Cestopisy a reportáže

„Tak to je fakt hustý, vidíš tam tu ženskou?“ „Ty jo, ona má mini a boty na podpatku.“ „A koukni tam na toho týpka! Chudáci mniši.“

Udělalo se krásně, úplný jaro. Napadlo mě, že vlastně nemám prozkoumanej kout Odaiby za náma, směrem k Toyosu. Vzal jsem foťák, do kapsy strčil 1000 jenů a vyrazil po dlážděný cestě „West-promenade“ směrem na východ.

Hranici mezi Čínou a Kyrgyzstánem tvoří velehory, jejichž překonání bylo vždy komplikované. Dnes se tu nacházejí pouhé dva hraniční přechody ležící v sedlech Torugart a Irkeštam, oba vedou do čínského Kašgaru.

Více než 1000 pravidelných kopců korálového původu máte možnost shlédnout na filipínském ostrově Bohol. A cestou si můžete pohladit vzácné poloopičky tarsier.

Ráno se vydáváme na obhlídku města, procházíme zatím probouzející se bazar a jsme vypuzeni z nádvoří jedné novější mešity.

Pod svícnem je asi opravdu tma; vůbec mě nenapadlo při prolejzání Tokia, že by takhle zajímavá čtvrť mohla bejt hned v centru, navíc v místě, kolem kterýho minimálně obden chodím.

Po přeletu z Manada do Makassaru a devítihodinové cestě autobusem jsme dorazili do města Rantepao, což je centrum oblasti Tana Toraja, vyznačující se specifickou kulturou, přetrvávající dodnes. Lidé nazývající se Torajove žijí na náhorní plosině okolo Rantepaa, kam byli vytlačeni muslimskými nájezdníky. Díky izolaci a absenci psaného jazyka je víra velice rozmanitá a věří se v obrovské množství bohu. Díky holandským dobyvatelům je zde hlavní náboženství křesťanství. I přesto si ale zachovávají tradiční ceremonie, své stavby, oblečení, jídlo, sport. Mezi nejdůležitější ceremonie patří pohřby.

Začněme tentokrát tohle povídání o Sultanátu Omán trošku netradičně – zkuste na chvilku zavřít oči, nastartovat fantazii a v duchu si sami představit cokoli, co vás k názvu „Omán“ napadne…..

Souostroví Galapágy pro mě vždy znamenalo něco nedosažitelného, malou tečku na mapě kdesi daleko uprostřed moří a oceánů. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na těch pár ostrovů někdy dostanu.

Yoyogi. Velký pódium je zavřený, takže lovím záběry mezi trhovci a jde to; zpětně vzato, když se dívám večer na fotky, fakt to vypadá jako z komparsu na film Vlasy.

Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, naráželi jsme ve městech na stále stojící sochy Lenina v nadživotní velikosti. Lenin na nás shlížel pěkně z vrchu. Teď odpočíváme v sedle Džiptik (4185 m n. m.) na Alajském hřbetu a opět hledíme na Lenina. Tentokrát však před námi stojí Pik Lenin (7134 m n. m.), jedna z nejvyšších hor Pamíru. I když jsme pořád ještě o dost níž, alespoň máme pocit, že mu konečně hledíme zpříma do očí. Dokonce jsme kvůli tomu podnikli následující trek.

Byla sobota, byla sice zima, ale jinak relativně slušný počasí, i vyjel jsem si kolem poledního do parku Ueno. Park (veřejnosti otevřenej už koncem 19. st.) je známej jednak jako největší nocležna bezdomovců v Tokiu (leč o bezdomovcích podrobně až jindy), ale taky je tu několik význačných muzeí, chrám Toshogu, první zoologická zahrada v Japonsku a v dolní části parku je pak Shinobazunoike, vodní nádrž, která je rozpůlena cestou a jejíž jedna polovina je hojně porostlá lotosy. Jo a taky je v parku přes tisíc třešní, což je zásadní věc v době jara.

Indonésie je muslimská země, a proto v tamních městech musíte obvykle dlouho pátrat, než natrefíte na obchůdek s alkoholem. Na venkově je tomu trochu jinak. Tam lze snadněji dostat různé druhy lokálních alkoholických nápojů, stačí o ně projevit zájem.

Při lenošení na Si Phan Donu jsme také museli naplánovat zbytek naší cesty. Laos nám sice zabral více času, než jsme očekávali, ale není toho třeba litovat, stálo to opravdu za to. Bohužel Kambodžu musíme omezit pouze na několik míst. S těžkým srdcem vynecháváme východní provincie Ratanakiri a Mondulkiri. Nicméně jet tam jen na jeden den by nemělo význam. Tak snad někdy příště až bude více času.

Napodruhý se mi podařilo předat český ambasádě naše registračního listy. Trochu jsem byl překvapenej, jak je konzulární oddělení zapikolovaný; po zabzučení jsem se vydal po schodech dolů, jedno patro do podzemí, i když podzemí to bylo ze strany ulice (směrem do zahrady areálu to byl klasickej suterén).