Po přeletu z Manada do Makassaru a devítihodinové cestě autobusem jsme dorazili do města Rantepao, což je centrum oblasti Tana Toraja, vyznačující se specifickou kulturou, přetrvávající dodnes. Lidé nazývající se Torajove žijí na náhorní plosině okolo Rantepaa, kam byli vytlačeni muslimskými nájezdníky. Díky izolaci a absenci psaného jazyka je víra velice rozmanitá a věří se v obrovské množství bohu. Díky holandským dobyvatelům je zde hlavní náboženství křesťanství. I přesto si ale zachovávají tradiční ceremonie, své stavby, oblečení, jídlo, sport. Mezi nejdůležitější ceremonie patří pohřby.
Tradiční domy se nazývají Tongkoan a symbolizují jednotu rodiny. Místo, kde se rodina schází a velikost a stav domů vypovídá o statusu a jednotě rodiny. Před Tongkoany menší stavby, které slouží jako sýpky na rýži. Před každou stavbou nového Tongkoanu je třeba obětovat prase nebo kuřata (následně také sníst) a po dokončení minimálně jednoho buvola. Stavby mají svůj typicky tvar, který je přisuzován buď lodi nebo rohům buvola.
Pohřby
Hlavní ceremonií je pohřeb. V místní víře lidé věří, že duše mrtvého je doprovázena do dalšího života dušemi obětovaných zvířat, které mu napomáhají na dlouhé a náročné cestě. Proto při většině pohřbů jsou obětovány zvířata, aby se předvedlo bohům, jak byl nebožtík významný. Čím bohatší rodina je, tím více se obětuje buvolů a prasat. Buvoli jsou velice drazí a je spousta rodin, které se díky pohřbům finančně zrujnují. Ale tradice je tradice.
Lidé také věří, že pokud není nebožtík správně pohřben, bude to rodině prinášet smůlu. Torajané mají 2 pohřby. První přímo po úmrtí jen pro rodinu a následně tělo balzamují tak dlouho, než seženou dostatek financí, zvířat a hostů na ceremonii. Jsou rodiny, které mají nebožtíka mezi sebou i třeba 2 roky. Pokud nebožtík není oficiálně pohřben, sedí v domě a servírují mu jídlo, mluví s ním. Pokud je to významný nebožtík, musí s ním setrvávat někdo 24 hod. v domě a dělat mu zábavu.
Samotná pohřební ceremonie trvá několik dní a začíná předáváním darů od pozvaných rodině. Druhý den se již obětuje nějaký buvol, probíhají tance, kde se tancuje i s rakví. Vypadá to jako kdyby chtěli probudit mrtvého. Následuje souboj buvolů – ten jsme bohužel neviděli a zakončení je věnováno obětování zvířat. Což je totální masakr zejména buvolů, kteří jsou zpracováni a maso je rozdáno hostům podle jejich společenského významu. Tento den je zároveň nejdůležitějším dnem ceremonie.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Hroby
Díky tomu, že Torajané věří, že to s čím je nebožtík pohřben, si sebou vezme do dalšího života, jsou do hrobu dávány nejrůznější artefakty, kvůli kterým byly hroby vykrádány. Proto Torajané zavedli pohřbívání do jeskyň nebo věšeli rakve na útes. Pohřbívání do vytesaných jeskyní si mohou dovolit jen majetnější rodiny. Před jeskyněmi jsou u významnějších nebožtíků dřevené sochy zobrazující nebožtíka. Tyto sochy jsou vždy po sklizni převlíkání a podle toho z jakého dřeva je socha vyrobena, se vyznačuje postavení rodiny.
Vypadá to velice srandovně, protože to jsou sochy, stojící na balkonkách v životní velikosti.
Strávili jsme zde týden a i když se v Lonely Planetu píše, že člověk musí mít štěstí, aby se na ceremonii dostal, my jsme viděli 4 a byli jsme pozváni na 3. Oblast jsme projeli na poloterénní motorce. Na normální by se zdevastované cesty jezdit nedaly. Je tady překrásná příroda – vápencový hory, rýžová políčka, spousta vodních buvolů a příjemné klima a super trhy. Na trzích se prodávají vedle koření, ryb, ovoce, zeleniny, kávy, rýže, oblečení také živé prasata a buvoly. Je to obrovská směsice zvuků,vůní a chutí.
Z Tana Toraji jsme jeli šílenou cestou nejhorším autobusem (20 hod.) do Palu, odkud zítra letíme na Kalimantan – poslední ostrov Indonésie.
