HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Hokkaido – 6.díl

Hokkaido – 6.díl

Abashiri Přesun do města s vyhlášenou věznicí; něco jako je pro Amíky Alcatraz, je pro Japonce Abashiri. Na přestupu v Utoru běžíme na chvíli na pobřeží obdivovat skalní útvary a cestou sledujeme porouchanej stroj na sušení ryb – je to takovej řetízkáč, na kterej se zavěsí ryby. Dokud se ryby točej, je všechno v pořádku, jenže teď se něco stalo, stroj přestal točit, ryby smutně visej, jsou na nich barevný masařky a chlapík sedí u stroje a má v ruce kombinačky.

Muzeum věznice Abashiri

Vedle čekaj na sluníčku v úděsným pařáku zájemci na okružní cestu lodí, přičemž loď vyplouvá až za 45 minut. Včera jsme tři takový viděli z pláže a loď byla nahnutá, protože přeplněná na straně směrem k pevnině.

Na přestupu v mrtvým městě Shari vbíhá do motoráčku pán s malým sudem Sappora na zádech a zájemcům nalévá do kelímků točený pivo. Jeho žena (dcera?) zase prodává pro změnu nějaký koláčky.

Vystupujeme na stanici Kitahama, kde je náš poslední hostel, stanice je uvnitř celá polepená vizitkama a kdo neměl po ruce vizitku, připnul alespoň účtenku. Zevlující Japonec mi lámanou angličtinou radí vyfotit stanici před otevřenejma dveřma, v záběru je prej vidět i moře a takhle je to údajně nafocený i v průvodcích.

Další Japonec mi říká cosi o tom, že za hodinu pojede vlak. Chápu to, jako že nám avizuje náš vlak a posunkem naznačuju, že tady spíme a vlakem že už dneska nikam nejedeme. Stanicí se poté prožene hybrid DMV (dual mode vehicle), kterej všichni fotěj: napůl autobus, napůl vlak. Teď ho vidíme na kolejích a za chvíli ho uvidíme na silnici. Čili zpětně vzato, s Japoncem proběhl dost nelogický dialog, asi takhle – pán: „Dobrý den, rád bych vás informoval o tom, že stanicí projede za minutu speciální vlak hodný vyfocení.“ Já: „Hm, ale my tady spíme.“

Od domácího si půjčujeme kola a jedeme deset kilometrů ke zdejší atrakci, květinovému poli vedle moře. U atrakce je suvenýrové centrum, chodník, pozorovatelna, ale to je vše, jedná se o normální louku, kde rostou stejný kytky jako vedle silnice – tohle zřejmě ale víme jenom my, ostatní se tváří, že král nahý není, dokonce sem za tu krátkou dobu přijedou dva busy turistů. Večer se koupu v Ochotském moři, to je, panečku, pocit.

Ráno snídaně vedle japonský rodiny, kloučkovi chvíli napovídali „welcome“, ale nepovedlo se, extrémně se stydí, nejí, je úplně zkroucenej, aby nebyl vidět a matka mu pak bere jídlo zřejmě na pokoj.

Přesun z Kitahamy do Abashiri, slabou půlhodinku, ale až napodruhý (ujel nám vlak). Vichr a déšť. Čas trávíme v polepené čekárně, kam pak vbíhá kluk, kterej tu zůstává, ačkoliv zrovna nic nejede. Zvědavě mu nakukuju přes rameno, v rukou má sjetinu obojživelnýho busovlaku z webu. „Ahoj,“ říkám mu, „tenhle vlak už jel, je to tak deset minut.“ Kluk moc nemluví, ale rozumí, s předstíraným smutkem háže papír na zem a dělá „aúúú“. Beru si od něj mail, abych mu poslal alespoň naše obrázky.

Abashiri je sice taky relativně zapadákov, ale přece jenom je to přístavní město, čili příjemný. U moře procházíme opuštěnejma ulicema s barákama, ve kterejch se dá hokkaidská zima přežít jen díky příslovečný japonský odolnosti a sebezapření. Hodně loděk na břehu je evidentně ve stadiu opuštěnosti a rozpadu, stejně tak jako občas nějakej domek (Hokkaido má velkou míru vylidňování).

Poslední atrakce, muzeum věznice Abashiri, jenže muzeum je to na kopci nad městem, zatímco skutečné fungující vězení je dole. Takže sem byly zespodu převezený kompletní starý cely a celá expozice je takovej kompilát, včetně koupajících se figurín v životních velikostech ve veřejné lázni. Pěkný je ale modlitební místo, což je obrovskej parketovanej sál v evropským střihu (aby ne, když je z éry Meiji, která znamenala otevírání se Japonska západu). No a pokud někdo vězení nemusí, nad kopcem se ještě nabízí bizarní Muzeum ledu a další, Muzeum severních národů.

A pak už jen cesta na letiště Memanbetsu, kousek za městem a odlet se společností Air Do (trochu nešťastnej název pro Japonce bojující s výslovností „r“) do Tokia; teprv když to mraveniště vidíte nasvícený pod sebou vám dojde, jak strašně moc je ten pás u moře zastavěnej.

Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí