Lidé v Kyrgyzstánu

Lidé v Kyrgyzstánu

Kyrgyzskému národu se podařilo obdivuhodným způsobem uchovat si dodnes svoje staré národní tradice. Přes léto se mnoho rodin stěhuje do jurt na horské pastviny, kde se v panenské přírodě žijí tradičním způsobem života. Kyrgyzové jsou proslulí svojí pohostinností a poklidným způsobem života.

Ruská nadvláda je sice trochu naučila pragmatické flegmatičnosti, ale ve své podstatě jsou vůči cizincům otevření, vřelí a zvědaví, podobně jako ostatní turkické národy. Během pěti týdnů v Kyrgyzstánu jsme zažili celou řadu pozvání na čaj, kumys, kefír nebo jen na kus řeči. Některé historky už popsány v předchozích článcích, zde přinášíme další tři zajímavé příběhy.

sekaci z Karkarskeho udoli

Jak jsme nechtěli do Alma-Aty

Před trekem do ledovcové kotliny Ak-Say kempujeme v tzv. alplageru Ala Arča. Jdeme do místního kafé na večeři, ale bohužel tu dneska nejde elektřina, takže mají pouze šašlik (jehněčí špíz), který se připravuje venku na grilu. Už tu sedí veselá trojice solidních čtyřicátníků, otců od rodin: Mehmet (Kyrgyz), Isa (Čečenec) a Rašíd (Ujgur). Hned nás zvou ke svému stolu na jídlo. Tvrdí, že pro muslimy je host posláním od Boha, takže nemůžeme odmítnout. Dělí se s námi o šašlik, rajčatový salát a brambory a volají na majitele: „šašličníku, ještě čtyři!“ Ten, chudák, nestíhá šašliky grilovat. „A další vodku!“ Rozumí se samozřejmě celá láhev, která vystačí tak akorát na jednu rundu.

Chlapi se střídají v pronášení přípitku, jak zde bývá zvykem (i na mě přišla řada). Připíjejí na družbu, na naše štěstí, na spoustu dětí a na jejich štěstí. Mehmet vzpomíná také na nadvládu Rusů v Kyrgyzstánu a na ruskou okupaci Československa v 68., sám sloužil později na Ukrajině. „Tak na rrrúské svině,“ zní jeho další přípitek a dodává: „podívej, jak teď dopadlo Čečensko (ukazuje na Isu), a tady Rašídovi zase zabrali zemi Číňani (rozuměj Ujgursko).

Během večeře jsme probrali spoustu věcí. Zajímalo je, jak se u nás máme, jestli je to lepší než za socialismu a kolik co stojí. Oni stále básnili o Kazachstánu, který je na tom ekonomicky přece jen o něco lépe než Kyrgyzstán. Hlavně o Alma-Atě, která leží nedaleko Biškeku, v podstatě hned za hranicemi.

„Tam se rozhodně musíte podívat,“ tvrdí Mehmet, „to je jako Moskva nebo New York.“

„No, když mi na velká města moc nejsme, radši jdeme do přírody, a navíc nemáme kazašské vízum,“ snažím se lehce odporovat.

„To nevadí. Jestli chcete, my vás tam zítra vezmeme a vojáci na hranicích vám ještě budou salutovat!“

Po čtvrté vodce se chlapi chystají k odjezdu a všechno platí. O nějakém příspěvku na útratu nechtějí ani slyšet: „vy naši gósti!“ Než jsme se nadáli, už jsme naopak obdarovaní ještě lahví kumysu. Zpět do Biškeku bude řídit Mehmet, který nejmíň pil, protože nejvíc mluvil.

Tankový výlet na Moravu

Trháme meruňky podél cesty, po treku náramně přijdou k chuti. Kolem projíždí chlapík na kole. Musí to být Biškečan, protože jinak by jel na koni.

„At kudá vy?“ ptá se.

„Z Čéchie,“ odpovídám.

„Da? Tam já sloužil v Brně – v 68. roce,“ rozjasňuje se mu obličej a je evidentně potěšen, že vidí Čechoslováky tady v Kyrgyzstánu. Sám hned také politoval, že ta ruská okupace naší republiky byla špatná.

Podobných chlapů jsme v Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu potkali celou řadu a všichni si pochvalovali, jak se jim u nás líbilo. Ruskou armádu poslanou k nám tehdy tvořila spousta takových obyčejných kluků ze Střední Asii, kteří prý ani netušili, kam se to vlastně dostali. Vzpomínáme na slova Mehmeta, jak připíjel na „ruské svině.“

Mehmet a Rasid

Pomůžeme vám stopovat

V pátek se chystáme na víkendový festival národních tradic do osady Čar-Kuduk v severovýchodním cípu Kyrgyzstánu u kazašských hranic. Přímý autobus z Karakolu, střediskového města východního Kyrgyzstánu, do Čar-Kuduku nám bohužel ujel, protože jsme neznali přesný čas odjezdu. Jedeme tedy odpoledne jiným, který končí ve vesnici Sary-Toloroj, 30 km před Čar-Kudukem. Autobus je stařičká, zakulacená, oranžová obluda. Pár lidí, na které už nezbylo místo, si sedlo na pytle s moukou u dveří. Matky živitelky vezou z města nákupy, jaké u nich ve vesnici nedostanou, v pytli na podlaze se odevzdaně veze i svázaná ovečka. Vedle nás na poslední sedačce sedí tlustý urostlý chlap, pro změnu s novou kosou. Část ostří trčí z okýnka, takže se modlíme, aby autobus nepředjížděl nějakého nebožáka na koni příliš těsně. Pořízek s kosou se nás zvědavě vyptává, co jsme zač, a celý autobus naslouchá. Ruštině všichni rozumí. Při každé nové informaci si to hned šuškají mezi sebou.

Cesta je po opuštění pobřežní silnice kolem jezera Issyk-Köl samé díry a výmoly, takže občas někdo decentně zvrací – buď do pytlíku, nebo rovnou z okýnka. Mladá paní sedící vedle dveří si ulevuje přímo na schůdky. Její manžel to sice registruje, ale dál si v klidu čte noviny. Zvracení v dopravě vůbec patří k typickému asijskému koloritu.

Po 2,5 h a téměř 100 km dorážíme do vesnice Sary-Toloroj ležící v mělkém údolí. Podvečerní slunce krásně vystínovalo oblé kopce. Proti slunci pozorujeme, jak ve zvířeném prachu ženou místní přes náves stádo krav. Lidé z autobusu se rychle rozprchli, tří kluků na návsi se ptáme na nějakou pitnou vodu. Není problém, hlavní „ulici“ lemují kohoutky s vodou – vždy jeden na čtyři domy, takový místní vodovod. Protože teď večer už se nikam nedostaneme, ptáme se kluků na nocleh. „Kaněčna, můžete spát u nás.“ Domlouváme nějakou přiměřenou cenu, kluci samozřejmě nejdřív zkoušeli říct si co nejvíc. V jejich domku mají prázdnou místnost, kde nám připraví ležení.

Nemají doma žádnou sprchu, i když jedna rodina ve vesnici ji prý má! Protože bysme se ale po té dnešní pečínce a prachu v autobuse rádi umyli, jdou s námi kluci k řece. Přitom s sebou nesou podezřele cinkající igelitku. Řeka je nádherně temně modrá, ale strašně studená. Kluci se koupou opodál a pak otvírají piva a vodku. Navzájem se představujeme. Marles a Bakyt jsou bratři, u nichž budeme bydlet, Aigul sem přijel z Karakolu na letní kosení trávy jako sekáč. Čirou náhodou má dnes Marles 27. narozeniny, stejně jako já za týden! No, posuďte sami, není to dobrý důvod navázat družbu a pořádně se na to napít? Kluci tedy jásají.

Cestou od řeky se zastavujeme ještě v malém obchůdku a kupujeme do placu další piva značky „Českóje“ a nějaké sušenky, ostatně o moc víc toho bábuška v obchodě stejně nenabízí. U kluků doma pak večeříme šorpu (tj. polévka s vařeným skopovým a bramborami) v malé kuchyňce, která stojí na dvoře mimo vlastní dům. Máti ještě přináší smetanu, naložené meruňky a chlebové placky. Nádobí i celá kuchyňka jsou sice takové ušmudlané, ale jídlo je na středoasijské poměry výborné.

„Kde pracuješ, Marlesi?“ ptám se.

„Dělám strážce v jednom letovisku v Cholpon-Ata. K jezeru jezdí spousta bohatých Kazachů, tak jsou tam nějaké peníze. Po sezóně ale pojedu do Biškeku, budu tam dělat řidiče. Mám tam holku.“

„Kolik máš sourozenců?“

„No, tady Bakyta, ten je o dva roky mladší, a pak mám ještě staršího bratra, ten opravuje traktory kousek za hranicemi v Kazachstánu, a straší sestra se provdala do Švédska, zrovna před pár dny tu byla na návštěvě.

„A v Kazachstánu se žije líp než tady?“

„No jasně, platí tam dvakrát tolik. Spousta chlapů odtud tam jezdí na práci.“

Přicházejí další kluci a začíná docela poklidná oslava. Pije se pivo a vodka. My jdeme spát celkem brzy, zato kluci to prý táhli až do tří do rána. Marles nám jde ukázat, jak nám paní máti připravila pokoj. Několik vrstev dek na zemi a na nich peřina, Kyrgyzové spí stejně. Jinak v pokoji nic není. „Pak tyhle dráty takhle roztáhněte,“ ukazuje Marles na dva zaháknuté dráty visící ze stropu, které slouží jako vypínač.

Ráno nás před sedmou budí Aigul, evidentně ještě nevystřízlivěl. Paní máti se nám pak za něj pořád omlouvá, protože jsme se večer domlouvali až na osmou. Za oknem už frká kůň a kvákají husy. Snídáme čerstvý domácí chleba s máslem a meruňkovou marmeládou, navíc do nás ještě nacpali polévku s bramborami a rajčaty. Dostáváme od Marlese na památku ještě jeho fotku s adresou a věnováním, na oplátku mu dáváme pohled Prahy a peníze za nocleh a něco za jídlo.

Po focení s celou rodinou vyrážíme stopovat na silnici. Kluci berou pivo a s upřímným zájmem tvrdí: „pomůžeme vám stopovat.“ Toho se dost obáváme, protože ze zkušenosti víme, že větší počet lidí nemůže přinést pozitivní efekt. Navíc si staví piva na silnici akorát před naše batohy. Nějaké auto sice občas projede, ale většinou plné. Naopak z druhého směru projíždí spousta Kazachů v parádních terénních autech, kteří se stahují na víkend k jezeru Issyk-Köl. Kluci mávají jako o život. Veškeré přesvědčování, jestli by si radši nesedli někam stranou, je zbytečné.

Naopak se na nás přicházejí podívat dva Marlesovi kámoši na koních. Pak ještě přichází vyparáděná Marlesova rodinka i s doprovodem. Ta ale jede naštěstí na druhou stranu, na svatbu své neteře do Cholpon-Ata, a čekají na autobus z opačného směru. V tak velkém chumlu lidí už nemáme se stopováním vůbec šanci, uniknout se nedá, přitom festival v poledne začíná.

Jakmile rodinku odváží autobus, prezentují nám naládovaní kluci svůj brilantní nápad: „tak jsme si říkali, že vám možná nikdo nestaví proto, že nás je tu tolik. Tak my si vezmem ty piva a lehnem si naproti na mez.“ Nemůžu jim ten nápad vynachválit. Přestože se o nás kluci starali jako o vlastní staré známé, oddychli jsme si. Během deseti minut nám první auto zastavilo. Byl to řidič Viktor s cisternou benzínu, který jel dokonce přímo až do Čar-Kuduku! (O samotném festivalu viz článek „Jak se staví jurta “.)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí