HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Koidu: město na konci světa

Koidu: město na konci světa

Koidu, město diamantů, nám tedy vyrazilo dech. Všechno v Koidu bylo pokryto pronikavým šedým prachem, vypadalo to, jako by se usadil i na lidech, zamračených a utahaných.

Cesta do Koidu

Koidu – centrum těžby diamantů, byla další zastávka našeho putování po Sierra Leone (po „mezizastávce“ v Makeni, protože z Kabaly nic přímého do Kona nejede). Pokud tudy budete čistě náhodou projíždět, doporučuji se zastavit v hotelu jménem Wusum hotel (na cestu se zeptejte místních a nebo akada, motorka vás tam za pár tisíc leons doveze). Je to na místní poměry neuvěřitelně luxusní hotel (a taky tak drahý) ale má jednu velkou výhodu: mají tu bazén, ve kterém se můžete vykoupat! (nás koupání stálo 35 tisíc na osobu, ale nijak to nebylo omezeno časově). Navíc je v hotelu k dispozici banka  a taky poměrně rychlý internet. Pokud tu ale chcete přenocovat, tak se vám to pořádně prodraží. My jsme radši spali v tradičním guest housu.

Ještě na autobusové zastávce jsem (bohužel až po snídani) zjistila, že na benzínce Total prodávají jogurty, z čehož jsem měla vánoce, protože jogurt, to je v Sierra Leone velká vzácnost! A co teprve v chudém vnitrozemí! Ale nebylo čas litovat, pan řidič nás a asi patnáct dalších lidí, kozu (na střechu) a koš s rybami (co mi pod nos smrděly celou cestu) naskládal do poda poda a vyrazili jsme.

Cestou nás čekalo několik pasových kontrol, policajti kontrolovali i zavazadla. Mladá slečna, co byla na řadě přede mnou, si musela dokonce ve vedlejší místnosti i sundat triko. Na můj pas se tlustá policajtka jen zběžně podívala, a usmála se na mě. „Odkud jsi?“ Vysvětlila jsem, že z Čech, což je v Evropě. „Já jsem se Sierry Leone a jsem Tvá kamarádka,“ prohlásila a propustila mě a pokračovala v zaplétání vlasů druhé policajtky.

Město diamantů

Koidu, město diamantů, nám tedy vyrazilo dech. V průvodci stálo, že je v trochu horším stavu…ale teda atmosféru konce světa jsme vážně nečekali! Představte si město ropálené, slušelo by se napsat do ruda, ale  Koidu bylo šedivé. Všechno v Koidu bylo pokryto pronikavým šedým prachem, vypadalo to, jako by se usadil i na lidech, zamračených a utahaných. Snad jen děti rozveselilo, že jejich městem procházejí běloši. A tak vybíhali a pištěly, ale rodiče je volali zpátky a utišovali.

Po úmorných osmi hodinách na dřevěné lavici poda poda (místní verze autobusu) jsem se dopotácela k první pani, co na ulici prodávala občerstvení. Nabízela moje milované plantanas, tak jsem se hned jala je nakupovat. Ale kdepak „ne!“ zpražila mě prodavačka, na moji žádost, že bych si jeden dala. Pak tedy dodala na vysvětlenou, že ještě nejsou hotové. Tak si je sežer, babo, pomyslela jsem si a „baba“ se, jakoby mě slyšela, pustila do jídla něčeho, co smažila na další pánvi. Hm, tak moc přátelské uvítání nebylo.

Řekni, kde ty prachy jsou, kde mohou být…

Koidu, hlavní město okresu Kono je, jak už jsem řekla, hlavním centrem těžby diamantů v Sierra Leone. Během války to bylo velké centrum bojů – všichni tu chtěli být, protože země tady je velmi „úrodná“ co se diamantů týče. (Ono i zemědělství se tu dříve dařilo, ale pěstujte rýži na poli, když tam může být i diamant).

Devět let po skončení války, je v Koidu stále naprostá většina domů rozbořených. Jejich majitelé  se sem sice vrátili, na opravu ale neměli peníze. A tak většina lidí bydlí v domech bez střech, oken , či dvěří. Soukromí a ochranu proti dešti tvoří provizorní střechy z plechů a nebo i lepenky. A vedle těchto zřícenin, za vysokými ploty s ostnatými dráty byli „výkupny“ diamantů. Nálada tedy jako z apokalyptického filmu.

Ale dřív přitom prý Koidu bývalo „lepší“ než Freetown. „Měli jsme tu golfový klub, mezinárodní školu, cesta byla asfaltová,“ vzpomíná francouz Felix, který se tu narodil a vyrůstal. V dnešní době tu už nežije, ale odstěhoval se, stejně jako většina za prací do Freetownu, hlavního města. Stále ale ještě ve městě obchoduje. Už sem ale nejezdí. Létá firemní helikoptérou.

Do města pořád přicházejí noví lidé – „zlatá“ horečka neustává. Naděje, že zrovna oni najdou ten „big one“ – tedy velký diamant a pohádkově zbohatnou, je žene do dolů a těžit diamanty. Jenomže, to se, samozřejmě, většině nepodaří. I tak neváhají opustit vynášející práci v zemědělství  a vyrážejí se lopotit do lomů.

Dole v dole…

Nebo vlastně nahoře, protože diamanty se tu těží povrchově, jak jsem se dozvěděla další den, kdy jsme si ve středisku(Středisko pro spravedlnost a Rozvoj), které se o horníky stará jsme si domluvili exkurzi. Najali dvě akady s řidičem(to je motorka, která v podstatě funguje jako taxik) a vypravili se na „exkurzi“ po dolech. Složení výpravy: já, Phil, pan průvodce a pan ochranka s pistolí za pasem.

První zastávka vedla do dolů, kde těží soukromníci – podle našeho průvodce zaplatí tzv. licenci a potom kopou, zeminu, tahají v obřích pytlech na hlavách k řece a tady rýžují. Od rána do večera zadarmo prosívají zem a doufají, že se v ní cosi zablýskne….a že to cosi bude větší…a že se jim to povede schovat…To je totiž důležité, protože kdyby ostatní zjistili, že jste našli kámen…no asi si to dovedete představit. Veškerý zisk z diamantu co najdou patří jim.

Pijte vodu, pijte pitnou vodu a nepijte rum…

…jenomže voda nám už došla. Ještě než jsme se podívali do dolů patřících firmě, zastavili jsme se v místní vesnici, kde žijí rodiny horníků. I tady nás přivítal houf unudlených bosých dětí, radujících se, že vidí bělocha (ty nejmenší hrůzou plakaly a utíkaly, starší nás zvědavě okukovaly). Průvodci nás dovedli k zahrádce dvou starých lidí. A ti si s radostí povídali s bělochama, co k nim zavítali a aby nás uctili, donesli nám palmové víno(tedy takzvané palmwine), pro které prý starý pán šplhá na vrcholky palem. Takže přeci nemůžeme tuhle jedinečnou pochutinu odmítnout. Neodmítli – a to i přes to že se mi nejprve zkřívala pusa, žízeň ale byla veliká. Jen jsem se ujistila, že víno není alkoholické (prý ne) a vesele jsem „vyžunkla“ celý kalich, což bylo asi půl litru.

A to už tu byl náš řidič a pokračovali jsme do dolů. Nemohla jsem se přestat hihňat – jezdit si mezi diamantovými doly na motorce mezi dvěma urostlými černochy – no přišlo mi to legrační. Cestou jsme míjeli mladou holčinu s nabíleným obličejem. Zeptala jsem se mého průvodce, co to je a proč je dívka napatlaná bílou barvou? Je prý po obřízce, aby se mohla vdávat. Jen jsem nasucho polkla. O ženské obřízce jsem samozřejmě slyšela, ale když to pak vidíte takhle naživo…docela mě zamrazilo. Ženská obřízka je iniciační rituál praktikovaný  v některých Afrických kmenech, rozšířená je také mezi muslimskými národy na Blízkém východě. Někdy se provádí u dospívajících dívek, někdy u malých holčiček kolem pěti let věku. V Sierra Leone jetradiční mírnější varianta. Dochází při ní k odstranění klitorisu. (V některých zemích jsou dívky „zašity“, aby bylo zajištěno, že zůstanou panny do svatby).

A to už jsme byli u dalších dolů. A já jsem se už zase hihňala a motala se k dolům. „Jsem nějaká taková opilá, či co,“ škytla jsem Philovi do ucha. Až pak dodatečně jsem se dozvěděla, že ono vlastně to palmové víno je alkoholické, ale aby ho mohli pít i muslimové, tak se říká, že není. V těchto dolech pracují najatí dělníci. Za přibližně šedesát korun tu osm hodin denně tahají na hlavách pytle s hlínou z dolu. Nahoru a dolu…jako stroje. Návštěva dvou bělochů, z nichž jeden byl dokonce ženského pohlaví, je evidentně velmi potěšila, všichni mi mávali a usmívali se do objektivu.

Tak TOHLE je ten slavný diamant?

Exkurzi jsme potom zakončili v další vesnici, kde nám průvodce dělal přednášku o tom, jak se dnes všechno změnilo. Teď stát dbá na to, aby docházelo k pravidelným kontrolám, aby v dolech nepracovaly děti, aby práce probíhala v rámci vytyčených prostor a nikdo nekopal „načerno“ a aby diamanty procházeli kontrolou a měli certifikát. Na závěr nám místní pyšně ukázali opravdický diamant (nebo že by kousek sklíčka? Nevím, já bych to nepoznala), ale nechtěla jsem je zklamat, tak jsem si ho poctivě vyfotila a chvilku nad ním áchala.

Alkohol z nás už pomalu vyprchal a nahradil ho šílený bolehlav, takže jsme další důl už ani vidět nepotřebovali a radši jsme se vrátili do Koidu a vrhli se na čerstvou vodu a pomeranče. „Jestli chcete levný diamant tady pro paní, tak vám ho můžu zajistit,“ přitočil se průvodce k Philovi, ještě než otevřel dveře kanceláře (Centra pro Spravedlnost a Rozvoj), kde jsme se rozloučili.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí