Cestopisy a reportáže

Třítýdenní roadtrip okolo Sierry Leone jsme zahájili šestihodinovou jízdou – cíl: Kabala. V průvodci stálo, že toto hlavní město distriktu nabízí poklidnou venkovskou atmosféru. Že se tu dozvíme o čarodejnici ale i útrapách za války jsem nečekala.

Cyklonadšenec Martin Adámek se vrátil z další náročné akce: „Navštívil jsem najzápadnější, nejsevernější a nejvýchodnější místo Polska. Cílem bylo něco vidět a poznat a prioritou tedy koukat, prohlížet, navštěvovat a ptát se – ne hnát dopředu.“

Oslnivě bílé, to je přívlastek města Alžír. Místní mu také říkají Behža. Zřídka tady potkáte turisty, ale o to více stojí za to věnovat Behži alespoň jeden-dva dny a objevovat její krásy a zajímavosti.

Tuvalané jsou přívětiví a milí lidé a srdečně vás zdraví. Hlava rodiny mě mile překvapila, když správně určila, že Česká republika vznikla z Československa. Jinak o naší zemi nic neví. Kolik Čechů ví něco o Tuvalu?  

Charakterizovať Nepál a môj pobyt v ňom mi pripadá rovnaká úloha, ako sa pokúsiť chytiť oblak rukami. Keď sa naň pozerám zo zeme, príde mi to ľahké a samozrejmé, veď je ako biela vata. Čím bližšie však k oblaku som, tým väčším sa stáva, a keď doň ponorím ruku zistím, že sa rozplynie.

Sochy oblečené do rozbitých skleněných náramků indických žen, mozaiky ze starých kachlů a použitého nádobí či ploty z keramických džbánů. Indie není jen zemí odpadků, ale i zajímavých nápadů. Nek Čand tu vytvořil zahradu z odpadů a kamení.

Vrcholky And tu vypadají jako bílé špičaté čepice. Sem tam také nějaký ten indián-snowboardista nebo indián-vlekař. Ostrý jižní ledový vichr od Antarktidy, kterému nad mořem nic nestojí v cestě.

KEŇA: Do seznamu UNESCO přibyly Fort Jesus, jezera Bogoria a další.

FILIPÍNY: Zůstanou nártouni jen turistickou atrakcí?

Každá země či kultura má své symboly. Některé z nich mají kořeny sahající o několik set let hlouběji do minulosti, jiným je pár desítek let. Ani v případě nám tak vzdálené země jako je Japonsko není těžké jich pár vyjmenovat – Víme ale, co znamenají?

Netradiční treková trasa pod Makalu vyžaduje plné horolezecké vybavení. A přece se najde místo pro jednu zdánlivou zbytečnost. Kytara v šestitisovém sedle? Proč ne.

Postupujeme pomalu vzhůru, dech se krátí, nadmořská výška je znát. Nohy zakopávají přes velké ostré kameny, kolem stezky leží sněhová pole. Zastavuji se a házím po kamarádovi Robinovi kouli sněhu. Před námi se tyčí vrcholový kužel sopky. Fouká čerstvý vítr, čepice a rukavice se docela hodí. Výstup na nějakou pětitisícovou jihoamerickou sopku? Kdepak. Jsme na Kanárských ostrovech!

Kapverdské ostrovy jsou charakteristické poklidným soužitím ras, hovořící afrikanizovanou portugalštinou. Typická je otevřenost a přívětivost k cizincům a kulturám, které nepřicházejí prvoplánově škodit.

Irsko Vám nabídne od divokých, větrem a vlnami ošlehaných pobřeží, přes rozlehlé kamenné a travnaté pláně, po romantická zákoutí, která dosud jen mlsně pozorujete z fotek na internetu.

Odjezd z Prahy… Do Keni jsme neletěli z Prahy, ale z Vídně. Dostat se v nějakém rozumném časovém rozložení do země rakouské bylo téměř nemožné. Nemáme auto (ani doufám mít nebudeme) a obtěžovat ostatní, kteří tento škodič 🙂 vlastní se nám nechtělo. V úvahu připadaly dvě možnosti. První možnost: jet autobusem – žádný ale v našem termínu nejel. Druhá možnost: jízda vlakem. Druhá možnost zvitězila a po půlnoci jsme vyrazili z pražského Hlavního nádraží do Brna, kam jsme přijeli před pátou hodinou ranní. Autobus, ve kterém měl řidič nastaveno směr Vídeň, se zaručoval odjezdem v 7:30. Ještě nás v mezičase před odjezdem čekal nákup roksových lízátek, žvýkaček a bonbonů pro afričánky. Autobus přijel přesně podle plánu. Poté následovala několikahodinová cesta Rakouskem do Vídně.