Hokkaido – 3.díl

Další přestup v Sapporu s úplně zbytečnou tlačenicí (jde to jednoduše, ale Japonci při příjezdu vlaku panikaří a je jedno, jestli sedí uvnitř, nebo budou teprve nastupovat). Bába přes uličku se schválně roztáhla a záměrně blokuje místo u okna, chce tam bejt evidentně sama. Jenže tenhle dědek se nedá, překračuje jí, pak se zouvá, dolů jdou i ponožky a na sedadlo si sedá do tureckého sedu a čte si noviny, záda jak pravítko.

Tunel stíhá tunel, trať je jednokolejná, ale nějakým zabezpečovacím zázrakem se pravidelně míjíme na speciálně uzpůsobených místech s vlaky v protisměru, Japonci to maj teda vymakaný… Před městem Kushiro jede vlak blízko moře. Nikdo se v něm nekoupe, ani nezevluje na pláži, takže jediný co se tam povaluje, jsou vybělený kmeny. A poslední přestup, motoráček, jen jeden vůz a co je tu nové, je absence klimatizace, kterou nahrazuje šest otáčejících se větráků na stropě.

Už v hostelu v Toro: tenhle hostel se blíží pojetím „minshuku“, což je takový víceméně rodinný podnik, kde se jakoby pohybujete někomu v jeho baráku. Paní v podstatě vůbec nemluví anglicky, ale nějak se daří vše zařídit a odsouhlasit i večeře (v tomhle zapadákově, zdá se, není žádnej obchod s jídlem). Ale to už zvoněj u dveří vesnický děti s lampionama a zpívaj nějakou koledu. Někdo nám vysvětluje, že je to cosi jako Halloween, dětem máme dát z připravenýho košíčku nějakej pamlsek a je to. Já běžím pro foťák, čili děti už jsou pak obdarovaný a natolik vychovaný, že si ode mě neberou koledu, jelikož už všichni jednu maj.

Máme opět oddělené pokoje, ale v tomhle případě miniaturní a dost legrační: zatímco já spím v jakémsi výklenku de facto na zemi, Verča naopak na místě vyvýšeném, čili nade mnou. Vlastně je to taková palanda, ale rozdělená zdí, jestli mi rozumíte. To by nevadilo, daleko horší je, že na celej barák (15 lidí včetně nás), je jen jedna sprcha, ani umyvadlo na čištění zubů se tu nenajde (čistím si je „tajně“ na WC, ale přijde mi to na zdejší poměry trochu zvláštní).

Mokřadní park Kushiro je unikát, rozlohou 270 km² šlape na paty Tokiu a kromě jiných opeřenců zde můžete vidět i tancho-zuru, neboli jeřába mandžuského, nesmírně elegantního díky bílo-černému opeření a červené čepičce. Nejspíš proto se sem sjíždějí ptačí fandové a nejinak je tomu i v našem hostelu, první nedočkavci odjíždějí (tedy nikoliv vstávají) už ve čtyři ráno (!), pochopitelně se značným halasem. Odjezdy a odchody všech výprav, nejenom tady, mi tak trochu připomínají skeč Monty Python „lov komára“ – ať už se jde kamkoliv, Japonec na sebe navěsí špičkové a značkové vybavení, naprosto všechno, prostě dokonalá expedice. Jinak je to paradox, nacházíte se vlastně v rezervaci, ale přepravování osob mezi jednotlivými atrakcemi (vyhlídky, sjíždění řeky kanoí…) se zde děje zásadně klimatizovanými vozy, z větší části jde o terénní Toyoty.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

My si půjčujeme drahá a blbá horská kola za nekřesťanskou sazbu 500 jenů na hodinu a ve vedru se ploužíme krajinou k pozorovatelnám, cesta je šotolinová a terénní Toyoty nám prášej pod nos. Pak jdeme už bez kol údajně naučnou stezkou (ale zcela o ničem) lesem. V řece vidíme vydru. Nakonec navštěvujeme zdarma EKO-muzeum, obrovskou (leč pohlednou) dřevěnou stavbu, kde je uvnitř bídná expozice – japonská muzea by taky zasloužila samostatný příspěvek. Vedle EKO-muzea parkují terénní Toyoty hned čtyři, pěkná symbióza s EKO-muzeem.

Na oběd nacházíme malej bufet a já tu způsobuju malé faux pas, kdy přinesu na pití nikoliv skleničky, ale vázičky, ještě si pochvalujeme, jaký maj na nich namalovaný pěkný ptáčky… O prodejně potravin nikdo nic neví, ale nám se pak podaří najít úplně na konci vesnice mini-sámošku s pouze trvanlivými výrobky. Do mrazáku není kvůli ledu už skoro vidět a zdá se, že paní má v krámu tak trochu i obejvák.

Nicméně průzkum vesnice přináší (teda alespoň pro mě) nový poznatek: zdejší havrani, kteří neodlétají v létě na sever, ale zůstávají, se chladí způsobem podobným psům: sedí na stožárech a mají otevřené zobáky. A kromě vedra sužuje havrany i nedostatek potravy, v podstatě jsou to „bufeťáci“ a pokud je někde rozházenej odpadkáč, můžete vzít jed na to, kdo to udělal. Pozorujeme tři havrany, který dokonce obtěžujou o poznání většího dravce, kterej má cosi k jídlu.

Prohlídka přístavního města Kushiro, výletním vlakem (trochu nechtěně), mokřady jsme už vyčerpali. Před železniční stanicí překvapivě za štaflem taxíků kostel. Hlavní a proto naparáděná ulice směrem k přístavu opět zamořená ampliony s donekonečna se opakující hlasitou smyčkou, zřejmě co se kde dá dneska lacino koupit. V přístavu rybářské lodě s konzolami plnými silných žárovek (copak se tímto asi tak loví?), na kterých vedle sebe sedí rackové i havrani. Mladý námořník močí z lodi přímo do moře, přirození si nedrží, protože má v levačce cigáro a pravačkou zrovna smskuje. Na mostě podepisujeme sympatické babičce (i tahle paní navštívila Čechy a vylovila z paměti Prahu a dokonce Karlův most) petici za zákaz atomových zbraní, dneska je totiž výročí bombardování Nagasaki.

V hostelu přibyla večer Španělka, sama. Na večeři si vyžádala příbor a poté zjišťovala, jak se japonsky řekne „děkuji“. Kde ta se tu, probůh, vzala…