Vojta Peřina

Wando Menší přístav, kterej využíváme jako tranzitní místo při cestě na ostrov Jeju. Opět není jasný, jestli náš motel Zeus není spíš hodinovej, na patře se totiž nachází automat pro prodej vibrátorů a dalších veselých předmětů. Klíč od pokoje máme v ruce opět zhruba za deset sekund po zahalekání „hello“ do okýnka recepce (pán spal).

Úplně na začátku jsem měl v úmyslu napsat varování „nelítejte s NWA“ (to díky jejich tzv. bezpečnostním standardům, který jsem ale čtyřikrát pocítil na vlastní bílou kůži minimálně trochu jako diskriminační), ale nebudu vás s tím zatěžovat a s NWA si to vyřídím soukromě.

Abashiri Přesun do města s vyhlášenou věznicí; něco jako je pro Amíky Alcatraz, je pro Japonce Abashiri. Na přestupu v Utoru běžíme na chvíli na pobřeží obdivovat skalní útvary a cestou sledujeme porouchanej stroj na sušení ryb – je to takovej řetízkáč, na kterej se zavěsí ryby. Dokud se ryby točej, je všechno v pořádku, jenže teď se něco stalo, stroj přestal točit, ryby smutně visej, jsou na nich barevný masařky a chlapík sedí u stroje a má v ruce kombinačky.

Kushiro Megapřesun na jihovýchod Hokkaida, do mokřadního parku Kushiro. Za osm hodin s několika přestupy 500 km. Hned na začátku přistupuje do busu Japonec s oblečenou blonďatou panenkou a sedá si za Veroniku. Panenku natáčí tak, aby viděla z okna, občas jí něco potichu povídá a sem tam jí upraví i vlasy, trochu morbidní podívaná. V Asahikavě trávíme hodinu čekáním na přípoj na pěší zóně. Jsou tu většinou nahé sochy, dva pánové s klepety vybírající celkem nesmyslně do pytlů uschlé listí a do toho hraje bez přestání dokola zřejmě reklamní smyčka, ampliony jsou tu všude, což je opět zvukový zamoření – k čemu je dobrá pěší zóna, když vás z ní vyhání kolotočové melodie a Šmoulí hlasy?

Shiretoko Původní obyvatelé Hokkaida Ainové nazývali tenhle 70km cíp vybíhající do Ochotského moře (ze kterého už lze dohlédnout Rusko) koncem světa a je to tak dodnes. Začíná to vlastně už na přestupu z motoráčku na bus ve městě Shari, ve které i Lonely Planet doporučuje pobýt jen v případě, že vám ujede přípoj a musíte tu nocovat. Je to prostě mrtvý město, kde je teď navíc před stanicí JR výheň a my máme deset minut na nákup jídla, protože dál už nekoupíme nic.

Akan Tenhle hostel, šest km vzdálený od údajně nejhezčího japonského jezera Mashu, je konečně klidný a naprosto komfortní: provozuje ho už 35 let otec se synem, syn mluví dobře anglicky a hlavně poradí, dá mapku a vyzvedne vás autem zadarmo na nádraží (a je jedno, jestli jste zrovna přijeli, nebo odjíždíte, nebo se jen potřebuje dostat z výletu od vlaku zpět do hostelu).

Daisetsuzan Vstříc dalšímu národnímu parku severním směrem nejdřív UFO-vlakem a v Asahikawě pak přestup na bus jedoucí dál do hor. Asahikawa, původně ainská usedlost, je druhé největší město Hokkaida: žije tu asi tři sta tisíc obyvatel, je tu ústředí druhé divize severního vojska japonské armády (pardón, vlastně sebeobranných sil) a letiště, ale na mě přesně tohle místo působí velmi neveselým dojmem, všude je vidět, jak je město mladé a obydlené spíš plánovitě než přirozeně. Ulice zařezávají v pravých úhlech a nejširší třídou se při dobré viditelnosti dá dohlédnout přes nekonečná rovná pole za městem až k horám parku Daisetsuzan. Vůbec mi není jasný, co bych tady dělal, resp. jak bych tady žil. Můj dojem potvrzují dvě japonská nej – padá tady nejvíc sněhu a byla tu naměřena nejnižší teplota (-41°C).

Ačkoliv zabírá nejsevernější ostrov Japonska pětinu území země, žije v něm pouhých pět procent obyvatel. Drsná dlouhá zima, kdy sem vanou větry ze Sibiře a teplota klesá až k mínus 30 a krátké léto, kdy se rtuť vyšplhá na 30. Dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými městy a místy. Kry Ochotského moře a činné sopky. Důstojné štíty hor, soutěsky, jezera a na podzim kouzelně zbarvené listí…  

Dlouho jsem teď pobýval v Tokiu, fotil a fotil a nějak mě už začal lézt na nervy ten již zmiňovaný neustálý hluk, ke kterému se pomalu přidalo i zdejší zabijácké letní počasí. Teplota je (měřeno ve stínu) sice na nějakých celkem normálních 32 stupních, ale problémem je zřejmě vlhkost vzduchu, která by podle statistik teď měla kulminovat a dosahovat zhruba 90 %. To bude zřejmě kámen úrazu, protože na nesnesitelné počasí si tak svorně stěžuje zdejší Japonec stejně tak jako kámoš Filipínec, nebo studenti z Malajsie či holka z Fidži. Takže něco na tom parném tokijském létě asi bude. A co jsem udělal já? Zdrhnul jsem na dva dni do hor, rozhodnutej pokořit nejvyšší horu prefektury Tokio – Kumotori-san. Nadmořská výška 2017 m sice možná úplně neoslní, ale je potřeba vzít v potaz, že se do kopce leze pěkně od moře, potažmo od nuly.

Tohle je reportáž o jedné sobotě, kterou jsem strávil za zdmi základní školy okrsku Chiyoda, kde nás dobrovolníci organizace Friendship Chiyoda učili hrát na shamisen.