Cestopisy a reportáže

Kyrgyzskému národu se podařilo obdivuhodným způsobem uchovat si dodnes svoje staré národní tradice. Přes léto se mnoho rodin stěhuje do jurt na horské pastviny, kde se v panenské přírodě žijí tradičním způsobem života. Kyrgyzové jsou proslulí svojí pohostinností a poklidným způsobem života.

Cesta přes poušť Karakum byla pro karavany kvůli vedrům jednou z nejnáročnějších částí celé Hedvábné stezky, proto zde byly rozmístěny karavanseraje každých 20 kilometrů. Jednu z důležitých zastávek na trase z Mervu do Nisy představovalo město Abiverd. Starobylý Abiverd prožil svůj vrchol v 10. století, v roce 1221 však byl zničen Mongoly.

Na zapade Tanzanie je asi 600km dlouhe a 30km siroke jezero Tanganika, nejhlubsi jezero Afriky. Jeho vody jsou pruzracne modre a kdyby nebyla voda sladka, mysleli by jste si, ze plavete v mori. Jezero je tektonickeho puvodu a ziji v nem ruzni endemite, mezi nimi i zname akvarijni rybicky cichlidy. Na vychodnich brezich jsou roztrousene rybarske vesnicky, ktere casto s civilizaci spojuje jen lodni doprava. V hustem tropickem porostu se skryvaji simpanzi (lze je videt v NP Mahale).

Zatímco Kalda stále odpočíval, my s Jirkou vedli živou konverzaci. Chvílemi bylo možné pozorovat hnědou Amazonku vlnící se zeleným pralesem. Přistání v Limě jsem bez obav prospala. Nasedli jsme do taxíku za třicet solů a nechali se dovézt k terminálu, odkud měly jezdit autobusy do Arequipy

V klidku jsme se povalovali s ostatnimi cestujicimi na palube lodi na jezere Tanganika, kdyz nastal povyk okolo nove se nalodujicich lidi. Byli jsme u vesnice za Ikolou, tedy nekde uprostred vychodniho brehu. Na palubu se nejakym zbusobem dostalo kreslo s mladou holkou, neslo ho asi sest chlapku. Rozehnali zenske v jedne rade lavic a kreslo tam umistili. Vsichni byli zvedavi, ptali se, ale ze svahilstiny jsem nic nepochopila. Zeptala jsem se tedy jednoho mile vypadajiciho muze, co s divkou neni v poradku.

Slavnost Seijin no hi – národní svátek blížící se dospělosti, pořádán každé druhé lednové pondělí v roce. Týká se všech mladých, kteří v konkrétním roce dosáhnou věku 20 let.

Kdysi v době francouzské Indočíny se Laosu říkalo „Země milionu slonů.“ Později během války ve Vietnamu zase „Země milionu bezejmenných.“ Dneska by se tomuto koutu světa mělo říkat „Země milionu usměvavých.“

Na cestu jsme se vydali brzy rano z vesnice Mpulungu, ktera lezi na brehu Tanganiky v Zambii. Mysleli jsme si, ze se dostaneme nekam k mestu Sumbawanga, ktere uz lezi v Tanzanii. Celkem rychle jsme sehnali auto do Mbali odkud jsme chteli pokracovat na hranici, ale tim to skoncilo.

„…Z voru byly nad hladinou jen naše bágly a my jsme si připadali jak 3 idioti z Čech odevzdaní napospas bolívijskému šílencovi. Vor byl takřka neovladatelný…“. Peligro kaskada! Peligro kajman! Peligro Maykl!

Souostroví nazývané jako Si Phan Don (Čtyři tisíce ostrovů) leží na středním toku Mekongu, téměř u hranic s Kambodžou. Jestli jich jsou opravdu čtyři tisíce jsme nezjišťovali, nicméně jejich počet během roku kolísá, podle toho jak vysoká je hladina řeky.

Na jihu Vietnamu v deltě řeky Mekong můžete proplouvat mezi malými ostrůvky a odkrývat tajemství Vietnamské války schované v podzemní síti drobných tunelů.

„Bharát se mi otevírá. Mám před sebou tři měsíce života na jiné planetě, zvané Indie.“ Zveme Vás na pokračování 11ti měsíčního výletu Katky Mandulové po Asii.

Zpětně vzato, hostel v tomhle atypickým paneláku vlastně aspiroval na to být svým životem skutečně prvním pořádným hostelem na naší cestě: amplion nás včera svolal na společný čaj do společenské místnosti. Tam byla v rohu dokonce i kytara a představoval jsem si, co by se asi tak stalo, kdybych jim tam zahrál třeba kousek Frankyho dlouhána.

Docela dost prší. Okny pokoje je vidět, že cyklisti jezděj i s deštníkem, ale pozor, v Osace na to maj vychytávku – držák deštníku na řídítkách (volná ruka se pak může použít třeba k držení cigára).

Natřásáme se v kabině cisterny, kterou jsme dopoledne stopli, a jedeme po rozmlácené cestě mezi nízkými horami směrem ke kazašské hranici. Jsme rádi, že nás řidič Viktor vzal, protože tudy od rána jinak projelo pouhých pět aut, všechna plná. Máme namířeno do osady Čar-Kuduk, což je poslední vesnice v úplném severovýchodním cípu Kyrgyzstánu, kde v poledne začíná víkendový festival národních tradic.