Tuhé maso, šílený becak a sopečné divadlo (Indonésie)

Do Džogži, jak se o Yogyakartě v Indonésii familiárně mluví, jsme zavítali ze Sola (či Surakarty), kde jsme se rozmazlili pouličními rýžovými plackami s čokoládou. Yogyakartský hlavní bulvár, který přes den lemují zaručeně pravá batikovaná díla, večer pohlcují provizorní vývařovny a restaurace, což jsme první večer uvítali s nadšením. Stačila však jediná obchůzka bulváru Malioboro, abychom zjistili, že si můžeme vybrat kuře s rýží, nebo kuře s rýží. Nešlo nám to do hlavy a začali indonéské kury pozorovat: odrůda opeřených nohatců zřejmě má příbuzné na Bali, kde mezi sebou kohouti doteď i přes vládní zákaz zápasí. Ne sami od sebe. A za velké podpory publika. Mají nejen dlouhé nohy, ale dokážou i slušně létat, a tak jsem kolikrát málem skočila Honzovi za krk, když dva metry nad mou hlavou ve stromech začala v noci kdákat slepice… Asi ji ulítla kuřata. Se vší touhle vrozenou výbavou a velkou volností, není divu, že se jeden při žvýkání zapotí.

Kraton, tedy královský palác v Yogyakartě, nás příjemně překvapil, jakož i paní průvodkyně, která nám na předchozí panovníky práskla spoustu věcí. Jinak ale Yogya v souboji se Solem dost ztrácí… A to do toho nepočítám, jak jsem si do svého deníku poznamenala, „supernudné a superpomalé představení místních ochotníků a supernadhodnocenou místní památku Borobudur, i když jde o stavbičku relativně neordinérní…“Divadelní představení Wayang Orang, při kterém herce zdobí neuvěřitelné bohaté kostýmy a silný mejkap, bylo prvních šest minut velmi zajímavé. Beze slova porozumnění se ale jen těžko dá chápat, co se na jevišti děje, obzvlášť přes rozsáhlé kulturní rozdíly, a tak jsme s lehkým studem opustili sál a pět spoludiváků po dvaceti minutách. Sopka Merapi se nám bohužel také mnoho nepředvedla, i když jsme kvůli ní vstávali před šestou ráno. Jako jediní dva návštěvníci Vogels hostelu v Kaliurangu jsme ani neměli šanci vytvořit výletní skupinku, kvůli které by se průvodce obtěžoval…

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

V Solu se nám ale zalíbilo natolik, že jsme se tam vrátili, dokonce i do Westerners, které nás jako jedno z mála míst doporučených Lonely Planet, opravdu nadchlo. Zašli jsme několikrát do kina, které nikdy nezačalo včas, a vyšlápli si na kole s osobním průvodcem po místních turistických atrakcích. Naše bicykly měly řidítka – i když šikmo, ultranepohodlná sedla a náš průvodce uměl jen velmi mizerně anglicky, ale brzdy brzdily a celodenní výlet po přilehlém venkově Sola doteď považujeme za jednu z nejzábavnějších akcí vůbec. Navštívili jsme jávanskou domácnost, kde vypalovali tašky na střechu, jinou, kde šlapali po tofu, pálili whisky… viděli jsme, jak se dělá batika a že pekárna se nutně nemusí vylučovat s autoservisem. Vyplašili jsme svými vrzajícími koly hejno kachen, které odplavaly mezi rýží do bezpečné vzdálenosti se svými načerveno natřenými křídly.

Skoro se nám ze Sola nechtělo. A to i přes šílené zkušenosti s místní dopravou. Obě dvě naše návštěvy jsme totiž zahájili jízdou do centra beςakem (bečak). Jako bych na tu první totálně zapomněla! Jestli ještě někdy pojedu do Indonésie, slibuju si na psí uši, že se zkusím psychicky připravit na jízdu v oteřené sedačce přikurtované ke kolu zepředu. Doteď jsou mi vytýkány některé výrazové, obličejové a jiné prostředky (například hysterické zavírání očí), kterými jsem se snažila předejít čelním srážkám s ostatními účastníky silničního provozu. Představte si tu bezmoc, kdy jste odkázáni na starého dědu bez řidičáku a vstrčeni jako první doprostřed křižovatky. Doprostřed indonéské křižovatky. Doprostřed křižovatky, kde neexistují pravidla přednosti v jízdě, pravidla pravé ruky či etický kodex. To i v Indii jsme seděli rikšovi za zády…

Máme před sebou ještě Malang, ostrovy Karimunjawa a čeká nás zlatý hřeb Jávy – sopky Bromo. Naše rychlé a impulsivní rozhodnutí odjet na Karimunjawu, za což si můžu dost sama, se záhy ukázalo jako unáhlené. Rychle jsem se sice rozhodli a sbalili, rychle jsme se tam i přepravili, nicméně zjistili jsme, že mezi Jávou a Karimunjawou momentálně neoperují dvě lodě ale jedna, což prakticky znamenalo, že bychom na ostrovech museli zůstat týden. Z čehož jsem pár hodin po příjezdu začala být lehce depresivní. Na Karimunjawě není pro nepotápěče nic. Lautr nic. Je tam takové nic, že i místní lidé sedí pod stromem celý den a zívají. Nedá se tam koupat, protože pobřeží pokrývá korál a odpadky, které není kam jinam vysypat než kolem sebe… Druhý den jsme k mé velké úlevě odjeli zpátky na Jávu a míříme přes Solo směr Bromo.

Cestou autobusem do nadmořských výšek na Bromo se řadíme zpátky mezi masu turistů, které jsme dlouho nepotkali. Bydlíme přímo na okraji kráteru a za nedlouho po podpisu všech ubytovacích papírů je nám vnucován ranní výlet jeepem. Podléháme. Potkáváme také další Čechy – Katku a Martina, se kterými trávíme následující bromské chvíle. Ráno před úsvitem nasedáme do auta ve vypůjčených zimních bundách a vyrážíme na vyhlídku spolu s karavanou dalších terénních vozidel. Vysoko nad kráterem vystupujeme do ranní tržnice, kde v pět ráno můžete koupit zimní bundu, čepici nebo tužkovou baterku. Dokonce i během spektakulárního divadla, které poskytuje vycházející Slunce na scéně bromských sopečných kráterů, musíme někoho každé dvě minuty ujišťovat, že filmek ani přívěšek na klíče momentálně nepotřebujeme. Všichni cvakají spouští jako o závod. Po hodinovém excelentním představení Slunce ujíždíme do kráteru, kde nás čeká výšlap na Bromo. Na sopku v sopce, která se vlastně jediná opravdu jmenuje Bromo. Nejdřív nám jako obvykle dá práci vysvětlit místním, že se nechceme nechat táhnout 100 m na koni pískem do kopce, což jako obvykle zůstává nepochopeno. My zase nechápeme, proč tlustí bohatí Indonésané raději rozsednou koňovi hřbet, než aby zvedli vlastní zadek, který to tolik potřebuje, a vyběhli těch pět minut do velmi mírného kopce po svých.