Mexické zajímavosti – pokračování

– Není to sice zdaleka mexická specialita, ale i tady platí, že do záchodu se nemá házet toaletní papír. Na ten jsou koše vedle záchodu.

– V Mexiku je všude spousta internetových „kaváren„, teda přesněji míst s počítači a internetem, protože kavárny to nejsou. Je jich opravdu hodně a to v každém městě. Bývají většinou otevřeny do ulice, podobně jako obchůdky. Jsou zjevně určeny hlavně pro místní. Počítače a/nebo internet domů jsou tady asi ještě pořád drahé a tak si chodí mailovat, chatovat, hrát hry, stahovat hudbu, tisknout apod. za 5 – 10 p. na hodinu. Tahle cena je snad jediná vyjímka, která je výrazně nižší než uvádí Lonely Planet z roku 2002. Zřejmě se to rozmohlo od té doby a konkurence ceny srazila.

– Pobožnost Mexičanů je velká, což je všude vidět. Člověk může spatřit kdekoliv větší nebo menší kříže a křížky, často ještě různě ozdobené. Svatými obrázky, řetízky, kytkami… Takové místo bývá na autobusovém nádraží, v obchodním domě, v hotelu a určitě i na dalších místech, kam jsme se nedostali. V menším mívají osobní svatyni i řidiči v autobusech.

– U několika žebráků jsme viděli coca-colu nebo pepsi-colu. Takovým bych nic nedal, ani kdyby vypadali sebenuzněji. Obě americké coly jsou tady obecně snad nejrozšířenější nápoj, na objem levnější než balená voda!

– Lidi nám přišli poměrně přátelští a nápomocní. Mockrát se nám stalo, že jsme někde stáli, třeba s průvodcem v ruce a někdo se nám sám od sebe snažil poradit. Bylo to navíc opravdu nezištné. Ne jako v arabském světě, kde za každou radu hned nastavovali dlaň.

– Jiná je i taková běžná věc, jako je chození po chodníku. Ty jsou sami o sobě dost úzké. Za ideálních podmínek po nich můžou jít tak dva lidi vedle sebe. Jenže ideální to není skoro nikdy. Vždyť skoro všude stojí nějaký prodejce a ten zabírá místo buď z chodníku, nebo ze silnice. Nejčastěji z obojího. Ale i kamenné obchody většinou vezmou část chodníku. Další zloději chodníku jsou časté sloupy. Vždyť skoro všechno se vede vzduchem. Suma sumárum, chození po chodníku je v Mexiku kličkování, obcházení, vyhýbaní se, přeskakování…

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

– Pivo se prodává většinou v láhvích a to po 325 ml. Alternativou jsou 1 l láhve, ale ty nemají všude a myslím, že se v nich ani nedělají všechny značky. V restauracích se pivo nečepuje, ale nosí přímo v láhvi. Bez skleničky.

– Překvapilo nás, že pověstné pálivé mexické jídlo není samo o sobě až tak pálivé. Množství ohně v puse si většinou reguluje každý sám přidáním některé z pálivých omáček, které ale nikde nechybí přímo na stole.

– Mexičani jsou malí. Já se svými 187 cm jsem je výrazně převyšoval a Kamča se 170 cm se vyrovnala většině mužům, ale ženy proti ní byly prťavé.

– Nevím jak to mají oficiálně povoleno nebo zakázáno, ale každopádně pracují i hodně malé děti. Většinou jsou to rodinné podniky jako restaurace, hotely, obchůdky. Působí opravdu zvláštně, když vás obsluhují třeba 12 leté děti a to včetně vystavení účtu a placení. Ale děti taky často prodávají na ulicích, čistí boty, hlídají záchody, pomáhají v autobusech …

– Čím víc na sever, tím mají lidi větší auta. Asi kvůli blízkosti Američanů, jejichž posedlost velkými bouráky je známá. Proč se nesnažit vyrovnat „lepšímu“ sousedovi aspoň v něčem?

– Na ulicích je hodně potulných psů. Ale vypadají většinou celkem pěkně a hlavně klidně. Často někde jen tak leží a spí. Neotravují dokonce, ani když si člověk poblíž vytáhne jídlo.

– Ceny bych obecně označil jako podobné těm našim. Samozřejmě s vyjímkami. Nižší jsou třeba ceny za většinu ovoce i zeleniny, benzín (13 – 15 Kč), taxíky (dáno jejich množstvím), drogérie (beru stejné značky jako u nás), oblečení, obuv. Jídlo jako suroviny je tak srovnatelné, snad s vyjímkou Coca-coly, která vychází na množství podobně jako balená voda. Jídlo v restauracích je taky srovnatelné, ale je zde spousta pouličních stánků a jídelniček comedores, kde se dá najíst za 20 – 30 Kč. Dražší jsou například léky, aspoň ty volně prodejné. Obyčejné kloktadlo, u nás kolem 50 Kč, vyjde na 200 Kč. A krabička B-komplexu stojí zhruba 250 Kč.

– Cenovky u zboží se uvádí spíš vyjímečně. A to i v takových obchodech, kde se nesmlouvá, což jsou všechny běžné kamenné obchody. Je zvláštní nakupovat třeba potraviny a nevědět, co kolik stojí, protože chodit se ptát s každou položkou je divné. V restauracích, i těch jednodušších s plastikovými stolky a židličkami, většinou na požádání donesou jídelní lístek i s cenami, ačkoliv místní tohle nedělají. Na tržištích pro místní (hlavně s ovocem a zeleninou) cenovky taky nebývají, ale tam se nesmlouvá. Na trzích s turistickými suvenýry se smlouvání očekává, takže ceny tam nejsou už tím spíš.

– Stále se nemůžu rozhodnout, jestli jsou Mexičani prasata a nebo ne. Někde mají krásně pořádek a uklizeno, ale přece jen převažuje špína a bordel, hlavně na neturistických místech.

– Vstupné do hlavních mexických památek je 30 – 45 p. (cca 60 – 90 Kč). Dvě předražené vyjímky leží na Yucatánu a jsou to Uxmal a Chichen Itza, které stojí 95 p.! Mám za to, že to je daň za bohaté návštěvníky z letovisek kolem Cancúnu. Snad všude chtějí poplatek kolem 30 p. za videokameru, což moc nechápu, když za foťák se neplatí nikde.

– Mexičtí muži se kromě nagelovaných vlasů vyznačují taky tím, že téměř nenosí vousy ani kníry.

– Z občasného sledování televize mám závěr, že skladba postav na obrazovce vůbec neodpovídá skladbě mexických národností. Neviděl jsem tam jediného indiánsky vypadajícího herce nebo moderátora. Všechno španělské typy bělochů. Prostě lidi, které na ulici skoro nepotkáte. Podobné tváře koukají z časopisů i reklam. Zajímalo by mě, jestli to indiánům a míšencům (kterých je rozhodně většina) nevadí, jsou prostě zvyklí a nebo opravdu vyznávají kult bílé tváře.