanou vodou jako v moři. Záchod tady samozřejmě žádný není, když pominu tu zástěnu z listí, kterou Tonda znehodnotil hned svojí první návštěvou. Teď už jenom do lesa.

Večer při svíčkách probíráme s Mateem naší příští cestu do jungle za stromovými a jeskyňovými lidmi. Mateo tvrdí, že už tam několikrát byl a že je na jungli úplný specialista. A ti lidi vůbec nejsou kanibalové a misionáři tam taky ještě nedošli a vůbec budeme jedni z prvních návštěvníků. A jelikož jsem pochopila, že každá informace o Papui se musí pečlivě střežit, nebudu psát, kam příště pojedeme.

Usínám a zpod moskytiéry hlídám obrovského pavouka na stěně. Kouká na mě, svítí mu oči a určitě se těší, jak na mě v noci vleze.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

24.7.sobota Laguna se nekoná

Fuj. V noci jsem šla na záchod a kam jsem posvítila čelovkou, tam zdrhali švábi. Divím se, že nevlezli taky k nám pod moskytiéru. Ležíme totiž na zemi na jakési matraci a mezi prkny jsou centimetrové škvíry. Akorát jsem jednoho švábíka vyklepala z pouzdra od kamery.

V 7:00 ( oblíbený čas Tondy) vyrážíme na obhlídku ostrova. Hlavním cílem má být laguna, po které se projedeme na loďce.Po dvaceti minutách máme být u laguny, ale nejsme, protože tady žádná není. Mateo dělá, že se diví. Obracím na něj tázavý pohled. Zřejmě aby zachránil situaci, se Mateo ptá: „A čemu vlastně přesně říkáš laguna?“ Buď je úplně blbý, nebo tady v životě nebyl. To nevadí, říkám, a vidina romantické plavby loďkou se pomalu rozplývá,zkusíme alespoň obejít ostrov kolem dokola.

Procházka kolem ostrova

Zrovna začal příliv. Jdeme kolem pár chatrčí, které tvoří malou vesničku. Tady na ostrově bydlí pár místních lidí a živí se zpracováním kokosových ořechů, ze kterých vaří kokosový olej a ten pak jednou za čas odvážejí na trh do Biaku.

Mají tady na ostrově dokonce malý dřevěný kostelík a školu. Jinak tu není vůbec nic. Dokonce jsme došli k úseku, kde byl pouze hustý porost z mangrovů a na břehu se válely kosti z velryb,které sem prý připlouvají umřít (neověřená informace od Matea). Postupně se cesta stává stále obtížnější, neboť z vody už koukají jen ostré skalky z korálů, které pod vodou pěkně kloužou. Na to upadnout, tak skončíš s natrženou prdelí (chtěla jsem říct v nemocnici, ale to je tady blbost).

Nesu si v každé ruce jednu velkou mušli, takže stěží vybírám balanc a Mateo mi další mušle nese v igelitovém pytlíku. Já mám prostě úchylku na mušle. Kam je doma dám, to nevím. Nejspíš budeme muset přistavět nějakou speciální místnost na mé skvosty z cest.

A loď nepřijíždí

Po pěti hodinách ke konci už pěkně vyčerpávající cesty (poslední hodinu ještě prší), jsme zase v naší chatrči. Během půl hodiny by se měla objevit naše loď. Měla by totiž přijet v 13:00. Samozřejmě na obzoru kde nic tu nic. Akorát je vidět, že je pěkně rozbouřené moře. Jdeme šnorchlovat. Mateo říká: „Jděte, já zatím budu čekat na loď.“

Samozřejmě, že loď nepřijíždí ani ve dvě ani ve tři. To už je nám s Tondou jasné, že nepřijede vůbec. Začínám být pěkně naštvaná a jelikož se mě Mateo bojí, odchází někam hledat jinou možnou loď. Tonda říká, že to čekal a že by tu loď začal shánět už dávno, protože už v přístavu, když si to všechno spočítal, mu bylo jasné, že za 200.000 Rp se pro nás nikdo nevrátí.

Tak sedíme my trosečníci před chatrčí a koukáme na prázdné moře. K jídlu už téměř nic nemáme (kdybychom se o každé sousto pečlivě nedělili s Mateem, měli bychom, a to už vůbec nemluvím o tady v Indonésii vzácném sýru, u kterého mi doslova pukalo srdce) a pitné vody máme půl litru.

Taky jsem zjistila, proč ty sousedovi děti neustále celý den řvou. Předtím jsem to nezkoumala, ale teď, když nemám co dělat, jsem si všimla, že každé dítě má prak a střílí po sobě mušle a vždycky ten zasažený řve do té doby, než trefí některého ze svých bratrů a to pak zase řve ten druhý.

V půl páté přichází zhroucený Mateo a tvrdí, že dnes žádnou loď na ostrově nenašel, ale zítra jedna pojede s kokosovým olejem na trh a vezme nás, ovšem za dalších 200.000 Rp. Jsem pěkně naštvaná a říkám Mateovi, že dostat se na tenhle ostrov není žádné umění, ale dostat se zpět, od toho je tady právě on.

Mateo, je strašně nešťastný. Říká, že je to jeho největší chyba v životě a že mu nemusíme dávat vůbec žádné peníze. Tak s tímhle člověkem jsme včera plánovali cestu do jungle. To abychom si v Česku před odjezdem rovnou nechali natisknout parte: „Pod vedením specialisty na jungli sežráni kanibaly“.

Zásoby docházejí

Tondovi je Matea líto a říká mi, ať na něho nejsem tak zlá, že se stejně nedá nic dělat, že budeme místo vody pít kokosové mléko a nabízí mu cigaretu. Co budeme jíst, už se raději nezmiňoval. Fakt je, že sousedi chytají dešťovou vodu a ta by eventuelně nemusela být závadná.

Mateo se rozzářil a pochlubil se, že se s ním nemusíme o nic dělit (teď, když už skoro nic nemáme) a že má uvařeno u sousedů. V zápětí se vrací s talířem plné smradlavé hmoty a že je to ságo a ať ochutnáme. Tak o tomhle jídle jsem také hodně četla, a proto jsem zvědavá, jak to chutná. Ságo se dělá ze ságové palmy procesem, který si nepamatuji, a je to v podstatě čistý škrob. Mně to nějak nechutná. Tonda říká, že by možná jednu porci vydržel.

Koukáme dál na ztmavlé moře. Co tady se dá dělat? Večery jsou tady dlouhé. Setmí se v šest hodin a člověk sedí zabalený do košile a sarongu, aby ho nesežrali komáři, a čumí, jak moře pomalu přichází blíž a blíž. Chtěla bych vidět obrovské kokosové kraby, kteří prý přicházejí v noci z jungle a za měsíčního svitu rozkousávají kokosové ořechy.

Jelikož jsem k večeři měla jen půl plátku toustového chleba, budu se muset nějak zasytit kokosem a zapít to mlékem. Našisousedi, jakmile zjistili, že nemáme nic k jídlu, nám nabídli, že nám prodají rybu. Tak jo, souhlasíme. Jenže naše představa čerstvě ulovené ryby se poněkud rozchází z tou sušenou, hýbající se červy v krabici, kterou ta dobrá žena vylovila z útrob její chýše.

Pečeme tuňáka!

Mateo někam zmizel a vrátil se s čerstvým doopravdickým tuňákem. Hurá, bude hostina. Trochu se mu vrátila nálada, že pro nás může něco udělat, a trochu tak odškodnit svou vinu za tu loď. Odešel do lesa nasbírat kokosové skořápky, na kterých to upečeme.

Vše se vyvíjelo slibně, když pominu, že nám ryba dvakrát spadla do písku, pak se zase málem spálila v plamenech a nakonec se ukázalo, že skořápek je málo, a tak se Mateo opět vydal do lesa, se slovy, abychom tam my nechodili a nespadnul nám kokosák na hlavu. Za chvíli křičí, ať se tam jdeme honem podívat, že objevil kokosového kraba. Tak jsme tam honem běželi. Pěkný kousek, nechtěla bych se s ním potkat.

Jenže co jsme tak ve světle baterek studovali kraba, vzpomněla jsem si, že ryba zůstala sama a tím pádem možná podlehla útoku místních tří psů. Taky že jo! Dalších pár minut honíme ve tmě s klackem po pláži psa a prosíme ho, aby nám vrátil rybu. Dal se ukecat a rybu nám vrátil.

Stejně je mi těch psů líto. Mateo mi říkal, že jim nikdo nikdy nedá nic k jídlu a že si je tady chovají ke štědrovečerní večeři. Tedy že je na Štědrý den zabijí, naporcují na kousky a pak je vaří v hrnci a přilévají tam levnou pálenku. Házím jim pár kostí z ryb, abych jim ten život alespoň trochu osladila. Psi jsou za to neobyčejně vděční. Od této chvíle za mnou chodí jak ocásci.

Před spaním kontroluji souřadnice pavouka. Je tam jak včera, jenom o kousek níž. Mateo nám ještě důležitě sděluje, že zítra v půl šesté musí dojít pro tu loď, aby se pro nás určitě nezapomněla stavit a mohli jsme tak v šest odplout. Ptám se ho, jestli potřebuje zítra vzbudit? Vůbec nechápal, o čem se to bavím. „No my totiž máme hodinky s alarmem a tak tě můžu vzbudit“, vysvětluji mu. „Já se vzbudím sám“, odpovídá „No a jak poznáš, že je půl šesté?“ „No přece uslyším kokrhat kohouty, podívám se na nebe a vidím, že ráno je tady“, odzbrojil mě. Aha.

25.7. neděle Loď připlouvá!

Vstáváme tedy s Tondou raději v pět, abychom byli určitě připravení. I když z toho Mateovýho výkladu jsem pochopila, že v šest znamená někdy ráno, brzy po rozednění. V půl šesté tedy Mateo odchází pro loď, která vzápětí připlouvá zpoza ostrova, takže jediný člověk, na kterého nakonec musíme čekat, je Mateo.

Moře je úplně klidné. Loučíme se s naší sousedskou rodinou, která nám v podstatě poskytovala přístřeší a dešťovou vodu na kafe. Cestou lovíme tuňáky na vlasec s takovými barevnými střapečky. Všude tam, kde se objeví hejno delfínů, je i plno tuňáků.

Je podezřelé, že Mateo moc nemluví. Touhle pomalou lodí, ještě s lovem těch tuňáků, nám cesta trvala skoro tři hodiny. V přístavu není ani noha, všichni jsou v kostele, tudíž tady není ani autobus. Mateo si právě vzpomněl, že je vlastně neděle a to bude s dopravou do Biaku asitrochu potíž. Zase se někam zdejchnul se slovy, že jde sehnat bemo. Zatím tady nic neprojelo.

V neděli nic nejezdí…

Je pěkný slejvák. Stojíme pod stromem a čekáme. Mám pocit, že jak se Mateo do něčeho zapojí, je všechno obráceně. Docela se těším do Biaku, že pošleme Matea do háje a tím pádem zase věci naberou správný směr. Tonda se také někam vydal hledat transport a já hlídám batohy.

Konečně přijíždí úplně shnilé bemo bez oken a dveří a v něm Tonda. Můžeme jet, ale jako obvykle nemáme Matea. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že mu ujedeme a tím se ho nadobro zbavíme, ale tak krutá zase nejsem. Mateo se odněkud vynořil s komentářem, že to bude drahé. Víceméně je mu jasné, že za ty svoje služby žádnou provizi nedostane. Celou cestu v bemu ani nemuk. My ostatně také ne, neboť kromě oken a dveří to auto také nemělo výfuk a tuhle hodinovou cestu jsem rozdýchávala ještě dlouho potom. Normálně být v Česku se nechám na několik dní hospitalizovat s těžkou otravou.

Co bude s provizí

Tak jsme zase v našem hotýlku Maju. Naštěstí po nás nikdo nevyhlásil pátrání, ač to každému muselo být divné, že je pokoj tři dny zamčený a my nikde. Mateo přešlapuje před hotelem a neví, co se dál bude dít s tou jeho provizí za své jedinečné průvodcovské služby. Nemít s sebou peníze, sedíme na tom ostrově ještě teď a do civilizace posíláme vzkazy po delfínech. Sadisticky mu říkám, že nedostane nic, ať si ty prachy vyrazí z těch jeho zločinných kamarádů, kteří se pro nás nevrátili.

Mateo se skoro rozbrečel a pak říká: „Ale já něco přinést musím, jinak mě maminka zabije.“ Čekají nás další dva katastrofické dny, protože Tonda mu nejen zaplatil, ale dokonce pronesl: „Já ho mám rád. Necháme si ho ještě dva dny.“ Čímž byl osud zpečetěn.

A já mu teď ještě k tomu všemu měla přetlumočit, jestli s námi chce být i zbývající dva dny. A to, že každý den dostane svých 50.000 Rp, protože si Tonda stále myslí, že nám víc ušetří. Zatím je bilance účtu taková, že nás stál asi 400.000 Rp navíc. Jak se nám později přiznal, vydělal si tyto dny sice více než obvykle, zato však nepřesáhl tatínkův důchod. To se ty jeho studia vyplatily.

„Ano, to chci“, nadšeně vyskakuje Mateo a už se maže domů převléct a najíst, aby tady zase za hodinu byl a mohlo se jet do Japonské jeskyně. My se jdeme taky po těch třech dnech polidštit a dát si do warungu nudle.