Hokkaido – 5.díl

Autobus nás po hodině a půl vyhazuje v údolí, kde se krčí jedna menší stavba a tou je náš další hostel Iwaobetsu. Recepční anglicky ani ťuk a ke všemu se pokoje nejmenují číslem, ale jménem. U pokoje zjišťuju, že jeho jméno je pouze ve znacích a vracím se znova na recepci, abych si do mozku obtisknul alespoň polohu. Jsou dvě odpoledne, čas akorát tak dojít k Pěti jezerům a zpátky. Jdeme po silnici (zase jediný exoti, kolem nás frčí jedno auto za druhým), na který je stará cedule s medvědem (na Shiretoku jich je údajně 600), pak ale odbočujem na lesní cestu, kterou vyhodnocujeme jako bezpečnou, vede rovnoběžně s asi 300 m vzdálenou frekventovanou silnicí. Samozřejmě se snažíme dělat rámus, ale stejně nás vyděsí první vysoká, který jsou tady mraky. Díky cikádám nás asi neslyší a i když nás vidí, stejně nás nechá dojít na 30 m, než se ráčí vzdálit, je to jak z jehovistický brožurky. Takových stád míjíme během půlhodiny snad pět a uklidňujeme se, že kde je vysoká, není medvěd, ale stejně to v nás hlodá a strašně si přejeme, aby naše lesní cesta už zase protnula starou dobrou autama zamořenou silnici, jsou tu zákruty a vedle cesty vývraty a vzrostlá vegetace, medvěd může bejt kdekoliv.

Konečně křižovatka, napojujeme se na šotolinovou, byť širokou silnici a na horizontu už vidíme auta a ceduli avizující jezera. Pak vpadáme do zad službu konajícímu policajtovi – šotolinová cesta je uzavřená pro pěší, samozřejmě kvůli medvědům. Půl kilometru od jezer jdeme kolem kolony aut (průvodce ostatně varuje, že v sezóně nebudete na Hokkaidu asi sami). Z pěti jezer jsou otevřený jen dvě, zbývající zavřený kvůli medvědům. Platí zákaz nošení jídla, vodění psů a vyhazování odpadků. Kolem jezer je hlava na hlavě, ještě jsme tady nezažili čekání ve frontě v přírodě, tak teď to máme. Na parkovišti se ptám služby dělající statistiku, kolik aut tu dneska měli a odpověď zní 850 (no, asi plus ještě autobusy).

Vracíme se k hostelu už po silnici a kousek od jezera se pase celá jelení rodinka včetně paroháče, 10 metrů od silnice. Všichni zastavují a způsobují dopravní kolaps, každej to prostě musí mít vyfocený. Jdeme dál, už zase sami, když tu vidíme, jak se vpravo od silnice něco hýbe. No, není pochyb, medvědí hlava je dost jednoznačná, tohle doopravdy není jelen. Jeleni jsme z toho my, opatrně couváme a já zkouším stopovat projíždějící auta. Nikdo nestaví, jenže pak někdo zmerčí medvěda a v tu chvíli je tu zase kolaps, Japonci jsou úplně auf, lezou k medvědovi co nejblíž, pochopitelně aby byli v záběru. Jsme z toho naštvaný, protože až to medvěda přestane bavit a zaútočí, všichni naskáčou do aut a kdo tu jedinej zůstane? Nicméně medvěd pak odhopká kamsi do lesa, zase je klid, ale my jdeme prostředkem silnice a ničemu už nevěříme. Pět minut od hostelu nám poprvý zastavuje auto, samo od sebe a je to Němec a ptá se, jestli jsme v pohodě a nepotřebujeme svézt.

Večeře v hostelu je sice opulentní (kdo si objednal, má to včetně demonstrace párání lososa a ultračerstvého sashimi), ale sedí se na zemi, což je při počtech lidí a našich tělesných rozměrech dost naprd. Hostel je úplně plnej, všude strašnejch lidí a hluk, ale přitom je to celý takový anonymní. Ke všemu je stavba po celodenním slunci zase rozpálená, čili ze všech leje a nikdo se na noc nepřikrejvá ani prostěradlem, nemá to cenu. Je tu plno motorkářů a motorkářek a kdo je vyfasoval na pokoj, má vystaráno, protože motorkáři maj s sebou děsnejch krámů.

Po večeři je na programu hostelu meeting, což je další názorná ukázka „Ztraceno v překladu“: meeting je v jídelně a spočívá v tom, že jeden ze dvou kluků z recepce stojí s ukazovátkem před mapou, která je velmi podobná plánku cesty k pokladu na Stříbrném jezeře; přes dvě hodiny trápí ten hoch diváky v jídelně, ukazuje za sebe ukazovátkem na mapu a přitom se podle všeho jedná o informace k cestě na zdejší nejvyšší horu (1600 m, cesta začíná hned za hostelem), který jsou velmi jednoduchý – je potřeba se namazat krémem proti sluníčku, vzít si s sebou dost vody a průběžně plašit medvědy, to je celý.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Další nepochopitelná věc je tzv. booking lístků: na všechny autobusy, který po Shiretoku jezděj, nelze koupi lístky jinak než v ubytovacím zařízení. Proč? To zřejmě nikdo neví. A jestli vás napadlo jak je zaručeno, že se do nějaký destinace neprodalo příliš mnoho lístků (ničím se od sebe neliší), tak realita je taková, že tohle nikdo neřeší. Nevejdete se do busu v osm? Pojedete holt dalším v devět. Čili proč se děje takovýto booking? Jó, Ztraceno v překladu…

Kolem pátý hodiny ranní je hostel zase vzhůru nohama, každej jakoby balí, ve skutečnosti však klasicky po japonsku plaší, protože stejný lidi necháváme za sebou při odchodu z hostelu ještě za další dvě hodiny. Jdeme pěšky silnicí k lázním, hodinu cesty nad hostelem, samozřejmě máme nahnáno z medvěda, ale to máme sedět doma a nikam se nehnout?

U lázní, což je jeden osamocenej barák, jsou nedaleko v lese venkovní onseny, mám s sebou plavky a do jednoho lezu, je to paráda. Teprv pak si dáváme ve stínu a klidu snídani. Za hodinu už se odsud vezeme jedním ze dvou spojů, který sem denně zavítaj a máme namířeno k vodopádům Kamuiwakka, což je taky rarita, protože to jsou vodopády teplé (jak jinak na Hokkaidu). Autobus projíždí medvědí zátarasy, které jsme včera prošli opačným směrem. U vodopádů jsou medvědí hlídky se zvonci a protimedvědím sprejem za opaskem, mají vysílačky a neustále zírají do okolních svahů a volný pohyb je omezen na 100 m tam a 100 zpátky, dál ne. Vodopády jsou fajn; kdy se vám povede brodit se teplou vodou v přírodě. Japonci o tohle ale částečně přicházejí, protože každej má speciální neoprénový boty, nebo normální boty, nebo protiskluzový ponožky (zbytečný, protože to tu neklouže).

V busu odtud už jsou stevardky dvě (probůh na co?), nepřetržitě něco vysvětlujou a na přestupu nás ty další dost zpruděj díky geniálnímu japonskýmu plánování: nejdřív nás pustěj do busu, pak zjistěj, že vystupujeme už na další zastávce pročež nás vytáhnou zase ven, pustěj před nás sednout zbytek fronty a nás postavěj těsně vedle řidiče. „Ticket“, štěkne jedna z nich (žádný „ticket please“), zatímco druhá šlápne Veronice na nohu, bez omluvy.

Zbejvá nějakej čas do večeře, jdeme teda na pláž v dohledu hostelu, nějakých 500 m, medvěd na pláži, kdo to kdy viděl. Je tu krásně, kormorán se dělí s rackem o rybu, pak všichni panikaří, protože sem letí dva obrovský orli mořští, krása. Kameny na pláži jsou taky úžasný. Fotím skálu naproti a Veronika najednou říká „do háje, medvěd“. No to snad ne, ale je to tak. U říčky vlévající se do moře si medvěd právě ulovil rybu a běží s ní na břeh a tam jí žere, máme to jak na dlani. Čekáme nehnutě, až se medvěd nají (nažranej má lepší náladu, ne?), pak plánujeme ústup k hostelu. Medvěd mizí, oddechujeme si, jenže pak se nečekaně zjevuje přímo na pláži, kde na sebe vzájemně koukáme, dělí nás dvacet metrů. Vyčkáváme, úplně u moře a medvěd posléze odbíhá. My neodbíháme, ale volně se suneme k hostelu a tady si čteme až do večeře. No, asi jsme jediní, kdo viděl medvědy, jenže co by chtěli všichni ti popojížděči v kolonách vlastně vidět, nabízí se otázka, my jsme z autobusu taky nikdy neviděli ani živáčka…

Skupina tří motorkářek druhej den s rachotem odjíždí. Probíhá to tak, že si všechny nastartujou Harleje a pak se složitě a dlouze halí do šátků a helem, motorky furt běžej. Pak vybíhají z hostelu tři kluci a každý holce zvlášť poposunujou těžkej krám na startovací pozici a s motorkářskou „nezávislostí“ je to rázem trochu na štíru.