Opět Yoyogi

Mezi trhovcema se motá chlapík ve stříbrným kabátu a poslušně za ním cupitaj na vodítkách čtyři jezevčíci, oblečený. Tohle taky nechápu, přes 95 % všech psů v Japonsku je (alespoň teď v zimě) oblečenejch bez ohledu na to, jestli je to vůbec nutný, zima sice je, ale ne zvířecí. Ve stínu je teď standardně k deseti a nevěřím, že třeba takovej jezevčík by tohle nezvládnul. Čili jde zřejmě o marketingovej trik, na kterej všichni ochotně skočili. A nebudete mi věřit, tihle jezevčíci měli navíc sluneční brejle. Fakt, zřejmě speciální, zkoumal jsem to trochu zblízka. Evidentně jim to nevadilo, vůbec se tenhle krám nesnažili nějak setřepat, zřejmě byli dokonale zpitomělí.

Ale se starostí o psy to tady fakt přeháněj, např. v Odaibě blízko nás je psí salón, kde je denně vidět za výlohou přes celou stěnu jak permanentně stříhaj a fénujou psy. V tomhle krámu se dá ale samozřejmě koupit na psa úplně cokoliv a nejzábavnější jsou asi psí hadříky navlečený na psí figuríny, jednou to budu muset nafotit. Taky jsem si teď vzpomněl na ultraohleduplnost Japonců-majitelů psů; nejednou jsem viděl, že se pes na chodníku ne vykakal, ale jen vyčural a majitel to po něm utřel.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Zpátky do Yoyogi: od trhovce, kterej zrovna nekouřil (tohle mně teda trochu irituje, když si kupujete jídlo a chlapík si přendá cigáro z ruky do pusy a pak mu ten chvějící se popel levituje na jídlem, který vám zrovna nabírá) koupil nudle za 500 a šel se podívat na umělce s největším hroznem diváků.

Tenhle kluk měl na sobě pověšenej CD-přehrávač s malým mixem a efektovou jednotkou, celý to vypadalo jako náš slavnej kotoučovej magnetofon Tesla B52 blahé paměti a z magneťáku mu vedl kabel do komba. Kluk pustil speciální CD, se kterým občas točil jako DJ na gramofonu a k tomu si přimíchával další zvuky, který všelijak moduloval. Poskakoval přitom do rytmu, ale to už hrábnul po paletě, kterou měl vedle a štětcem maloval jistými agresivními tahy na A2-papír přichycenej na malířským stojanu nějakou hlavu (pořád do rytmu). Když už se z hlavy vyklubalo cosi mezi Ježíšem Kristem a rastafariánem, vzal si mezi skoky sprej a obraz začal ještě vylepšovat. Tu a tam, v rukách stále paletu, štětec a sprej, se zastavil a hrábnul do magnetofonu, aby namíchal něco jinýho.

Tak tohle bylo dobrý, fakt originální a ne jako ta holka hned u vchodu, to teda bylo dílo: oblečená byla do růžových šatečků a na hlavě měla přišpendlený zajíčkovský uši (růžový). Snažila se jezdit dokola na artistickým jednokole, ale nešlo jí to a věčně z toho padala. Chvíli jsem nevěděl, jestli nepadá schválně, ale z jejího výrazu se zdálo, že asi ne. Pak toho nechala a snažila se o karaoke, jenže byla slyšet jen hudba a její pusa klapala naprázdno. Čili se pak mořila s růžovým kazeťákem, kde byl zřejmě špatněj kontakt, či co. Diváků měla čtyři: já to fotil, pak na ní mlsně koukal nějakej tlusťoch a ještě se jí snažily nesmát moc nahlas dvě holky.