Brasília: zabetonovaná vášeň

Pěší prohlídka Brasílie je pouze pro odvážné. Rozbitý chodník, který se vine podél hlavní tepny Exio Monumental, zničehonic končí uprostřed trávy. Dál vede jen vyšlapaná stezka, jejíž načervenalá hlína se v neustálém mrholení mazlavě lepí na boty. Kdo chce přejít na druhou stranu, rozhlíží se po přechodu. Marně. Pak si matně vzpomene, že poslední viděl půl kilometru nazpět. Nezbývá než adrenalinové přeběhnutí šestiproudové vozovky nebo túra ke vzdálené zebře.

Takřka posledním útočištěm pěšáků jsou nákupní centra. Klasická brazilská pouliční atmosféra s čističi bot, prodejci deštníků či ananasů, s bezpočtem grilů a dalších stánků městu chybí. Její nesmělý náznak lze spatřit pouze v bezprostřední blízkosti autobusového nádraží. Všude jinde je jako po vymření.

Taková je Brasília, umělá metropole, k jejíž výstavbě dal v roce 1956 pokyn brazilský prezident českého původu Juscelino Kubitschek. Jako by stavitelé zapomněli, že člověk je tvor se dvěma nohama, ne čtyřmi koly. Například všechny banky stojí zásadně v jiné části města než třeba hotely, nakoupit se dá jedině ve vyhrazených zónách. Město víceméně úspěšně předstírá, že nemá s Brazílii a vlastně ani s planetou Země nic společného.

Ráj na papíře

Brasília byla stvořena pro automobily. Mimoúrovňové křížení silnic, všemožné okruhy a nájezdy, to vše mělo zajistit nepřerušovaný provoz. Podle původního projektu se doprava měla dokonce obejít bez semaforů a městem se mělo dát projet bez jediného zastavení. Fantaskní plány brzy vzaly za své. Provoz je sice plynulejší než v ostatních brazilských městech, ale zácpám se nelze vyhnout. Ačkoli jsou vozovky velkoryse široké, nápor aut nezvládají. Světelné ukazatele regulují dopravu pochopitelně i tady.

Brasília měla být malá metropole pro zhruba půl milionu lidí. Na začátku jedenadvacátého století se ale počet obyvatel přehoupl přes dva miliony. A téměř všichni míří do práce auty. Nemají příliš na výběr. Výstavba sítě metra (zatím je v provozu deset stanic na dvou linkách, které pokrývají pouze jižní část města) se neustále zpožďuje a na autobusy se příliš spoléhat nedá. Zvláště o víkendu funguje hromadná doprava jako na vybité baterie.

Více než hodinu čekám na zastávce autobusu, který mě má dopravit do kempu vzdáleného pět kilometrů od centra. Opodál přešlapují další tři lidé. Záchranu nám poskytne až mladík, který nabízí odvoz za obvyklou cenu jízdenky. „V neděli nejezdí skoro nic,“ vysvětluje podnikavec, který si přivydělává nahrazováním veřejné dopravy. Někdy přijede i dodávka, jejíž „průvodčí“ stojí v otevřených dveřích a hulákáním přivolává zákazníky, kteří příliš dlouho vyčkávají na svůj spoj. Na nezájem si „ilegálové“ nemohou stěžovat.

Za velikost národa

Brasília měla v mnoha ohledech nahradit dosavadní hlavní město Rio de Janeiro. Důvody k vybudování kompletně nového politického centra země byly následující: obava z vojensky zranitelné polohy Ria na břehu Atlantiku (ač zemi nehrozilo a dosud nehrozí žádné bezprostřední válečné nebezpečí), touha politiků po klidu od častých demonstrací v lidnatém Riu, snaha dodat národu výstavbou zbrusu nové metropole pocit jednoty a sebevědomí. V neposlední řadě měla být Brasília impulsem, který strhne Brazilce k novému dobývání „divokého západu“ čili k osídlování ohromných liduprázdných prostor ve vnitrozemí.

Jak už bylo řečeno, pod vznikem města je podepsán především prezident Juscelino Kubitschek. Dnes má na hlavním městském bulváru památník; kromě písemností, knih, fotografií, oblečení a dalších osobních věcí je tam vystavena rakev, která není označena jménem, ale nápisem Fundador (Zakladatel). Pro Brazilce se politik, jehož praděd dorazil v roce 1830 do Jižní Ameriky z Třeboňska, stal jednou z největších osobností národní historie. Jeho jméno nese spousta ulic, mostů či letišť po celé zemi.

Na podobě města mají zásadní podíl tři další Brazilci, ideoví následníci kubistického architekta Le Corbusiera. Urbanista Lúcio Costa navrhl originální půdorys ve tvaru letadla. Kubitschkův osobní přítel Oscar Niemeyer, architekt v té době již proslulý netradičními stavbami v Belo Horizonte, se stal autorem většiny nejdůležitějších budov ve městě. Roberto Burle Marx měl na starosti zasazení celku do krajiny.

Takový lepší kravín

Do pomyslného kokpitu půdorysného letounu plánovači umístili náměstí Tří mocí (Praca dos Tres Poderes). Na několika desítkách metrů čtverečních se nakupila politická elita země. Na jedné straně náměstí stojí sídlo vlády, palác Planalto, ten připomíná spíše „vyfešákované“ dvoupatrové parkoviště. Naproti je podobná budova, jejíž průčelí zdobí socha se zavázanýma očima; Nejvyšší soud. Dominantou náměstí i celého města jsou dvě propojené třicetipatrové budovy s charakteristickými „talíři“ z betonu, pod kterými se k jednání scházejí senát a sněmovna.

Trup letadla tvoří široký travnatý pás, který z obou stran obepínají šestiproudové silnice. Podél této dopravní tepny stojí dvě řady „jednovaječných“ ministerstev, jež se od sebe dají rozeznat pouze podle velkých nápisů označujících příslušný resort. Výjimku z monotónnosti představují pouze ministerstvo zahraničí, které je ze všech stran obklopeno vodou jako středověký hrad, a ministerstvo spravedlnosti, jehož stěny zdobí malé vodopády.

Na bulváru Exio Monumental lze najít i další úchvatné ukázky moderní architektury. Vyniká Metropolitní katedrála, kterou její stavitel Niemeyer vyprojektoval jako ostnatou mořskou lasturu. Naopak jiná betonová monstra vypadají pouze jako lepší kravíny; tomuto dojmu napomáhají zcela nevyužité plochy zarůstající neudržovanou trávou, tu a tam přerušené rozlehlým parkovištěm. V centru chybějí parky, z trávníků občas trčí strom nebo křoví, jehož semínko tam náhodně zanesl vítr.

Skanzen vyčpělých idejí

Křídla letadla jsou rozdělena na specifické zóny. „Je tu zvláštní sektor pro banky, obchody, kulturu,“ vysvětluje pyšně pětadvacetiletý Patricio Lopés, který pracuje v hostelu nedaleko centra jako recepční. Nechybějí čtvrti vyčleněné výhradně pro ambasády, školy či sportoviště. Důsledně oddělené od ostatních jsou i obytné sektory. Pokud si chce obyvatel Brasílie koupit chléb nebo mléko, musí pro něj do komerční zóny. Naštěstí není příliš vzdálená a koneckonců se tam dá vždycky zajet autem.

Obytné čtvrti jsou složené zásadně z třípatrových nebo šestipatrových slušně vyhlížejících bloků budov. Adresa je pouze šifrou složenou z řady písmen a číslic, neboť v Brasílii rezignovali na tradiční pojmenování ulic. Domy jsou barevně omítnuté, ukryté mezi stromy. A – světe div se – mají tam i chodníky, které v jiných částech města často chybějí.

O tom, že je Brasília mimořádným stavitelským počinem, svědčí její zařazení na listinu Světového dědictví UNESCO v roce 1987. Prestižní titul ovšem svazuje. Dostavba „letadla“, která stále na mnoha místech ještě ani nezačala, se musí dále řídit podle již padesát let starých, v mnohém značně přežitých plánů. Metropole pro třetí tisíciletí, jak byla Brasília, která se měla stát „moderním Římem“, nazývána, se proměňuje pouze v jakýsi skanzen idejí šedesátých let.

Kde je fotbal?

Bez ohledu na plány Kubitschka či Costy vznikala na kraji Brasílie ošuntělá předměstí, která jsou dnes mnohdy větší než samo „letadlové“ centrum. Právě tam nyní žije většina obyvatel současné metropole, která se od začátku výstavby stala lákadlem pro chudší vrstvy obyvatelstva z celé země. Například nevyšel předpoklad, že dělníci město postaví a pak se zase vrátí domů. Místo „komorní“ metropole se Brasília stala nekontrolovaně rostoucí megapolí. Jedním z přistěhovalců je i Patricio Lopés, který vyrůstal ve městě Natal na chudém severovýchodě, téměř dva tisíce kilometrů od Brasílie. „Zůstali tam sice mí rodiče, sourozenci a kamarádi, ale nikde jinde bych nevydělal tolik co tady,“ vysvětluje. Život v Brasílii se mu líbí. Jen ho trochu mrzí, že město nemá pořádný fotbalový klub.

V Brasílii jsou lepší školy a nemocnice, podle statistik je tam bezpečněji a také vzduch je čistší než ve srovnatelně velkých brazilských městech. Přesto se sem dlouho nedařilo nalákat ty, kteří měli tvořit hlavní „složku“ zdejšího obyvatelstva: státní úředníky. Jako dostatečná motivace nakonec postačilo zdvojnásobení platů a kvalitní ubytování. Přesto se ještě dnes zveličeně traduje, že se Brasília každý čtvrtek večer vylidní a její dobře vydělávající obyvatelé odjedou na prodloužený víkend do původních domovů.

Pověsti, které mají prazáklad v „dřevních“ dobách Brasílie, ochotně dále šíří lidé z jiných částí země, kteří k hlavnímu městu příliš vřelý vztah nemají. Sice jsou na národní budovatelský úspěch tak trochu povinně hrdi, ale současně na něm s oblibou hledají chyby – přitom většina z nich nikdy město viděla. „Brasília je krásná, ale… stála moc peněz…, jsou tam příliš vysoké daně…, kromě práce se tam nedá nic dělat…, je tam příliš draho…, nedá se tam žít,“ je slyšet nejčastěji. Naopak pravověrní obyvatelé Brasílie na svoje město nedají dopustit. Své moderní rodiště si pochvaluje například dvacetiletý student ekonomie Mário: „Všechno je tu sice dražší než jinde, ale o to vyšší máme výdělky. A že by tady nebylo ve volném čase co dělat, to je nesmysl. Stačí vědět, kam jít.“ Místem, které Mário doporučuje navštívit, je trh pod televizní věží přímo uprostřed Exio Monumental.

Kousek Brazílie

Je neděle odpoledne a parkoviště kolem věže se plní automobily. Stánky s oblečením a jídlem jsou již v obležení, lidé vychutnávají šťávu vymačkanou z cukrové třtiny nebo brčkem srkají kokosové mléko přímo ze skořápky. Na plastové tácky jim přistávají pokrmy z rýže a fazolí, z roštů opodál se line vůně masa. Amazonští indiáni s čelenkou z ptačího peří nabízejí suvenýry z džungle, děti běhají po trávníku a pouštějí draky. Skupinka mladých lidí zpívá a tančí capoeiru, mladá žena uprostřed v poklidu kojí mimino. Zdánlivě mimozemské město tady získává poněkud lidštější tvář. I v Brasílii si člověk může připadat jako v Brazílii. Aspoň někdy.

Sen politiků

Když dal v roce 1956 prezident Juscelino Kubitschek pokyn k výstavbě Brasílie, rozhodl se „jen“ uskutečnit sen mnoha generací brazilských politiků. O metropoli ve středu obrovské země se v Brazílii mluvilo od poloviny osmnáctého století. Když v roce 1822 získala tato portugalská kolonie nezávislost, diskuse se obnovila. V roce 1891 si Brazilci do nové ústavy dali závazek postavit vnitrozemské hlavní město a o tři roky později byla vybrána potřebná lokalita v rovinách státu Goiás.

Až v roce 1922 byl položen základní kámen v místech, kde dnes stojí brasílské předměstí Planaltina; pak projekt kvůli nedostatku peněz opět usnul. Probudilo jej až Kubitschkovo vítězství v prezidentských volbách v říjnu 1955. Činorodý politik na práce často osobně dohlížel. Stavělo se v hektickém tempu nonstop, cement a písek sem byl transportován mimo jiné letecky. Kubitschek prohlásil Brasílii za brazilskou metropoli 21. dubna 1960, ale jeho nástupci v prezidentském křesle jeho nadšení nesdíleli. Dostavba města vysávala státní rozpočet, zvedala inflaci a zadrhávala se. Před návratem federálních úřadů do Ria de Janeiro zachránil Brasílii zřejmě jen vojenský puč v roce 1964. Vláda militaristů, která apelovala na národní hrdost, si nemohla dovolit prestižní projekt vzdát. Po skončení diktatury v osmdesátých letech už po změně metropole nebyla poptávka. Brazilci si na Brasílii docela zvykli.

Rošády s metropolemi

Plán postavit uprostřed ničeho novou metropoli sice vypadá megalomansky, ale ve světě není tak neobvyklý. Brasília rozhodně není první ani poslední umělé hlavní město na světě.

Typickým příkladem geopolitického uvažování, které stálo u zrodu Brasílie, je americký Washington D. C. Ač to dnes vzhledem k jeho poloze na východním okraji země nevypadá, byl umístěn v půli teritoria původních třinácti států USA jako neutrální zóna při střetu Severu a Jihu.

V Austrálii vedly dlouhodobé spory mezi Melbourne a Sydney k tomu, že si Australané ve dvacátých letech vybudovali úplně novou metropoli Canberru. V Nigérii bylo hlavní město Abuja posazeno přesně do geometrického středu státu, aby se žádné z etnik necítilo diskriminováno. Ve středoamerickém Belize se k vystavění Belmopanu rozhodli poté, co v roce 1961 hurikán Hattie zle poničil metropoli Belize City. Petr I. nechal před třemi stoletími vybudovat Petrohrad na břehu Finského zálivu, aby se zaostalé Rusko přiblížilo Evropě.

Pákistán přesunul metropoli z Karáčí blíž k hranici s nepřátelskou Indií; v šedesátých letech stvořený Islámábád dává Indům najevo, že Pákistán se jen tak nevzdá nároku na území Kašmíru.

Občas politikům stačilo přesunout všechny úřady do sice již existujícího, ale dosud nevýznamného města. To je příklad kanadské Ottawy (vyvažující prvek mezi frankofonním Montrealem a anglofonním Torontem), kazašské Astany (snaha zvýšit počet Kazachů v regionu osídleného převážně Rusy) nebo Yamoussoukra v Pobřeží slonoviny (rodné město dlouholetého prezidenta HouphouĎtaBoignyho).

Autor je redaktorem MF DNES a článek na podobné téma napsal také pro časopis Týden.