HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Výlety do okolí Wameny

Výlety do okolí Wameny

13.7. úterý Nespala jsem moc dobře ale jsem mile překvapená, že tady není téměř žádný hmyz ani švábi a tak. A taky Tonda, který kvůli prohibici zde, si nemohl dát ani jedno pivo, skoro nechrápal. Jenom trošku. Tak tedy od čtyř hodin nespím a píšu tenhle deník. Výsledek je skoro deset popsaných stran.

V 6:45 snídáme naše instantní kafe s místní hnědou vodou. Alespoň vím, po čem mi bude blbě. Ke kafi jsou dva předměty k jídlu. Jeden má tvar koule a druhý roličky. Vždycky se těším, co na mě vykoukne. Z koule se vyklubal studený kynutý knedlík plněný růžovým kokosem s medem. To už znám. Zato rolička mě přímo nadchla. Uvnitř celkem dobrého těsta se skrývají pravé polívkové nudličky jako od maminky.

Smlouvání o ceně třídenního výletu

Hned po snídani se objevuje Izak. Bože chraň nás zlého. Hned se ptá, jak jsme si rozmysleli ten náš třídenní trip. Vytahujeme na něj novou myšlenku, že chceme letět letadlem někam a pak se tři nebo čtyři dny vracet. Tedy já bych chtěla čtyři a Tonda je pro tři, neboť trpí utkvělou představou, že čím dál bude od Wameny, tím spíš dostane malárii. Taková jako přímá úměra. Teď je však opět otázka, za kolik.

No nebudu to rozepisovat. Asi po hodinovém jednání je výsledná cena 4.000.000Rp za čartnuté letadlo, průvodce Izaka, nosiče, jídlo pro průvodce a nosiče, cigarety pro všechny zúčastněné a noclehy u místních lidí, neboť nemáme stan, ale jen karimatky a moskytiéru. Taky nebudeme muset platit za fotky místních lidí a dále 10 flašek balené vody (pro jistotu máme i pilulky na úpravu vody).

A navíc Izakovi pak dáme naše dva spacáky z Hypernovy, karimatky a moje staré tenisky a flísku. To byla taktika, kterou jsem vymyslela už v Česku. V tu chvíli Izak vyskočil a začal nás objímat a chtěl hned všechno vidět a neustále opakoval, že nikdy ale opravdu nikdy mu nikdo nedal tak krásný dárek a že on ty věci hrozně potřebuje pro svoje průvodcování a že teď jsme jeho nejlepší kamarádi a běžel zajistit letadlo. Datum naší cesty je tedy závislý na letadle.

Kde je Wogo Wogo?

Vyrážíme na celodenní výlet. Cíl cesty je jeskyně Wogo Wogo a pak mumie v jedné ze tří vesnic nedaleko Wameny. Becakem jedeme na bemový terminál. Hned vedle je trh.

Prodej tabaku na trhu

Já úplně miluju atmosféru trhů. Tu barevnost, plno lidí, smrad z ryb a tak. Vůbec mi nevadí, že se brodím v prasečích sračkách. Největší sranda je jeden kotekáč s parádní čelenkou z peří stojící vedle obrovského magneťáku a prodávající kazety. Tak trochu doba kamenná vedle třetího tisíciletí.

Zkoušíme se vetknout do přeplněného bema jedoucího směr jeskyně Wogo Wogo. I když představa sedět vedle kotekáče je lákavá, my dva velcí Evropané vůbec nemáme šanci se sem vejít. Bereme si tedy vlastní auto – takový polonáklaďák a říkáme Wogo Wogo. Jasně, řidiči kývli Wogo Wogo a jelo se. Ale asi po 25 min zastavili, obešli auto a ptají se, jestli nevíme, kde je Wogo Wogo? Jak my máme vědět, kde je Wogo Wogo? Naštěstí se po cestě motá nějaký domorodec a ukazuje nám, že jeskyně je nedaleko.

Nechce se nám věřit svým očím. Před vchodem do jeskyně je postavený dřevěný plot s vratama. Musíme zaplatit za vstup. Cena je pevná – 20.000Rp. Pak si musíme podat ruce se třemi ženami, které mají Wogo Wogo pod palcem a vrata se otvírají a můžeme jít. Ženy byly postarší a z toho důvodu neměly vůbec žádné prsty na levé ruce. To si tady totiž ženy usekávají jeden článek prstu za jednoho zemřelého příbuzného. Později mi Izák ještě sdělil, že když mu umřou rodiče, usekne si ucho ale že prý jim to misionáři zakazují pod pohrůžkou vězení.

Vyneste mumii!

Jeskyně je krásná obrovská s různými druhy krápníků. Strávili jsme tady skoro hodinu a s čelovkama jsme prolezli i ty nejtmavší kouty. Tak a teď na mumii. Jedna nejhezčí je prý v Jiwice.

Tak jdeme asi hodinu pěšky a pak kus, to abychom si to urychlili, se vezeme na korbě náklaďáku. Ačkoliv jsme těm dvěma domorodcům vpředu výrazně řekli a oni to odkývali, že chceme do Jiwiky, dojeli jsme skoro až do Wameny. Při slejzání z korby jim celá obalená prachem oznamuji, že jsme chtěli do Jiwiky!

„Jo vy jste chtěli do Jiwiky? Tak to musíte zpátky“! Nemá cenu se rozčilovat. Zpátky nepojedem a tak zkouknem tu jinou mumii. Taky co může být na mumii hezčí. Určitě budou všechny stejně hnusné.

Nějací malí kluci nás ochotně vedou k vesničce. Ačkoliv zde nikdo není, během chvilky přibíhá několik domorodců a nejprve obřadně postaví židli doprostřed dvorečka a pak z jedné chýše vynášejí na světlo jejich mumifikovaného praprapradědečka a posazují ho na židličku a obřadně kynou, že můžeme fotit, jak se nám zlíbí. 

Mumie

Zřejmě si svého prapředka považují ne z důvodů jeho bývalého společenského postavení, ale z důvodů jeho výdělečné činnosti. Protože za to celé chtěli zaplatit 50.000Rp a zapsat se do pamětní knihy návštěv, odhaduji, že pradědeček asi vydělává nejvíc z celé vesnice.

Betel a hřebíčkové cigarety

Vracíme se zpátky na silnici a stopujeme bemo do Wameny. Prohlížím si spolucestující. Nikde v Indonésii jsem neviděla žvýkat betel v takovém množství jako tady. Ty lidi mají ale úplně totálně sežrané zuby a červené dásně. Zajímalo by mě, z čeho mají takové divné zakalené oči.

V celém narvaném bemu nekouřím akorát já. Jinak všichni bání ostošest. Včetně žen a malých dětí. Kouří s takovou vehemencí, že to vypadá, že snad tu cigaretu vcucnou a na konci jim nezbude vajgl delší než dva milimetry. Chtěla jsem se ještě na chvíli zastavit na trhu, ale oblíbilo si mě jedno místní individuum – nějaká ženská v roztrhaných šatech s hlavou posypanou moukou a v ruce držela kost, kterou dloubala nehty. No furt chodila za mnou a když jsem se zastavila, tak si stoupla tak těsně za mne, že se mne dotýkala. Z toho jsem neměla vůbec dobrý pocit, takže bereme becak a k hotelu.

Fosílie jako suvenýr

Na večeři jdeme zase do toho našeho Warungu. Tentokrát si dávám Nasi goreng. Jelikož si moc v rybách nehovím, zbývají mi tady v Indonésii čtyři možnosti jídla: smažené nudle, smažená rýže, smažené kuře s rýží a knedlíčková polívka bakso. Tonda by zase mohl jíst ryby od rána do večera.

Tentokrát jsme tady bez armády, zato venku už číhají prodejci suvenýrů. Jen co vycházíme, obklopují nás a snaží se nám něco prodat. Ozdoby, kamenné sekyrky a ty jejich úžasné zkameněliny. Všechno to je jak z doby kamenné. Kupujeme tři fosílie (zkameněliny). No jestli jsme vloni překvapili celníky na Ruzyni kostmi z velryb, tohle je musí odrovnat úplně. Takovéhle fosílie totiž teď máme pouze my a Národní muzeum v Praze.

Snaží se nám prodat nějaké další věci, ale my už nic nechceme. Poslední vytrvalec nám ukazuje kohoutí pařát jako ozdobu na krk. „Nevíš, co bych s tím dělala? Tohle přece nemůžu v Praze nosit“, vysvětluji mu. Hm, kývá hlavou a ukazuje mi, že s tím jdou ale pěkně čistit nehty.

Na hotelu jsme slupli jednu z našich konzerv, připravenou na trip. Konzervy se tady nezkazí, protože Wamena se nachází v nadm. výšce 1600 m a je tady příjemné klima. V noci je dokonce chladno a každý den tady prší. Chvíli odpoledne a pak v noci. Přišel Izak projednat nějaké věci. Kupodivu nechce žádné peníze. Zatím vše klape. Cesta se rýsuje na pozítří.

14.7. středa

Jé dneska není dobrý den. Je mi blbě. Bolí mě břicho a žaludek. Musím si udělat seznam, z čeho mi tak může být špatně:

1. Zkažená voda, ve které se myjeme. No jo ale zase jí nepijeme ?!

2. Ta divná snídaně, tedy spíš konkrétně ta voda na kafe. Ale zase že není blbě i Tondovi?

3. Každý , kdo kolem mě projde mi musí podat ruku. Nesmím si strkat prsty do pusy

4. Jezdíme narvanými bemy s domorodci a chytneme od nich kde co. To mi připomíná, že už bychom se měli předobjednat na hygienickou stanici.

5. Taky jestli jsem včera večer nevypila moc desinfekce (slivovice). To bude asi ono!

Kolem deváté se můj stav stabilizoval – to znamená, že záchod můžu opustit na dýl než pět minut, a tak opět vyrážíme na celodenní výlet do okolí Wameny. Izak nám dává tip na celodenní trek. Jo to bylo taky dobrý. Vyšla jsem před hotel a Izak ještě s jedním chlapíkem mi řekli, že mi to moc sluší a že jsem hezká a pak se mě zeptali, kolik je mi let. A já říkám: „Kolik byste mi tipovali?“ Ten chlapík „45“ a Izak „ne to jí není 42“. Jsem vyřízená. No to je strašné. Na svůj věk vypadám asi dost sešle. Hned jak přijedu domů, objednám se na kosmetiku, třeba s tím půjde ještě něco dělat.

Zeny jdou na trh

Přeplněná bema

Bereme bemo za 1.000Rp a jedeme do vesnice Wesaput. Odtud přes zavěšený most, asi hodinu do Pugimy a pak do Siepkosi. Samozřejmě, že cestou potkáváme domorodce, se kterými Tonda pokuřuje a fotíme je. Většinou chtějí za foto 2.000Rp a cigaretu. Cestou objevujeme krásnou jeskyni, kde pramení řeka.

Odpoledne na křižovatce čekáme na bemo. Přijelo, nastoupili jsme, ale nemůžeme jet, protože Tonda zabírá dvě místa. Platíme tedy za tři lidi. V Pasaru přestupujeme na jiné bemo. Tentokrát se Tonda nějak srazil se dvěma Papuánkama. Ty nafoukly držky a sfoukly je, až když vystoupil. Můj žaludek nemá šanci na zlepšení. V bemu – takový malý mikrobusek tak pro pět normálních Evropanů – je tady narvaných 16 lidí a opět jediný, kdo nekouří, jsem já. Zajímavé je, jaké jim všem tečou takové pěkné zelené nudle. Jedna z nemocí, kterou ještě nemám, ale nepochybuji, že hned zítra budu vypadat stejně.

Jak se jí red fruit

Ve Wameně je velké mistrovství Indonésie ve fotbale. Tonda se jde s Izakem dívat. Wamena vyhrála 6:0 nad Manadem. Po fotbale nás Izak pozval k němu domů, abychom se šli podívat, jak se jí „red fruit“. Tak jo bereme nějaké dárky pro jeho rodinu (5x propiska, 4x bonbon z letadla a 1x pohled Prahy). Tonda mu původně chtěl dát i otvírák na lahve s nápisem Skanska, ale usoudili jsme, že tady není co otvírat, a tak by to jako dárek nebylo vhodné. Také žetonky do nákupních vozíků v hypermarketech se moc neosvědčily.

Vše se odehrává na dvoře, mezi prasaty a slepicemi. Obřadně mi přinesli židli, ať si sednu a vše točím na kameru. Dále na zem položili dřevěné koryto a v něm rozkrájené nějaké červené ovoce. Pak se v tom celá rodina začala přebírat a něco pojídat. Izak ukazuje, že mám točit. Tak já točím, jak celá rodina dřepí u koryta na zemi a jí. Mám pocit, že si ze mne dělají blázny. Pak přestali a jeden mladík začal ovoce mačkat a hníst rukama a přilívat do toho vodu a z té hmoty vymačkal takové červené bláto.

Hostina na dvore

Tak a červená kaše je hotová. Přinesli lžíce a slavnostně nám s Tondou pokynuli, že celou tu dobrotu máme ochutnat první. Toho jsem se bála a už je to tady. Nabírám na špičku lžíce a ochutnávám. Nemá to vůbec žádnou chuť. Tonda je statečnější a dává si plnou lžíci. Taky dalších 14 dní měl takovou sračku, že mu úplně splasklo břicho a to jsem naposledy viděla, když si mě před dvanácti lety bral. Po nás se celá rodina vrhá na tu dobrotu včetně stoleté babičky a za silného mlaskání vše do pěti minut zmizelo.

Rozdáváme dárečky, půjčujeme si od Izaka batoh na deposit a mizíme. Stejně bude strašně lejt. Opět, tak jako každý den, vypadává v celé Wameně proud.

15.7. čtvrtek Hodinový hotel

Tak jme dnes v noci usoudili, že ten náš hotel nebude úplně obyčejný hotel, nýbrž hotel hodinový. A taky že jo. Tonda se byl ráno přeptat a prý za 50.000Rp jsou ta děvčata k mání. Bylo nám totiž divné, proč nám celou noc někdo bouchá na dveře a neustále se dožaduje cigaret a peněz. Ono divné bylo už od začátku to, že tady bydlíme jen my a ostatní hosté neustále migrují.

Po snídani balíme a pak přichází Izak, že letadlo je stále ještě v Jayapuře, ale že hned jak přiletí, poletíme. Batohy necháváme na letišti a jdeme se podívat k řece. Je tu živo. Ženy perou prádlo, děti se koupou a chlapi myjí v řece becaky, motorky a bema. Mezitím vším tu funguje jakási fabrika na stavební materiál. Ze dna řeky se vybírají kameny, na loďkách se vozí na břeh a tady se roztloukají mačetou a pak se třídí a podle velikosti frakce prodávají na stavbu domů.

Pilot musí odpočívat

Dáváme si ve warungu jídlo a mezitím se vrací Izak s dopisem od pilota, že se let ruší, protože je nemocný. Tak a jsme v „prdeli“. Zkoušíme ještě pilota přemluvit osobně, ale máme smůlu. Bydlí v takovém sice ne moc hezkém, ale zato určitě nákladném domě na kraji Wameny. Otevřít nám přišel sluha se psem trhačem. Pak se objevily tři zvědavé bílé holčičky a pak bílý pilot. Říká, že ho to moc mrzí, ale že se teď právě vrátil z Jayapury, kam ho odvolal šéf, a že je nemocný a šéf mu nakázal tři dny odpočívat. Tak dlouho čekat nemůžeme, takže nám zbývá varianta číslo dvě – jít pěšky. No alespoň ušetříme.

Prodavacka sladkych brambor a betelu

Za odpoledne jsme zařídili několik věcí jako napsání pohledů, nakoupení suvenýrů, zabukování letadla z Wameny do Jayapury atd. A taky už nebydlíme v našem hotelu – bordelu, ale když už jsme měli zabaleno, přestěhovali jsme se do jiného hotýlku hned naproti letišti. Je tady rušno a taky se můžeme naplno věnovat naší zálibě – totiž pozorovat, jak startují a přistávají letadla. To je s Tondou taková naše malá úchylka. Tonda je i rád fotí.

Hotel stojí 125.000Rp což je pro nás opravdu drahé, ovšem zde ve Wameně je to hned po bordelu druhý nejlevnější hotel. Na dveřích je samolepka od cestovky Livingstone a taky Českého klubu cestovatelů. Je tady čistá voda a příjemně, bohužel na rozdíl od bordelu, jak večer zjišťujeme, plno komárů a švábů. Izák se přišel podívat i s jeho manželkou na naše nové bydliště. Manželka, už jsem zapomněla, jak se jmenuje, mi dala dárek – prasečí kel na krk. Moc mi sluší. Jsem zvědavá, jak se bude líbit v letadle a v Praze.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí