Ledová voda v obličeji, rozruch a křik. Jsem na Aljašce v továrně na zpracování lososů ve městě Seward, čtyři metry nad zemí na kontrolním stanovišti, oblečený v gumových kalhotách a bundě. Po několika šestnácti hodinových směnách.
Zmateně otevírám oči. „Co tam proboha chrápete, takhle by to nešlo,“ křičí pode mnou můj šéf a už se žene nahoru za námi. Nejistě koukám na kolegu vedle. Podle jeho výrazu se probudil chvilku přede mnou a unikl tak ledové sprše z hadice. „Tohle je kontrola kvality?“ řve Petr a pod nos mi cpe plechovku z celou rybí hlavou. Krčím rameny a nejradši bych se neviděl. Tohle místo je tak trochu privilegované a já jsem moc rád, že se nemusím dole hrabat ve vnitřnostech. Podařilo se mi usnout. Co byste ale čekali po několika šestnácti hodinových směnách?
Z prodavače knih rybářem
Mělo to být jednoduché. Dojet do Naschville v Tennessee, vyučit se podomním prodavačem encyklopedií, celé léto pracovat a pak jet do Mexika. Plány se bohužel zhroutily ve chvíli, kdy se změnily i podmínky, za kterých se mělo dělat. Večerní vzrušená debata na chodníku před hotelem se neobešla beze svědků a druhý den nás čekalo posezení u nejvyššího šéfa. „Vám se ta práce moc nelíbí, že?“ pronesl Dave celkem milým hlasem. Mezi námi čtyřmi to bylo tak nějak padesát na padesát, ale nakonec zvítězila znepokojenost a my se rozpovídali. Peklo nepřišlo, žádné hrozby posláním domů, zrušením víz, nic takového. Spíše nečekané porozumění a snaha pomoci (právě Dave nás později založil a my měli na letenky na sever). Přesun k jinému stolu, kde už čekal koordinátor pro hledání sezónních pracovníků. „Kam byste tak chtěli jet?“ zeptal se a otevřel před námi tlustý katalog. Překvapen a možná malinko vyděšen beru do rukou listy popsané pracovními nabídkami. Snažím se uklidnit a čistě myslet. Holky mezitím narazily na Aljašku a ta je zcela uchvátila. Práce v rybárně, v malém městě v zálivu Vzkříšení, vypadala sice lákavě, ale dost náročně. Nastala krátká, přesto dost bouřlivá debata. Nedokázal jsem si své drobné společnice, a popravdě ani sám sebe, představit, jak celý den kucháme ryby po kolena ve vodě a ledu. Peněz moc nebylo a nám zbýval poslední pokus. Pokud tohle nevyjde, zůstaneme trčet bez prostředků někde poblíž polárního kruhu. Argumenty a protiargumenty, zvážení všech možností, velký risk. Nakonec ale stejně zvítězila touha vidět tuto část planety. A bylo rozhodnuto. Jelo se na sever.
První hodiny
Prší a je zima. Na to že můj batoh obsahuje výbavu do horké Kalifornie a já stojím v dešti o pár set kilometrů severněji, si pomalu zvykám. Personalistka z rybářské firmy, jíž jsme se právě stali hrdými zaměstnanci, nás vede k našemu novému domovu. Stan z povoskovaného plátna s dřevěnou podložkou se tak stal naším přístřeším na 63 dní. „Neboj, z práce přijdeš v takovém stavu, že ti bude úplně jedno, kde spíš,“ pronesl hlas za mnou. Otočím se a najednou se díval do očí Mexičanovi jménem José. Měl náš malý stanový tábor na starosti a tady trávil, už Bůh ví, kolikátou sezónu. „Žádný alkohol a hluk. Počítejte s tím, že tu pořád někdo spí. Uvidíte sami, jak budete vděční za pár hodin klidu,“ pokračuje s trošku škodolibým úsměvem na rtech.
Večeře za pár drobných ve firemní kantýně mě dost překvapila. Styl servírování „all you can eat“ se spoustou zeleniny a masa je přesně to co si nechám líbit. Něco sladkého by po tak vydatném jídle, přišlo vhod. Několik desítek metrů od kempu stojí vedle silnice železniční vagón. Místní kavárna. Silné kafe udělá dobře a zahřeje. Finanční prostředky nás nutí se poohlížet po tom nejlevnějším, co se dá pořídit. Na spodním řádku menu je nějaký neznámý dezert. Objednávám a po chvíli se nestačím divit, co postavila číšnice na stůl. Pivo s vanilkovou zmrzlinou. Milé a dost studené přivítání.
Několik dalších dní naše malá skupinka potulovala v „break roomu“ a čekala, až si nás někdo vybere. Nebyli jsme sami. Pár dalších nováčků posedávalo okolo a popíjelo kafe. Bylo brzy a nepracovaly ještě všechny části továrny. My čekali na otevření „Fish house a Cannery“, takových dvou místních českých enkláv. Nejenom, že většina pracovníků pocházela z naší malé země, ale i dokonce oba šéfové, Petr a Hanka, byli od nás. Občas se našel nějaké záskok na hodinku či dvě. Běžně do místnosti vstoupil některý z vedoucích směny a prstem na někoho ukázal. Stejně přišla řada i na mě. První zkušenosti se sbíraly pomalu a bolestivě. „Touhle lžící vyškrab všechno, co tam zbude, musí to být čisté,“ přes hluk strojů skoro neslyším, ale přesto se stavím na svém místo v pásové výrobě. Obě nohy zapadnou do ledové tříšti a nos se ucpe hutným pachem rybiny. S drobným vrčením se linka opět rozjede. Stejný pohyb, bez myšlení, mechanická práce a neuvěřitelná nuda. Játra a další vnitřnosti hezky ven, v té rychlosti většinou přímo na bundu. Mých prvních pár hodin hrůza a běs, všude mám krev a střeva. Záda bolí a ruce neposlouchají. Nejsme si jistí, jestli to půjde dál. „Zítra se otevírá fish house. V sedm třicet, ať jsi tam,“ houkl na mě Petr před odchodem do sprch. Konečně.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Od rána, no skoro, do rána
Start v nové hale je naštěstí pozvolný proces. Nejdříve jen pár hodin denně. Těch průběžně přibývá, až se nakonec ustálí na zhruba šestnácti. Každodenní rutina se tak stává základem žití a vše se jí podřizuje. Občas to dokonce vypadá, že i základní lidské potřeby pracují podle ní. Těsně po sedmé zvoní budík. Ve stanu je děsná zima. Je sice léto a přes den se teplota pohybuje kolem dvaceti stupňů, v noci však citelně klesá. Snažím se navléci do vlhkého oblečení, zápach rybiny sice už naštěstí nevnímám, ale na pohodlí mi to stejně moc nepřidává. Tělo prohřívám rychlou chůzí. Směrem do práce míjím jídelnu. Horká vajíčka, smažený párek a tousty. Sice se mi sbíhají sliny, ale není čas. Než stát ve frontě, a pak rychle zhltnout jídlo, to raději těch pár minut věnuji spánku. V přípravně dám horké kafe a cigaretu. Pět minut, gumový oblek, holínky a hurá na plac. Šéf si mě, nevím proč, oblíbil, a tak se šplhám na stanoviště kontroly kvality. Máme tu celkem teplo, nestojím v ledu, nemusím nic řezat a ani kuchat. Prohlížím vyčištěná rybí těla a vracím ty, které se mi nezdají. Tím si sice ze spodu občas vysloužím hrubou nadávkou či létající kus vnitřností, ale práce je to dobrá. První dvě hodiny na rozjezd většinou utečou rychle a přijde desetiminutová přestávka. Vysvléct ze sebe ochranné pomůcky, vystát frontu na kafe, zapadnou do kuřárny, zase zpátky obléct a vyšplhat se na stanoviště dřív než dorazí první ryby. No těch pár minut mám docela napilno.
Dvě hodiny před obědem se strašně táhnou, prázdný žaludek naříká a ruce začínají bolet. Po rozjezdu to chvíli tělu zabere, než si přivykne a znecitliví. Stále stejný pohyb, namáhají se jedny a ty samé svaly. Snažím se měnit pozice a vypadnout z toho mechanického zatížení. Tělu to pomáhá a malinko se tím zaměstná i mozek. Trocha rozptýlení nikdy neškodí. Zazní signál a většina lidí spěchá na oběd. Patřím k těm šťastnějším, kteří mohou zůstat o pár minut déle a očistit stroje. Samo o sobě tu musí znít divně, ale až zde jsem se naučil vážit času stráveného prací. Morálka zaměstnanců je tu naprosto odlišná od té v českých továrnách. Práci se tu nikdo nevyhýbá, spíše naopak. Kdo dře, dostává hodiny práce navíc a tím pádem i peníze. Kdo nepracuje, anebo se v práci bez omluvy neukáže, nemusí už chodit vůbec. Hodina denně navíc může znamenat i o 300 dolarů měsíčně vyšší výplatu. Každý dává dohromady, co může. Přeci jenom, mnoho z nás si sem přijela vydělat. Na cestování bude dost času později.
Vydatný oběd zakončený zmrzlinou a kávou uspává. Stojím na plošině, ale oči se mi zavírají. Monotónnost je největší nepřítel bdělosti. S kolegou se pravidelně budíme. Dostat rybou do obličeje je zaručený způsob, jak zůstat alespoň několik minut čerstvý. Čas se vleče. Drobné mozkové hry spojené z prací (jako například: kolik ryb je potřeba vrátit a při jaké rychlosti k vysloužení si nadávky od těch pode mnou), se stávají důležitou součástí výrobního procesu. Deseti minutová přestávka trochu nakopne a rozproudí krev. Poté se vše vrací do stejných kolejí. Ryby jedou kolem na pásu a já se snažím zůstat vzhůru. Klimoš se najednou odpoutává od práce a jde za Petrem s bolestí hlavy. To není dobré. Potřebuje oddych. Je trochu bledý a dost unavený. „Hele víš, jak to tu chodí, vezmi si paralen a vrať se ke kruhu řezat,“ snaží se ho povzbudit šéf. Nejdříve to moc nepomáhá, ale pak nakonec se Jirka vrací na místo. Nevolnost, lehká nachlazení a další drobné potíže, se řeší za pochodu. Pracovníků je dost a člověk může místo ztratit velice rychle. Nikdo tu nepotřebuje lidi, kteří nejsou schopni vydržet temno a tlak. Silnější zůstávají a slabší přichází o peníze. Během léta, ale nikdo neodešel kvůli zdravotním problémům či vyčerpání. V jednom či dvou případech málem vedlo přepracování ke kolapsu, ale i to se ustálo a dalo se pokračovat dál. Lidské tělo při správné motivaci vydrží nevídané věci.
Poslední hodiny úmorné kontroly už většinou utečou rychle. Každý nervózně pozoruje zásobník ryb a čeká, až dopadnou poslední kousky. Směna obvykle končí kolem desáté hodiny večerní. Slézám ze svého bydla, ale na cestu do svého stanu nemám ani pomyšlení. Hledám hadice a další věci potřebné k čištění. Jak už sem psal, patřím k těm šťastnějším a právě nám začala dvouhodinová uklízecí šichta. Vše je potřeba zbavit i těch nejdrobnějších kousků. Horká voda teče všude a ostatní zaměstnanci mi splývají v oparu páry. Sedím a omývám pás. Ostrý proud proniká do každé jeho části a čistí je. Na hodinách je něco kolem půlnoci, když konečně vejdu do „break room“, naliji si kafe a zakousnu se do sendviče s tuňákem.
K smrti unavení tam sedíme a povídáme. Někteří balí cigarety na další den, anebo jen tak vychutnávají klid. Většina ostatních pracovníků už spí. My máme to dvouhodinové zpoždění. Horká sprcha odplaví únavu společně s kousky ryb. Vracím se k ostatním. Na počítači píšu emaily a odesílám fotky. Nikomu se nechce jít spát. Máme několik chvil volna a tak se je snažíme užít. Bohužel do svítání zbývá už jen pár hodin, a je třeba nechat tělo odpočinout. Čtyři a půl hodiny spánku bude muset pro dnešek stačit.
Nepřijela loď
Po několika nekonečně dlouhých dnech se po obědní pauze rozšířila zpráva o chybějící lodi. „Dneska nedorazí, nemají ještě naloveno,“ křičí naprosto vzrušeně Gajda. „Vypadá to, že skončíme o pár hodin dříve,“ dodává vzápětí. Dva týdny po šestnácti hodinách denně. Je mi z toho zle a chvíle odpočinku by se opravdu hodila. Nakonec to není tak horké, jak se zprvu zdálo. I přes všechnu snahu se nám nepodařilo vše stihnout před devátou a všichni toho mají plné zuby. „Tak co, jde se na pivo?“ zubí se na všechny strany Martin. I ti nejzničenější jako by se probudili k životu. Skoro všichni vystartují ke sprchám. Umýt, oholit a hlavně si obléci něco co nesmrdí rybinou. Během pár minut stojíme před stanovým městečkem a čekáme na poslední opozdilce. „Jsem si říkala, jestli se objevíte. Prý vám nedojela loď. Takže kreditky na stůl pánové,“ barmanka z hospody Breeze je velice informovaná žena. A jak by také ne. Seward není zase tak velké město a polovina jeho obyvatel pracuje u nás v továrně. Pivo a whisky odčerpávají peníze z našich účtů, ale nám je to jedno. Těch pár chvil volna si každý užívá po svém. Někdo pije, jiný spí a někdo jen tak sedí v přístavu. Já utratil celodenní výplatu, ale nelituji jediného centu. Byla to dobrá noc. S přáteli, po tvrdé práci utratit vydřené peníze, vypustit páru a trochu se rozptýlit. „Všichni normální lidé by se radši vyspali, ale ne, vy se musíte zřídit o to víc,“ něco v tom smyslu křičelo celý příští den moje svědomí. Co se dá ale dělat. Za všechno se platí a někdy je třeba vracet na splátky. Podobných dní bylo během těch dvou měsíců jenom pár, ale stály za to.
Dny na rozloučenou
Bylo třeba udělat ještě spousty práce, ale my už museli jet. Aljaška čekala a nám zbývalo sotva několik dní platnosti amerických víz. Někteří z bývalých kumpánů zůstávali, jiní pomalu odjížděli domů. Nastal čas se rozloučit a jít dál.
Šedesát tři dní zavřený v továrně a jejím okolí, jenom s několika možnostmi nadýchnout se čerstvého vzduchu. S batohem na zádech před ní stojím a v kapse mám pár tisíc dolarů. „Stálo ti za to?“ ptám se sám sebe. Nevím, ale přede mnou jsou čtyři měsíce cestování. Sever Aljašky, ostrov Kodiak, Guatemala a Mexiko. Takže se teprve uvidí. Ale i tak, zkušenost je zkušenost.
