Cestopisy a reportáže

Toto je deník z cesty do JV Asie, kterou jsme podnikli s kamarádem Karlem od 14. ledna do 23. března 2006.

20. 1. (pátek) Poprvé jsem spal celou noc, vzbudili jsme se až v devět. Šli jsme na snídani a jeli s Karlem (Honza s Hankou si ještě víc přispali) do Ban-Pa Inn, letní rezidence královské rodiny (vstupné 100 B). Jeli jsme tam sběrným taxíkem za 18 B, cesta trvala cca 50 minut. Do Ayutthayi jsme se vrátili kolem druhé a šli jsme obejít zdejší ruiny historického města. Ayutthaya byla hlavní město Thajska před Bangkokem, a to téměř 500 let, od 14. století až do roku 1765, kdy byla vypleněna Barmánci. Tehdy se hlavní město přeneslo do Bangkoku.

Ráno jsme vstali v půl osmé, nasnídali se a v devět se nechali odvézt na autobusové nádraží, kde nám v jedenáct hodin jel autobus do Mae Sariang.

3. 2. (pátek) Ráno jsme vstali, dali si snídani a v 10.30 nám jel autobus do Chiang Khongu. V autobuse jsme potkali tři vymydlené kluky z Česka, se kterými jsme potom také jeli lodí do Luang Prabangu. Cesta do Chiang Khongu trvala dvě hodiny a byla velmi drkotavá. Když jsme dorazili na místo, hned jsme došli na hraniční přechod a přeplavili se přes Mekong do Laosu, do malého městečka jménem Huay Xai. Tam jsme bez problémů prošli pasovou kontrolou a nechali si orazit naše laoská víza. Hned jsme našli ubytování (200 B) a vydali jsme se hledat banku.

28. 2. (úterý) Ráno jsme vstali v sedm, nasnídali se a na kole (1,5 USD na den) vyrazili do Angkor Watu a přilehlých chrámů (vstupné 20 USD). Komplex chrámů v této oblasti byl vystavěn v 9. – 13. století. V té době byla na vrcholu Khmerská říše, které se podařilo shromáždit dostatečné bohatství a dostatek pracovních sil, aby na ploše více než 150 km2 bylo vybudováno okolo 70 chrámů a jiných náboženských staveb. Během naší prohlídky jsme nejdříve navštívili vlastní Angkor Wat, který je největší náboženskou stavbou na Zemi. Angkor Wat je úžasně rozlehlá stupňovitá stavba obkroužená ochranou zdí a vodním příkopem. Vyšplhat se dá téměř do nejvyšší věže, odkud je krásný rozhled.

Ráno jsme se vzbudili na Similanských ostrovech, po bouřce ani stopy. Obeplouvali jsme podmořskou horu, potápěči dole, my nad jejím vrcholkem. Skály vypadaly ve vodě dramaticky a byla tam spousta pestrobarevných ryb.

Tak jsme se tedy ocitli ve spárech turistické mafie a už s tím nešlo nic dělat. Ještě v autě se jeden němec pokoušel chvíli protestovat, ale nebylo to nic platné. Nějaký Angličan to pak ještě po přijezdu do hotelu výstižně okomentoval slovy: „Where the fuck are we? We have been hijacked!“

… pěkně šťavnatého, zabodl bych vidličku, uřízl pěknej kousek a s velkým potěšením vložil do úst. Chvilku bych ho žvýkal, vychutnával a pak bych jej až obřadně polkl. Po jídle bych si, samozřejmě, pořádně říhl.

Cesta po Panamerické dálnici z Limy směrem dolů na jih není nikterak malebná. Projíždíte neveselou pouštní krajinou, ale místa, která přitom můžete navštívit, určitě stojí za tu trochu nudy po cestě.

Začátkem jara 2001 se volání dobrodružství už nedalo dost dobře odolat a tak jsme přemýšleli,kam vyrazíme letos. Volba padla na nejbližší africkou zemi – Tunisko. Z finančních důvodů jsme se rozhodli,že pojedeme vlakem a lodí. Tedy jestli vůbec nějaká loď pojede, informace o lodním spojení ze Sicílie do Tuniska byly dost kusé a rozporuplné.

„Kuřata by neměly běhat,“ uzavřel Honza zoufalé snahy ulovit v Yogyakartě něco k večeři. Tuhé vysportované kuře a slepenou rýži žvýkal tak dlouho, až ji musel jednoduše spolknout naráz.

Hedvábná stezka kdysi obcházela ohromnou poušť Taklamakan, ležící v dnešní západní Číně, po jejím severním i jižním okraji. Když se karavany vydaly severní cestou podél úpatí pohoří Ťan-Šan, procházely i úrodnou Turfanskou oázou, jednou z důležitých zastávek na Hedvábné stezce. Dodnes se zde řada památek na slavnou historii zachovala. A jak se v takovém ostrově života v rozpálené poušti žije dnes?

Trčím v Bhatindě a čekám na noční vlak do Bikanéru a mám tedy konečně čas sednout k internetu, k jedinému co jsem ve městě našel. Nedá mi to a napíši raději aktuální zážitky, ke starším se ještě vrátím (však mě znáte 🙂 ).

V Turecku jí říkají nargile, v Egyptě šíša (to ze slova hašiš), Libanonci boura nebo argila. V anglickém slovníku ji najdete pod názvem hookah. Znáte i vy vodní dýmku?

Toto je deník z cesty do Brazílie, kterou jsme podnikli s kamarádem Luďkem Erbenem od 19. května do 12. června 2006.