HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Gili Meno, trocha výhružek a nadhlavník (Indonésie)

Gili Meno, trocha výhružek a nadhlavník (Indonésie)

Přestože mi to dodnes nejde na rozum, v Indonésii je také „white skin beautiful“. Aspoň mi to tvrdila toulavá prodavačka na balijské pláži v Padangabai, když mě ďoubala prstíkem do míst, kde myslím, že mám žaludek, zatímco jsem se snažila opálit bůčky. Nedalo by se zařídit, aby to platilo i u nás? Ušetřila bych si pro příště popáleniny druhého stupně spojené s oparovými výkvěty kolem pusy a rudé tváře. V autobuse na Jávě se nás jeden místní hoch zeptal, proč bílí lidé pořád leží na písčitých mořských pobřežích. Honza mu to prozradil a chlapec dostal takový záchvat smíchu, že jsme na chvíli znejistěli, jestli u toho neroztrhá sedačku. Nedokážu si představit, co by s ním udělal kupříkladu popis solárního studia. Letmý pohled do jávanské drogérie pak vše vysvětlil. Tři čtvrtiny sortimentu bělí, prací prášky a zubní pasty do toho nepočítám. Zastánci vajt skin bjutifl, please, zkuste ideu nějak rozšířit i po střední Evropě.

Máme za sebou výlet na korálový ostrůvek Gili Meno nedaleko Lomboku – což je také ostrova nachází se tři hodiny lodí na východ od Bali. Cesta tam se mi zřejmě nadlouho zaryla do paměti, protože Indonésani, přestože je máme moc rádi, také dokážou být neuvěřitelní. Jako slušní lidé jsme se po příjezdu trajektu zařadili do fronty. Když se po deseti minutách její délka nezměnila, rozhodli jsme se, že obhlídnem situaci. Jaké bylo mé překvapení, že celá ta fronta bílých turistů tam stojí z toho důvodu, že se jeden z asi deseti uniformovaných úředníků sedících okolo jediného konferenčního stolku rozhodl zvěčnit zadní stranu pasů všech turistů, kteří k tomu byli svolni. Ostatní kolegové jeho počínání se zájmem sledovali. Myslím, že jsem ve vteřině musela zrudnout vzteky a naježily se mi chlupy. Situace, kdy místní obyvatelstvo shledává bílé turisty tupými ovcemi, kterým lze pověsit na nos minimálně sto bulíků za minutu, mi působí rudé fleky na krku. Honza chvíli otálel, ale absurdnost aktivity, která tam probíhala, brzy přesvědčila i jeho. Bez jakýchkoli námitek ze strany úředníků jsme naprosto volně prošli – bez pasů, autogramiády či fotografií – až k lodi.

Bali

Na můstku zjišťujeme, ze všechna motorová vozidla mají přednost před jakoukoli živou bytostí a že pro prostý lid nějak nezbyla díra, kudy by se dostali na palubu. V kritických chvílích se dokážou lidi semknout, ať jsou ve stádu, nebo ne,a to se mi líbí. Spolu s ostatními Evropany jsme sdíleli uštěpačné poznámky a oči v sloup. Dokonce se během okamžiku vytvořila posádka starších Holanďanů, kteří pomáhali ostatním úspěšně se bez boulí proplazit pod náklaďákem těsně kolem kola. Celou proceduru cezení se skrz provází nezbytná přítomnost Balijců a Lombočanů, kteří v nejvyšponovanějších tělesných pozicích – třeba, když se na špičce jedné nohy snažím prorvat batoh klíčovou dírkou vysoko nad hlavou – nabízejí dřevěnou krabičku. Usmát se a slušně odpovědět: „Děkuji, opravdu tu hezkou pixličku z mušíl, dřeva a písku nechci,“ je víc, než jsem schopna zvládnout. Zbytek naší cesty na Lombok už pak provázely ‚jen‘ masáže ze strany mateřské cestovky, u které jsme pořídili lístek Bali-Lombok-Meno, ať si u nich koupíme taky lupen zpátky z Gili Meno na Bali. Když nevím, jak chci být na ostrově dlouho, nebudu si kupovat lístek zpátky, navíc za trojnásobnou cenu, jako argument neuspěl. Zbyli jsme jako jediné černé ovce ze tří autobusů směřujících na atoly, co nepodlehly. Stálo nás to docela dost agresivních nátlaků i výhružek. A taky puchýře na nohách. Vyslechli jsme si tolik nesmyslných argumentací jen proto, že jsme bílí, určitě nic nevíme, máme plné kapsy peněz a stoprocentně nevíme co s nimi. Dokonce prý nás na ostrov nikdo nezaveze, když si nekoupíme jízdenku právě od nich. Snažíme se všechny naháněče ze všech sil ignorovat celých 300 m, které jdeme pěšky k lodi, a k absolutnímu naháněčskému nepochopení a zlosti odmítáme koňský povoz. Na konci čertovy uličky nás čeká nesmělý státní úředník ve státní budce a prodává nám zpáteční lístek Meno – Bali za státní cenu…Jinak jsou tady lidi strašně, ale fakt strašně milí.

Bali

Atol nemá chybu: voda jako krystal, nikde ani noha, v bungalovu řvoucí gecco velký jako králík, švábi, co nás šimrali na nohou i pod moskytiérou, ryby jako v akvárku, brýle držely, proud nás neodnesl, jen záda dostaly nafrak. A přímo během slunečního grilu jsem přišla na úplně fantastickou věc: nadhlavník. Pamatuju si už na ZŠ mě při hodině zeměpisu, kdy jsme se (zřejmě) učili o rovníku, zaujalo víc než samotný fakt slovo nadhlavník. Podhlavník jsem vcelku pobírala, ale co je nadhlavník… a ne jenom ‚slunce nad hlavou’… a vůbec, co na tom je tak zvláštního… No každopádně tady, na Gili Meno, přesně v poledne, když jsem chtěla nastavit svá záda slunci (netušíc, že jsou na kaši), jsem nenašla Slunce! Rozhlédnu se okolo a ono nikde. A pak se mi spojila kdysi dávno nabytá informace s nově zjištěnou skutečností. Nadhlavník! Dokázala jsem tím bavit i druhý den divoce rozhazujíce rukama, kdy uz jsem díky předchozímu nadhlavníku měla ze zad škvarek. Opravdu to existuje a je to super – máte to z první ruky. Jdu a nemám stín! No není to jak ze sci-fi? 

Gili-Meno

Zkušenosti čtenářů

iva

Ted jsem se vratila z Indonesie a mimo jiné jsme byli i na Gili a ze ja jsem si tohle neperecetla před cestou!
Taky jsme si přes cestovku zaridili prevoz z Bali az na Gili a tu masirku, co jsme od nich zazili, abychom si od nich koupili i zpatecni listek, tu nikomu nepreju. Ti by vydolovali i tele z jalovice! 🙂 Taky jsme si ho nekupovali, protože jsme nevedeli, jak dlouho tam zustaneme, na jakem ostrove zustaneme, apod. Nejprve nas o nakupu listku presvedcovali v Mataramu v jejich kancelari dva pracovnici, potom v busu při ceste do Bangsalu si jeden sedl vedle nas a zas nas presvedcoval… Zaverecny natlak v Bangsalu, kde jsme cekali v nejakem bistru na lod, kdy nam taky tvrdili, ze jsme jedini, co jsme si nekoupili zpatecni listek, ze bez nich se nazpatek nedostaneme a uz pomalu hrozilo, ze nas na ten ostrov ani neprevezou. Jsem to uz psychicky nevydrzela a i když jsem mela predsevzeti, ze vsechno budu brat s klidem a nadhledem, tak tady uz jsem prece jenom vypěnila a hlasite jsem je uz poslala nekam. Ale pomohlo to, měli jsme od nich klid. 🙂
P.S. Ale ty utrapy staly za to, na Gili bylo božsky!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí