HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Turecko trochu jinak (reportáž)

Turecko trochu jinak (reportáž)

Často se hovoří o vstupu Turecka do Evropské unie. Je to taková podivná hra. Turecko by chtělo, EU vstupní jednání stále oddaluje. Jednou vadí Kurdové, podruhé islám. Letos v červenci jsme se rozhodli podívat do Turecka sami na vlastní pěst, trochu zjistit jaké Turecko vlastně je. Autobus bulharské společnosti Katev nás hodil za 24 hodin na centrální nádraží do bulharské Sofije. Cesta přes Srbsko utekla rychle, horší byl přejezd srbsko-bulharské hranice.

Líní a zkorumpovaní bulharští celníci pracovali tempem jeden autobus půl hodiny. Vedro, smrad, nepořádek, volně pobíhající psi a beznadějné čekání. Po třech hodináchjsme vpuštěni do země, kde se tak trochu zastavil čas. Celník sbalil něco cigaret a piv a milostivě nás vpustil do Bulharské republiky. Pamatuji si Bulharsko před téměř dvaceti lety, moc se toho nezměnilo. Spíše k horšímu. Hned za hranicemi zkrachovalé továrny, zavřené restaurace. Sofija to samé. Ošuntělá, špinavá, Balkán. Máme den na prohlídku. Velká mešita (v Bulharsku žije 10% Turků) vedle pravoslavného chrámu a židovské synagogy. Jsme svědky pravoslavného křtu, dáváme si večeři (ceny pro nás příznivé), pivo Zagorku.

Čeká nás noční přejezd do Istanbulu. Na nádraží milé překvapení. Velký moderní autobus turecké společnosti Metro. To jsem ještě nevěděli, že takto bude vypadat cestování po Turecku vždycky. Na zavazadlo dostanete lístek jako do letadla. V busech na všech tureckých dálkových linkách je samozřejmostí klimatizace, občerstvení v ceně jízdenky, dva stevardi v černých oblecích, káva, čaj, kola, perníček, na delší lince několikrát. LCD obrazovky jako v letadle. Občerstvení probíhá stejným stylem jako v letadle – pomocí vozíčku. Stevardi vždy vymydlení, pronikavá vůně, úsměv na tváři. To samé řidiči. Vždy ochotní, milí, profesionálové. K dispozici i prášek proti bolestem hlavy či břicha. Jízdenky se vždy vystavují v kanceláři, v ceně je iúrazová pojistka. Platíte v hotovosti nebo kartou, vše přes počítač, stevard dostane výpis z počítače před cestou, každý má přidělené svoje místo. Nikdo nestojí, řidič nemusí manipulovat s penězi. Na každé zastávce (mluvím o dálkových trasách, zastávky tak po 50 -100 km) dostane stevard nový výpis. Velké množství konkurenčních společností se předhání v nabízení jízdenky. Na každém nádraží jste odchyceni naháněčem společnosti, můžete cenu usmlouvat. Cenová hladina jízdného je zhruba stejná jako u nás, úroveň cestování ale vyšší několikanásobně. V Turecku byste toto určitě nečekali. Nové nádražní terminály, čisté, v Istanbulu, Izmiru či Burse jsou kanceláře 160 konkurenčních společností. Vše je naprosto jasné a přehledné. Praha s Florencí by se měla skutečně stydět.

Při návratu do Čech nás špinavá karosa s kouřícím řidičem dostala zpět do reality. Bulharsko-turecké hranice opět na úrovni těch bulharsko-srbských. Razítko od Bulharů, pěšky z autobusu na tureckou stranu pro razítko, poté všechny věci ven, každý ke svému zavazadlu, další kontrola razítka, opět skoro tři hodiny.

Tak nějak návrat před rok 1989. Jinak v autobuse docela zábava. Bulharský Turek hovořící česky (pracoval v Čechách), mladý Maďar studující češtinu – cestující do Sýrie. Turkyně Elena hovořící lámanou ruštinou. Pohodoví lidé. Jeden z důvodů, proč se vracíme na Blízký východ.

Ráno konečně v Istanbulu, bereme tuto patnáctimilionovoumegapoli jen jako přestupní stanici (město již známe z předcházející cesty). Do dvaceti minut máme autobus do Ankary. Most přes Bospor a jsme v Asii. Podél Marmarského moře. Rozmanitá krajina. Hory, hory a ještě jednou hory. Dálnice stoupá až do 2000 m nad mořem. V Ankaře přestupujeme na autobus do Goreme, hlavního cíle naší cesty. Krajina se mění, mizí hory, začínají nekonečné stepi.

Jsme v Anatolii. Tady proběhla prvně v dějinách tzv. neolitická revoluce. Lidé zde začali pěstovat obilí, usazovat se ve městech. Ubývá civilizace, přibývá chudoby. Malé kamenné vesnice. Velmi řídké osídlení. Úzké minarety. Lány obilí. Slunečnice. Z fádní krajiny nás vytrhne slané jezero Tuz. Patří k největším slaným jezerům Turecka, jedeme kolem přes sto kilometrů. Rychle se stmívá a blíží se cíl naší cesty.

Goreme, hlavní centrum Kappadokie

Nacházíme zázračnou krajinu uprostřed nekonečné anatolské pustiny. Máme trochu strach, ale nakonec vše dobře dopadne. Za zvuků muezzina svolávající věřící k poslední (páté) modlitbě usínáme v pohodovém penzionu. Turecko je sice islámská země, ale islámská moderní země. Kdo chce chodí zahalen, převažuje ale evropské oblečení. V mešitách byla většinou také starší a střední generace. Při vstupu do mešity jsme byli vždy vlídně přivítání, nikdy jsme se nesetkali s nějakým nepřátelstvím. Stále jsme jen museli čelit otázkám, zejména typu „from?“

Oblečení Turků

Drtivá většina chodí velmi pěkně oblečena a všichni do jednoho vzorně ostříháni. K holiči chodí většinou večer. I v malém městečku je holičů několik desítek. Měli jsem pocit, že to je nejčastější zaměstnání vůbec.

Při pozorování tureckých rodin vidíte často velmi galantní chování k ženám a zejména velký respekt dětí k rodičům. Děti všude čisté, upravené, bezprostřední. Islám drží rodinu více pohromadě než u nás. Žádní opilci a povaleči, islám koneckonců alkohol zakazuje. V Turecku koupíte ale běžně pivo či místní víno. Nevím, zda je také výsledkem náboženské výchovy to, že nikde nevidíte posprejované budovy jako všude v Evropě.

Duševní orgasmus

Dva dny nás čeká Kappadokie. Hlavní cíl cesty. Jen jsem ráno vykoukl z okna, tak jsem musel zakřičet. Říkám tomu „duševní orgasmus“. Desítky skalních věží zvané peri bacalan (pohádkové komíny) přímo přede mnou. Krajina se tady formovala asi před 30 miliony let, kdy vybuchující sopky pokryly území sopečným prachem. Ten ztuhl na snadno erodovaný materiál zvaný tuf, na který se na některých místech přilnuly vrstvy tvrdé vulkanické horniny. V průběhu času vytvořila eroze z narušeného tufu charakteristické kuželovité útvary.

Skalní věže dosahují výšky až 40 metrů. V nich jsou roztroušeny desítky skalních kaplí, klášterů i celá města. Řada kostelíků má vzácné byzantské fresky z 9. století. Celá oblast je proto pod ochranou Unesca. Prošli jsme celé údolí Goreme, navštívili skalní město Cavusin, stopem objeli další skalní města Zelve a Ugrup. To vše podbarvené meruňkovými sady, oslíky, slunečnicemi. V Ugrupu jsme si prohlédli i slavné turecké lázně hammam, ochutnali i místní víno. Specialitou kraje jsou lehká bílá vína.

Dvě zajímavá setkání. „Prší?“ ozvalo se kousek za námi. Žena měla deštník proti slunci – výborná pomůcka, ve stínu bylo krutých 36 stupňů. Autorem výroku byla trojice Čechů vracejících se z dalekého tureckého východu od hory Ararat. Druhé setkání bylo s dvojicí českých stopařů mířících někam do vnitrozemí.

Další den se touláme po Goreme – chvíle klidu v místní mešitě (vždy zde najdete záchody, pitnou vodu, mýdlo), fantastický pohled na zasněženou sopku Ercieyes – 3916 metrů vysokou, stánky se suvenýry, rychlá občerstvení – všudypřítomný kebab či placka pida, malý trh se zeleninou a ovocem, dominují hromady melounů, jak zelených, tak i žlutých. Návštěva místní prádelny koberců i s odborným výkladem majitele. A všude opět milí a přátelští lidé.

Antalya

Nočním busem se přesouváme do centra turecké riviéry, do Antalye. Cestu trávíme s pohostinnou rodinou (krmí nás okurkami a rajčaty), s partou mladých Číňanek z Tchajwanu. Fascinuje nás noční Konya, islámské duchovní centrum středního Turecka. Noční stánky na velkém autobusovém terminálu jsou skutečným zážitkem. Desítky, možná stovky nabídek k jídlu ve dvě hodiny ráno. Turecké medy, dorty, grilované pochoutky, griliášové placky.

Zajímavé jsou semafory. Na zeleném i červeném světle je číslo udávající čas trvání daného signálu. Antalya. Opět velké nádraží. Místní dopravou do centra. Penziónek kousek od moře. Koupání, pohodová středomořská atmosféra. Město hodně západního střihu. Široké bulváry, velké nákupní možnosti. Zajímavé stavby – mešity, Hadriánova brána. Další den dolmušem – typická místní doprava, staví na mávání, malý minibus, cenu určuje místní magistrát – na hlavní nádraží tj. otogar, Všechna autobusová nádraží jsou vždy na předměstí měst.

Travertinová jezírka v Pamukkale

Naším cílem je město Denizli a nedaleká vesnička proslavené travertinovými útesy s jezírky – Pamukkale. Na nádraží v Denizli k nám přibíhá mladý Turek a nabízí nocleh v Pamukkale. Usmlouváme rozumnou cenu, posadí nás na místní bus, za dvacet minut nás ve vesnici čeká jeho matka a autem nás veze do svého hotýlku. To je boj o zákazníka. V Pamukkale je na 150 malých penzionů a hotelů. Cena velmi vlídná. Pokoj pro tři, záchod a sprcha na pokoji, k tomu snídaně, k dispozici bazén – 25 dolarů tj. přesně kurzem 208 korun na jednoho. Za to máte v Čecháchmožná špinavou ubytovnu. A pak přichází Pamukkale a Hierapolis. Obojí si vychutnáváme v podvečer i druhý den ráno. Úžasné travertinové terasy patří k nejvyhledávanějším tureckým lokalitám. Terasy vznikají tak, že z vody z horkých minerálních pramenů stékajících ze svahu se odpařuje a uvolňuje oxid uhličitý a zanechává za sebou krystalický sintr. Výsledná travertinová kupa, vytvářející ve svahu kaskády, si vysloužila přezdívku Pamukkale – bavlněný hrad.

V těsném sousedství jsou rozvaliny Hierapolis, slavného římské města s významnými termálními lázněmi. Koupal se zde Hadrianus a další slavní císaři. Město bylo na vrcholu slávy v letech 196-215. Od 6. století začalo upadat a zčásti zmizelo pod vodou a nánosy travertinu. Večer v Pamukkale popíjíme místní pivo Efez s domorodým majitelem malého obchůdku s potravinami. Občas kolem projede traktor s melouny i traktor s postřikem proti moskytům.

Cesta zpět do Istanbulu

Ráno jedeme dolmušem do Denizli a dálkovým spojem přes Izmir a Bursu do Istanbulu. Cesta trvá skoro 13 hodin, včetně trajektu přes Marmarské moře. Jedem se společností Kamil Koc. Dle turistického průvodce prestižní dopravce. Firma vzniklá v roce 1926 je skutečně profesionální. Stevard má i hygienické rukavičky, do klimatizace stříká různé druhy vůní.

V Istanbulu jsme kolem druhé hodiny ranní. Putujeme otogarem a hledáme spoj do Sofije. Před kanceláří postarší Bulhar, ochotně budí kolegu, otvírá nám kancelář a nocleh máme zajištěn. Bus do Sofije jede v 10 hodin dopoledne. Hranice s Tureckem stejná buzerace jako při cestě tam. Musíme vyplňovat bulharské celní prohlášení. Celníci objevují u bulharských turistů nepřihlášené cigarety. Následují prohlídky všech zavazadel cestujících s bulharským pasem. Tři hodiny trávíme v horku v pásmu nikoho mezi tureckou a bulharskou celnicí. Tak jsem si uvědomil, jak jsem rád, že jsme v Evropské unii a jsme tohoto šikanování ušetřeni. Vše špatné k něčemu dobré.

Seznamujeme se s Benem. S Benjaminem Andersonem, 30ti letým Australanem, který již 4 měsíce putuje na roční cestě kolem světa. Po Indonésii, Thajsku, Srí Lance, Indii, Pákistánu a Turecku je nyní s námi v Bulharsku. Ohromný pohodář. V bufetu na bulharské straně hranic dáváme něco málo k snědku a čeká nás přejezd celého Bulharska do Sofije. Tam se loučíme, ubytováváme v nádražním hotelu, na ráno máme rezervované jízdenky ze Sofije do Brna. Čeká nás noční Sofija a večeře. Netušíme, že v podchodu kousek od centra narazíme na Bena. A tak jdeme společně do restaurace. Vydatně povečeříme, vypijeme pár piv (cenzura), vyměníme emaily, uděláme foto, pozveme Bena do Broumova – bude v Čechách tak za dva měsíce, chtěl vidět Prahu a jižní Čechy, po rozhovoru s námi pochopil, že v České republice stojí za vidění jen dvě místa – Praha a Broumov.

Ráno opět bulharská společnost Katev a bulharsko-srbské hranice. Opět stejná písnička. Celníci jsou tak drzí, že si řeknou kolik chtějí piva, kolik tvrdého alkoholu, jinak vás nechají stát třeba celý den. Stěžovat si můžete jít kam chcete. Třeba na lampárnu. Normální zvůle a bolševické manýry.

Začal jsem reportáž, zda Turecko do Evropské unie. Nejsem politik a nevím všechna zákoutí turecké politické scény. Vím jen to, že pokud má být v unii v roce 2007 Bulharsko a Rumunsko, tak tam Turecko mělo být již dávno před nimi.

Statistické údaje OSN – srovnání:

Index životní úrovně: Česká republika je na 32. místě na světě, Turecko však až na 88. místě. Parita kupní síly: Česká republika 15 780 USD na jednoho obyvatele. Turecko jen 6 390 USD.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: