Sopečné město Arequipa

Sopečné město Arequipa

Zatímco Kalda stále odpočíval, my s Jirkou vedli živou konverzaci. Chvílemi bylo možné pozorovat hnědou Amazonku vlnící se zeleným pralesem. Přistání v Limě jsem bez obav prospala. Nasedli jsme do taxíku za třicet solů a nechali se dovézt k terminálu, odkud měly jezdit autobusy do Arequipy

Pátek 1.9.2006
Po šesti hodinách cesty do Vídně jsme došli k názoru, že zapomenuté očkovací průkazy ani nastudované materiály či trekového průvodce nebudeme potřebovat. Útěchou nám bylo, že učebnici španělštiny i s cvičebnicí a nepříliš dobrého kulturního průvodce po Peru jsme vzali ve dvou totožných, velmi objemných vydáních. Kaldovi nechybělo nic, zato si omylem v batůžku nechal spousty filmů.

Letěli jsme se zastávkou v Madridu. Když se letadlo vzneslo nad Španělsko, na obrazovkách bylo vidět krajinu, která se odvíjela pod i před námi, a tak jsme nemuseli litovat, že nesedíme u okýnka. Přinesli výborný oběd s červeným vínem. To mně i Jirkovi zachutnalo, a abychom zahnali strachy a dlouhou chvíli, vypili jsme ho snad čtrnáct flaštiček.


Zatímco Kalda stále odpočíval, my s Jirkou vedli živou konverzaci. Chvílemi bylo možné pozorovat hnědou Amazonku vlnící se zeleným pralesem. Přistání v Limě jsem bez obav prospala. Nasedli jsme do taxíku za třicet solů a nechali se dovézt k terminálu, odkud měly jezdit autobusy do Arequipy. Velmi rychle jsme sehnali luxusní místa se společností Flores a v osm hodin večer jsme už z Limy opět odjížděli. Kalda koupil Inca-colu výrazné barvy i chuti po želé medvídcích.
Indianska zena v Arequipe

V Arequipě

Neděle 3.9.2006
Ráno jsem se v autobuse vzbudila brzy. Kalda už byl vzhůru a předal mi kuře, které jsme dostali k večeři. Z okna bylo vidět členité pobřeží. Za nedlouho jsme odbočili z panamerické dálnice, abychom začali stoupat do Arequipy. Na obzoru vylézalo pár zasněžených vulkánů, podél silnice stály dosti chudé domky postavené z různých zbytkových materiálů. Jirka se probudil a rovněž si pochutnal na kuřeti. Dostali jsme dokonce i snídani. Naši spolucestovatelé byli všichni indiáni, ale vypadali velmi elegantně, někteří dokonce výletnicky. Silnice se klikatila většinou pouští, ale několikrát se nám otevřel výhled na ploché zelené údolí s políčky.

Konečně jsme dosáhli výšky 2 400m a v jedenáct hodin dorazili do Arequipy. Název pochází z kečuánského slova, které znamená „tak fajn, tady se zastavíme“. Město, které založil Pizzaro, rychle vyrostlo z vulkanického sillaru a stalo se architektonicky nejzajímavějším v Peru.


Naše první kroky vedly na hlavní autobusový terminál Terrestre. Tady jsme se umyli, převlékli po dlouhé cestě a zjistili, že autobus do Chivay a Cabanacondy už je pro dnešní noc vyprodán. Nechali jsme se tedy zlákat žlutým taxíkem za tři soly, abychom se poptali ještě ve městě. Proběhli jsme s Kaldou snad všechny cestovní agentury, ale nenašli nic než organizovaný zájezd za spoustu peněz. Na Jirku se zatím nalepil hostelový nahaněč, jehož se nám nakonec zželelo, a tak jsme se ubytovali v příjemném pokojíku nad arkádou s výhledem na náměstí. Cena patnácti solů na osobu nás potěšila, podobně jako průtokový ohřívač přímo ve sprše nebo tajuplná střecha s domečkem jak pro samuraje.

Ponechali jsme zde věci a vyrazili na prohlídku do města. Prvním úkolem však bylo sehnat místenky do kaňonu Colca alespoň na zítra. Ulice Arequipy jsou plné desítek taxíků, které troubí krátce, pokud chtějí upozornit zákazníka, a dlouze, když si chtějí vymoci přednost v jízdě. Náš řidič měl klakson v pořádku, a tak nás hodil zpátky do centra rychle.

Zbylo nám ještě dost času pro dvouhodinovou návštěvu kláštera Santa Catalina, založeného roku 1570. Ten byl veřejnosti otevřen až nedávno a stále zde, v uzavřených částech, žijí jeptišky. Zajímavostí koloniální architektury je použití španělsko-maurského stylu mudéjar. Klášter se rozkládá okolo tří křížových chodeb – cihlový ambit noviců, temně modrá Pomerančovníková křížová chodba a červený hlavní ambit, který přiléhá ke kostelu, refektáři a dormitáři. Nejstarší část kláštera stojí okolo Calle Toledo, která vede k lavanderii. Množstvím malinkých domečků s červenými fasádami a zdobenými kamennými portály lze procházet skrze společné kuchyně s pecemi. Spolu s několika kaplemi, náměstíčky a kašnami tvoří roztomilé miniaturní městečko. Samotný hlavní kostel nás příliš nezaujal, ale z jeho střechy je pěkný výhled na klášter a zasněžené sopky za ním.

Podvečer v peruánském městečku

Z klidu kláštera jsme vylezli do rušných ulic, které nás dovedly kolem kostela San Francisco do parku. Hemžily se tu stovky Peruánců. Nevelký rybníček pokrývaly lodičky, z nichž některé vznikly ze starých autíček autodromu, a v jeho okolí stálo několik klecí se zvířaty. O pár schodů výše se děti bavily na maličkých ruských kolech, dětských vláčcích nebo nafukovacím Titaniku, zatímco v lesoparku nad řekou probíhala ohnivá propagace Ježíše.

Sedli jsme si na zídku a dostali chuť na spoustu dobrot, které prodávali místní potulní výrobci. Nejdříve jsme zkusili špíz s bramborem za půl solu. Původ masa jsme radši nezkoumali, protože nám to tolik zachutnalo, že jsme si jich dali ještě několik. Místní z nás byli velmi udiveni; zřejmě nebývá zvykem, aby sem zavítali běloši–turisti a kupovali si pochybné jídlo jako o život. Vyzkoušeli jsme ještě červené želé i dvě piraňy s hranolkami.

Seděli jsme mezi ostatními na trávě a užívali peruánského podvečera. Naše důvěra v usměvavé, vstřícné indiány rostla až do chvíle, kdy Kaldovi někdo vytáhl naštěstí prázdnou peněženku z kapsy. Dostali jsme hned několikero poučení a pomalu vyklidili pole. Nepodařilo se nám bohužel zjistit, jestli je běžné takto trávit volné chvíle nebo zda se jednalo o nějakou výjimečnou slavnost. Zajímavé však bylo, že nikdo v této početné společnosti nepil ani nekouřil.

Sehnat pivko či hospodu bylo totiž náročné i ve městě. Museli jsme projít skoro všechny krásné uličky plné jídelen a taxíků, vyhnout se mnoha pouličním prodejcům tkaniček, toaletních papírů, různých pokrmů i moků, než jsme objevili jednu normální putyku, kde jsme si dali dvakrát tři piva po deseti solech. Jirka si vrazil jakýsi kovový drát do chodidla, ale usoudili jsme, že moč potulných psích smeček otravu dostatečně desinfikuje. Na cestě domů jsme potkali schovávající se prostitutku a koupili víno za sol. Jeho kvalitu jsme okusili při večerním posezení v arkádě hostelu. Nebylo to víno, neopíjelo a chutnalo chemicky. Pozorovali jsme, jak náměstí postupně tichlo a o něco později jsme zalezli do postýlek.

Dopolední procházka starým městem

Pondělí 4.9.2006
Jirka se vzbudil – jak vyhrožoval – brzy, aby nakoupil horu pečiva. My s Kaldou jsme měli se vstáváním větší potíž, ale nakonec jsme se všichni sešli na náměstí plném zevlujících Peruánců ke společné snídani na lavičce. Drobeček hozený holubovi způsobil jejich ohromnou invazi do naší snídaně i obličejů. Teprve teď jsme si všimli, že na náměstí jsou kromě čističů bot také babky prodávající zrní a fotografové, kteří zvěčňují turisty i domorodce obsypané holuby od hlavy až k patě.

Znovu jsme si prošli uličky starého města a navštívili interiér katedrály i kostela La Compania, vedle něhož stojí jezuitské křížové chodby. Typickým znakem zdejších kostelů je kopule nad transeptem a řada kopulek zastřešující boční lodě. Zvenčí vypadají stavby díky opěrnému systému a malým nebo žádným oknům mohutně. Kamenné fasády jsou nezdobené, aby daly vyniknout kontrastu nádherně tesaného průčelí. Reliéf v takové vstupní bráně připomíná postavy ze staré peruánské mytologie a je krásným příkladem architektonického mesticismu.

Kaldu zaujaly nádražní hodiny umístěné hned proti nádherně řezanému pozlacenému oltáři. Nakonec jsme zavítali do uličky Bolognesi. Ta zdaleka nebyla tak výstavní, ale vyhlédli jsme si hospůdku, kde si o trochu později dáme menu za dva soly. Rýže s bramborem se schovávala pod kuřetem, v polívce plavalo kdeco a jako moučník bylo barevné želé. Procházku jsme zakončili v hotelu, kde jsme si přáli uschovat věci do deseti večer. Na naši dlouho připravovanou větu „Es posible equipajes depositar aki?“ odpověděla recepční plynulou angličtinou a my radši rychle utekli na zmiňovaný oběd.

Uspořádali jsme si společný bank, z něhož jsme platili dopravu, ubytování, vstupenky i jídlo, pokud byla konzumace rovnoměrná. Můj žaludek se k tomuto účelu roztáhl až do krajnosti a stal se nenasytným.

Předměstí Arequipy

Odpoledne nás čekala procházka kolem Arequipy. Nejdříve jsme prošli celé předměstí a ocitli se ve výstavní vilové čtvrti. Tenkrát nás poprvé udivilo zabezpečení domů – podle zámožnosti majitele se pohybovalo od kaktusů v zídce přes rozbité střepy v cihlové zdi až po elektrickou ohradu. Kluci si přáli pivko, a když ho konečně sehnali, sedli jsme si do luxusně upraveného parčíku mezi vilami. Zřejmě to však bylo zakázáno, tak jsme radši pokračovali s pivkem v ruce.


Přešli jsme vyprahlé políčko, kde indián pásl ovce, a pokračovali předměstskými vesnicemi do Paucarpaty. Najít starou osadu vystavěnou na předinckých terasách trvalo skoro dvě hodiny. Na kopečku se rozkládal zajímavý hřbitov – zámožnější lidé stavěli celé hrobky ve tvaru malých domečků, zatímco většina hrobů byly vlastně urny v miniaturních náhrobcích s výklenkem. Pokračovali jsme ke kostelu a dále k mlýnu Sabandia. Kalda chtěl rozumně vzít taxík, abychom se tam dostali ještě včas, ale bohužel zvítězil náš nesmyslný nápad jít pěšky.

Cesta vedla dalšími a dalšími vesnicemi, slunce už lezlo k obzoru, což umí v těchto zeměpisných šířkách velmi rychle. Ze zoufalství nám pomohla pauza u jakéhosi jezírka. Konečně jsme mlýn z roku 1661 našli; okolo něj se páslo stádo lam s červenými střapci na uších. Všichni jsme mlýn obešli, abychom si jej alespoň zvenčí prohlédli. Nad námi mezitím zrudla ve večerním sluníčku sopka El Misti 5 821m. Tu lze poměrně jednoduše zdolat za dva dny, ale my se spokojili s pohledem na ní. Vrátili jsme se do vesnice a okamžitě nastoupili do collectiva, které nás zavezlo za necelý sol až do Arequipy.

Cestou na náměstí jsme snědli jakási langošovitá kolečka, hlad nás však zahnal opět na celé výborné menu. Znavení náročným dnem kluci usnuli na stole. Potom jsme skočili na internet, kde vyplynulo, že Inca Trail je beznadějně obsazená. Vyzvedli jsme batohy v hotelu a sedli si na osvětlené náměstí, abychom vypili další dvě výtečná vína a počkali zde na odjezd autobusu do kaňonu Colca. Ta vína se nedala pít už vůbec, proto jsme je museli svařit s roibosem. I nejchudší Peruánci se zastavovali a usmívali, když viděli tři poutníky s batohy, jak si vaří v ešusu.

Kalda usnul slušivě s kapucou na hlavě, zatímco my s Jirkou statečně vše vypili a definitivně skoncovali s peruánským vínem. V jednu hodinu nás taxík dovezl na terminal Terrestre a my nasedli do omláceného autobusu ve směru Chivay, Cabanaconda. Po dvou hodinách spánku nás vzbudilo nesnesitelné nadskakování. Nebyla jsem schopná pochopit, co na té cestě může ležet a jedeme-li ještě vůbec po cestě.

Zkušenosti čtenářů

The Litle Brother

Super článek! Když ho čtu, tak jako bych tam byl s Vámi! Fotky fotil nějaký profesionál? Příjde mi to i jako bezvadný námět na film! 🙂

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí