HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Albánie

Albánie

První část vyprávění Radky Zounkové o cestách Albánií ve Škodě 120.

Kocour a Hyena

Jak píšou průvodci – země orlů, bílé místo na mapě Evropy (možná ani netuší, jak moc je to pravda), země kontrastů, diamant Balkánu a mnohé další přívlastky a superlativy.

Pravda je, že TO se musí vidět na vlastní oči. A jak to už bývá, vidět nestačí, to se musí zažít. Země je to malá, o to hustší a intenzivnější jsou zážitky. My jsme tam byli dva týdny a nestačilo to. Tak jen stručně, o čem si budete moct přečíst, abyste se mohli rozhodnout, jestli to stojí za to číst.

Byli jsme v Albánii. Bylo nás ne pět, ale sedm a dopravovali jsme se tam dvěma škodovkami, o těch se určitě něco dočtete. Měli jsme s sebou lana, karabiny a úvazky, neoprénové botky a nafukovací lodě, batohy a většinu jídla, které jsme tam snědli. Nepočítali jsme s tím, že budeme jezdit stopem, a nakonec jsme jezdili. Nepočítali jsme s tím, že budeme jíst od místních, a nakonec jsme jedli. Nepočítali jsme s tím, že se budeme nějak dlouze bavit s místními, a nakonec jsme se bavili. Ono to totiž v Albánii jinak nejde. I kdybyste tam jeli klimatizovaným supervozem, ve kterém nemusíte otevřít okýnko, stejně se vám Albánie vetře dovnitř. A my jsme ty okýnka otevírali dobrovolně. A nejen okýnka na škodovce… Stálo to za to.

Jak to začalo

Začalo to vlastně na Islandu, ale to tady nejspíš nikoho moc nezajímá, takže to s dovolením vynechám. Pak to začalo tak, že mi jeden kamarád, sám náčelník výpravy (tehdy to vlastně ještě nebyl ani můj kamarád) napsal, že tak trošku pokukuje po Albánii, a že kdyby ho někdo třeba trošku pošoupnul, že by tam jel. Vzhledem k tomu, že to tehdy ještě nebyl ani můj kamarád, moc jsem do něho nešťourala, ale asi to za mě udělal někdo jiný, protože někdy v dubnu už mi psal, že do Albánie jede, a jestli jedu taky. Byl by hřích něco takového odmítnout, tak jsem odpověděla, že určitě jedu taky a pak už jsem se jenom klepala, aby do toho něco nevlezlo. Ani mně, ani nikomu jinému. (Ono nakonec vlezlo, ale to tady asi taky nikoho nezajímá, takže to s dovolením taky vynechám.)

Do přípravy expedice až tak moc nevidím, protože až skoro do poslední chvíle jsem vlastně nikoho z ostatních účastnivších se neznala. Akorát náčelníka výpravy jsem pravidelně zásobovala informacemi o Albánii typu tamten povídal a na internetu jsem četla a bylo to tady, přečti si to taky. Já jsem většinou neměla trpělivost, abych si přečetla všechno, co jsem našla, on na to pak neměl čas. Ještě že to bylo až tak měsíc před odjezdem, protože kdyby to trvalo dýl, nikdy by mě s sebou nevzal. Musela jsem být nesnesitelná, nedokázala jsem se bavit o ničem jiném.

Něco o mapách

Samostatnou kapitolou jsou mapy. Když někam jedeme, předpokládáme, že bychom měli vědět, kam jedem a jak to tam vypadá. No, ona to není zas až taková pravda, ale nějaké mapy se vždycky hodí. S Albánií je v tomhle trochu potíž. Mapy totiž nejsou. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Jenže ony jsou. Chytře ukryté někde na internetu, konkrétně na webu knihovny univerzity v Berkeley, a když člověk zná přesné adresy, tak je i najde (pomocí vyhledávače se najít nedají, nebo jsem nechutný břídil a nemám právo využívat služeb pana G).

Ale kde vzít přesné adresy? Nakonec se ukázalo, že není potřeba znát ani přesné adresy, jen poslat několik emajlů na ty správné konference a přes ty správné lidi se dá sehnat úplně cokoliv. Takže asi tak po týdnu mi doma leželo zbrusu nové cédéčko plné map včetně těch správných internetových adres, kdyby se z toho cédéčka náhodou ty mapy chtěly ztratit.

Zbýval poslední problém – jak je dostat nějak rozumně rychle do Prahy. Někteří poskytovatelé emailových služeb tvrdí, že se od nich dají poslat soubory neuvěřitelné velikosti. Zkoušela jsem to, kecají. Taky jsem zkoušela ftp, to bylo o něco lepší. Nedomyslela jsem ale to, že to může ztroskotat na druhém konci drátu. A protože to, že to na druhém konci drátu skutečně ztroskotalo, jsem se dozvěděla až tři dny po překročení albánských hranic, je celý předchozí odstavec úplně irelevantní a směle můžete zapomenout, že jste ho kdy četli.

Když jsem se po návratu do těch map dívala a snažila se najít, kde jsme to vlastně nakonec byli, zjistila jsem, že je asi úplně jedno, jestli ty mapy máte nebo ne. Ony jsou docela podrobné, asi jenom třicet let staré a za tu dobu se hory ani řeky moc daleko nepřestěhují, ale jak moc jsou přesné, to nikdo neví. A navíc azbuku už si taky moc nepamatuju.

Ještě jedna malá úvaha o mapách. Kdo má mapu, má většinou i cíl. Koukne do mapy a ví, kam chce jít a kudy. (No a nebo taky ne.) Po cestě se dívá do mapy a kontroluje, kde je, protože co kdyby náhodou sešel z cesty a ztratil se… Kdo mapu nemá, ničím takovým se nemusí zabývat, je mnohem svobodnější. Může si jít, kudy chce, kde se mu to zrovna víc líbí, kam ho to táhne. Ona taková mapa je vlastně hrozně svazující věc…

Konec o mapách, zpět k Albánii.

Čekání na Kalouse

Od konečného (od slova konečně) a úplného začátku expedice po překročení albánských hranic uplynulo pár dnů. O něco málo víc, než by se nám líbilo, ale pořád ještě ne tolik, abychom kvůli tomu odjeli bez Kalouse. Chápu, že čtyři ženský na dva chlapy jsou trochu moc a nedivím se, že náčelník byl ochoten na něho těch pár dnů počkat. Občas ty čtyři ženský byly moc i na mě.

Kalousovi totiž posunuli zkoušku z betonu a on musel zůstat v Praze, aby ji udělal. My jsme mezitím blbli ve Slovinsku na Soči, vyběhli na Prisojnik (sem by akorát pasovala historka o přítulných, leč strašlivě oprsklých ovcích v sedle Vršič, ale to taky ještě není Albánie, takže to s dovolením taky vynechám), v Chorvatsku jsme se vykoupali v Plitvických jezerech a objevili tam naprosto úžasnou jeskyni, v Bosně se povozili po Neretvě až pod Ten Most v Mostaru, co ho za války shodili a po válce zase znovu postavili, Ten Most, co dal tomu městu jméno a tolik jim na něm záleželo, že ho rozbombardovali. Nový most je opravdu nový, sice prý z těch starých kamenů, ale to nic nemění na tom, že je prostě nový a z Toho Starého Mostu, co jsem po něm šla jako malá holka, mu toho moc nezbylo.

Taky jsme se prošli Dubrovníkem v době, kdy hrál kdosi s kýmsi fotbal a půl města se na to dívalo na malých obrazovkách televizí povytahaných z domů na ulice, schody, náměstíčka a druhá polovina se na to dívala na velkou obrazovku přilepenou vedle hodin na zeď kostela na náměstí. Dohromady jsme vymysleli asi tak devět druhů betonu a tím jsme s Kalousovou zkouškou skončili. Však on ji udělá, hlavně, aby se mu podařilo včas dorazit. Poslední zpráva ve tvaru DO PODGORICE DORAZIME ZITRA RANO V PET NA NA NA NA NA NA… opustila mobilní telefon kolem desáté večer, kdy jsme vyráželi z Dubrovníku a čekala nás ještě dlouhá cesta podél pobřeží. S východem slunce ohromná romantika, můžu jenom doporučit.

Zkušenosti čtenářů

Dovo

Jestli se nebudete zlobit rad bych pridal odkaz na par fotek z albanie:)) http://fotkyzdovci.cz. jsou tam fotky z thethu i z primorske oblasti

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí