Na zapade Tanzanie je asi 600km dlouhe a 30km siroke jezero Tanganika, nejhlubsi jezero Afriky. Jeho vody jsou pruzracne modre a kdyby nebyla voda sladka, mysleli by jste si, ze plavete v mori. Jezero je tektonickeho puvodu a ziji v nem ruzni endemite, mezi nimi i zname akvarijni rybicky cichlidy. Na vychodnich brezich jsou roztrousene rybarske vesnicky, ktere casto s civilizaci spojuje jen lodni doprava. V hustem tropickem porostu se skryvaji simpanzi (lze je videt v NP Mahale).
Zapadni breh Tanganiky patri Kongu a jizni kousek je v Zambii. Tam je rybarska vesnice Mpulungu. Odtud jednou tydne, priblizne v sobotu, vyjizdi lod do mesta Kigoma leziciho na severnim brehu. Cesta ji trva dva dny. Lod byla s parnim strojem spustena do vod Tanganiky v roce 1913. Kdyz uz bylo jasne, ze padne do rukou Belgicanu, Nemci ji potopili a parni stroj kdesi schovali. Uz se pro ni nevratili, byla vytazena a opravena Belgicany a od te doby tu jezdi sem a tam. Momentalne je z ni trochu smradlava dieslovka. Cesta ze Zambie do Kigomi prijde asi na 1000Kc a je mozne se nalodit i z vesnic na vychodnim pobrezi.
Tanganika Lodge
Asi hodinu chuze z Mpulungu je Tanganika Lodge, prave misto pro turisty, kteri si chteji uzit klidu a prijemne teplych vod Tanganiky. Lodge tvori 10 chatek a nekolik pristresku s lavickami a stolem. Kdyz jsme sem dorazili, nebyl tu ubytovany vubec nikdo. Privital nas spravce lodge, asi petatricetilety muz, ktery v lodge zije se svou zenou a tremi detmi. Druhy den naseho pobytu vytahl odnekud plastovy kajak a zacal se v nem projizdet. Kdyz jsme projevili zajem, ochotne nam ho pujcil a jeste nam dal k povozeni sve deti. Malicka cernoska sedela prede mnou a drobnyma ruckama svirala borty lodi. Pripadalo mi, ze ma strach se jen pohnout a nevi, co si o te mzungu za sebou myslet, ale nakonec se rozesmala, kdyz jsem lod trochu rozhoupala.
Chteli jsme spat jen v pristresku, v cemz spravce nevidel zadny problem a pujcil nam dve matrace, ktere jsme si dali na zem a Tobi vystavil z nasich moskitier „pavouci dum“ proti komarum. Noc byla uzasna, protoze za setmeni vyjizdi na lov rybari a do deseti hodin je jezero plne svetylek. Rybari se vraci se svitanim a kazdy den je od brzkeho rana v Mpulungu rybi trh. Nejrozsirenejsi jsou tu kapenty, malicke rybky, ktere zenske pro uskladneni nebo prevoz ususi na slunci a pak je pripravuji na oleji. Nejlepsi kapenty jsme jedli ve vesnici za lodgi. Sli jsme se porozhlednout kolem a dve maminy obklopene detmi, ktere na nas valily sve velke tmave oci, nas pozvaly k jidlu. Vsechno bylo skvele – nchima, kapenty, slunicko, chatrce se strechami ze suche travy a my jen trochu znervozneli, kdyz se jedno z deti asi 30cm od hrncu pokadilo prisernym prujmem…
Rodina Mollo v Ikole
Mnoho kilometru daleko od Mpulungu, lodi jeden den cesty, autem mnoho dni cesty, lezi v tropickem raji vychodniho pobrezi Tanganiky vesnicka Ikola. Cesta z nejblizsiho mesta Mpandy je velmi dobrodruzna. Jezdi se sem na korbach Landroveru, na jednom aute byva nalozeno az 15 lidi – samozrejme s vecmi (manga, kanistry, kufry, bycikly…). Landrover se riti po rozbahnene ceste plne vymolu a v druhe polovine ke vsemu pribydou jeste ce-ce mouchy. Nastesti Africane jsou velmi mili lide a zucatnene vas mlati hlava nehlava podle toho kam si ce-ce sedne.
V Ikole je hned u hlavni silnice (prasna cesta na sirku dvou aut, od ktere se rozbihaji uzke ulicky mezi chatrce) bezvadny guesthouse, kteremu sefuje mama Rebber Mollo. Vlastnikem guestu je jeji manzel, pan Mollo, kteremu patri jeste hospoda a guesthouse naproti pres ulici, a ktery ma taky nejake bussines v Zambii a pravidelne jezdi do Mpulungu. Pan Mollo byl puvodne zenaty na Zanzibaru a z tohoto svazku ma jednoho syna Lamecka. Tomu je dnes jednadvacet let a kdyz jsme se s nim setkali, prave cekal na vysledky zaverecnych testu secondary school. Studenti udelaji testy na konci listopadu, ale pak casto az do ledna cekaji na vysledky. S Lameckovou maminkou se pan Mollo rozvedl a kdyz zacal obchodovat v Mpulungu, vzal si Zambijku Rebber, ktera uz ma vlastni dospele deti. Jeji dcera Elizabeth zije s ni v guestu, opustila sveho muze – Lameck to komentoval tak, protoze pry nevydelaval dost penez. Jejich dve deti zustaly s otcem v Zambii.
Pred peti lety se pan Mollo ozenil jeste s mladou Munirou z Mpandy. Obe zeny bydli v guestu, kazda na jinem konci. Taky samostatne vari a pokud je manzel doma, ji stridave u jedne a u druhe. Mama Mollo byla moc mila, ale vic jsme se spratelili se stejne starou Munirou. Munira neumela moc anglicky, ale byla spolesne s Lameckem skvelou ucitelkou svahilstiny. Do jeji domacnosti patrila jeste Sakina, dcera starsiho bratra Muniry, ktera chodila do druheho rocniku secondary school a letos kvuli anglictine propadla. Primery school je v Tanzanii ve svahilstine, secondary a universita v anglictine.
Krome Muniry a Safiry tu byla jeste mala Muna, kterou jsem kvuli jeji hrive prekrtila na Simba mtoto (lvice). Simba mtoto byla dcerou mladsiho bratra Muniry, ktery se rozesel ze svou zenou, a tak Muna ted zila s jeho rodinou. Dal do domacnosti patril Mashaka, dalsi Muniry bratr. Pripadalo mi, ze tu funguje jako udrzbar a pomocnik pro vsechno a taky byli dobri pratele s Lameckem.
My jsme v guestu pobyli ctyri noci a uz druhy den jsme od Muniry dostali vyhubovano, ze chodime jist do restaurace. Pak uz jsme si nechali varit od ni a byly to nejlepe pripravene ryby co jsme kdy jedla. Jednou jsme nakoupili manga a ryby pro vsechny, ale stejne nam pripadalo, ze jsme dluzniky. Nakoupili jsme tedy ruzne darky, coz ovsem melo okamzitou odezvu a ja s Magdou jsme byly na oplatku obdarovany nausnicemi a satky.
Lod z Mpulungu mela prijet 23.12. v poledne, pak vecer, pak v pulnoci a prijela 24.12. v sest hodin rano. Spali jsme na plazi s ostatnimi, kteri cekali na lod. Meli jsme stesti, protoze to byla prvni noc naseho pobytu v Ikole kdy neprselo. Celodenni cekani nam vyplnil Lameck a Mashaka exkurzi po Ikole. Ukazali nam dve primery school, malou nemocnici, nekolik kostelu pro ruzne formy krestanstvi a mesitu. Take jsme navstivili tabor vojaku nad vesnici, ktery byl zrizen pote, co Ikolu napadli povstalci z Konga a okradli lidi o penize a potraviny. Nakonec jsme se sli koupat, coz vyvolalo hotovou senzaci mezi vsemi, kdo zrovna byli na plazi.
Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Konec misionarstvi
Z Ikoly dojedete na kole asi za hodinu do vesnicky Karema. Ted, v obdobi destu, je cesta rozbahnena a plna vymolu. Karema je mensi nez Ikola a vede do ni jen cesta z Ikoly nebo cesta po jezere.
V kopci nad hlavni ulici je v Kareme velky kostel podobny tem nasim v Evrope. Lavice uvnitr jsou jen jednoduche a na oltari lezi barevne kitenge (latka, ze ktere si tu zeny nechavaji sit saty, muzi kosile a pouziva se i jako ubrus a prehoz a proste ke vsemu). V kostele jsme potkali stareho duchovniho otce, ktery sem prisel pred mesicem z Mpandy vystridat bileho otce, ktery se na stari vracel domu do Nemecka. Tobi ho chtel navstivit a vyptaval se na adresu a otec mu naprosto vazne odvetil, ze se proste v Nemecku zepta na bileho otce a kazdy bude vedet – vubec si neuvedomil, ze Nemecko neni zeme plna cernochu!
Kostel byl postaven jiz v predminulem stoleti, ale dnes uz je puvodni jen vez se zvonem, zbytek kostela se zritil a musel byt znovu dostaven. V slavnejsich dobach misionarstvi tu krome kostela byl klaster a seminar. Hlavni budova seminare je nove opravena, ale nikdo tu v dobe nasi navstevy nebyl. Do ctverce o strane asi 100m kolem hlavni budovy byly ubytovny a zarizeni pro studenty, ale ty jsou uz dnes rozborene a buji v nich vegetace.
V jeste horsim stavu nez seminar je byvaly klaster. Na nadvori klastera jsou jeste patrne chodnicky a vysazene stromy a uprostred je velka budova s nadhernym schodistem. V obdobi destu se ale vse rychle rozpada. Prave kdyz jsme urostred rozvalin obedvali, zacal odnekud z vesnice kvilet muezzin a cely klaster jako by nam pred ocima mizel v bujnem rostlinstvu.
Didier a street children v Kigome
Myslim si, ze pokud prijedete do Kigomi, nelze nepotkat francouze Didiera. Nas odchytil jakmile jsme prisli do centra mesta, kde jsme hledali guesthouse. Nejdriv jsme vubec nevedeli, co si o nem myslet, ale druhy den jsme ho poznali lepe a dozvedeli se, co v Kigome vsechno dela.
Didier pracoval 20 let v Kongu pod OSN a pak se rozhodl, ze si bude radeji delat vsechno po svem. Dnes bydli spolecne s bazlivou fenkou, kterou nasel na ulici, v krasnem dome uprostred Kigomi. Ma uzasny vyhled na Tanganiku a ukazoval nam fotky dech beroucich zapadu slunce focene primo z jeho zahrady.
26.12. nakoupil Didier chleb, burakovou pomazanku a male cokolady pro street children v Kigome. Nam nabidl, at mu jdeme pomoci, tak jsme mazali chleb a pak ho rozdavali detem. Bylo jich asi 70 a vsechny vypadaly uplne normalne, protoze k vanocum dostaly od lidi obleceni. Bavili jsme se s Phoebe, pracovnici ze socialni spravy, ktera nam rekla, ze rodice vetsiny deti zemreli na AIDS. Taky rikala, ze ted vypadaji deti opravdu dobre, ze obvykle je to mnohem horsi.
Kdyz jsme rozdali vsem detem chleb a ty se najedly, predvedli nam nejstarsi kluci (kolem 15 let) ruzne premety a akrobacie, pri kterych napr. stali ti mladsi na ramenou starsim a jeden maly kluk jeste vylezl uplne nahoru.
Vecer nas i Didiera pozvala Phoebe na veceri k sobe domu. Spolu se svyma dvema dcerama navarily chapati, omacku s hovezim masem a nejakou zelenou kapustu. Pak jsme dostali domaci dzus z manga arozmixovane ovoce. Tobi se zminil, ze ma zrovna prujem a obava se vseho toho ovoce, a tak dostal od Phoebe medicinu. Nejdriv nam nechtela prozradit z ceho je pripravena, ale nakonec rekla, ze je z popelu a jeste byla prekvapena, ze nejsme prilis vydeseni.
Pokud se chcete dozvedet vic o Didierove praci v Kigome a pripadne mu nejak pomoci:
Didier Annet Chairman of PBL
PBL: Partners for Better Life; P.O BOX 1249 Kigoma Tanzanie
ADM: Aide au Developpement durable pour un Mieux etre; 1110 Morges Suisse
