Cestopisy a reportáže

  Zážitky turistů z Thajska jsou vesměs hezké: příjemní a usměvaví lidé, krásné pláže, spousta květin, ovoce a dobrého jídla, plovoucí trhy, krátký trek v pralese s návštěvouhorských kmenů, noční život v Bangkoku. Jak ale tato země působí, když tady člověk, i s celou rodinou, žije a pracuje?

Panama se díky jim a díky členitému pobřeží může chlubit mnoha přírodními krásami, které však nejsou příliš snadno dostupné. Proto je také turistika v Panamě spíše na počátku svého rozvoje, což vynikne zejména v porovnání se sousední Kostarikou, která patří v Latinské Americe k nejoblíbenějším cílům milovníků tropické přírody.

Čína prodělává velký rozvoj a je čím dál jednodušší se do ní dostat. Každému, kdo by si chtěl na krátkou dobu odskočit za exotikou a dobrodružstvím ze Šanghaje, přináší následující článek zajímavý tip.

Křižovatkou kousek od sídla vlády sviští auta, najednou z boční ulice vykluše koník táhnoucí dvoukolák. Vozka jej švihá opratěmi, aby zvíře stačilo přeběhnout magistrálu před blížícím se chumlem automobilů. I ve futuristické metropoli lze spatřit kus latinskoamerického venkova. Ovšem jen velmi vzácně.

Po příjezdu k legendárnímu jezeru Inle jsem si říkala, do jaké turistické pasti jsme to zase nalétli: hotel vedle hotelu, bílá kůže všude kam se člověk podívá a šíleně předražené jídlo v turistických restauracích. Kdyby mi někdo tvrdil, že celodenní výlet na jezeru budu považovat za jeden z nejhezčích zážitků za posledních sedm měsíců, nevěřila bych.

Když jsem vycházel z hotýlku Guds v Orumiyeh, překvapil jsem paní, která zrovna vcházela dovnitř. Při pohledu na cizince si rychle, bojácně zakryla obličej částí svého černého čadoru. To mě přimělo posunout si klobouček taky trochu víc do čela, protože černými bubáky mě doma jako malého strašili.

Minulý rok jsme měli jedinečnou příležitost uspořádat tradiční svatbu v Pákistánu, která se od té evropské hodně liší. Moje žena pochází právě z této krásné země. Třídenní slavnost popisuje Albert Hajer.

V sedm hodin zapadá slunce nad Esfahánem. Město ale neusíná – právě naopak! Na Imámovo náměstí přicházejí stále další rodinky, party kluků i hloučky chichotajících se slečen a zabírají poslední místa na trávnících. Přes den bylo vedro, takže teď teprve začíná piknik. Už si ani nemáme kam sednout se zmrzlinou. Každý na nás pokřikuje: „Hello Mister, what country?“ Po sto padesáté čtvrté odpovědi „Džumhuriye Ček“, jsme rádi, že konečně usedáme do jednoho zákoutí a můžeme se kochat nádherně nasvíceným náměstím.

Město Zanjan v severozápadním Íránu bývalo dříve významnou zastávkou na Hedvábné stezce – v půli cesty mezi Tabrízem a Reyem (dnešní Tehran). Dnes je proslulé hlavně výrobou nožů. Když jsme do města přijeli a hledali hotel, blížila se půlnoc a výlohy plné naleštěných kudel, žabykuchů, dýk, šavlí a mačet na pocitu bezpečí rozhodně nepřidaly. Nicméně rána jsme se dočkali a mohli strávit v Zanjanu nádherný den ve skvělém bazaaru a se skvělou rodinkou.

Cukr mezi zuby, usrkavat caj a pak se natahnout pro vodni dymku. Uz se mi trochu toci hlava, tak si udelat pohodli a pozorovat ostani v cajovne. Jsou to vetsinou mladici, prichazi, vzdy trochu zpozorni, kdyz uvidi cizince, ale jen co zabafaji z vodni dymky, hned se smeji a chteji se bavit. „Odkud jste?“ je nejcastejsi dotaz v anglictine. „Cesi…? Aaa, Nedved!!“ A hned by se bavili o fotbale. Tak to je ted nas prvni vecer v Iranu. Nejsme sice jeste v tom „pravem“ Iranu, zatim jen kousek od Turecka, vlastne ted spise bliz Azerbajdzanu, a tady to dokonce driv Azerbahdzanu patrilo, takze je to tady riznute mnoha narody a kulturami.

Jsou chvíle, na které často vzpomínáme a které bychom rádi vrátili. Nebo alespoň zastavili hodiny a mohli vstoupit do času setkání s usměvavými přáteli. Vítejte v grónském království ledu u malých Inuitů.

První myšlenky o návštěvě východoafrické Keni nás přepadly už rok před cestou. Největší lákadla byla jasná – asi nejznámější africká safari spolu s nejvyššími pohořími Mount Kenya a Kilimanjaro v sousední Tanzanii se staly okamžitě naším cílem.

Začátkem podzimu roku 2004 vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že bychom před sebou měli cestu do Latinské Ameriky. Přišla ale akce GTS a my neodolali letenkám za pakatel. Následovaly 3 měsíce horečného plánování, zjišťování informací, mailování a organizování. 12.února večer jsme se odlepili od přistávací dráhy ruzyňského letiště a vyrazili směr Buenos Aires.

Vtíravý pocit, že mne někdo sleduje – rychlé otočení – nic, jsem přece v pokoji sám. A přece se klid nedostavuje. Pohled na stěnu na mapy světa, neklid roste a najednou to mám – milovaný bike v rohu mizí s němou výčitkou pod nánosem prachu. Dostavil se onen velmi dobře známý přetlak, který lze ventilovat pouze pořádnou adrenalinovou dávkou, na kterou je běžná vyjížďka jen slabým lékem.

O Kambodže jsem toho moc nevěděl (kromě úžasných fotek starobylých chrámů a genocidy Pol Pota a Rudých Khmérů), přesto mě tato země něčím přitahovala (např. víc než Laos, Barma či Vietnam). A tak se stalo, že jsem si našel pár informací, zabookoval vše potřebné a vyrazil.