Z perspektivy 45. patra

Slyším za sebou povědomé „excuse me“, otáčím se a ihned poznávám Japonce, kterej mě asi před měsícem verboval v Uenu na křesťanskou mši. No to je neuvěřitelný, Tokio má 30 miliónů lidí a já tady potkám starýho známýho. A taky se k němu hned tak trochu chovám a ještě než dokončí svůj monolog mu do toho vpadnu a říkám mu ale já tě přece znám. To ho evidentně rozhodí. No přece v Uenu, před měsícem, pomáhám mu. To je ale přece jiná trať, oponuje, ale mám ho v hrsti a ještě celýho zmatenýho ho rychle opouštím s tím, že jsem dneska „busy“.

Budova Tokio Metropolitan Government je impozantní, protože obrovská a před sebou má podúrovňový, rovněž obrovský, plac s fontánou a sochama. Samotná jízda do 45 patra byl vlastně už taky zážitek, ale kromě prvních a posledních pár pater, kde výtah zrychloval a brzdil nebylo cítit kromě měnícího se tlaku v uších nic, výtah jakoby stál. Nastoupení předcházela prohlídka batohu od dvoučlenné hlídky patrolující dole. A pak už mohla paní v kostýmku říct „…šajmasé“, ukázat rukou k výtahu a pochopitelně se uklonit.

Nahoře byla další paní, která jakoby té dole z oka vypadla, taky řekla po otevření dveří „…šajmasé“, ukázala rukou a uklonila se. Tady, ve 45. patře, 240 m nad zemí byla celkem luxusní kavárna (zahlídnul jsem pod plachtou i schovaný křídlo) a kolem dokola pak výhled na obrovský velkoměsto, kam oko dohlédlo byly jen baráky a zase baráky. Na obzoru se daly tušit hory, který ale díky oparu (nebo spíš smogu) vidět nebyly, zatímco pod věží byl jasně patrnej půdorys chrámovýho komplexu s parkem okolo, ve kterým modrý flíčky dávaly tušit, že tam bude bezdomovecká kolonie. Úplně už na hranici viditelnosti byl vidět i Rainbow Bridge vedoucí k nám na Odaibu.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

V jižní věži byla výstava fotografií japonských Korejců; osud téhle skupiny obyvatel není vůbec záviděníhodný, první generaci představovali Korejci, kteří utekli z vlasti do Japonska během druhé světové války kvůli nesnesitelnému režimu doma. Jejich potomci ale dodnes nemají japonské občanství, jejich statut je oficiálně „speciální trvalý rezident v Japonsku“, čili jsou tu vlastně cizinci, bez volebního práva atd. Ono totiž podle donedávna platících podmínek (tahle věc je v současnosti v přerodu) se japonské občanství váže na nekompromisní „zákon krve“; kdo nemá japonského otce, občanství nedostane. (Je tedy pravda, že se v poslední době vyskytlo několik případů, které se řešily soudně – šlo o dítě japonské matky s nejaponcem, kdy dítě zůstalo bez občanství.)

Než jsem odjel domů, coural jsem se chvíli na východ od nádraží – tahle oblast by měla bejt nejlidnatější částí Tokia a docela jsem tomu věřil. Občas se mi podařilo zapadnout do nějakýho obchodu, ale na chodníku to bylo bez šance, čas od času jsem chtěl někoho vyfotit, ale nebylo možný se v davu zastavit, dav unášel dál a dál. U nádraží taky byly echt asijský jídelny – tahle malá čtvrť ve čtvrti jídelen a obchůdků měla tak metrový uličky a bohužel asijskej dojem umocňovala i kultura prodeje psů, kterej jsem tam viděl, vystresovaný štěňata ve strašně malejch klecích jedno na druhým.

Radši jsem jel domů a další průzkum Shinjuku (třeba vykřičenou čtvrť Kabukicho) nechal na jindy.