Cestopisy a reportáže

Ostrov Sulawesi je jeden z nejpestřejších ostrovů Indonésie. V jeho centru narazíte nejenom na krásnou a nezničenou přírodu, ale také na fascinující kulturu kmene Toraja (čti Toradža). Jejich zvyky a architektura překvapí každého.

Jazd Kam se vypravíme dál? V Teheránu je v listopadu zima, tak se jede do pouští. Alespoň podle naší představy by tam i v listopadu mělo být teplo. Tedy do města Jazdu. Jede tam vlak a noční přejezd vlakem by neměl být problémem ani s miminkem. Íránské vlaky jsou čisté, každý po výjezdu vlaku dostane čisté povlečení, každý  vagón má svého stevarda, který prodává velmi levný čaj a sušenky či donese večeři.

Ahoj, poslední dny byly trochu hektické, tedy trošku se zpožděním další zážitky z Indie.

Více jak měsíc po návratu domů dopisujeme poslední zprávičky, bilancujeme naši cestu a začínáme se těšit na tu další. A jak bychom ten náš poslední výlet uzavřeli? Jednou větou se dá říct, že vše dopadlo dobře. Vrátili jsme se v plném počtu, bez vážnějších zdravotních problémů a dokonce bez „přátelských bakterií“. :-)) Zato jsme obohaceni o velké množství zážitků a poznatků.

Írán jsem navštívila mnohokrát, a tak jsem se rozhodla vzít s sebou i svého třinácti a půl měsíčního Karímka. Írán je totiž moderní země, ve které je k dostání vše pro miminka stejně jako u nás.

Směr naší cesty (nejdříve Laos a pak Kambodža) jsme určili také podle přísloví: „To nejlepší nakonec.“ Převládl názor, že po shlédnutí komplexu Angkor by nám už další chrámy a historické památky mohly připadat jako slabý odvar. Nakonec ale o Angkor vůbec nešlo. To nejlepší byli stejně lidé a krása země jako celku.

Bylo nebylo. Narodilo se jedno miminko. Takový modrooký blonďatý drobeček, který dokázal mámě zpřeházet život od základu. Bylo mu jedno, že máma miluje cestování a půlku srdce zapomněla kdesi v dalekém Íránu a ještě vzdálenější Indii.

Putujeme z Thajska do kambodžského Siam Reapu a prvních 50 kabodžských kilometrů za hranicí jedeme po něčem, co vypadá jako zorané pole. Hrůza, utrpení a modřiny po celém zadku!

Qom, Teherán, Ahmádábád Qom. Pomalu se začínalo stmívat, když jsme vystoupili v Qomu před hrobkou Fáteme, sestry emáma Rezy, který je pohřben v Mašhadu. Zaplatili jsme taxíkáři a zůstali jsme stát na ulici s batohy na zádech. Já tedy i s uvázaným Karímkem na břiše.

Gonbade Kávus, Gálíkaš Po výletu ke Kaspickému moři do Bandare Torkomán, jsme opustili Gorgán a vypravili jsme se do Gonbade Kávus. Gonbad, Gonbad, Gonbad, (rozumí se Gonbade Kávus) vyřvával náhončí na minibusovém nádraží. Jakmile se minibus naplní, už je přistaven další.

Mašhad, karavanseráj Rubát Šaraf Vykoukla jsem z okna hotelu. Nechtěla jsem věřit, že to není jenom zlý sen. Padal sníh. Ven se nám moc nechtělo, ale Karímek byl jiného názoru. Začal se nudit, a tak jsme se šli podívat do hrobky emáma Rezá.

O svatyni Yasukuni a vedle stojícím Muzeu historie Japonska Yusukan se mi píše špatně; necítím se být dostatečně kvalifikován (a ostatně kdo vlastně pro tohle téma kvalifikován je), abych mohl podat nějaké precizní resumé, navíc se jedná o jednu z nejcitlivějších záležitostí japonské historie, tak jen alespoň několik dojmů.

Mexiko je země s největší mírou korupce, která bují na všech úrovních, a nejvíce v hlavním městě. Sami jsme se o tom přesvědčili hned druhý den našeho pobytu, byla to veselá a poučná, ale především pěkně drahá zkušenost.

Starobylé město Kašgar, které je dnes nejzápadnějším městem Číny, platilo po stovky let za nejdůležitější křižovatku Hedvábné stezky ve východní polovině její trasy.

Casablanca je obrovské, skoro evropsky vypadající, průmyslové město, ovšem nato, abychom naplno utrpěli kulturní šok, to naprosto stačilo.