Esfahán – město mostů a pikniků

Qom je náboženské město a jak se později dozvídáme, není to zrovna dvakrát oblíbené místo i u samotných Íránců. Narážíme na pěknou restauračku, kde jsme sami a královsky jíme. Lenka si přímo rochní, já jdu na to opatrně vzhledem k nepříjemné ranní příhodě. Raději toho polovinu nechávám, ale i tak jsem plný. Zkoušíme se dostat jedním ze zadních vchodů do Zlaté mešity, ale jsme odchyceni strážcem – Lenka vypadá moc evropsky. V klidu a trpělivě nám vysvětluje, proč nemůžeme dál. Snad by mi i nabídl, že mi věří, že jsem muslim, ale Lenka nemá čádor a bez toho to nepůjde. Celé dopoledne ještě procházíme Qom, pak balíme a padáme taxálem na bus do Esfahánu.

Na křižovatce za městem, kde čekáme na nějaký bus, se o nás perou taximeni. Ten, co nás viděl první, mě nehorázně naštval, když poslal pryč bus do Esfahánu, dřív než jsme se zorientovali, aby nás tam mohl hodit autem. Obcházím další busy a za chvíli máme štěstí, jedeme. Seděli jsme vzadu a díky pekelnému vedru a staženým okýnkům jsem dostal solidní rýmu (užíval jsem si ji až do odletu L).

Při této jízdě do Esfahánu se poprvé setkáváme se zvláštním zvykem íránských řidičů, a to při zastávce u zájezdní kebabárny všechny cestující vyprat ven a bus s běžícím motorem uzamknout (a to i v noci). Asi existuje nějaká dohoda mezi řidiči busů a majiteli kebabáren…

Piknik v Esfahánu

V Esfahánu zastavujeme na Kaveh Terminálu, ale nevystupujeme, neboť jsme měli za to, že bus jede jen do Esfahánu (měl to napsané na ceduli – i ve fársí). Zastavují nám proto znovu až na výpadovce na Shiráz. Zase bitka taximenů – vyhrál ten, co vypadal, že umí anglicky. U hostelu Amir Kabir na Chahar Bagh St. zkouší známou fintu riály versus tumany (tuman je tisíc riálů a poté, co si domluvíte cenu před nástupem do taxálu v dobré víře, že je v riálech, taximen při placení vyžaduje částku v tumanech), chvíli jsme se přetahovali – taxíkáři jsou zvláštní rasa, která je stejná asi všude na světě.

V Kabiru nás čeká nepříjemné překvápko – je plný maďarských turistů. Po zkušenostech z Qomu bereme nabídnutý nocleh na střeše na koberci. Ukládáme bágly do komory a vydáváme se na první obhlídku Esfahánu. Pořád se mi spouští krev z nosu díky silné rýmě, a tak si zlepšuji náladu pizzou. Dorážíme na Emam Chomejni Sq., kde se zapojujeme do kolektivního piknikování s Íránci v trávě všude kolem. Večer má náměstí díky piknikujícím a jinak odpočívajícím lokálům fantastickou atmosféru (teda má ji i ve dne). Je čtvrtek, takže se blíží víkend, a lokálové si prostě v pohodě užívají.

Co se mi na tom vlastně líbí, asi nejvíc je, že využívají každičký volný prostor s trávníkem na piknik a relax (může to být klidně trávník mezi silničním sjezdem na dálnici). Mají k zeleni prostě jiný vztah, protože jinak je kolem měst poušť nebo polopoušť, která se zelená pouze na jaře, nebo skalnatá pohoří. Tak se o trávníky a proslulé parky ve městech opravdu starají – po piknikování je vždy pěkný bordel, s odpadky si hlavu moc nelámou a ekologické cítění tu ještě neexistuje, ráno je však vše uklizené a trávníky se zavlažují. Trávníky prostě slouží lidem. Nikde jsem neviděl jako u nás pěkný trávník a hned ceduli „vstup zakázán“. S bordelem okolo cest a silnic si však už problémy moc nedělají a tak lze z okna dálkových busů v příkopech sledovat spoustu věcí, které íránská ekonomika už nepotřebuje.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Večírek na esfahánské střeše

Večer nás už nevpouštějí do Masdžíd-e Emám Chomejní, dříve Šáhovy mešity, pokladník se nám moc omlouvá – máme přijít zítra, už je prý pozdě. Před branou Šáhovy mešity se seznamujeme s Rezou a domlouváme si tady sraz na zítřek kolem 10. Vracíme se do Kabiru a rozděláváme si bivak na střeše.

Už se tam chystáme ke spánku, když přichází jeden Němec, fajn kluk, jede sám a má v plánu jet do Turkmenistánu. Dozvídáme se od něho, jak to vypadá u Kaspiku. Na střechu začínají přicházet další lidé a téměř tam vytváříme českou komunitu – hodně lidí se vrací z Indie. Zejména zdravím Daniela. Vrací se se dvěma děvčaty po zemi ze Zélandu a vykládá super story z Pákistánu a Zélandu (na další web), po 20 měsících se těší domů. Kecáme do jedné v noci, prostě pohoda tahle střecha a tenhle Esfahán.

Výlet s Rezou

Ráno začíná na střeše brzy pražit slunce a nutí nás vstát. Balíme kletry a ukládáme je opět v komoře. Vyrážíme na setkání s Rezou. Společně se taxíkem přesunujeme do Najaf Abad, jak nám potom vysvětlil Sajeed, je to prý obdoba Vatikánu – žije tady íránská teokracie. Vstupujeme do parku Park Shade. Báječný park: uklidňující zeleň, modravá obloha, šumící vodotrysky, klid, prostě pohodka maximální.

Nejdřív si dáváme něco sladkého a vzájemně se oťukáváme. Reza neumí moc anglicky, což je škoda. Komunikace je pomalá a pracná. Chvíli s námi sedí jeho kolega (oba jsou vojáci, nebo polovojáci, nebo policisté, každopádně mají něco společného s check-pointy na silnicích, kterých míjíme busy dost a dost – u každého bus musí zastavit, řidič ukázat povolení k jízdě, vojáci/policisté mrknou do busu, eventuelně vyberou ovci na prohlídku zavazadel, nejhustší a nejtvrdší jsou kontroly směrem k pákistánským hranicím – kvůli pašovanému zboží a drogám).

Posezení v čajovně

V parku je i čajchůne, kam se při procházce přesouváme a vegetíme nad čajem a vodní dýmkou (mňam mňam J) v podstatě celé odpoledne. Tyhle čajovny jsou vůbec prima věc, suplují, dalo by se říci, naše hospody. Člověk, tedy muž, si dá čaj a většinou vodní dýmku, která krásně voní, a jen tak volně relaxuje nebo debatuje. Nikdo nikam nespěchá, vodní dýmka není cigareta, kterou člověk típne na zastávce cestou do práce, když už mu jede městská.

Po chvíli pokukování si přisedají Sajeed a Elham (samozřejmě manželé), se kterým si vyměňujeme čerstvé zkušenosti novomanželů J. Tady se dozvídáme asi nejvíc z běžného života mladých Íránců. Mě třeba překvapilo, že se mě hned Sajeed ptal, zda máme dítě (to není zrovna neobvyklé, na to se nás dříve nebo později ptal každý) a zda si přeji kluka či holčičku, on (a většina íránských mladíků, se kterými jsme hovořili) si přeje děvčátko. Opravdu nádherné, uvolněné a pohodové odpoledne. Po čase se k našemu debatujícímu kroužku připojují i teenageři z blízké piknikující rodiny z Shirázu. Zvou nás na jejich piknik, kde se chvíli zdržíme, ale musíme se po 17. hod vrátit do Kabiru, abychom se přestěhovali ze střechy do pokoje. Nakonec nás tam sedí slušný počet a děláme i slušný povyk.

Po cestě parkem vidím skupinku lokálů, jak mažou karty, docela mě to překvapí, neboť jsem myslel, že hazard je koránem zakázán. Ptám se na to Rezy a on mi to potvrzuje, říká mi, že se však karty v parku hrají, neboť parky jsou jakési chráněné území, kde nechodí patroly. Kdyby je však čapli, určitě by z toho měli velké nepříjemnosti.

Třesoucí se minarety

Spolu s Rezou i taxíkářem po cestě zpět navštěvujeme esfahánskou specialitku – Manar Džonbán (Třesoucí se minarety). Reza se nejdřív u vchodu strašně rozčiluje nad tím, že si nemůžeme koupit lístky za cenu jako on, ale existují tu holt dvojí ceny (jak je toto možné J !!! ): pro lokály a pro cizince a neliší se zrovna málo.

Ale Třesoucí se minarety se mi moc líbí, je to malá mešitka, s typickými dvěma minarety – a v těch je právě jejich výjimečnost. Jeden z nich je přístupný, nahoru vyleze silný maník a rozhoupá minaret (opravdu viditelně) a protější minaret se rozkývá taktéž. Prý to dosud nikdo spolehlivě nevysvětlil, asi je tam tvrdé podloží na měkkém podkladu, kterými se vibrace nějak přenáší… Poté už chceme jet zpět do Kabiru, ale Reza začíná být pěkně rozjetý, pouští v taxíku vlastní kazety (dost nahlas) s dekadentní západní muzikou a začíná povolávat i na holky chodící venku.

Omlouváme se a spěcháme do hostelu. Rozhodujeme se, že na zítřejší schůzku už nepůjdeme, stejně jsme chtěli začít prohlídku Esfahánu a Reza vyhrožoval dalšími kolegy, videokamerou (Lenka bez šátku na památku) a bůhví, na co by ještě přišel. Po bezproblémovém ubytování (jaký luxus po těch dnech J), si dáváme konečně něco k jídlu a já sedám v Kabiru na inet, abychom se konečně ozvali domů. Na zítra máme naplánovanou prohlídku hlavních esfahánských památek a hlavně prodloužení víz.

Prodloužení íránských víz

Dnešní den byl další ukázkou pohody esfahánské. Vstáváme v 9 ráno a vyrážíme k Azadi Sq. na prodloužení víz (Esfahán je prý k tomuto účelu velmi vhodné místo). Pěšky míjíme Hossein Sq. a nakukujeme do parku s pavilónem Hašt Behešt (Osm rájů), Medresa Čahar Bagh je zavřená L. V pasáži u medresy nakupujeme u sympatického dědy tradiční íránské ubrusy (má velký výběr a jsou levnější než na Chomejni Sq.). Po cestě vybíráme ještě pár pohledů a kazety s tradiční íránskou hudbou.

Dorážíme k mostu Si-o-se Pol (Most 33 oblouků), kde odpočíváme v čajchůne nad čajem a vodní dýmkou. Přecházíme most a pokračujeme k Azadi Sq. busem. Míjíme esfahánskou univerzitu, úřad lehce nacházíme, úředník je v pohodě – jen neuvěřitelně dlouho louská naše papíry (skoro ho podezřívám, že neumí číst). Dost se diví, že chceme jen jeden den. Dostáváme jen jeden papír, ani razítko do pasu ne, doufám, že to bude stačit a nebudou problémy. Ve stanici si umýváme hroznové víno, které jsme si koupili, a vzbuzujeme tím zájem mladých vojáků s proklatě nízce zavěšenými samopaly (čerstvé ovoce si kupujeme pravidelně a Lenka ráda experimentuje).

Esfahánské mosty

Vracíme se busem opět k Si-o-se Pol a zahajujeme tour po esfahánských mostech. Příjemným parkem po jižním nábřeží (chvíli se tam válíme na trávníku) přicházíme až k Pol-e Chájů. Přecházíme zpět na severní stranu a chvíli kecáme s chlapíkem, co spravuje svůj VW. Zase se mi spouští krev z nosu (už mě to vážně začíná srát) a zastavuji to jen neuvěřitelně sladkou (ale dobrou) zmrzlinou J. Na zastavení krve využiju taky stroje na studenou pitnou vodu, to je výborná věc – stojí na každé ulici a v každé mešitě. Ještě si dáváme pistácie a sladkosti.

Dorážíme opět na Chomejni Sq., kde navštěvujeme Ali Qapi (z terasy je perfektní výhled nejen na náměstí, ale i celý Esfahán) a Masdžíd-e Emám Chomejní (Šáhovu mešitu). Už se začíná šeřit a náměstí dostává zase jiné dimenze, prostě nádhera. Chvíli sedíme na obrubníku se stydlivým studentem farmakologie Mehdím. V části bazaru kolem náměstí si prohlížíme tradiční esfahánské (proslavené) měditepecké dílny a kupujeme malou měděnou vodárku J. Na Čahar bagh si dáváme pizzu a vracíme se do Kabiru.

Poslední procházka esfahánským bazaarem

Ráno se balíme a kletry ukládáme opět do komory. Vyrážíme na obhlídku Čehel Sotúnu (Palác 40 sloupů). Na ulici Chejábun-e Sepah kousek od Chomejní Sq. vyměňujeme zbytek USD. Je tu dost veksláků, tak toho využíváme. Svou taktikou zmateného přepočítávání a česko-anglicko-íránskou komunikací veksláka mateme tak, že si zapomíná odečíst svůj „manipulační“ poplatek, a vyměňujeme vskutku výborně J. Naposledy nasáváme nepopsatelnou atmosféru Emám Chomejní Sq. a vyrážíme bazarem směrem k esfahánské Masdžíd-e Džam´e (Páteční mešitě).

Esfahánský bazar je členitý a rozlehlý (ne tak jako teheránský) – spleť uliček, atmosféra, je super. Esfahánský bazar pro nás zůstal tím nejhezčím bazarem, co jsme viděli. Ve spleti uliček se nakonec nenávratně a neodvolatelně ztrácíme. S pomocí jednoho mladíka ale opět chytáme ten správný směr. Dáváme krátký odpočinek (hlavně kvůli studené vodě) v jedné mešitě (dokonce během polední modlitby). Konečně dorážíme k Páteční mešitě – je obrovská a nádherná, opravdu skvost islámské architektury. Chvíli si o ní necháváme něco povykládat od esfahánského studenta architektury, který tu „číhá“ na turisty a vyrážíme nejdříve na obhlídku obrovských přilehlých prostor mešity – nádherné sloupoví a klenby. Seznamujeme se s tureckým fotografem, který se svým nádobíčkem dokumentuje perly islámské architektury. Sympatický mladý klučina, který neumí ani slovo anglicky, nás pouští i do podzemní modlitebny. Vracíme se do Kabiru, loučíme se s Němcem, Danielem a spol. Balíme bágly a zatláčíme slzu – bylo to tu super (kdoví, co nás čeká J) a vyrážíme na noční bus do Shirázu.

Kamarád z mravnostního

Po cestě ješte jíme, odpočíváme v parku u pavilonu Hašt Behešt (předvádí se tam skupinka teenagerů, celkem už otravní) a v pasážce u medresy kupujeme ještě nějaké ubrusy (je to pěkný dárek). Další zastávka musí být nutně v čajchůne Si-o-se Pol. Poté odhodlaně vyrážíme na bus, hned na konci mostu nás ale odchytává mladík, který tak prosí, ať s ním zajdeme na sklenku čaje, že podléháme. Po úvodních kecech nám sděluje, že je policistou u mravnostního a my se cpeme k východu čajovny J. S úsměvem nám sděluje, že je po službě. Mohammad-Reza je fajn, mrská super angličtinu (celkem 5 řečí), má široké znalosti, píše básně (nějaké píše cestou busem na terminál a věnuje mi je) a hlavně to je mimořádný íkváč. Brzo narážíme na problémy s naší angličtinou L, ta jeho je pekelně dobrá.

Domlouváme se, že si pojedem koupit lístek na bus a vrátíme se, aby nám v Esfahánu ještě něco ukázal. Pomocí MHD a shared taxi se přesouváme na Sofeh Bus Terminál, kupujeme lístky na 23:00, necháváme v kanceláři společnosti bágly a vracíme se k Pol-e Chájů. Tam nám ukazuje Muhammad věci, kterých si běžný turista nemůže všimnout (je nabitý různými zajimavůstkami). Od Si-o-se Pol se opět vracíme na Sofeh terminál, loučíme se a vyrážíme busem do Shirázu.